ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.94.2005.1
sp. zn. 4 Tz 94/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného V. M., proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 87/50, v trestní věci vedené u býv. Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. Vt 192/50, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 87/50, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §194, §197 písm. b) tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1952, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §270 odst. 1 písm. b) a §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1956, v neprospěch obviněného V. M.
Napadené usnesení se zrušuje . Zrušuje se též rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 192/50.
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný V. M. z p r o š ť u j e obžaloby prokurátora býv. Nižší vojenské prokuratury v Brně pro skutek spočívající v tom, že dne 1. 10. 1950 v D. a J. odmítl při nástupu základní vojenské služby splniti rozkaz představeného, aby oblékl vojenský stejnokroj a vykonával vojenskou službu, poněvadž prý mu to náboženské přesvědčení nedovoluje, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. v jednočinném souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 192/50, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. v jednočinném souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., jichž se dopustil tím, že dne 1. 10. 1950 v D. a J. odmítl při nástupu základní vojenské služby splniti rozkaz představeného, aby oblékl vojenský stejnokroj a vykonával vojenskou službu, poněvadž prý mu to náboženské přesvědčení nedovoluje. Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let.
Proti citovanému rozsudku si obviněný podal odvolání, o němž rozhodoval v odvolacím líčení býv. Vyšší vojenský soud v Brně, který je usnesením ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 87/50, jako nedůvodné zamítl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného V. M. stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 87/50. Napadeným usnesením byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v neprospěch obviněného V. M. v ustanoveních §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) a §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých shora citovaných ustanovení, kterými se býv. Vyšší vojenský soud v Brně při svém rozhodování neřídil. Obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný pak neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přestože svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy, které je třeba považovat v případech odmítnutí výkonu vojenské služby za právo určující. Jednání obviněného směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno ustanovením §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 a dále článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Čin obviněného byl považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Toto základní právo svobody svědomí obviněného vyjádřené ústavou i mezinárodními smlouvami a dokumenty však býv. Vyšší vojenský soud v Brně nerespektoval.
Odvolací soud proto pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného V. M. nebyl vůbec trestným činem, neboť obviněný svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody, a považoval výrok o vině z rozsudku nalézacího soudu za správný.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 87/50, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného V. M. porušen zákon v ustanoveních §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) a §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejprve považoval Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochovaly jen kopie rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 192/50, a kopie usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 87/50.
Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z předložených dokladů, zejména pak z obsahu napadeného usnesení a jemu předcházejícímu rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon byl porušen.
Podle §194 tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1956 při rozhodování v odvolacím líčení přezkoumá soud správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění těch vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků.
Podle §197 písm. b) tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1952 soud v odvolacím líčení zamítne odvolání proto, že není důvodné.
Podle §270 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1956, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že a) poškodí se na zdraví, opije nebo učiní jinak nezpůsobilým, nebo b) padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1956 trestného činu neuposlechnutí rozkazu se dopustí ten, kdo odepře provést nebo, byť i z nedbalosti, neprovede rozkaz představeného, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně sp. zn. Vt 192/50 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se ke svému jednání plně doznal a uvedl, že jako křesťan nesmí vraždit, a proto je zbytečné, aby se učil bojovat a prodělával vojenský výcvik. Tím, že je nucen k výkonu vojenské služby, je znásilňována svoboda jeho jednání. Obviněný žádá, aby byl zproštěn branné povinnosti, neboť vojenskou službu i za cenu nejpřísnějších trestů konat nebude, přestože ví, že vojenská služba je povinnost uložená občanům zákonem. Ovšem proto, že jde o zákon odporující zákonu božímu, nesmí obviněný podle svého názoru vojenskou službu konat a musí uposlechnout zákona božího.
Tato obhajoba však podle nalézacího soudu nemohla obviněného vyvinit. Tento soud konstatoval, že každému občanu je ústavou zaručena svoboda jeho náboženského přesvědčení jen potud, pokud se této svobody nezneužívá proti veřejnému pořádku a řádu. K ochraně tohoto pořádku je mimo jiné úkoly povolána branná moc ČSR založená na všeobecné branné povinnosti stanovené branným zákonem, jenž u občanů schopných vojenské služby nedovoluje žádných výjimek. Proto náboženské přesvědčení nemůže být důvodem k odmítání vojenské služby. Obviněnému pak polehčovalo, že dříve vedl řádný život pracujícího člověka.
K odvolání obviněného býv. Vyšší vojenský soud v Brně ve svém rozhodnutí sp. zn. Vto 87/50 uvedl, že odvolání V. M. není odůvodněné. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené u hlavního líčení a dospěl ke stejnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně. Jednáním obviněného byla i podle názoru odvolacího soudu naplněna skutková podstata trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný se vyhýbal služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) v jednočinném souběhu s neuposlechnutím rozkazu podle §278 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného V. M. Z konfrontace napadeného usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že odvolací i nalézací soud porušily zákon v neprospěch obviněného, pokud uznaly V. M. vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. v jednočinném souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1956.
Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 87/50, byl porušen zákon v ustanoveních §194, §197 písm. b) tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1952 a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §270 odst. 1 písm. b) a §278 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1956 v neprospěch obviněného V. M. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil stejně jako jemu předcházející rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. Vt 192/50, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného V. M. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c