ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.74.2005.1
sp. zn. 4 Tz 74/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. září 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. V., proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 10 T 129/2004, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 10 T 129/2004, podle ustanovení §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Krumlově ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Zt 56/2003, kterou mu bylo kladeno za vinu, že dne 6. 6. 2001 okolo 16: 05 hod. u osady Č. D. v katastru obce Ch., okres Č. K., řídil na silnici II. třídy č. 166 ve směru K. – Ch., nákladní automobil zn. Mercedes, s návěsem zn. Kögel, km 13, 4 začal předjíždět cyklistu jedoucího při pravém okraji vozovky ve směru jeho jízdy, a to v místě, kde neměl dostatečný rozhled dopředu, po předjíždějícím manévru se již nestihl zařadit zpět do svého jízdního pruhu a levou přední částí nákladního vozidla se čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem zn. Mercedes, který odhodil mimo vozovku, při nehodě utrpěl řidič osobního automobilu - D. V., těžká zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně v krajině levého obočí, víčka, na bradě a nad levým kolenem, zhmoždění hrudní a břišní stěny, otřes mozku, tříštivou zlomeninu čelní kosti vlevo, zasahující do levé přední jamky lební a rozlamující vnitřní a zevní stěnu levé očnice, impresivní zlomeninu levého čelistně – lícního komplexu, dvojetážovou tříštivou zlomeninu levé stehenní kosti ve střední a dolní třetině, tříštivou zlomeninu dolní třetiny kostí levého bérce, tříštivou zlomeninu pravé čéšky, tříštivou zlomeninu pravé hlezenní kosti a zlomeninu pravé zánártní kosti s dobou léčení delší než šest měsíců a prognózou trvalých následků, čímž měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 1. 2005. Podle §314d odst. 3 tr. ř. uvedený rozsudek neobsahuje odůvodnění, neboť obviněný i státní zástupkyně se vzdali práva na odvolání.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. V. proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 10 T 129/2004. Uvedeným rozsudkem byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 a §226 písm. b) tr. ř. a v ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. ve prospěch obviněného J. V.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na několik údajných nedostatků v dokazování provedeném v hlavním líčení, které měly vyústit v nesprávné rozhodnutí ve věci. Zdůraznil zejména, že náležité objasnění dopravní nehody bylo již na počátku ztíženo nepříliš kvalitním zpracováním fotodokumentace i plánku místa dopravní nehody. Z plánku dopravní nehody i z protokolu o dopravní nehodě bylo možno usuzovat, že blokovací stopy nákladního vozidla obviněného počínají v jeho jízdním pruhu, což by svědčilo ve prospěch jeho obhajoby. Na fotodokumentaci však nejsou tyto blokovací stopy náležitě patrny, byť na černobílých fotografiích č. 10 – 12 jsou jakési stopy naznačeny křídou. Kromě toho je na plánku zobrazen rovný úsek vozovky, přestože se jednalo o mírnou zatáčku. K objasnění situace pak mohla přispět i výpověď očitého svědka M. A. L., státního občana U., jenž byl vyslechnut pouze na záznam o podání vysvětlení a jeho svědeckou výpověď se cestou právní pomoci nepodařilo zajistit.
Zásadní námitky stěžovatele ovšem směřovaly do provádění dokazování znaleckými posudky z oboru silniční dopravy znalců Ing. J. B. a Ing. M. U. a jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z procesního hlediska pak postup znalce Ing. J. B. nebyl zcela správný, poněvadž znalecký posudek ze dne 3. 10. 2002 označil jako doplněk znaleckého posudku. Předcházející znalecký posudek totiž zpracoval ještě před zahájením úkonů trestního řízení podle ustanovení §158 odst. 3 tr. ř. pro účely přestupkového řízení. Zmiňovaný znalecký posudek byl pak zařazen bez dalšího do trestního spisu, a tudíž mohl být použit pouze jako listinný důkaz, a znalec měl v rámci trestního řízení vypracovat znalecký posudek znovu, což se však v přípravném řízení nestalo. Po podání obžaloby vyžádal okresní soud ještě další doplněk uvedeného znaleckého posudku, s jehož závěry nebyl spokojen, a proto přibral s poukazem na ustanovení §109 tr. ř. dalšího znalce Ing. M. U., jenž měl ve věci podat revizní znalecký posudek. Rovněž Ing. M. U. byl požádán, aby svůj znalecký posudek písemně doplnil.
Srovnáním obsahu znaleckých posudků stěžovatel zjistil, že znalecké posudky dochází v některých dílčích aspektech k rozdílným závěrům. To proto, že znalec Ing. U. považoval výsledky provedeného vyšetřovacího pokusu za nepoužitelné, což v hlavním líčení odůvodnil tím, že při něm bylo osobní vozidlo postaveno do jiného místa, než odpovídalo skutečnosti. Vyšetřovací pokus již ovšem není možné opakovat, neboť v místě dopravní nehody došlo ke změně místních poměrů. Znalec Ing. U. zároveň konstatoval, že ve znaleckém posudku Ing. B. není zřejmé, jakým způsobem bylo zjištěno, že poškozený jel v době střetu rychlostí 95 km/h. Následně stěžovatel poukázal na další obsah obou znaleckých posudků a na základě jejich hodnocení dospěl k závěru o nesprávnosti zprošťujícího výroku rozsudku napadeného stížností pro porušení zákona. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že oba proti sobě jedoucí řidiči přesáhli pomyslný střed vozovky přibližně stejnou měrou, zejména vezme-li se v úvahu i přesah přívěsu nákladního vozidla. Nelze přitom přeceňovat význam otázky, kterou měl řešit vyšetřovací pokus, a to zda obviněný mohl vozidlo poškozeného spatřit již na počátku předjíždění. Obviněný totiž neměl předjíždět, pokud neměl jistotu, že se stačí bezpečně vrátit do svého jízdního pruhu ještě předtím, než se v protisměru objeví jiné vozidlo. V daném případě je však zjevné, že obviněný nestačil dokončit předjíždění a zcela se vrátit do svého jízdního pruhu. Jeho způsob jízdy pak byl nepochybně jednou z příčin střetu obou vozidel, byť další příčinou byla i jízda poškozeného při středu vozovky jako důsledek nepřiměřené rychlosti. Lze tedy dospět k závěru, že jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti se škodlivým následkem. Tato příčinná souvislost je přitom kryta i zaviněním obviněného, neboť ten si musel být vědom rizika svého počínání, pokud předjížděl s tak rozměrným nákladním vozidlem cyklistu v místě, kde neměl dokonalý výhled do protisměru. Spoluzavinění poškozeného pak bylo možno vyjádřit mírnější právní kvalifikací podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 10 T 129/2004, byl porušen zákon ve prospěch obviněného J. V. v ustanoveních §2 odst. 6 a §226 písm. b) tr. ř. a v ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na některá ustanovení trestního řádu a na to, co je třeba z jejich obsahu vyvozovat.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V tomto ustanovení je tedy obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Nejprve je třeba konstatovat, že nebylo možné přezkoumat vlastní důvody, pro které okresní soud ve věci rozhodl výše uvedeným způsobem, jelikož vydaný zprošťující rozsudek v souladu s ustanovením §314d odst. 3 tr. ř. postrádá odůvodnění.
Pokud se jedná o výhrady ministra spravedlnosti vznesené vůči nepříliš kvalitní práci policie při prvotním ohledání místa dopravní nehody, zejména pokud jde o zadokumentování všech použitelných stop, výhledových poměrů včetně nevyslechnutí jediné nezainteresované osoby, státního občana U. M. A. L., v procesním postavení svědka, jsou to nedostatky, které negativně poznamenaly řádné a objektivní vyšetření předmětného případu, ale rozhodně je nelze klást za vinu okresnímu soudu, který nakonec v dané věci vydal meritorní rozhodnutí.
Je možné prohlásit, že odpověď na rozhodující otázku trestně právní odpovědnosti obviněného J. V. byla v konkrétním případě důvodně založena zejména na zjištění, zda obviněný v momentu počátku předjížděcího manévru měl dostatečný výhled před sebe, aby jednak mohl cyklistu jedoucího v jeho jízdním pruhu bezpečně předjet nákladní soupravou a jednak, aby vlastní předjížděcí manévr mohl provést bezpečně ve vztahu k ostatním účastníkům silničního provozu, zejména protijedoucím vozidlům tak, jak to vyžaduje ustanovení §17 odst. 5 pod písm. a) – c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Podle něho řidič nesmí předjíždět a) nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet, c) jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Tato skutečnost mohla být zjišťena vhledem k celkové důkazní situaci především ze znaleckého posudku vypracovaného na podkladě údajů zachycených ve fotodokumentaci, plánku dopravní nehody a v protokolu o dopravní nehodě. To proto, že výpovědi poškozeného a obviněného neposkytovaly v uvedeném směru potřebné informace ke zjištění skutkového stavu. Ve spise obsažený záznam o podání vysvětlení předjížděného cyklisty, jehož procesní výpověď se nepodařilo opatřit, pak nebyl použitelným důkazem, a tudíž k jeho obsahu zcela správně nebylo přihlíženo.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že úkony trestního řízení byly podle ustanovení §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny záznamem ze dne 31. 7. 2002. Opatřením ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. ČTS: ORCK – 441/Tč – Ok – 2002, byl k podání znaleckého posudku přibrán soudní znalec Ing. J. B. Znalci byly položeny otázky směřující k objasnění technické příčiny dopravní nehody, dále k tomu, zda mohl řidič nákladního automobilu v momentě, když začal předjíždět cyklistu jedoucího jeho směrem v jeho jízdním pruhu, vidět protijedoucí motorové vozidlo Mercedes řízené D. V. v případě, že by mělo i nemělo rozsvícena světla. Pokud pak osobní vozidlo nesvítilo, kdy podle znalce mohl poprvé řidič nákladního vozidla protijedoucí vozidlo spatřit a zda mohl v daném okamžiku zabránit střetu s tímto vozidlem, popř. jakým způsobem. Znalci bylo rovněž uloženo, aby se vyjádřil k podílu řidiče nákladního automobilu a řidiče protijedoucího osobního motorového vozidla na vzniku nehodového děje. Jmenovaný znalec byl poučen ve smyslu ustanovení §106 tr. ř. Na následujících listech spisu je pak založen znalecký posudek jmenovaného ze dne 15. 5. 2002, na jehož titulní straně je uvedeno, že byl vypracován na základě ustanovení znalce k podání posudku OÚ RVV v České Krumlově ze dne 16. 4. 2002. Dále je ve spise založen dokument označený jako doplněk znaleckého posudku ze dne 3. 10. 2002 vypracovaný na základě opatření SKPV PČR v Českém Krumlově ze dne 17. 9. 2002, ve kterém byly znalcem zodpovězeny otázky položené policejním orgánem.
Příčinou dopravní nehody podle znalce Ing. B. byl zejména pohyb obou vozidel před střetem, když se obě vozidla pohybovala u středu vozovky. Tahač před střetem v levotočivé zatáčce předjížděl cyklistu a po předjetí se nestačil zařadit zpět k pravému okraji vozovky a jeho levá přední část přesahovala střed vozovky o cca 0,4 m a osobní vozidlo vjíždělo do pravotočivé zatáčky při středu vozovky. Nákladní souprava začala předjíždět cyklistu v levotočivé zatáčce v místě cca 132 m před výchozím bodem měření, resp. 61 m před střetem. Na základě provedeného vyšetřovacího pokusu bylo zjištěno, že z místa řidiče tahače, kdy se tahač nacházel částečně v levém jízdním pruhu, řidič pravděpodobně nemohl vidět z protisměru jedoucí osobní vozidlo, ať už svítilo či nikoliv. Na základě stanoveného vzájemného pohybu vozidel do střetu a na základě vyšetřovacího pokusu bylo možno konstatovat, že řidič tahače při předjíždění cyklisty mohl spatřit protijedoucí vozidlo z místa vzdáleného cca 110 m od výchozího bodu měření, resp. cca 49 m od místa střetu. Řidič tahače mohl z místa, kdy mohl spatřit protijedoucí osobní vozidlo reagovat najížděním k levému (správně pravému) okraji vozovky, když již byl cyklista předjetý a zpomalováním tak, aby se mohl s protijedoucím vozidlem míjet. Vzhledem k rychlosti tahače a době reakce řidiče nebylo možno na dané dráze do místa střetu nákladní soupravu zastavit. Z technického hlediska není možno v daném případě stanovit určitý podíl řidičů na vzniku nehody, ale je možno konstatovat, že řidič nákladního vozidla mohl střetu zabránit tím, že by v daném úseku nepředjížděl a nedostal by se tudíž v okamžiku střetu se soupravou do levého jízdního pruhu. Řidič osobního vozidla mohl střetu zabránit zejména tím, že by při jízdě před střetem ve svém jízdním pruhu jel při pravém okraji vozovky.
Trestní stíhání obviněného J. V. pro skutek ze dne 6. 6. 2001 pak bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. ČTS: ORCK – 441/Tč – Ok – 2002 a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově na něj podala dne 19. 8. 2004 k Okresnímu soudu v Českém Krumlově obžalobu pod sp. zn. Zt 56/2003. Samosoudce okresního soudu posléze opatřením ze dne 27. 8. 2004 podle §105 odst. 1 a §109 tr. ř. přibral znalce z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, Ing. J. B., a to za účelem doplnění jeho znaleckého posudku ze dne 15. 5. 2002 včetně jeho doplňku ze dne 3. 10. 2002 zapsaného pod stejným číslem znaleckého deníku, přičemž znalci byly položeny následující otázky. Za prvé, zda při zjištěných rychlostech a trajektoriích pohybu nákladního automobilu a cyklisty, při zjištěných místních poměrech a výhledových možnostech mohl obviněný jako řidič nákladního automobilu na daném místě bezpečně dokončit předjížděcí úkon nejdéle na vzdálenost, na kterou měl v době začátku předjíždění rozhled, aby se mohl bezpečně po ukončení předjížděcího úkonu zařadit zpět do svého jízdního pruhu před cyklistu bez ohrožení protijedoucího vozidla poškozeného D. V., a to za předpokladu, že by se vozidlo poškozeného pohybovalo ve svém jízdním pruhu rychlostí nepřevyšující 90 km v hod. Za druhé, zda se zjištěné místo střetu obou vozidel nachází v prostoru, na který měl obviněný v době začátku svého předjížděcího úkonu ještě rozhled, nebo zda je místo uvedeného střetu situováno až dále ve směru jízdy nákladního automobilu. K těmto otázkám znalec v písemném dokumentu označeném jako druhý doplněk znaleckého posudku uvedl, že řidič nákladního vozidla s návěsem mohl dokončit již zahájený předjížděcí manévr cyklisty v momentě, když se příď nákladního vozidla nacházela cca 30 m od místa střetu a cyklista byl cca 7 m za návěsem, a to i s ohledem na vzdálenost, na kterou měl obviněný dohled na protijedoucí vozidlo. Řidič kamionu se tedy mohl zařadit včasněji k pravému okraji vozovky, a to i za předpokladu, že se osobní vozidlo z protisměru pohybovalo rychlostí cca 90 km/h. Na místo následného střetu vozidel, jenž je ve vzdálenosti cca 61 m od výchozího bodu měření ve středu vozovky, mohl řidič nákladního vozidla vidět již ze vzdálenosti cca 132 m od výchozího bodu měření.
Z obsahu spisového materiálu dále vyplývá, že ve věci byl po předmětné dopravní nehodě vypracován protokol o nehodě v silničním provozu založený na čl. 149 a násl. spisu včetně plánku místa nehody. Policejní orgán rovněž prováděl dne 18. 9. 2002 ve věci vyšetřovací pokus, o němž byl pořízen protokol založený na čl. 116 a násl. spisu. Předjížděný cyklista, občan U., který posléze opustil území ČR, byl ovšem vyslechnut pouze dne 6. 6. 2001 do protokolu o podání vysvětlení podle §12 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a jeho procesně použitelnou výpověď se následně nepodařilo zajistit ani cestou mezinárodní právní pomoci.
Ve věci bylo nařízeno hlavní líčení, u něhož byl vyslechnut obviněný J. V., který setrval na své výpovědi z přípravného řízení v tom, že v době střetu byl se svým vozidlem na své polovině vozovky a na vzniku nehody necítí žádnou vinu. Poškozený D. V. vypověděl, že si myslí, že byl před nehodou ve svém jízdním pruhu, ale díky té nehodě si nepamatuje na to, co se stalo, ani na to, co se dělo před nehodou.
Vyslechnut byl i znalec Ing. B., který uvedl, že trvá na závěrech svých posudků tak, jak byly podány v písemné podobě. K podstatným okolnostem se tento znalec vyjadřoval shodně jako v písemném vyhotovení znaleckého posudku včetně jeho dvou doplňků. Jmenovaný znalec dále rozvedl, že v protokolu o dopravní nehodě nebylo policií zaznamenáno místo střetu. Na fotodokumentaci však lze zjistit zřetelné místo, kde je určitý větší shluk střepů a kde ke střetu pravděpodobně došlo. Policie ovšem místo blíže nepopsala. Znalec se proto dostavil na místo samé osobně a nalezl rycí stopy po osobním vozidle, které byly v protokole o nehodě zaznamenány. Dále zjistil a nafotil další rycí stopy ve středu vozovky, které v protokole zaznamenány nebyly. Na základě údajů zjištěných z deformace vozidel, z jejich konečných pozic a z objektivních stop na vozovce, jakož i z šíře vozovky v daném místě znalec konstatoval, že obě vozidla svým levým obrysem přesahovala pomyslný střed vozovky. V souladu s těmito údaji je též udáváno pravděpodobné (nikoli přesné) místo střetu, přičemž lze objektivně říci, že v okamžiku střetu nákladní souprava přesahovala pomyslný střet vozovky o 40 – 45 cm svým levým obrysem a u osobního automobilu to bylo asi o 15 cm. Místo střetu pak znalec určil mimo jiné i podle rycích stop, které na původním místě dopravní nehody sám zjistil. Znalec současně konstatoval, že i pokud by nezohlednil předmětné rycí stopy, bylo by možné prohlásit, že ke střetu došlo na stejném místě.
Z technického hlediska znalec Ing. B. odmítl obhajobu obviněného, že byl se svým vozidlem v okamžiku střetu zcela zařazen ve svém jízdním pruhu. Obviněný mohl podle znalce dokončit předjížděcí úkon a zařadit se před cyklistu do svého jízdního pruhu i za situace, kdy by se protijedoucí vozidlo poškozeného pohybovalo rychlostí 95 km/h. Podle něj z technického hlediska mohlo být střetu zabráněno tím, že by se obě vozidla zařadila více k pravému okraji vozovky a v místě střetu by se míjela. Z výpovědi znalce dále vyplynulo, že při určení rychlosti, jakou se pohyboval předjížděný cyklista, vycházel z údaje 20 km/h, který předjížděný cyklista uvedl v neprocesní výpovědi. Znalec totiž považoval tento údaj za přijatelný a odpovídající ostatním zjištěným skutečnostem. Jiný údaj by mohl mít vliv na závěr posudku, pokud jde o možnost obviněného se s vozidlem zařadit zpět do svého jízdního pruhu.
K námitce ministra spravedlnosti ohledně procesního pochybení při opatřování znaleckého posudku znalce Ing. B. Nejvyšší soud uvádí, že po novele trestního řádu učiněné zák. č. 265/2001 Sb. je možno přibrat znalce v kterémkoliv stadiu trestního řízení, tedy i v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, a to podle ustanovení §158 odst. 3 písm. b) tr. ř., aniž by se muselo jednat o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Pokud pak policejní orgán přibral po náležitém poučení znalce Ing. B. opatřením ze dne 17. 9. 2002, ve kterém mu uložil vypracování znaleckého posudku, v němž měl zodpovědět položené otázky, lze tento postup označit za správný. Znalec Ing. B. pak policejnímu orgánu poskytl znalecký posudek, jenž v projednávaném případě vypracoval již dříve pro Okresní úřad v Českém Krumlově, referát vnitřních věcí, a dále mu předložil požadovaný písemně zpracovaný znalecký posudek s odpověďmi na policejním orgánem zadané otázky, formálně označený jako doplněk znaleckého posudku, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o nově zpracovaný znalecký posudek. Po podání obžaloby považoval samosoudce za nutné položit znalci další otázky, což učinil opatřením ze dne 27. 8. 2004. Znalec Ing. B. pak soudu předložil písemně vypracovaný znalecký posudek označený jako druhý doplněk znaleckého posudku ze dne 8. 10. 2004. Pokud byl tento znalec vyslýchán v hlavním líčení, v němž výslovně uvedl skutečnosti, které byly písemně zachyceny v jeho znaleckém posudku vypracovaném pro Okresní úřad, referát vnitřních věcí, okresní soud na tento dokument pouze technicky odkázal, aby obsah výpovědi znalce nemusel protokolovat. Proto nelze mít za to, že by byl uvedeným dokumentem označeným jako znalecký posudek ze dne 15. 5. 2002 prováděn v hlavním líčení důkaz. Shodně pak okresní soud odkázal na znalcem přednesený obsah procesně pořízeného znaleckého posudku, byť se nachází ve dvou částech označených jako doplňky. Z těchto důvodů proto nelze považovat předmětnou námitku ministra spravedlnosti za důvodnou.
Rovněž ostatní věcné výhrady stěžovatele směřující proti jednotlivým znaleckým posudkům z oboru dopravy je třeba odmítnout. Okresní soud zcela důvodně poté, co zjistil, že znalec Ing. B. při svém znaleckém zkoumání pracoval i s poznatky a údaji, které nebyly zadokumentovány při prvotním šetření policie ani při provádění oficiálního vyšetřovacího pokusu, ale znalec je tzv. sám dohledal se značným časovým odstupem na místě, kde k dopravní nehodě došlo a z těchto také vycházel při stanovení některých svých závěrů, přibral jiného znalce a to Ing. M. U. Ten následně vypracoval posudek nový a pouze z něj pak také nalézací soud při svém rozhodování mohl vycházet. Argumentovat proto poznatky a závěry znalce Ing. B., případně jimi oponovat ve vztahu k závěrům znalce Ing. U. je zcela bezpředmětné.
Ze závěrů znaleckého posudku Ing. U. vyplynulo, že nákladní automobil začal předjíždět cyklistu ve vzdálenosti cca 144 m před místem střetu a v čase 6, 9 s před střetem, když jel rychlostí 76 km/h. V tento okamžik se osobní automobil za předpokladu jeho rychlosti 58 km/h nacházel 112 m od místa střetu. Pohyb vozidel od místa střetu do konečných poloh je graficky znázorněn ve studii střetu, která je součástí posudku. Nárazová rychlost nákladního automobilu činila 63 km/h. Nárazová rychlost osobního automobilu činila 58 km/h. Rychlost nákladního automobilu na počátku předjíždění činila 76 km/h. Rychlost osobního automobilu před střetem nebylo možné stanovit z důvodů absence jakýchkoliv stop, případně popisu jeho jízdy. Při popisu manévru předjíždění podle řidiče nákladního vozidla a cyklisty by nákladní automobil potřeboval pro bezpečné předjetí a to i s ohledem na protijedoucí vozidla dráhu nejméně 188 m. Manévr předjíždění byl zahájen cca 144 m před místem střetu. Zda z této vzdálenosti bylo možno spatřit protijedoucí vozidlo nebylo při vyšetřovacím pokusu dne 18. 9. 2002 ověřeno. K datu vypracování posudku z důvodu změněných výhledových poměrů v zimním období tuto skutečnost zjistit nebylo možné. Znalec uzavřel, že z technického hlediska lze spatřovat příčinu nehody ve špatné technice jízdy.
I v případě znaleckého posudku Ing. U. byl vyžádán jeho doplněk za účelem zjištění toho, jak se změní závěry vypracovaného posudku, pokud nebude přihlíženo k vyjádření cyklisty ohledně jeho rychlosti a odstupu od obou vozidel v okamžiku střetu. Znalec při zodpovězení této otázky vycházel z modelace manévru předjíždění při dvou pravděpodobných mezních rychlostech cyklisty. Z vypracovaných grafů vyplynulo, že I. a II. fáze předjíždění byla provedena konstantní rychlostí 76 km/h a poté začalo vozidlo při III. fázi zpomalovat do nárazové rychlosti 63 km/h. V prvním propočítávaném případě při rychlosti jízdy cyklisty 7, 92 km/h a bočním odstupu 1 m by začalo nákladní vozidlo předjíždět cca 138 m před místem střetu, v čase 6, 7 s před střetem. V tento okamžik se nacházel osobní automobil jedoucí rychlostí 58 km/h ve vzdálenosti 108 m před místem střetu, při rychlosti 90 km/h by tato vzdálenost činila 167, 5 m. V tomto případě bylo možno manévr předjíždění provést na dráze nejméně 162m za čas 7, 7 s. Ve druhém modelovaném případě při rychlosti jízdy cyklisty 28, 8 km/h a bočním odstupu 2 m by začalo nákladní vozidlo předjíždět cca 172 m před místem střetu, v čase 8, 4 s před střetem. V tento okamžik se nacházel osobní automobil jedoucí rychlostí 58 km/h ve vzdálenosti 134 m před místem střetu, přičemž při rychlosti 90 km/h by tato vzdálenost činila 210 m. Manévr předjíždění bylo možno provést na dráze nejméně 212 m za čas 10, 2 s. Závěry znaleckého posudku se tímto doplněním podle znalce nemění. V doplnění posudku tak byly zpracovány pouze další dvě varianty rychlosti pohybu cyklisty a bočního odstupu nákladního automobilu od cyklisty. Z technického hlediska je podstatné, zda situace na počátku předjíždění byla tomuto manévru způsobilá z hlediska rozhledových poměrů.
V hlavním líčení znalec Ing. U. blíže rozvedl, proč se nemohl vyjádřit k tomu, zda z technického hlediska byla situace způsobilá pro předjíždění cyklisty nákladním automobilem. Bylo tomu proto, že vyšetřovací pokus ke zjištění výhledových poměrů byl proveden za situace, kdy osobní vůz byl postaven zhruba do výchozího bodu měření, když ve skutečnosti byl na počátku předjížděcího manévru nákladního automobilu blíže k obci Ch. Aktuální ověření tehdejších výhledových poměrů již objektivně nebylo možné, poněvadž lze předpokládat změny okolní vegetace, popř. její úpravy správcem komunikace co do přesahu větví. Každé z vozidel podstatným způsobem zasahovalo svými částmi do protisměru. Navíc nebyly zjištěny žádné stopy, z nichž by bylo možné zpětně vypočítat trajektorii a způsob jízdy osobního automobilu ani jeho počáteční rychlost. Z posudku znalce Ing. B. není zřejmé, jakým způsobem dospěl k závěru o rychlosti osobního automobilu. Počáteční rychlost osobního automobilu nelze podle znalce Ing. U. objektivně prokázat, to lze pouze u rychlosti střetové.
Na základě dokumentů obsažených ve spisovém materiálu znalec Ing. U. konstatoval, že nelze zjistit, zda obviněný jako řidič nákladního automobilu v době počátku předjíždění měl nebo neměl rozhled na vzdálenost, na níž mohl předjížděcí úkon bezpečně dokončit. Tuto otázku nebylo možné zodpovědět proto, protože výhledové poměry obviněného v době a místě předjíždění a posléze dopravní nehody nebyly v policejních materiálech zdokumentovány. Každý z účastníků dopravní nehody jí mohl zabránit tím, že by se pochyboval ve svém jízdním pruhu. S ohledem na chybějící fixaci výhledových poměrů nelze ani stanovit, zda dané místo v době nehody bylo či nebylo technicky způsobilé pro provedení předjížděcího úkonu nákladním automobilem. K příčině dopravní nehody lze uvést pouze tolik, že k ní došlo proto, že se obě havarovaná vozidla nacházela svou částí v protisměrném jízdním pruhu.
Takto zjištěný shora popsaný skutkový stav, kdy v předchozím řízení nebyly popsány a fixovány použitelné výhledové poměry obviněného v době začátku předjížděcího manévru a tento nedostatek nebyl a ani nemohl být napraven konáním dalšího vyšetřovacího pokusu více jak 15 měsíců po nehodě vzhledem k možným změnám okolní vegetace, byl nepochybně hlavním důvodem, proč byl obviněný nalézacím soudem nakonec obžaloby zproštěn. Stalo se tak zcela zjevně z nedostatku důkazů, které by dostatečně prokazovaly, že obviněný J. V. zahájil předjížděcí manévr v situaci, kdy neměl před sebe rozhled na takovou vzdálenost, aby mohl bezpečně předjíždění dokončit. Pouhá skutečnost, že obviněný zahájil předjíždění v kratší vzdálenosti od místa pozdějšího střetu vozidel, než byla dráha potřebná k uskutečnění předjetí cyklisty, totiž nemohla zavinění obviněného jednoznačně potvrdit bez současné znalosti dohledné vzdálenosti, na níž mohl obviněný v daný okamžik pozorovat vozovku (dopravní situaci) před sebou, tedy i eventuální protijedoucí vozidlo. Proto tvrzení stěžovatele, že obviněný neměl v dané situaci vůbec předjíždět, a pokud tak učinil, je jeho způsob jízdy jednou z příčin střetu obou vozidel, přičemž toto jednání obviněného je v příčinné souvislosti se škodlivým následkem a tato příčinná souvislost je pokryta zaviněním obviněného, je pouhým spekulativním závěrem bez dostatečné opory v provedených důkazech. Nejvyšší soud je naopak nucen konstatovat, že se obviněnému nepodařilo prokázat porušení pravidel silničního provozu ani nedbalostní zavinění v žádné z jeho forem (viz §5 tr. zák.). Při posuzování vlastních příčin vzniku dopravní nehody byl jistě významným momentem i poznatek, že se poškozený D. V. se svým vozidlem pohyboval částečně v protisměrném jízdním pruhu, ačkoli k tomu neměl žádný vysvětlitelný důvod, a k vlastnímu střetu vozidel prakticky došlo ve středu vozovky. V této souvislosti je nutné zmínit i tu okolnost, že se nepodařilo a to ani znaleckým zkoumáním zjistit počáteční rychlost osobního vozidla, která by mohla napovědět z jakého důvodu poškozený řídil před střetem svoje vozidlo po zjištěné dráze.
Výsledek trestního stíhání obviněného je též v souladu se závěrečným návrhem státní zástupkyně, která mj. vyzvala soud, aby zvážil, zda by vzhledem k důkazní situaci nebylo na místě obviněného obžaloby zprostit podle ustanovení §226 písm. b) tr. ř., a to s ohledem na způsob jízdy poškozeného, který jel rychle uprostřed vozovky a nebyl schopen reagovat na protijedoucí vozidlo brzděním, popř. vjetím vpravo více ke krajnici, čímž mohl na rozdíl od obviněného střetu zabránit. Podle jejího názoru poškozený sám porušil povinnost uloženou mu ustanovením §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdežto u obviněného vzhledem k nedostatečné fixaci výhledových poměrů na místě samém k závěru o porušení povinnosti vyplývající z citovaného zákona jednoznačně dojít nelze.
Lze tedy uzavřít, že Okresní soud v Českém Krumlově ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také nalézací soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil jediný možný závěr o tom, že nelze spolehlivým způsobem prokázat zavinění obviněného na vzniklé dopravní nehodě a jeho jednání proto ani není možné posoudit, jako trestný čin. Při dokazování okresní soud respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to i v posuzovaném případě, kdy státní zástupkyně rovněž dávala v úvahu zproštění obžaloby. I v této důkazní situaci správné rozhodnutí o vině či nevině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědí i celkového chování obviněného, svědka a výpovědi znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, jakož i konečný závěr o neprokázání viny obviněného J. V., který z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinil nalézací soud z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedené též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že nalézací soud byl oprávněn samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak tento soud učinil a jeho rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudu ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal v neprospěch obviněného J. V., proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 10 T 129/2004, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání ( viz ustanovení §274 tr. ř. )
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c