ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.105.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 105/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. února 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. W., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 11 To 94/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 123/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. W. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 1 T 123/2001, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jednatel Č. k., spol. s r. o., v P., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ve věci sp. zn. 96 K 46/99 ze dne 26. 10. 1999, nesplnil povinnosti stanovené mu ustanovením §17 zákona č. 328/1991 Sb., ustanovenému správci konkursní podstaty JUDr. J. S. nepředal veškeré potřebné doklady, úplné účetnictví, inventární seznamy, faktury, pokladní doklady, bankovní výpisy, předávací protokoly, originály smluv, které úpadce uzavřel, neposkytl požadovaná nutná vysvětlení, a to i přesto, že ho ke splnění této povinnosti správce opakovaně vyzýval a tato povinnost mu byla uložena i usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2000.
Za to byl obviněnému Ing. J. W. uložen podle §126 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. J. W. odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 11 To 94/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 22. 5. 2004, jeho obhájci dne 12. 5. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 13. 5. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný Ing. J. W. prostřednictvím svého obhájce dne 19. 7. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu. K prvnímu z nich obviněný uvádí, že ve věci rozhodl dne 24. 10. 2003 vyloučený orgán, konkrétně samosoudce Okresního soudu v Kolíně Mgr. J. K. Podle tvrzení obviněného totiž již dne 18. 3. 2003 zaslal jeho obhájce k rukám samosoudce procesní návrh ve smyslu §25 tr. řádu na odnětí věci Okresnímu soudu v Kolíně a její přikázání z důležitých důvodů Okresnímu soudu v Děčíně. Samosoudce Mgr. J. K. však podle obviněného v rozporu s trestním řádem nepostoupil tento návrh nadřízenému soudu k rozhodnutí a tak o něm doposud nebylo rozhodnuto. Obviněný doplňuje, že chtěl na tuto skutečnost soud prvního stupně ve své závěrečné řeči a při posledním slovu upozornit, ale samosoudce mu před vydáním rozsudku k těmto úkonům již nedal prostor, což podle obviněného také přisvědčuje námitce o vyloučení Mgr. J. K. z rozhodování. Obviněný rovněž tvrdí, že zmíněné skutečnosti uplatnil v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy je založen důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledává obviněný Ing. J. W. v nesprávném vyřešení otázky, zda je popsaný skutek způsobilý naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného především z výroku napadaného usnesení ani z rozsudku soudu prvního stupně není jednoznačně patrno, že je mu kladeno za vinu nesplnění povinnosti stanovené v §17 zákona č. 328/1991 Sb., a to ve znění zákona č. 12/1998 Sb., tedy před jeho zásadní novelizací provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. K tomu obviněný doplňuje, že tato novela stanovila některá práva a povinnosti v řízení o konkurzu diametrálně rozdílně a poukazuje např. na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání. Obviněný dále podle svého tvrzení nikdy neodmítl uložené zákonné povinnosti a beze zbytku je v rozsahu požadovaném zákonem splnil. Poukazuje v této souvislosti na dopis ze dne 28. 1. 2000, který je citovaný v napadaném rozhodnutí, a má za to, že tímto dopisem neodmítl plnit povinnosti, jak nesprávně dovodil soud, ale naopak sděluje správci konkurzní podstaty, že mu rád podá jakékoli vysvětlení, pokud však jeho dotazy budou zcela konkrétní. Rovněž za nepochopení dopisu ze strany soudu obviněný považuje závěr o svém setrvávání na tom, že již předaný seznam je správný a úplný. Dopisem totiž konstatoval dobrovolné splnění své povinnosti, z čehož podle obviněného nelze dovodit jeho odmítavé stanovisko ke splnění povinnosti. Obviněný rovněž považuje za nesprávné tvrzení odvolacího soudu, který shledával jeho pochybení v tom, že nepředložil správci konkurzní podstaty vyjmenované doklady za období od 1. 3. 1993 do 26. 10. 1999. Obviněný své mínění zdůvodňuje zákonem o konkurzu a vyrovnání, který neupravuje odlišně povinnost účetních jednotek vést účetnictví a uschovávat účetní písemnosti. Úschova účetních písemností byla podle obviněného v předmětné době upravena ustanovením §31 a §32 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zákona č. 227/1997 Sb., přičemž ve společnosti Č. k., spol. s r. o., byla v letech 1993 až 1999 provedena několikrát daňová revize, a tedy již nebyla zákonná povinnost doklady uschovávat. Obviněný tak má za to, že společnost nebyla povinna požadovanými doklady disponovat, když rovněž nemohla předat ani doklady, které byly předány právnímu nástupci po prodeji části podniku.
Podle obviněného Ing. J. W. dále odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek podaný proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž pro to byly splněny procesní podmínky. Obviněný podle svého tvrzení v závěru hlavního líčení u Okresního soudu v Kolíně, kde byl bez účasti svého obhájce, založil do spisu písemně zpracovaný závěrečný návrh obhájce, který následně přečetl, protože státní zástupce stejnopis tohoto návrhu neobdržel. K tomu má obviněný za to, že zmíněný úkon nelze ztotožnit s právem obviněného na závěrečnou řeč. Samosoudce však poté obviněnému podle jeho vyjádření prostor pro jeho závěrečnou řeč neudělil a odmítl mu i právo na poslední slovo. Obviněný doplňuje, že namítaná vada byla zahrnuta i v odvolání, avšak odvolací soud je zamítnul, aniž byly v řízení předcházejícímu napadeného rozhodnutí splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, tedy je dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Obviněný Ing. J. W. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a (aniž by navrhoval i zrušení rozsudku soudu prvního stupně) aby věc přikázal Okresnímu soudu v Děčíně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. J. W. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která k námitkám obviněného opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedla, že podle jejího názoru nepředložení údajného návrhu na delegaci věci ve smyslu ustanovení §25 tr. řádu samosoudcem Mgr. J. K. nadřízenému soudu nezakládá důvodnost námitky podjatosti tohoto soudce. Byť jeho postup z pohledu zákonnosti mohl být jakýkoli, nelze dovodit bez dalšího pochybnost o nestranném a nezávislém rozhodování soudu, tudíž v této části považuje státní zástupkyně podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o tvrzení obviněného, která mají odůvodňovat existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, porovnání obsahu dovolání a námitek v něm uplatněných s námitkami uplatněnými v odvolání a toho, jakým způsobem se s nimi odvolací soud vypořádal, je podle státní zástupkyně zřejmé, že napadené usnesení netrpí vadou ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Tvrzení obviněného byla podle mínění státní zástupkyně jednoznačně a bez pochybností vyvrácena v řízení před odvolacím soudem, který správně poukázal na povinnost úpadce ve smyslu §17 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání. V důsledku jednání obviněného došlo podle mínění státní zástupkyně k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkurzní podstaty s tím, že potřebné úkony nebylo možno ve stanovené době vykonat. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu státní zástupkyně uvádí, že ho lze uplatnit pouze tehdy, bylo-li rozhodnuto a zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Pod pojmem procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí je potom podle názoru státní zástupkyně nutné chápat zákonem stanovené procesní podmínky pro rozhodnutí stížnostního, příp. odvolacího soudu, které jsou vymezeny ustanoveními §148 odst. 1 a §253 tr. řádu. Podstata dovolacího důvodu tedy tkví podle mínění státní zástupkyně v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek odmítl nebo zamítl. Státní zástupkyně dovozuje, že k naplnění důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu tedy nemůže dojít při zamítnutí řádného opravného prostředku podle §256 tr. řádu, shledá-li odvolací soud po věcném přezkoumání, že v odvolání vytýkané vady nejsou důvodné. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Ing. J. W. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. J. W. opírá jejich existenci jednak o ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, které je naplněno, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, dále o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a rovněž o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v tom smyslu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V rámci svých dovolacích námitek obviněný Ing. J. W. s odkazem na dovolací důvod podle §265bodst. 1 písm. b) tr. řádu uvádí, že podle jeho názoru ve věci rozhodoval u soudu prvního stupně soudce (samosoudce), u nějž byly naplněny podmínky vyloučení, což má být zřejmé jednak z nepředložení návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. řádu tímto soudcem nadřízenému soudu a dále z toho, že neměl umožnit obviněnému v závěru hlavního líčení pronést závěrečnou řeč a poslední slovo.
K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 tr. řádu je průlomem do ústavně stanovené zásady v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak zákon stanovil příslušnost určitého soudce jeho zařazením ke konkrétnímu soudu a přidělením konkrétní věci, kterou má tento soudce projednat a rozhodnout, je jeho příslušnost zásadně dána, a postup, jímž je soudce odňat z projednávání a rozhodování přidělené věci, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v ustanoveních §30 a §31 tr. řádu je stanovena jistá výjimka. Ta ovšem nemůže být založena jen na pouhých spekulacích, ale musí být opřena o dostatečně závažné skutečnosti a argumenty, které jsou způsobilé odůvodnit průlom do citované ústavní zásady. Tomu ostatně odpovídá i formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle něhož k podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku zasahujícího do pravomocného rozhodnutí nepostačuje pouhé podezření z možné podjatosti soudce, ale z okolností obsažených v dovolání musí být zřejmé, že v dřívějším řízení skutečně rozhodl vyloučený soudce. Obviněný přitom toliko tvrdí, že podle jeho mínění soudce pochybil v procesním postupu při vedení řízení, což ovšem samo o sobě není dostatečným důvodem k závěru, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, a tedy ho nelze ani akceptovat. Obviněný navíc ve svém vyjádření popsaném v dovolání ani nespecifikuje, který důvod k vyloučení ve smyslu §30 tr. řádu u soudce shledává, tedy zda tvrdí např. existenci jeho zvláštního poměru k věci nebo k osobám, jichž se úkon dotýkal, k jejich obhájcům apod. Proto je nutné považovat v tomto rozsahu dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
V rámci svých námitek k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný Ing. J. W. potom nejprve uplatnil názor, podle něhož z výroku napadaného usnesení ani z rozsudku soudu prvního stupně není jednoznačně patrno, že je mu kladeno za vinu nesplnění povinnosti stanovené v §17 zákona č. 328/1991 Sb., a to ve znění zákona č. 12/1998 Sb., tedy před jeho zásadní novelizací provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. K tomu obviněný doplňuje, že tato novela stanovila některá práva a povinnost v řízení o konkurzu diametrálně rozdílně a poukazuje např. na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že součástí popisu skutku, který je následně právně kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 tr. zák., bezpochyby musí být i specifikace jednání, kterým pachatel maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkurzní podstaty, přičemž toto jednání, byť to vzhledem ke znakům skutkové podstaty není nezbytné, bude ve většině případů současně porušením zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkurzu a vyrovnání“). Nedostatečná konkretizace činnosti pachatele potom může být pochybením ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V posuzované věci však soud prvního stupně popsal jednání obviněného Ing. J. W. ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, přičemž zde zmínil, že obviněný porušil svoji povinnost stanovenou v §17 zákona o konkurzu a vyrovnání a citací zmíněné povinnosti v odůvodnění rozsudku vymezil, že se jedná o porušení odst. 1 tohoto ustanovení. Dále soud v odůvodnění zmínil, že se jedná o zákon o konkurzu a vyrovnání v tehdejším znění, tedy v kontextu rozhodnutí v době spáchání činu (č. l. 452 trestního spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu tedy – byť tak mohlo být učiněno přesněji či přehledněji – soudy dříve činné ve věci dostatečně specifikovaly zákonem stanovenou povinnost, kterou obviněný porušil, čímž jednal ve smyslu trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 tr. zák. V naznačeném rozsahu je tudíž dovolání zjevně neopodstatněné. Na okraj lze přitom doplnit, že znění §17 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání se novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. nezměnilo, tedy povinnost úpadce zůstala stejná. Odkaz obviněného na změny týkající se jiného ustanovení je potom nepřípadný, resp. s věcí přímo nesouvisející.
Další námitky obviněného Ing. J. W., opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mají podstatu v tvrzení, že soudy dříve činné ve věci nesprávně vyhodnotily jeho přípis, zaslaný správci konkurzní podstaty. V tomto rozsahu tak obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v tom, že podle jeho mínění soudy obou stupňů vycházely při právním hodnocení z vadně vyhodnocených důkazů a tedy následně z nesprávných skutkových zjištění, tudíž předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání obviněný dovozuje v naznačeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných skutkových okolností.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. W. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, tedy zejména že obviněný nepředal vyjmenované doklady správci konkurzní podstaty a neposkytl mu požadovaná vysvětlení, přestože mu tak ukládal zákon a byl k tomu vyzván správcem i usnesením Krajského obchodního soudu v Praze. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V poslední části svého dovolání obviněný Ing. J. W. dále uvádí, že podle jeho názoru byla v předmětné době povinnost uchovávat účetní písemnosti stanovena v §31 a §32 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, přičemž má za to, že společnosti Č. k., spol. s r. o., již netrvala povinnost těmito doklady disponovat, neboť zde jednak byla provedena v předchozích letech daňová revize a jednak některé doklady byly předány právnímu nástupci, který koupil část podniku. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Úprava úschovy účetních písemností byla skutečně upravena zmíněnými ustanoveními zákona o účetnictví, ovšem z nich již nelze dovodit, že by společnost Č. k., spol. s r. o., resp. obviněný jako její jednatel, neměl povinnost je uschovávat, když k množství takových dokumentů naopak takovou povinnost měl. Za nerozhodné je v této souvislosti nutné považovat provedení daňových kontrol či revizí v uvedené společnosti, přičemž stejně tak pro závěr o spáchání trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 tr. zák. není zásadní, že některé doklady mohly být předány v rámci prodeje části podniku. Naopak podstatný je v této souvislosti skutkový závěr soudů dříve činných ve věci, který je následně i správně kvalifikován ve smyslu mimotrestních právních norem, konkrétně podle zákona o konkurzu a vyrovnání a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, tedy že obviněný Ing. J. W. byl povinen, a to i bez výzvy, neprodleně předat správci konkurzní podstaty všechny podklady a dokumenty popsané v §17 zákona o konkurzu a vyrovnání, a to v náležité formě, aby mohlo být řádným způsobem provedeno konkurzní řízení. Obviněný tak přes výzvy obchodního soudu i správce konkurzní podstaty neučinil, resp. učinil tak jen v omezeném rozsahu, čímž mařil výkon funkce správce konkurzní podstaty, neboť zjištění konkurzní podstaty je jedním ze základních kroků celého konkurzního řízení. I poslední námitku obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je proto nutné považovat za zjevně neopodstatněnou.
Posledním dovolacím důvodem, který obviněný Ing. J. W. ve svém dovolání uplatnil, je důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho první alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jeho naplnění obviněný shledával v zamítnutí jeho odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, ačkoli před jeho vydáním došlo k procesnímu pochybení spočívajícímu v tom, že obviněnému nebyl v závěru hlavního líčení dán prostor k pronesení závěrečné řeči a posledního slova.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) alternativy první tr. řádu je dán, jak již bylo zmíněno, tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného Ing. J. W. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Argumentace uplatněná obviněným tudíž existenci tohoto dovolacího důvodu založit nemůže, tedy v naznačeném rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než jaké trestní řád v §265b odst. 1 připouští.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. J. W. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle některých citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y