ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1008.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1008/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Roušalové a soudců doc. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 12. října 2005 dovolání, které podal obviněný G. N. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 4 To 134/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 19/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného G. N. A. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 4 To 134/2004, a to ve výroku, jímž byl tento obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část výroku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
G. N. A.
j e v i n e n , ž e
v souvislosti s kvalifikovaně zastíranými obchodními případy v rámci mezinárodního řetězce různých i fiktivních subjektů a zahraničních společností, vytvořených především za účelem neoprávněného čerpání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v České republice, spočívajícími v tom, že G. N. A. zajistil prostřednictvím jednatele T. T.-p., s. r. o., s formálním sídlem P., ul. V O., A. I. K., v Ruské federaci u O. E.-M. M. nákup a v období od 26. 5. 1999 do 30. 7. 1999 z Ruské federace do České republiky (na letiště P.-R.) prostřednictvím společnosti P., s. r. o., se sídlem P. 1, ul. N., dovoz heteroepitaxních sloučenin galia – monokrystalů arzenidu galia (GaAs), původně s celně sazební deklarací jako křemičité desky, s pozdější opravou na chemické prvky zušlechtěné přísadami pro použití v elektronice, toto zboží pro T. T. p., s. r. o., nechal G. N. A. od počátku uložit v jím pronajatém skladu v P., ul. N. V. h., poté je jako jediný společník a jednatel společnosti A., s. r. o., se sídlem P., ul. R., formálně na tuto společnost převedl, dále je formálně předal k dalšímu prodeji Z. Z., jednatelce společnosti G. C., s. r. o., s formálním sídlem P., ul. N., která předstírala prodej tohoto zboží další společnosti B. C., s. r. o., rovněž s formálním sídlem P., ul. N., v níž figurovala v postavení společnice a jednatelky, a po částečném technologickém přepracování zboží v T. L., dne 26. 4. 2000 z letiště P.-R. realizovala s de facto přímou, zejména organizační a finanční podporou G. N. A. vývoz předmětného zboží, a to nejméně 25 600 ks destiček monokrystalů arzenidu galia (GaAs) s úhrnnou plochou 19 110 000 mm2, celně nepřesně deklarovaného jako polovodičová zařízení - heterostrukturální destičky arzenidu galia s povrchovou vrstvou oxidu titaničitého, ještě nerozřezané na čipy, cestou údajné firmy Z. s. p. a. v I. pro kupující firmu W. F. L., se sídlem ve Velké Británii, aniž uvedené obchody ve skutečnosti proběhly, poté s organizační podporou G. N. A. dne 18. 7. 2000 A. S. K. podal na F. ú. pro P. se sídlem P., ul. P., daňové přiznání za společnost B. C., s. r. o., jejíž společnicí a jednatelkou byla Z. Z., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2000, jímž ke škodě České republiky vědomě bez právního titulu uplatnili požadavek na navrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 91 347 693,- Kč, přičemž k vydání částky nedošlo jen na základě ostražitosti a zásahu pracovníků správce daně, tj. F. ú. pro P.,
t e d y
zosnoval a řídil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že vyláká výhodu na dani, spáchá čin nejméně se dvěma osobami a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu, v úmyslu tento trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo,
t í m s p á c h a l
pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
a z a t o se o d s u z u j e
podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku roku.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se obviněnému ukládá trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 45 T 19/2003, byl obviněný G. N. A. uznán vinným trestnými činy porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák., spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně se Z. Z., a A. S. K., za které mu byl podle §148 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 4 To 134/2004, kterým z podnětu odvolání obviněných G. N. A., Z. Z. a A. S. K. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu ohledně G. N. A. a Z. Z. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl mj. tak, že obviněného G. N. A. uznal vinným trestnými činy porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák., za které mu byl podle §148 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný G. N. A. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání obviněný podal proti všem výrokům týkajícím se jeho osoby, tj. jak proti výroku o vině oběma trestnými činy tak i proti výroku o trestu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný námitkami k trestnému činu porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi popřel naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť předmětné zboží bylo znalcem označeno za odpad a nejednalo se o zboží dvojího určení. Vrchní soud výrok o vině opíral o zákon č. 21/1997 Sb., ačkoliv tento zákon byl v době rozhodování odvolacího soudu již neplatný a byl nahrazen zákonem č. 594/2004 Sb. Soud se měl zabývat tím, zda nová právní úprava není pro obviněného výhodnější. Obviněný ani nemohl být pachatelem tohoto jednání, neboť nebyl ve smyslu zákona dovozcem ani vývozcem tohoto zboží a v úvahu přicházela toliko nějaká forma účastenství, která však byla vzhledem k zásadě akcesority a neexistenci hlavního pachatele vyloučena. Podle názoru dovolatele nebyla také naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť dokonce osoby příslušně odborně zaměřené převážně zastávaly názor, že destičky arzenidu galia nepatří mezi zboží dvojího užití. Došlo tedy k porušení §3 odst. 1 tr. zák., §4 tr. zák., §9 tr. zák., §10 tr. zák. jakož i §124a odst. 2 tr. zák. V případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby pak došlo k porušení §9 tr. zák. a §10 tr. zák., neboť pachatelem tohoto trestného činu může být buď plátce daně z přidané hodnoty, daňový poradce nebo osoba, která předstírá, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Obviněný žádnou takovou osobou nebyl, když i vrchní soud připustil, že u tohoto jednání vystupoval převážně jako organizátor. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že obviněný byl aktivně zapojen do řetězce transakcí se zbožím, a to mírou přesahující meze účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. Důvodnou však označil námitku, podle které soud nepřihlédl ke změně zákonné úpravy nakládání se zbožím podléhajícím kontrolnímu režimu. K dovozu jakož i vývozu předmětného zboží nebylo povolení Ministerstva průmyslu a obchodu potřebné a námitka nesprávné aplikace §16 odst. 1 tr. zák. byla důvodná. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ve vztahu k obviněnému zrušil a sám v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem a uznal obviněného vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák. při uložení totožných trestů jako v rozsudku vrchního soudu.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
V dovolání musí být skutečně tvrzen dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. a musí být odůvodněn konkrétními vadami, které jej z hlediska jejich obsahu naplňují. Jako další bylo proto třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného, podle kterých u trestného činu porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi vrchní soud aplikoval neplatný zákon č. 21/1997 Sb. a nová právní úprava je pro obviněného výhodnější, po obsahové stránce naplňují uplatněný dovolací důvod a bylo nutno jim přisvědčit. Obdobně námitka, podle které obviněný v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby vystupoval převážně jako organizátor a došlo k porušení §9 tr. zák. a §10 tr. zák., zpochybňuje aplikaci hmotně právních ustanovení trestního zákona a obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na podkladě těchto námitek tedy Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí i předcházející řízení a shledal, že dovolání je částečně důvodné, a to především ve vztahu k trestnému činu podle §124a odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. se obviněný podle výroku odsuzujícího rozsudku vrchního soudu dopustil tím, že porušil omezení týkající se nakládání se zbožím kontrolovaným podle zvláštních předpisů a bez povolení vyvezl zboží kontrolované podle zvláštních předpisů. Ustanovení §124a tr. zák. je tzv. normou blanketní, která odkazuje na zvláštní právní předpisy. Tato legislativně-technická konstrukce (tj. trestněprávní norma s blanketní dispozicí) umožňuje, aby při každé změně právních předpisů upravujících nakládání s kontrolovaným zbožím nemuselo docházet také ke změně trestního zákona. Z hlediska posuzování naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu se zvláštní právní předpisy aplikují obdobně jako ustanovení trestního zákona. K závěru o naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu je proto nezbytné, aby došlo k porušení zvláštních právních předpisů, na které ustanovení trestního zákona odkazuje. V případě, že v mezidobí od spáchání činu obviněným došlo ke změně právní úpravy, je třeba postupovat podle §16 odst. 1 tr. zák., podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Předpokladem uznání viny trestným činem podle §124a tr. zák. je tedy porušení předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím. Podmínky, za kterých lze vyvážet z České republiky nebo dovážet do České republiky zboží a technologie podléhající mezinárodním kontrolním režimům a působnost orgánů státní správy v této oblasti upravoval zákon č. 21/1997 Sb. Podle §5 tohoto zákona byl vývozce oprávněn vyvézt a dovozce dovézt kontrolované zboží jen na základě, v rozsahu a za podmínek stanovených v povolení Ministerstva průmyslu a obchodu na vývoz nebo dovoz uděleném ve formě licence individuální, individuální otevřené nebo všeobecné. Podle §2 odst. 2 téhož zákona seznam kontrolovaného zboží stanovil prováděcí předpis, přičemž podle odst. 3 téhož ustanovení bylo kontrolovaným zbožím rovněž zboží, na které se vztahovalo licenční řízení ve zvláštních případech podle §19. Zmíněným prováděcím předpisem byla vyhláška ministerstva průmyslu a obchodu č. 43/1997 Sb., kterou se prováděl zákon č. 21/1997 Sb., o kontrole vývozu a dovozu zboží a technologií podléhajících mezinárodním kontrolním režimům. Podle §1 této vyhlášky bylo kontrolovaným zbožím podle §2 odst. 3 zákona č. 21/1997 Sb. mj. nové i použité zboží uvedené v příloze č. 1 vyhlášky. Tato příloha – seznam kontrolovaného zboží podle §2 odst. 3 zákona č. 21/1997 Sb. – přitom v části I. (Seznam kontrolovaného zboží a technologií dle mezinárodních kontrolních režimů), kategorii 3 – elektronika, pod položkou 3C001 zahrnovala heteroepitaxní materiály sestávající z „podložky“ s více na sobě uspořádanými epitaxně narostlými vrstvami z křemíku, germania nebo sloučenin galia nebo india typu III/V.
Zákon č. 21/1997 Sb., o kontrole vývozu a dovozu zboží a technologií, podléhajícím mezinárodním kontrolním režimům, stejně jako zákon č. 204/2002, kterým se měnil zákon č. 21/1997 Sb., jakož i vyhláška č. 397/2003 Sb. k provedení zákona č. 21/1997 Sb., ve znění zákona č. 204/2002 Sb., která nahradila dřívější vyhlášku č. 43/1997 Sb. a vyhláška č. 398/2003 Sb., stanovující všeobecnou dovozní licenci, na základě které lze uskutečnit dovoz kontrolovaného zboží do České republiky, byly ke dni 4. 11. 2004 (resp. ke dni účinnosti tohoto zákona tj. 3. 12. 2004) zrušeny zákonem č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií dvojího užití. Tento zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropských společenství /nařízení Rady (ES) č. 1334/2000/ kontrolu vývozu zboží dvojího užití, včetně softwaru a technologií při dodržování mezinárodních režimů, mezinárodních smluv a ujednání, k jejichž plnění se Česká republika zavázala, jakož i některá práva a povinnosti vývozců zboží dvojího použití a dalších osob, které se na vývozu podílejí, jakož i práva a povinnosti osob přepravujících zboží dvojího použití z území České republiky na území jiného členského státu Evropské unie.
Podle §2 odst. 2 cit. zákona Ministerstvo průmyslu a obchodu uděluje povolení na vývoz zboží dvojího použití a jeho přepravu uvnitř Evropských společenství z území České republiky. Podle §3 odst. 1 písm. a) tohoto zákona se povolení k vývozu zboží dvojího použití (z území Evropských společenství) vyžaduje mimo jiné, jestliže je zboží dvojího použití uvedeno v příloze I nařízení Rady (ES) č. 1334/2000. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se povolení ministerstva vyžaduje i k přepravě zboží dvojího použití uvnitř Evropských společenství z území České republiky, v souladu s článkem 21 nařízení Rady (ES) č. 1334/2000. Podle prvního odstavce tohoto článku, věty první, se pro přepravu zboží dvojího užití uvnitř Společenství uvedeného v příloze IV vyžaduje povolení. Příloha IV přitom odkazuje na nařízení Rady (ES) č. 149/2003, a v příloze IV tohoto nařízení – seznamu podle článku 21 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1334/2000 – přitom není uvedeno zboží odpovídající heteroepitaxním materiálům sestávajících z \"podložky\" složené z více na sobě uspořádaných epitaxně narostlých vrstev ze sloučenin galia nebo india typu III/V. Tento materiál je uveden toliko v příloze I téhož nařízení, tj. v seznamu zboží, vyžadujícího povolení k vývozu ze zemí Evropských společenství ve smyslu §3 odst. 1 zák. č. 594/2004 Sb. (srov. totožné, přímo aplikovatelné ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1334/2000, jakož i čl. 3 odst. 4, podle kterého toto povolení není vyžadováno pro přepravu zboží dvojího užití přes území Evropských společenství). Evropské společenství v příloze II nařízení Rady (ES) č. 1334/2000 přitom vydalo v souladu s článkem 6 tohoto nařízení Všeobecné vývozní povolení Společenství č. EU001. Toto vývozní povolení se týká veškerého zboží dvojího užití uvedeného v příloze I tohoto nařízení, kromě zboží taxativně vymezeného dále v části 2 přílohy. Součástí výčtu v části 2 přílohy přitom není položka odpovídající položce 3C001 přílohy IV. Podle části 3 přílohy II je toto vývozní povolení platné na celém Společenství pro vývoz mj. do Spojených států amerických.
Jak je zřejmé z předchozího odstavce, zboží odpovídající položce 3C001 přílohy IV nařízení Rady (ES) č. 1334/2000 [resp. nařízení Rady (ES) č. 149/2003] je možno bez povolení Ministerstva průmyslu a obchodu přepravovat uvnitř území Evropských společenství, neboť nespadá pod režim §3 odst. 2 zákona č. 594/2004 Sb. resp. se na něj vztahuje článek 3 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1334/2000. Obdobně se v případě pohybu tohoto zboží po území Evropských společenství (jakož i po území Spojených států amerických) pro toto zboží nevyžaduje povolení k vývozu ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 594/2004 Sb. a čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1334/2000, neboť tato ustanovení upravují vývoz z celního území Evropských společenství [srov. též čl. 2 písm. b) a c) nařízení Rady (ES) č. 1334/2000]. Dále je třeba poznamenat, že nový zákon č. 594/2004 Sb. upravuje režim kontroly vývozu zboží dvojího užití a nevztahuje se na režim dovozu.
V posuzovaném případě Městský soud v Praze při úvahách o naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. správně vycházel ze skutečnosti, že obviněným realizovaný dovoz a posléze vývoz zboží - heteroepitaxního materiálu sloučenin arzenidu galia, byl uskutečněn bez povolení Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, udělovaného formou licence podle §1 vyhlášky č. 44/1997 Sb., kterou se vydávala všeobecná dovozní licence pro kontrolované zboží, přestože bylo uvedeno v příloze č. 1, části I. seznamu kontrolovaného zboží podle §2 odst. 3 zák. č. 21/1997 Sb., pod položkou 3C001, jako kontrolované zboží a tedy se na něj povinné licenční řízení vztahovalo. Počínání obviněného bylo tudíž v rozporu s §5 tehdy platného zákona č. 21/1997 Sb., o kontrole vývozu a dovozu zboží a technologií, podléhajícím mezinárodním kontrolním režimům, ve znění pozdějších předpisů, a návazně v rozporu s ustanoveními §§1 vyhlášek ministerstva průmyslu a obchodu č. 43/1997 Sb., jíž se prováděl zákon č. 21/1997 Sb. a č. 44/1997 Sb., kterou se vydávala všeobecná dovozní licence pro kontrolované zboží.
Jako odvolací soud rozhodoval Vrchní soud v Praze dne 28. ledna 2005, tedy v době, když byl již v účinnosti zákon č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií dvojího užití. Jak vyplynulo z předchozích odstavců, tento zákon pro heteroepitaxní materiál sloučenin arzenidu galia nevyžaduje vývozní povolení Ministerstva průmyslu a obchodu, je-li přepravován uvnitř území Evropských společenství, jakož i vyvážen do Spojených států amerických. Stejně tak aktuální právní úprava nevyžaduje povolení ministerstva ani k dovozu zboží dvojího užití.
Podle skutkových zjištění rozsudku vrchního soudu se obviněný G. N. A. trestného činu porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. měl dopustit tím, že v součinnosti s dalšími osobami zajistil dovoz heteroepitaxních sloučenin galia – monokrystalů arzenidu galia (GaAs) z území Ruské federace a následně vývoz předmětného zboží do Itálie a Spojených států amerických. Změnou právní úpravy provedené zákonem č. 594/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 3. 12. 2004, dovoz předmětného zboží z Ruské federace a jeho následný vývoz do Itálie (tj. přeprava na území Evropských společenství) a do Spojených států amerických nevyžaduje povolení Ministerstva průmyslu a obchodu, a pokud byl bez tohoto povolení uskutečněn, nestalo se tak v rozporu s (aktuálním) zněním zákona či jiných právních předpisů. Nejednalo se tudíž o jednání příčící se omezení týkajícího se nakládání se zbožím kontrolovaným podle zvláštních předpisů ani o vývoz takového zboží bez povolení, jak vyžaduje naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení §124a odst. 1, 2 tr. zák. Za stávající právní úpravy proto popsané jednání není trestným činem porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 tr. zák., když nejsou dány znaky jeho skutkové podstaty a současně není splněn předpoklad protiprávnosti trestního jednání.
Vrchní soud tedy měl na základě změny právní úpravy vývozu a dovozu zboží, s nímž obviněný obchodoval, aplikovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a posoudit trestnost činu podle pozdějšího zákona, neboť tento postup a z něj vyplývající závěr o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podle §124a tr. zák. byl pro obviněného příznivější. Nařízení Rady Evropského společenství jsou normou, která se od vstupu České republiky do Evropského společenství dnem 1. 5. 2004 stala součástí právního řádu českého státu a jsou tudíž přímo aplikovatelná a závazná na jeho území. V posuzovaném případě již citované nařízení Rady Evropského společenství č. 1334/2000, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií dvojího užití ve znění nařízení Rady č. 2432/2001 a č. 149/2003 ovlivnilo posouzení trestnosti jednání obviněného, neboť ustanovení §124a tr. zák. obsahuje odkaz na speciální právní úpravu mimo trestní normy, jejíž součástí se od uvedeného data staly i právní předpisy Evropského společenství. V této části Nejvyšší soud proto přisvědčil dovolateli v námitce, že odvolací soud pochybil v právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným po změně právní úpravy již nemůže zahrnovat znaky trestného činu porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. a došlo k pochybení při aplikaci hmotně právního ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.
Dovolací soud proto na podkladě podaného dovolání napravil zjištěné pochybení odvolacího soudu a tímto trestným činem obviněného neuznal vinným. Na rozdíl od Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně bylo žalované jednání obviněného kvalifikované jako trestný čin podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. a pokus tr. činu podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. v odvolacím řízení posouzeno jako jediný skutek, kterým byly v jednočinném souběhu spáchány výše uvedené dva trestné činy, jeden ve stadiu pokusu. Závěr odvolacího soudu o vztahu obou trestných činů jako trestných činů spáchaných jedním skutkem je správný. Svědčí o něm především ty skutkové závěry, podle nichž byl samotný vývoz předmětného zboží z České republiky údajné společnosti Z. s. p. a. se sídlem v Itálii, vlastně konečnou fází předcházejících obchodních transakcí řízených obviněným, jež směřovaly ke splnění hlavního účelu veškeré manipulace se zbožím, a to vylákání výhody na dani. Proto nebylo zapotřebí ohledně jednání, v němž soudy nižších stupňů spatřovaly trestný čin podle §124a tr. zák., přistoupit k vynesení zprošťujícího výroku a postačilo, že dovolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci právní kvalifikaci podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. z výroku o vině vypustil. Z téhož důvodu nebyly přezkoumávány další dovolací námitky obviněného týkající se tohoto trestného činu, podle kterých nebyla naplněna jeho subjektivní stránka z důvodu nevědomosti obviněného, zda zboží patří mezi zboží dvojího užití, a podle kterých obviněný nemohl být pachatelem tohoto jednání, neboť nebyl dovozcem ani vývozcem zboží. Přezkum námitek obhajoby týkajících se trestného činu, kterým obviněný rozhodnutím dovolacího soudu nebyl uznán vinným, by postrádal význam.
Pokud jde o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dovolatel namítl, že došlo k porušení ustanovení §9 a §10 tr. zák., neboť obviněný nebyl plátcem daně z přidané hodnoty, daňovým poradcem ani osobou, která předstírá, že je plátcem daně, a v provedených operacích vystupoval převážně jako organizátor. I této námitce (nikoli však ze zcela totožných důvodů) Nejvyšší soud přisvědčil, neboť jak vyplývá z následujících odstavců, skutek, jak jej zjistil soud druhého stupně, zahrnuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák., kterého se obviněný dopustil jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Obviněný byl rozsudky soudů obou stupňů uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., tedy jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat - vylákat výhodu na dani, clu, pojistném na sociálním zabezpečení nebo zdravotním pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platbě, spáchat tento čin nejméně se dvěma osobami a způsobit škodu velkého rozsahu - přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítl, že v případě trestného činu podle §148 tr. zák. nemohl být pachatelem, neboť nevystupoval jako plátce daně z přidané hodnoty, ani jako daňový poradce či osoba, která předstírá, že je např. plátcem této daně. Podle jeho názoru by event. přicházelo v úvahu posouzení jeho účasti na spáchání tohoto trestného činu toliko jako organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak již naznačil sám odvolací soud, avšak současně označil takové postavení obviněného za ryzí spekulaci bez podkladů v trestním spise. Tato námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek i v rozsahu odpovídajícímu této části dovolání.
Podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Organizátor se zpravidla podílí na spáchání trestného činu rozhodujícím způsobem ve skupinových věcech, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymýšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti, utajení jednotlivých osob na ní se podílejících apod. Za řízení je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám, vyžadování jejich splnění apod. Je přitom nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnost organizátora. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto je účastenství prohlášeno za obecnou formu trestného činu (srov. §89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti je postaveno na roveň pachatelství. Podle §10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Účastenství totiž může být v konkrétním případě stejně závažné jako pachatelství, když jeho nebezpečnost pro společnost může být ovlivněna i osobou pachatele, a zejména u organizátorství může být i nebezpečnější s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení organizování trestné činnosti. Organizátorství je přitom ve srovnání s návodem podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. zpravidla závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti, protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky zosnování nebo řízení trestného činu (srov. č. 67/1971 Sb. rozh. tr.). Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství je tedy trestné jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Dospělo–li jednání hlavního pachatele do stadia pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., je použití tohoto ustanovení u organizátora vyloučeno, neboť u účastníka se předpokládá dokonané organizování za předpokladu, že se pachatel alespoň o trestný čin pokusil.
Dovolací soud ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby vyšel ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na základě hodnocení důkazů provedených v řízení před těmito soudy ve smyslu zásady ústnosti a bezprostřednosti. Tato skutková zjištění nebylo nutno v řízení o dovolání jakkoli doplňovat, neboť poskytují úplný obraz o skutkovém stavu věci a naplnění jednotlivých znaků trestného činu dovolatelem, jak je popsáno níže.
Pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák. se podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu druhého stupně obviněný dopustil tím, že „v souvislosti s kvalifikovaně zastíranými obchodními případy v rámci mezinárodního řetězce různých i fiktivních objektů a zahraničních firem, vytvořených především za účelem neoprávněného čerpání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v České republice, spočívajícími v tom, že G. N. A. zajistil prostřednictvím jednatele T. T.-p., s.r.o., s formálním sídlem P., ul. V O., A. I. K., v Ruské federaci u O. E.-M. M. nákup a v období od 26. 5. 1999 do 30. 7. 1999 z Ruské federace do České republiky (na letiště P.-R.) prostřednictvím společnosti P., s. r. o., se sídlem P., ul. N., dovoz heteroepitaxních sloučenin galia – monokrystalů arzenidu galia (GaAs), původně s celně sazební deklarací jako křemičité desky, s pozdější opravou na chemické prvky zušlechtěné přísadami pro použití v elektronice, toto zboží pro T. T. p., s. r. o., nechal G. N. A. od počátku uložit v jím pronajatém skladu v P., ul. N. V. h., poté je jako jediný společník a jednatel společnosti A., s. r. o., se sídlem P., ul. R., formálně na tuto společnost převedl, dále je formálně předal k dalšímu prodeji Z. Z., jednatelce společnosti G. C., s. r. o., s formálním sídlem P., ul. N., která předstírala prodej tohoto zboží další společnosti B. C., s. r. o., rovněž s formálním sídlem P., ul. N., v níž figurovala v postavení společnice a jednatelky, a po částečném technologickém přepracování zboží v T. L., dne 26. 4. 2000 z letiště P.-R. realizovala s de facto přímou, zejména organizační a finanční podporou G. N. A. vývoz předmětného zboží, a to nejméně 25 600 ks destiček monokrystalů arzenidu galia (GaAs) s úhrnnou plochou 19 110 000 mm2, celně nepřesně deklarovaného jako polovodičová zařízení - heterostrukturální destičky arzenidu galia s povrchovou vrstvou oxidu titaničitého, ještě nerozřezané na čipy, cestou údajné firmy Z. s. p. a. v Itálii pro kupující firmu W. F. L., se sídlem ve Velké Británii, aniž uvedené obchody ve skutečnosti proběhly, … poté zejména s organizační podporou G. N. A. dne 18. 7. 2000 A. S. K. podal na finančním úřadu pro P. se sídlem P., ul. P., daňové přiznání za společnost B. C., s. r. o., jejíž společnicí a jednatelkou byla Z. Z., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2000, jímž ke škodě České republiky bez právního titulu uplatnili požadavek na navrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 91 347 693,- Kč, přičemž k vydání částky nedošlo jen na základě ostražitosti a zásahu pracovníků správce daně, tj. F. ú. pro P.“
Dovolatel svojí činností zosnoval a řídil činnost dalších osob, zejména Z. Z. a A. S. K., jejichž jednání za organizační a finanční podpory dovolatele bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák. a jehož se tyto organizované osoby dopustily v úmyslu trestný čin spáchat, tedy vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty a způsobit škodu velkého rozsahu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo v důsledku zásahu správce daně. Podle názoru dovolacího soudu jednání obviněného G. N. A. popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku, jakož i další skutková zjištění vyplývající z rozhodnutí soudů obou stupňů, vypovídají o naplnění veškerých znaků organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu není pochyb o tom, že činnost obviněných směřovala k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty – v tomto případě k vylákání jejího odpočtu při vývozu podvodným jednáním, které je podmínkou naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu (jakožto speciálního případu podvodného jednání). Předně ze skutkových zjištění vyplývá, že iniciací a částečně vlastní činností obviněného došlo k uskutečnění „zastíraných obchodních případů“ v rámci mezinárodního řetězce různých i fiktivních subjektů a zahraničních společností, které byly vytvořeny za účelem neoprávněného čerpání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v České republice. Jednalo se o případ navýšení plnění v řetězci obchodních transakcí, ve kterém dochází k fiktivnímu navýšení hodnoty zboží a při vývozu dojde k uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Zboží bylo postupně fiktivně – toliko formálně - převáděno (tj. uvedené obchody ve skutečnosti neproběhly) mezi jednotlivými subjekty. Tomu odpovídaly četné v řízení provedené důkazy - např. vyjádření znalce (viz rozhodnutí soudu prvního stupně, str. 30), podle kterého „zhodnocující operace“ v T. L. naopak komplikovala možné využití materiálu, který měl cenu odpadu (30 576 USD) nepoužitelného pro průmyslové zpracování. Celková konečná hodnota plnění deklarovaná při vývozu měla přitom být 506 564 479,- Kč (základ daně 415 216 786,- Kč a tomu odpovídající daň z přidané hodnoty ve výši 91 347 693,- Kč). Z hlediska důkazů provedených v řízení před soudy nižších stupňů a jejich hodnocení lze přitom plně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí.
Organizační povahu zapojení obviněného G. N. A. lze dovodit již od počátku jeho činnosti v rámci daných transakcí – nejprve v Ruské federaci zajistil nákup heteroepitaxních sloučenin galia – monokrystalů arzenidu galia (GaAs) (dále jen „zboží“) prostřednictvím jednatele společnosti T. T.-p., s.r.o. A. I. K., od kterého měl pro tento účel vystavenou plnou moc. V období od 26. 5. 1999 do 30. 7. 1999 pak zajistil dovoz zboží z Ruské federace do České republiky po jeho konzultacích u Smíšené obchodní komory východ, která prováděla i přepravu zboží placenou dovolatelem. Zboží nechal pro T. T. p., s.r.o. uložit v dovolatelem pronajatém skladu společnosti P., s. r. o. Poté je jako jediný společník a jednatel společnosti A., s.r.o. formálně (tj. bez reálného uskutečnění plnění) na tuto společnost převedl. V této fázi se tedy jako podnikatel přímo podílel na některých transakcích daného obchodního řetězce a později zboží opět pouze formálně převedl společnosti G. C., s. r. o., jejíž jednatelka Z. Z. uskutečnila další fiktivní prodej zboží společnosti B. C., s. r. o. Následně došlo k částečnému technologickému přepracování zboží v T. L., které zajišťoval dovolatel vybavený za tímto účelem plnou mocí, a dne 26. 4. 2000 realizovala Z. Z. „s de facto přímou, zejména organizační a finanční podporou“ dovolatele vývoz zboží prostřednictvím údajné společnosti Z. s. p. a. v Itálii pro kupující (fiktivní) firmu W. F. L.., se sídlem ve Velké Británii. Později A. S. K. „s organizační podporou G. N. A.“ dne 18. 7. 2000 podal na finančním úřadu pro P. se sídlem P., ul. P., daňové přiznání za společnost B. C., s. r. o., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2000, jímž ke škodě České republiky bez právního titulu došlo k uplatnění požadavku na navrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 91 347 693,- Kč. F. ú. pro P. následně zahájil tzv. vytýkací řízení, ve kterém subjekt B. C., s. r. o., vyzval k prokázání pravdivosti údajů, tento však neunesl důkazní břemeno. F. ú. zjistil, že v celé obchodní transakci nebyla provedena žádná přímá platba z účtů (na kterých byly zjištěny mnohem menší pohyby), ve všech fázích transakčního řetězce mělo být placeno směnkami, aniž by však k faktickému převodu finančních prostředků mezi jednotlivými firmami došlo. Soudy obou stupňů ve shodě se závěrem finančního úřadu uzavřely, že nebylo uskutečněno zdanitelné plnění, neboť zboží nebylo v ceně, která byla deklarována. Z těchto důvodů také nedošlo k vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, škodlivý následek protiprávního jednání obviněných nebyl tudíž způsoben, a trestný čin zůstal ve stadiu pokusu.
Obviněný G. N. A. tedy úmyslně spáchání pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák. jakožto organizátor zosnoval a řídil. Účastnil se rozhodujícím způsobem spáchání trestného činu v součinnosti se dvěma dalšími osobami. Přestože se na provádění některých operací podílel osobně, ať již jako jednatel společnosti A., s. r. o. nebo jako osoba zplnomocněná k jednání za jiné subjekty, nelze z jeho přímé účasti usuzovat na naplnění všech znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (resp. pokusu tohoto trestného činu) jeho osobou. Počínání dovolatele mělo povahu zosnování trestného činu, neboť inicioval prakticky veškerá jednání týkající se nakládání s předmětným zbožím, obchodní transakce probíhaly podle jím vytvořeného plánu a k jejich realizaci sjednal další osoby, které se na nakládání se zbožím podílely a postupovaly v souladu se záměrem dovolatele. Jeho jednání však mělo taktéž povahu řízení celé této trestné činnosti, neboť dovolatel prakticky usměrňoval všechny osoby na trestné činnosti se podílející, vydával jim konkrétní pokyny apod. Jak již bylo zmíněno, není rozhodné, do jaké míry si tyto osoby uvědomovaly činnost dovolatele jakožto organizátora trestného činu. Trestná činnost dovolatele bezprostředně přispívala k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky dovolatel mnohdy nenaplňoval vlastním přímým jednáním, ale prostřednictvím dalších osob. K účinku (následku) činu tak přímým jednáním směřovali obvinění Z. Z. a A. S. K. – v důsledku jejich činnosti došlo k vyměření daně z přidané hodnoty resp. uplatnění jejího odpočtu při vývozu zboží. Obviněný G. N. A. přitom tuto činnost inicioval a organizačně podporoval. Pokud jde o jednání dalších osob, jež se podílely na určité fázi obchodování s předmětným zbožím a jež v trestním řízení vystupovaly v procesním postavení svědků, považuje Nejvyšší soud k námitce obhájce obviněného uplatněné při veřejném zasedání za nutné uvést, že právní norma upravující trestní řízení je ovládána zásadou obžalovací. Proto soud nemohl při projednávání trestní věci obviněného posuzovat současně eventuelní trestní odpovědnost osob, proti kterým nebyla ve věci podána obžaloba, byť výsledky dokazování naznačují určitou možnost hodnocení jejich účasti na obchodních transakcích za protiprávní.
Ve vztahu k naplnění požadavku akcesority účastenství je rozhodné, že jednání přímých pachatelů Z. Z. a A. S. K. dospělo do stadia pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), 4 tr. zák. Zákonný předpoklad akcesority účastenství vyjádřený v úvodu ustanovení §10 odst. 1 tr. zák., tedy spáchání trestného činu hlavním pachatelem, resp. pokusu trestného činu, je proto v posuzovaném případě splněn. (Srov. např. č. 1/1973, č. 58/1973 a č. 39/1983 Sb. rozh. tr.)
Z hlediska povahy jednání obviněného a jeho stupně nebezpečnosti pro společnost se účastenství (organizátorství) v tomto případě velmi blížilo povaze činnosti a stupni nebezpečnosti přímého pachatelství. K závěru, že činnost obviněného měla charakter organizátorství, dospěl již Vrchní soud v Praze, který však nepřistoupil ke změně právní kvalifikace z důvodu, že by tento postup byl v rozporu se zásadou reformationis in peius, neboť podle názoru vrchního soudu by organizátorství obviněného v daném případě bylo společensky nebezpečnější než spolupachatelství. Obecně lze tento vztah jednání organizátora a přímého pachatele připustit, avšak v dané trestní věci dovolací soud této úvaze nepřisvědčil. Nespornou skutečností je, že to byl právě obviněný, kdo stál na počátku řetězce obchodních transakcí se zbožím, když zajistil jeho dovoz do České republiky prostřednictvím společnosti T. T. – p., s. r. o., a jejího jednatele A. I. K., následně jeho společnost A., s. r. o., jejíž byl jediným společníkem a jednatelem, předmětné zboží odkoupila a dále prodala společnosti G. C., s. r. o., tato je opětovně prodala společnosti B. C., s. r. o., přičemž jednatelkou obou posledně uvedených společností byla spoluobviněná Z. Z. Jednalo se o fiktivní převody zboží, neboť mezi jednotlivými společnostmi nedošlo k faktickým platbám, pouze k navyšování ceny předmětu obchodu. Posledním majitelem zboží na území České republiky tak byla B. C., s. r. o., která jej vyvezla do Itálie prostřednictvím neexistující firmy Z. s. p. a. pro další neexistující společnost W. F. L. se sídlem ve Velké Británii. Byla to právě Z. Z. jako jednatelka, která prostřednictvím dalšího spoluobviněného A. S. K. podala za společnost B. C., s. r. o., daňové přiznání za 2. čtvrtletí roku 2000, v němž uplatnila požadavek na navrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 91 347 693,- Kč. Je tedy evidentní, že finální úlohu v celém průběhu obchodování se zbožím, která spočívala v uvedení nepravdivých tvrzení, jež byla významná pro stanovení daňové povinnosti a směřovala tak k vylákání daňové výhody od státu ve formě peněžitého plnění, sehráli oba spoluobvinění a nikoli přímo a osobně dovolatel. Na základě těchto zjištění je Nejvyšší soud toho názoru, že konkrétnímu jednání obviněného ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. resp. jeho pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. odpovídá jeho právní posouzení jako účastníka na tomto trestném činu (resp. jeho pokusu) a to ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Uvedená změna v právní kvalifikaci žalovaného jednání obviněného neznamená porušení zásady reformationis in peius, neboť konkrétní skutkové okolnosti v projednávané trestní věci nejsou natolik výjimečné povahy, aby organizátorství obviněného jako forma trestné součinnosti bylo závažnější než přímé pachatelství. Navíc Vrchní soud v příslušné části odůvodnění napadeného rozhodnutí blíže nevysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností považoval jednání obviněného ve formě organizátorství za těžší než přímé pachatelství.
Nejvyšší soud tedy shledal i tuto námitku dovolatele důvodnou, byť se již dále neztotožnil s jeho hodnocením v tom smyslu, že skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů nedovolují provedenou změnu právní kvalifikace. Naopak konkrétní formulace skutku, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, vystihuje lépe zákonné předpoklady této formy trestné součinnosti, neboť účast obviněného na skutku, jímž byl uznán vinným charakterizuje opakovaně slovními spojeními typu „zajistil prostřednictvím jednatele….nákup, …jednatelka společnosti realizovala s de facto přímou, zejména organizační a finanční podporou G. N. A. vývoz zboží, s organizační podporou G. N. A. obviněný K.… podal daňové přiznání…, jímž bez právního titulu uplatnili požadavek na navrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty“.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je tedy rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což platí i o příslušné části rozsudku Městského soudu v Praze týkající se dovolatele. Na podkladě podaného dovolání tedy Nejvyšší soud ohledně obviněného G. N. A. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 4 To 134/2004, a to v části, v níž soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodoval o vině a trestu tohoto obviněného. Předcházející výrok, jímž byl vrchním soudem zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 45 T 19/2003, mj. i ohledně obviněného, zůstal tedy rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen. Nejvyšší soud dále zrušil obsahově navazující rozhodnutí, která zrušenou částí výroku ztratila podklad.
Nejvyšší soud poté podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného G. N. A. uznal vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož se dopustil jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Způsob provedení, tj. poměrně komplikované fiktivní obchody mezi více obchodními společnostmi, formální technická úprava zboží, jež měly napomoci zastřít pravý účel celé transakce a to vylákání výhody na dani, především pak částka, jež měla být trestným činem získána a jež mnohonásobně převyšuje zákonnou hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., jsou okolnostmi, které podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Proto jsou v posuzované věci splněny podmínky použití vyšší trestní sazby uvedeného trestného činu podle §88 odst. 1 tr. zák.
Za tento trestný čin pak Nejvyšší soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, tedy při dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §148 odst. 4 tr. zák. V daném případě shledal Nejvyšší soud jednání obviněného z hlediska významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, jakož i z hlediska okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby obviněného a míry jeho zavinění téměř stejně závažné jako v případě jeho přímého pachatelství. Z hlediska výměry trestu dovolací soud přihlédl také ke skutečnosti, že skutek obviněného podle aktuální právní úpravy nenaplňuje znaky trestného činu porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a odst. 1, 2 tr. zák. a obviněný se tedy nedopustil více trestných činů. Nelze však pominout, že část skutku odpovídající trestnému činu podle §124a odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným oběma rozsudky soudů nižších stupňů, a jež byla v rozhodnutí dovolacího soudu vypuštěna, měla ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podružný a nepoměrně nižší význam, neboť základním účelem činnosti obviněných bylo právě získání neoprávněné výhody na dani. Dodržení předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím tak z hlediska jejich zavinění nebylo významným - spáchání tohoto trestného činu podle dříve platné právní úpravy bylo vlastně „vedlejším produktem“ hlavní činnosti pachatelů směřované k vylákání odpočtu daně. Proto Nejvyšší soud při zohlednění hledisek stanovených v §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. snížil o jeden rok trest odnětí svobody původně obviněnému uložený napadeným rozhodnutím. Pro výkon trestu zařadil Nejvyšší soud obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou – v tomto ohledu zůstal uložený trest beze změny.
Z učiněného rozhodnutí vyplývá, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 4 To 134/2004, byl zrušen toliko ohledně obviněného G. N. A., zatímco ohledně obviněných Z. Z. a A. S. K. zůstal ve všech výrocích beze změny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová