ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.8.2005.1
sp. zn. 4 Tz 8/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného MUDr. J. S., proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2004, čj. 27 T 67/2004-69, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2004, čj. 27 T 67/2004-69, bylo podle §223a odst. 1 tr. ř. a §309 odst. 1 tr. ř. schváleno narovnání mezi obviněným MUDr. J. S. a poškozeným R. H., spočívající v tom, že „obviněný MUDr. J. S. dne 8. 9. 2004 uzavřel s poškozeným R. H. ústní dohodu o náhradě škody a vzniklé újmy, čímž byla poškozenému odčiněna újma, kterou obviněný MUDr. J. S. způsobil poškozenému skutkem spáchaným tím, že dne 3. 12. 2003 v době od 8:05 hodin do 8:15 hodin při jednání o koupi pozemku z majetku města V. s vedoucím oddělení investic a správy majetku města V. R. H., konaném v jeho kanceláři v prvém patře budovy Městského úřadu V., položil na levý okraj kancelářského stolu bílou obálku formátu A5 s uvnitř uloženou bankovkou v nominální hodnotě 5.000,- a tuto si na výzvu R. H., aby si ji odnesl, nevzal zpět a opustil kancelář, přičemž obžalovaný MUDr. J. S. dne 9. 9. 2004 složil na účet zdejšího soudu peněžní částku ve výši 80.000,- Kč určenou z jedné poloviny k obecně prospěšným účelům A. – S. pro rehabilitaci zdravotně postižených dětí a mládeže, U H., Č. B. a z jedné poloviny státu na pomoc obětem trestné činnosti“. Na základě toho pak bylo podle §311 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného MUDr. J. S. pro výše uvedený skutek, v němž byl spatřován trestný čin nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 2 tr. zák., zastaveno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 9. 2004.
Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného MUDr. J. S., s tím, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v jeho prospěch v ustanovení §309 odst. 1 tr. ř. V jejím písemném odůvodnění ministr spravedlnosti uvedl, že pro schválení narovnání byly v zásadě splněny formální podmínky obsažené v ustanoveních §309 odst. 1 a §310 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Také samo usnesení okresního soudu má náležitosti předepsané v ustanovení §311 odst. 1 tr. ř., pouze chybí konkrétní specifikace odčinění újmy způsobené trestným činem – v daném případě to byla pouze omluva. V té souvislosti poznamenal, že nepřesná je i formulace, že byla uzavřena ústní dohoda o náhradě škody a vzniklé újmy, když náhrada škody zde nepřichází v úvahu a omluvu v tomto případě je nutno považovat za odčinění újmy vzniklé trestným činem jiným způsobem. Ministr spravedlnosti naproti tomu konstatoval, že nebyly splněný věcné podmínky pro narovnání ve smyslu §309 odst. 1 poslední věty tr. ř., neboť narovnání se uplatní zejména v případech, kdy byla vedle veřejného zájmu trestným činem dotčena výrazněji i sféra soukromá, přičemž stát na trestním postihu nemá výrazný zájem, neboť trestný čin má spíše podobu sporu mezi obviněným a poškozeným. Podle jeho názoru v předmětné trestní věci okresní soud správně překvalifikoval žalovaný skutek na trestný čin nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 2 tr. zák., jehož objektem je zájem na čistotě veřejného života – tedy typicky veřejný zájem, vyslovil však pochybnost, zda osobu, které byl úplatek nabídnut a která jej odmítla, lze považovat za poškozeného, jak to učinil okresní soud, přičemž poukázal na to, že dosavadní soudní praxe a judikatura tuto otázku neřešily. V daném případě by v úvahu přicházelo pouze postavení poškozeného podle §43 odst. 1 tr. ř., a to způsobením morální újmy, když by bylo nutno vycházet z předpokladu, že takové osobě byla způsobena újma na cti tím, že nabídnutím úplatku vyjádřil pachatel předsvědčení o její zkorumpovatelnosti. I kdyby se připustilo, uvedl dále ministr spravedlnosti, že úředník, kterému je nabídnut úplatek, má postavení poškozeného, není možno postup okresního soudu akceptovat, neboť vyřízení věci narovnáním nelze ve smyslu §309 odst. 1 tr. ř. považovat za dostačující vzhledem k povaze trestného činu a k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, neboť i v takovém případě spočívá těžiště společenské nebezpečnosti v dotčení výše zmíněného veřejného zájmu na čistotě veřejného života a snížení důstojnosti osoby, které je úplatek nabízen, je spíše vedlejším produktem, který není určující z hlediska společenské nebezpečnosti jednání pachatele. Své úvahy pak uzavírá konstatováním, že i kdyby v tomto případě figurovala fyzická osoba úředníka, kterému byl nabídnut úplatek, v postavení poškozeného, nelze tomuto úředníkovi přiznat právo, aby dával souhlas k zastavení trestního stíhání z důvodu narovnání, neboť jemu způsobená újma je relativně podružná v porovnání s ohrožením veřejného zájmu na neúplatnosti a objektivitě výkonu veřejné správy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích byl porušen zákon ve prospěch obviněného MUDr. J. S. v ustanovení §309 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona vyslovilo souhlas se stěžovatelem, který v části adekvátních úvah k podmínkám za nichž je možno rozhodnout podle §309 odst. 1 tr. ř., zaujímá právní názor již vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 4 Tz 156/2003, podle něhož narovnání nelze schválit a trestní stíhání na jeho základě zastavit, jestliže jde o trestný čin, u kterého použití tohoto institutu vylučuje sama povaha skutkové podstaty a jestliže u trestného činu nevystupuje stát ani žádný jiný subjekt jako poškozený, a to ani ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř. a §43 odst. 3 tr. ř. Přesto, že stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí považuje za nesporně vadné, projednání této stížnosti podané v neprospěch obviněného MUDr. J. S. nepovažuje za účelné, vzhledem k současné právní úpravě, která v takovém případě neumožňuje vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž pouze vydání tzv. akademického výroku, jehož podmínkou však je, že v dané věci se jedná o řešení významných právních otázek, nezbytných pro usměrnění právní praxe. V tomto případě má být Nejvyšším soudem řešena otázka, zda v případě trestné činnosti, při níž nebyl nikdo poškozen, lze použít institutu narovnání ve smyslu §309 odst. 1 tr. ř. Tuto otázku však již fundovaně a přesvědčivě vyřešil výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu. Za těchto okolností, kdy zájem na stabilitě soudních rozhodnutí převažuje nad zájmem na plné zákonnosti, Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou v neveřejném zasedání zamítnout.
Obviněný MUDr. J. S. v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona nesouhlasí s argumentací v ní uvedenou, neboť tato nemá oporu v zákoně, a není ani v souladu s dosavadní rozhodovací praxí soudů, a proto navrhl stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Podle §309 odst. 1 tr. ř. v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, b) uhradí poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem a c) složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti trestného činu, a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.
Podle §310 odst. 1, odst. 2 tr. ř. před rozhodnutím o schválení narovnání soud a v přípravném řízení státní zástupce vyslechne obviněného a poškozeného, zejména k způsobu a okolnostem uzavření dohody o narovnání, zda dohoda o narovnání mezi nimi byla učiněna dobrovolně a zda souhlasí se schválením narovnání. Obviněného vyslechne také k tomu, zda rozumí obsahu obvinění a zda si je vědom důsledků schválení narovnání. Součástí výslechu obviněného musí být i prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Před výslechem je třeba obviněného i poškozeného poučit o jejich právech a o podstatě institutu narovnání.
Ve státním zástupcem zmíněné věci, projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tz 156/2003, v níž šlo o trestný čin nedovoleného ozbrojování, bylo vysvětleno, že narovnání představuje formu odklonu v trestním řízení a má přispět k řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným. Jeho podstatou je dohoda mezi státem a konkrétní obětí trestného činu na straně jedné a pachatelem na straně druhé, jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel splní zákonem stanovené podmínky, takže není třeba věc vyřizovat v řádném formálním veřejném procesu před soudem a přitom důsledky činu pro pachatele budou obdobné, jako kdyby rozhodl soud odsuzujícím rozsudkem. Institut narovnání se tak uplatní zejména v případech, kdy je vedle veřejného zájmu trestným činem dotčena výrazněji i sféra soukromá, přičemž stát na trestním postihu pachatele nemá výrazný zájem, neboť trestný čin má spíše podobu sporu mezi obviněným a poškozeným. To ovšem neznamená, že by bylo vyloučeno provedení narovnání v případech, kdy by trestným činem došlo výlučně k dotčení veřejného zájmu a poškozeným by byl samotný stát či obec, které by v řízení byly zastupovány orgány k tomu příslušnými. Pro neexistenci poškozeného v tom smyslu slova jak jej chápe trestní řád v ustanovení §43 tehdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §309 odst. 1 tr. ř.
V projednávaném případě však byla poněkud odlišná situace a šlo v něm o to, zda bylo možno uznat jako poškozeného úředníka městského úřadu, jemuž obviněný nabízel úplatek a zda byly splněny všechny podmínky pro schválení narovnání. Již z obsahu stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že i stěžovatel připustil, že v daném případě by v osobě onoho úředníka mohlo jít o poškozeného podle §43 odst. 1 tr. ř., kterému byla způsobena morální újma tím, že nabídnutím úplatku vyjádřil pachatel přesvědčení o jeho zkorumpovatelnosti. Jestliže okresní soud zjistil, že jednáním obviněného vznikla R. H. nemateriální újma v uvedeném smyslu slova, pak jeho rozhodnutí nelze nic vytýkat. Zbývá jen ještě posoudit otázku, zda předmětným jednáním obviněného nebyla způsobena morální újma celému městskému úřadu, když pak poškozeným by byl tento úřad a jednat za něj měl jeho statutární orgán nebo jiná jím pověřená osoba. V uvedeném případě však byl jednáním obviněného dotčen přímo výše uvedený pracovník městského úřadu, který chápal jednání obviněného jako nepřístojné. Z hlediska splnění formálních podmínek pak stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí v zásadě nic nevytýkala a pouze uvádí, že chybí konkrétní specifikace odčinění újmy způsobené trestným činem. S touto výtkou lze v podstatě souhlasit, neboť napadené rozhodnutí toliko konstatuje, že mezi poškozeným a obviněným byla uzavřena ústní dohoda o náhradě škody a vzniklé újmy. Mezi náležitosti rozhodnutí o schválení narovnání patří podle §311 odst. 1 tr. ř. i požadavek, aby jeho obsahem byl konkrétní popis způsobu jiného odčinění újmy vzniklé trestným činem. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení (ve spise je založen pouze zkrácený protokol o hlavním líčení) a z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že podmínka jiného odčinění újmy vzniklé trestným činem podle ustanovení §309 odst. 1 písm. b) tr. ř. byla splněna, neboť dne 8. 9. 2003 navštívil obviněný poškozeného, kterému se omluvil, podali si ruce a poškozený uvedl, že tuto omluvu považuje za dostačující a újma mu způsobená trestným činem byla tímto odčiněna.
Jestliže stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí vytýká, že vyřízení věci narovnáním nelze ve smyslu §309 odst. 1 tr. ř. považovat za dostačující vzhledem k povaze trestného činu a k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, když těžiště společenské nebezpečnosti spočívá v dotčení veřejného zájmu na čistotě veřejného života a snížení důstojnosti osoby je vedlejší z hlediska společenské nebezpečnosti jednání pachatele, pak s tímto tvrzením souhlasit nelze. Pachateli trestného činu nepřímého úplatkářství hrozí podle §162 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody až na jeden rok. Předpokladem toho, aby tresty splnily svůj účel, aby byly účinnými prostředky k ochraně společnosti před trestnými činy a k výchově pachatelů k řádnému životu, aby odpovídaly potřebám individuální i generální prevence, je aby byly přiměřené především stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§31 odst. 1 tr. zák.). Trestní sazba odráží obecnou nebezpečnost jednání daného druhu pro společnost. Jestliže podle §309 odst. 1 tr. ř. lze po schváleném narovnání zastavit trestní stíhání pro trestný čin, na který zákona stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, pak z ničeho nelze apriori dovodit, že u trestného činu nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 2 tr. zák., ohroženého trestem odnětí svobody nejvýše na dobu jednoho roku, by nemohl být takový způsob vyřízení považován za dostačující vzhledem k povaze trestného činu a k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem. Jak tomu bylo v projednávaném případě vysvětlil okresní soud přiléhavě v odůvodnění napadaného rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že i osobu, které byl úplatek nabídnut a která jej odmítla, lze za jistých okolností považovat za poškozeného, a to ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř. Takové osobě byla totiž způsobena morální újma, konkrétně újma na cti, tím, že nabídnutím úplatku vyjádřil pachatel přesvědčení o její zkorumpovatelnosti. Vzhledem k tomu, že v daném případě vznikla obdobná újma i celému Městskému úřadu ve V., kompetentním k uzavření dohody o narovnání byl jistě i příslušný statutární orgán tohoto úřadu. Pokud v projednávaném případě dohodu s obviněným uzavřel uražený úředník, mimochodem vedoucí odboru investic a správy majetku města V., bylo by příliš formalistické tento akt prohlásit za protiprávní a neplatný. Opačný náhled na nově zavedený institut narovnání, sledující odklon od standardního řízení a mající tak částečně odtížit soudy od projednávání méně závažných a skutkově a právně jednoduchých věcí, by tak zjevně ztratil zákonem sledovaný smysl.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu okresní soud po zvážení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, míry, kterou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, osoby obviněného a jeho osobních a majetkových poměrů, správně schválil dohodu o narovnání, která se nepříčí smyslu tohoto institutu a je přiměřená vyřízení této trestní věci.
Z uvedených důvodů proto nezbylo než stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k