ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.80.2005.1
sp. zn. 4 Tz 80/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 28. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. Š. již zemřelého, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1,odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. Š.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 26. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 3. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tak, že zrušil v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953, sp. zn. T 96/53, výrok o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí, která na tento zrušený výrok obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že obviněný L. Š. byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, ze dne 26. 11. 1953, sp. zn. T 96/53, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. Skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnil tím, že dne 29. 10. 1953 u svého útvaru v B., po nástupu základní vojenské služby, si odmítl obléci vojenský stejnokroj, složit vojenskou přísahu a konat vojenskou službu, odvolávaje se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení S. J. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu dvou a půl roku, a byla rovněž vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let.
Citované usnesení nabylo právní moci 3. 9. 1992.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté ve věci rozhodl usnesením ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, tak, že podle čl. V. z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960, zastavil trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Obviněný L. Š. učinil prohlášení, které bylo bývalému Vojenskému obvodovému soudu Brno doručeno dne 2. 11. 1992, aby bylo v řízení podle ustanovení §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pokračováno. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, tak, že byl ponechán v platnosti nezměněný výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953, sp. zn. T 96/53, a podle §227 tr. ř. obviněnému nebyl uložen trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 11. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. Š. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
Bývalému Vojenskému obvodovému soudu Brno stěžovatel vytýká, že v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle výše citovaných ustanovení. Rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, přičemž výrok o vině ponechal bez náležité pozornosti, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány.
Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Brno je patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo také přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, jíž nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konání vojenské služby, považovat za trestný čin. Vzhledem k uvedeným skutečnostem a s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 1 ÚS 671/01, bývalý Vojenský obvodový soud Brno ve věci 1 Rtv 44/92 pochybil, pokud v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině obviněného z rozsudku z roku 1953 nezměněn.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby toto rozhodnutí podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (dále jen rehabilitační zákon) ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného L. Š., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953, sp. zn. T 96/53, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zákonný a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Rehabilitační soud vzal za prokázáno, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl v hlavním líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek v rozsudku ze dne 26. 11. 1953, sp. zn. T 96/53, byl dle napadeného usnesení také adekvátně právně kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. Obdobný závěr ve vztahu k výroku o vině učinil bývalý Vojenský obvodový soud Brno i v rozsudku ze dne 26. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, ponechal jej beze změn, a vzhledem k zákonnému ustanovení §227 tr. ř. neuložil obviněnému L. Š. trest.
Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného L. Š. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak usnesení tohoto soudu ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92, a rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 44/92. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby ve věci rozhodl sám ve smyslu ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatuje-li Nejvyšší soud, že právě v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, byl zákon porušen mj. v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., což znamená, že nebyla provedena dostatečná skutková zjištění soudem prvního stupně, nemůže současně při existenci této vady sám ve věci rozhodnout. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle §7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 44/92, a návrhu obviněného L. Š. na zahájení rehabilitačního řízení, rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu, přičemž při svém rozhodování bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á