ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.75.2005.1
sp. zn. 4 Tz 75/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. června 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných: zemřelého Š. D., H. Š., L. V. a zemřelého V. E., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 4/92, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 4/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněných Š. D., H. Š., L. V. a V. E.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 4/92.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T - 51/54, byli obvinění V. M., Š. D., H. Š., L. V., V. E. a Z. G. uznáni vinnými trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., kterého se dopustili tím, že dne 30. 10. 1954 po nástupu základní vojenské služby u svého útvaru v K. odmítli obléci si vojenský stejnokroj a konati služební povinnosti a odvolávali se přitom na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou S. J. Za uvedené jednání byli obvinění odsouzeni k trestům odnětí svobody: obviněný V. M. v trvání 27 měsíců, obviněný Š. D. v trvání 18 měsíců, obviněný H. Š. v trvání 30 měsíců, obviněný L. V. v trvání 21 měsíců, obviněný V. E. v trvání 24 měsíců, obviněný Z. G. v trvání 24 měsíců. Podle §43 tr. zák. byla u všech obviněných vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. byla stanovena u všech obviněných na 3 roky. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 1954, když jak obvinění, tak nižší vojenský prokurátor se vzdali práva odvolání.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 4/92, bylo rozhodnuto o návrhu obviněných L. V. a Z. G. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T -51/54, se podle §14 odst. 1 písm. f), odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož důvod pro zrušení výroku o trestu prospívající žadatelům L. V. a Z. G. prospíval i ostatním obviněným, a to Š. D., H. Š., V. E. a V. M., rozhodl Vojenský obvodový soud v Brně ve smyslu §14 odst. 2 rehabilitačního zákona i v jejich trestní věci. Usnesení nabylo právní moci ohledně obviněných L. V. a Z. G. dnem 21. 5. 1992, ohledně obviněných Š. D. a V. E. dnem 5. 6. 1992, ohledně obviněného V. M. dnem 23. 6. 1992 a ohledně obviněného H. Š. dnem 17. 7. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 4/92, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných Š. D., H. Š., L. V. a V. E. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. a §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněných o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení je patrno, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněných Š. D., H. Š., L. V. a V. E., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněných. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněných Š. D., H. Š., L. V. a V. E. nezměněný a zrušil pouze výrok o trestu. Ohledně obviněných V. M. a Z. G. již bylo pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně napraveno.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 4/92, byl porušen zákon v neprospěch obviněných Š. D., H. Š., L. V. a V. E. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněných prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý vojenský obvodový soud se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T - 51/54, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný. Zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že vojenský soud zjistil, že po skutkové a právní stránce byly závěry učiněné Nižším vojenským soudem v Brně správné. Skutek byl také správně kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., kterého se obviněný dopustil jednoznačně z důvodů svého náboženského přesvědčení.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněných Š. D., H. Š., L. V. a V. E. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejm. rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 4/92.
Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, přičemž tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou. Nejvyšší soud proto podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.