ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.89.2005.1
sp. zn. 4 Tz 89/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 17. srpna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného J. G., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, byl obviněný J. G. uznán vinným zločinem porušením subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855), kterého se dopustil tím, že po nastoupení základní vojenské služby dne 1. 10. 1949 u vojenského útvaru v P. odmítl převzít na rozkaz účetního setniny voj. S. L. a velitele štábního kapitána F. S. služební pušku za účelem výcviku s ní, odvolávaje se na svoje náboženské přesvědčení S. J. Za uvedené jednání byl obviněný J. G. odsouzen k trestu žaláře v trvání 12 měsíců, zostřenému jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Syn obviněného L. G. podal žádost podle §4 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve prospěch svého otce J. G. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně žádost jmenovaného usnesením ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, podle §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítl jako nedůvodnou. Na základě řádně a včas podané stížnosti bylo toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušeno v celém rozsahu usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 27/1991. Dále byl zrušen i výrok o trestu v rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49 a všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu navazovala.
V dalším řízení znovu rozhodoval bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který rozsudkem ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, odsoudil obviněného J. G. (zemřelého dne 22. 12. 1980) podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž podle §24 odst. 1 a §25 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 2. 11. 1991.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. a §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného rozsudku a také z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného J. G. nezměněný. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se rovněž nezabýval ani přípustností uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osobě již zesnulé.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. G. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, jakož i správnost řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, se obviněný J. G. odsuzuje podle §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž podle §24 odst. 1 a §25 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu 1 roku. V odůvodnění rozsudku bývalý Vojenský obvodový soud v Brně mj. uvedl, že při rozhodování o trestu byl soud nucen, vzhledem ke změnám trestního zákona, k nimž od roku 1949 došlo, se zabývat otázkou působnosti trestních zákonů ve smyslu §16 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Tuto otázku bylo nutno řešit i za situace, kdy výrok o vině zůstal nedotčen, neboť trestností činu podle citovaného zákonného ustanovení je třeba rozumět nejen možnost uznat obviněného vinným, ale i uložit mu přiměřený trest. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho nebo onoho trestního zákona dosaženo s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně dospěl k závěru, že posouzení trestnosti činu obviněného je nejpříznivější podle zákona č. 86/1950 Sb. Obviněnému proto uložil trest odnětí svobody blíže spodní hranice zákonné trestní sazby v trvání 6 měsíců a výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku, což odůvodnil tím, že obviněný po spáchání trestného činu vedl řádný život a pokud byl odsouzen, bylo to vždy v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením.
K námitce stěžovatele ohledně závěru o správnosti výroku o vině v napadeném rozsudku považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Co se týká výroku o vině, nemohl jej Nejvyšší soud České republiky přezkoumávat, neboť ani napadený rozsudek nepřezkoumával a ani nemohl přezkoumávat výrok o vině – ve vině byl vázán usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 27/1991, a to podle ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, jak je uvedeno níže.
Podle §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zjistí – li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné z důvodů tam uvedených, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
Podle §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, po právní moci rozhodnutí podle §14 odst. 1 soud pokračuje v řízení na podkladě původní obžaloby. Při hlavním líčení se ustanovení §11 užije obdobně. V §15 odst. 2 je uvedeno, že novým rozsudkem nelze odsouzenému uložit přísnější trest, než jaký mu byl uložen původním rozhodnutím.
V daném případě zde bylo pravomocné rozhodnutí o vině zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855), tj. rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49. Syn obviněného L. G. podal návrh podle §4 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve prospěch svého otce J. G., který byl usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, zamítnut jako nedůvodný. Na základě podané stížnosti bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře v usnesení ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 27/1991, zrušil výše citované usnesení v celém rozsahu a po přezkoumání rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, zrušil pouze výrok o trestu v tomto rozsudku a všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu navazovala. Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně bylo uloženo, aby ve věci znovu rozhodl o trestu J. G. za zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z., jímž byl uznán vinným rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49.
V následujícím řízení rozhodoval bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v hlavním líčení pouze o výroku o trestu obviněného J. G. za zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z., o vině již rozhodovat nemohl, neboť byl při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, tj. bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře.
Pro úplnost zbývá dodat, že proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, sp. zn. 4 Rtvo 27/1991, byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona, která však byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 149/2001, zamítnuta.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze akceptovat pouze tu námitku stěžovatele, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se nezabýval přípustností uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osobě, která již zemřela. V případě, kdy obviněný již zemřel, je patrné, že nelze dosáhnout účelu trestu uvedeného v ustanovení §17 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 86/1950 Sb., a to při uložení jakéhokoliv trestu, a ani nemůže dojít k naplnění předpokladů pro podmíněný odklad tohoto trestu podle §24 - §28 zákona č. 86/1950 Sb. Nejvyšší soud však současně považuje za nutné konstatovat, že takto uložený trest odnětí svobody mohl splnit svůj účel uvedený v §17 odst. 1 písm. c) zák. č. 86/1950 Sb. (působit výchovně na ostatní členy společnosti), takto uložený trest není ve zřejmém rozporu s účelem trestu podle §266 odst. 2 tr. ř. a proti takovému výroku o trestu nelze stížnost pro porušení zákona podat. Pro úplnost zbývá dodat, že usnesením tohoto soudu ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, bylo rozhodnuto, že J. G. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 a že se mu promíjí uložený trest odnětí svobody.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného J. G., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání při splnění podmínek uvedených v §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.