ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.82.2005.1
sp. zn. 4 Tz 82/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. Z., proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 57/1954, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 57/54, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.), v neprospěch obviněného L. Z.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný L. Z. z p r o š ť u j e obžaloby prokurátora býv. Nižší vojenské prokuratury v Brně pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1954 a ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze nenastoupil u OVS Č. vojenskou základní službu a odvolával se na to, že prý mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je svědek J., čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Obviněný L. Z. byl rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 57/54, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 29. 10. 1954 a ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze nenastoupil u OVS Č. vojenskou základní službu a odvolával se na to, že prý mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je svědek J.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Dále byl obviněnému podle §43 tr. zák. č. 86/1950 Sb. uložen trest ztráty čestných práv občanských a ztráty čestných práv občanských uvedených v ustanovení §44 odst. 2 citovaného tr. zák., a to na dobu tří let.
Uvedený rozsudek se stal pravomocným dne 7. 12. 1954, neboť obviněný i nižší vojenský prokurátor s rozhodnutím soudu souhlasili a odvolání se výslovně vzdali.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného L. Z. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 57/54. Napadeným rozsudkem byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých shora citovaných ustanovení, kterými se býv. Nižší vojenský soud v Brně PSP 47 při svém rozhodování neřídil. Obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný pak neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přestože svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy. Jednání obviněného směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno ustanoveními §15 odst. 1 a §16 Ústavy Československé republiky z roku 1948 a dále článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, který později našel své vyjádření i v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Čin obviněného byl považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Toto základní právo svobody svědomí obviněného vyjádřené ústavou i mezinárodními smlouvami a dokumenty však býv. Nižší vojenský soud v Brně nerespektoval.
Nalézací soud podle ministra spravedlnosti pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného L. Z. nebyl vůbec trestným činem, neboť obviněný svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Na tomto porušení zákona nemůže nic změnit ani skutečnost, že na základě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 byl obviněnému prominut zbytek trestu odnětí svobody, a to usnesením býv. krajského prokurátora býv. Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne 11. 5. 1955, sp. zn. A 024415/0.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 57/54 byl v neprospěch obviněného L. Z. porušen zákon v ustanoveních §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejprve považoval Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochovaly jen kopie rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 57/54 a kopie usnesení býv. krajského prokurátora býv. Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne 11. 5. 1955, sp. zn. A 024415/0. Ze sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 4. 1. 2002 bylo zjištěno, že původní soudní spis obviněného Z. v trestní věci vedené u býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47, sp. zn. T 57/54, byl v rámci skartačního řízení v roce 1972 v archivu ČSLA v Olomouci vyskartován.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející Nejvyšší soud přezkoumat nemohl, a to vzhledem k neexistenci původního trestního spisu. Z dostupných dokladů, zejména pak obsahu napadeného rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon byl porušen.
Podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 sp. zn. T 57/54 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se ke svému jednání plně doznal a uvedl, že nenastoupil vojenskou službu, ačkoliv si byl vědom trestnosti svého jednání a na svém záporném stanovisku k vojenské základní službě setrval. Na svoji obhajobu uvedl, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je svědek J. Tato obhajoba podle názoru nalézacího soudu nemohla obviněného vyvinit a je pouze vysvětlením pohnutek jeho jednání. Každému občanu je ústavou zaručena svoboda jeho náboženského přesvědčení jen potud, pokud není v rozporu se zákony, jako v daném případě s povinností obviněného konat brannou povinnost. Tím, že obviněný odmítá plnit povinnosti související s výkonem vojenské základní služby, naplňuje svým jednáním skutkovou podstatu zažalovaného trestného činu. K osobě obviněného nalézací soud uvedl, že jmenovaný pochází z rodiny textilního dělníka a sám naposled pracoval jako elektromontér. Nebyl doposud soudně trestán a má dobrou pověst jakož i dostatek rozumových schopností, aby mohl poznat nesprávnost svého postoje k vojenské službě.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný odmítl nastoupit službu v branné moci podle §265 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného L. Z. Z konfrontace napadeného rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal L. Z. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb.
Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 57/54, byl v neprospěch obviněného L. Z. porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného L. Z. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c