ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1082.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1082/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2005 o dovoláních podaných obviněnými Ing. J. R., RNDr. L. H. a M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 To 19/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 8/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. R., RNDr. L. H. a M. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 50 T 8/2001, byli obvinění Ing. J. R., RNDr. L. H. a M. K. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Obviněnému Ing. J. R. byl podle §128 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v délce šesti roků a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti roků, M. K. byl podle §128 odst. 4 tr. zák uložen trest odnětí svobody v délce pěti roků a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti roků, a RNDr. L. H. byl podle §128 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v délce šesti roků. Všichni obvinění byli pro výkon trestu odnětí svobody podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 To 19/2005, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání všech obviněných.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění Ing. J. R., RNDr. L. H. a M. K. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Jako dovolací důvod uplatnili všichni obvinění důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel Ing. J. R. popřel naplnění subjektivní stránky trestného činu a vyslovil přesvědčení, že činnost obviněných byla obvyklým obchodním postupem s běžným hospodářským rizikem. V právním řádu České republiky není definován zákaz vedoucím pracovníkům společnosti ucházet se o vlastnictví akcií společnosti, v níž pracují. Zástavní právo bylo zřízeno ve prospěch B. a nedošlo k faktickému snížení disponibilního majetku společnosti L. P. a. s., neboť pohledávka této společnosti za společností H. s. r. o. je zcizitelným aktivem. Tím, že si společnost L. P. a. s. půjčila peněžní prostředky, došlo k vyrovnání disponibilních prostředků s předchozím stavem. Předmětné obchodní transakce nepřinesly zvětšení majetku ani prospěch některé za zúčastněných společností, neboť M. B. a. s. půjčila společnosti L. P. a. s. a tato poskytla půjčku společnosti H. s. r. o., která ručila formou zástav M. B. a. s. za peníze poskytnuté společnosti L. P. a.s. Obchodní zákoník umožňuje zánik dluhu splynutím věřitele a dlužníka, přičemž práva věřitelů jsou chráněna možností odporovat takové fůzi a hodnota jednotlivých společností je přitom stanovena posudkem znalce. Společnost L. P. a. s. má za společností H. s. r. o. pohledávku, a proto je logické, že neuplatňuje nárok na náhradu škody, neboť tento by byl bez právního důvodu. Protože uvedené skutečnosti vylučují možnost subsumpce jednání obviněného pod skutkovou podstatu trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., navrhl Ing. J. R., aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Podle vyjádření dovolatele RNDr. L. H. byl oběma soudními rozhodnutími v dané věci porušen zákon v ustanoveních §128 tr. zák. a §250 tr. zák. Pokud by totiž byla obviněnému trestná činnost prokázána, měla být kvalifikována jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., jak napovídají úvahy vyslovené krajským soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí. Podle nich jednali obvinění s vědomím a srozuměním, že společnost H. s. r. o. nebude mít prostředky na vrácení půjček ve stanovené lhůtě a neměli v úmyslu posoudit či zaručit kvalitu údajného strategického partnera. K závěru o právní kvalifikaci trestným činem podvodu by však bylo nutno prokázat jeho znak v podobě výše způsobené škody. K tomu však provedené dokazování nepostačovalo. V důsledku nejasnosti ohledně použité právní kvalifikace zůstalo nejasné i vymezení rámce dokazovaných skutečností a důkazní řízení zůstalo neúplným. Obviněný neměl v úmyslu vytvořit situaci, v níž by půjčky ve vztahu ke společnosti L. a. s zůstaly neuhrazeny a této společnosti vznikla škoda. K dovolání přiložil RNDr. L. H. listiny dokládající úmysl obviněných najít strategického partnera a vypovídající o spolupráci společností L. P. a. s. a K.- W. GmbH. Z nich podle jeho názoru vyplývá absence úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák., tedy podle ustanovení, podle kterého mělo být jednání obviněného posuzováno. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Podle námitek dovolatele M. K. se tento jako vedoucí přípravy výroby společnosti L. P. a. s. a společník a jednatel společnosti H. s. r. o. nenacházel v postavení pracovníka, které předpokládá §90 odst. 1, 2 tr. zák., neboť pracovní zařazení vedoucího přípravy výroby je ve vztahu podřízenosti k osobám, jež jsou členy orgánů akciové společnosti. Na straně obviněného nebylo dáno úmyslné zavinění trestného činu, neboť podpisem smluv chtěl zabránit likvidaci společnosti L. P. a. s. a nebyl veden úmyslem jakkoli tuto společnost poškodit. Smyslem všech úkonů, jež obvinění činili, bylo zachránit výrobu a pracovní místa, což se také podařilo, neboť společnost L. P. a. s. dosud zachovala výrobu a je zisková. Nelze navíc pominout účast peněžních ústavů resp. F. n. m. v daném řetězci transakcí. Postupy obviněných konzultovali právníci a ekonomové a ani zástupci orgánů státu neměli k nákupu akcií výhrady. Půjčky byly řádně zadokumentovány a úročeny a komplikace přineslo až odstoupení společnosti K. od podnikání v L. P. a. s. Dovolatel také poukázal na rozhodnutí, ve kterém byl obdobný skutek posouzen Vrchním soudem v Praze diametrálně odlišně. V posuzované věci odvolací soud také nedostatečně posoudil materiální stránku trestného činu, když nehodnotil pohnutku a dosavadní osobní profil obviněného. Z těchto důvodů dovolatel M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním. Podle jeho názoru námitky dovolatele Ing. J. R. brojí proti skutkovým zjištěním soudu a způsobu hodnocení důkazů a stojí obsahově mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitky obviněných RNDr. L. H. a M. K. naproti tomu uplatněnému dovolacímu důvodu z obsahového hlediska odpovídají. V daném případě se jednalo o smlouvy pro L. P. a. s. zjevně nevýhodné, neboť půjčky byly poskytnuty nesolventnímu subjektu, s dlouhou dobou splatnosti, s bezdůvodně nižší mírou úrokové sazby a současně jimi byla zvýšena míra úvěrového zatížení společnosti a obvinění jednali v přímém úmyslu způsobit škodlivý následek. Trestný čin podle §128 tr. zák. je pak speciálním ve vztahu k trestnému činu podle §250 tr. zák. Obviněný M. K. pak byl podle názoru státního zástupce subjektem způsobilým daný trestný čin spáchat. Napadené rozhodnutí tak netrpí vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolání RNDr. L. H. a M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasil s projednáním všech dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, všemi dovolateli označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona. Relevantní námitky pak bylo možno přezkoumat z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz §265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně. V návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení, přičemž změna hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných ve věci soudy nižších stupňů je v řízení o dovolání s ohledem na taxativní výčet dovolacích důvodů vyloučena.
V podstatě každý z obviněných ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky zpochybňující naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu v podobě úmyslného zavinění trestného činu. Tyto, jakož i některé další v následujících odstavcích uvedené námitky jednotlivých dovolatelů po obsahové stránce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a bylo třeba se jimi v dovolacím řízení zabývat.
Trestného činu zneužití informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich a získá tak pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Skutková podstata tohoto trestného činu sankcionuje zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Pracovníkem ve smyslu citovaného ustanovení je osoba v pracovněprávním vztahu s podnikem nebo organizací, přičemž zákon nevyžaduje, aby byl ve vedoucím postavení. Členem orgánu je podle obchodního zákoníku typicky člen statutárního orgánu (člen představenstva u akciové společnosti, jednatel společnosti s ručením omezením) nebo jiného orgánu společnosti na základě zákona (účastník valné hromady, člen dozorčí rady aj.) či jiné právní skutečnosti (orgán vytvořený společenskou smlouvou, stanovami apod.). Podmínka spočívající v tom, že pachatel trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. je pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací, nevyžaduje, aby měl v obou (ve všech) subjektech stejné postavení, proto např. v jednom může být členem orgánu a v druhém pracovníkem (č. 41/1999-III. Sb. rozh. tr.). Není rovněž třeba, aby měly podniky či organizace stejnou právní formu. Zákon v dané skutkové podstatě trestného činu nevyžaduje uzavření smlouvy jen mezi podniky či organizacemi, v nichž je pachatel činný, smluvní stranou může být i třetí osoba a postačí, že jde o smlouvu na úkor jednoho popř. i více takových subjektů, v nichž pachatel působí (srov. č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci na úkor druhé, přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bude. Nevýhodnost smlouvy může mimo jiné spočívat ve skutečnosti, že jedna z organizací (subjektů) je takovou smlouvou zbavena prostředků k podnikání, může se projevit např. při prodeji v nižší smluvní ceně, než za jakou mohl být určitý majetek (plnění) ve skutečnosti zcizen, případně tím, že byl zcizen nesolventnímu kupujícímu, s dlouhou dobou splatnosti ceny a v důsledku toho došlo ke ztížení možnosti úhrady vlastních závazků organizace. Za prospěch velkého rozsahu je třeba považovat prospěch nejméně ve výši 5.000.000,- Kč (srov. obdobně §89 odst. 11 tr. zák.). Skutková podstata trestného činu podle §128 tr. zák. je speciální ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák., a proto je jednočinný souběh těchto trestných činů vyloučen.
Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se obvinění trestného činu zneužití informací v obchodním styku dopustili v podstatě tím, že v době nejméně od 25. 9. 1995 do 30. 4. 1998 v P., okres N. J. a jinde realizovali svůj záměr týkající se ovládnutí obchodní společnosti L. P. a. s., se sídlem P., ul. D. k., formou nákupu kontrolního balíku akcií této obchodní společnosti pro obchodní společnost H. s. r. o. se sídlem P., ul. N., okres N. J., a to za peníze obchodní společnosti L. P. a. s. poskytnutých formou půjček obchodní společnosti H. s. r. o., aniž by byly zmíněné půjčky zajištěny zástavním právem či jiným způsobem, k čemuž zneužili svého postavení v uvedených obchodních společnostech, které spojoval stejný předmět činnosti spočívající v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, kde v obchodní společnosti L. P. a. s. obviněný J. R. zastával funkci generálního ředitele a předsedy představenstva, obviněný RNDr. L. H. byl ekonomickým ředitelem a současně členem dozorčí rady a obviněný M. K. byl v pracovní zařazení vedoucího přípravy výroby a posléze od 6. 3. 1996 i prokuristy této obchodní společnosti, a zároveň všichni obvinění byli společníky obchodní společnosti H. s. r. o., a obviněný M. K. i jejím jednatelem, a s vědomím obviněného RNDr. L. H., jenž smlouvy o půjčkách připravoval, nejprve v období od 25. 9. 1995 do 20. 2. 1996 uzavřel obviněný J. R. jako generální ředitel za obchodní společnost L. P. a. s., vystupující v postavení věřitele, s obviněným M. K. jako jednatelem vystupujícím za obchodní společnost H. s. r. o., v postavení dlužníka, pět ve výroku rozsudku specifikovaných smluv o půjčce, na jejichž podkladě byly společnosti H. s. r. o. zapůjčeny peněžní prostředky v celkové výši 42.629.000,- Kč s termínem splatnosti nejpozději do 31. 12. 1999 (resp. u poslední smlouvy z 20. 2. 1996 do 31. 12. 2000) se sjednanou úrokovou sazbou 11% ročně, kdy následně oba tito obvinění ve stejném postavení uzavřeli dodatky ke smlouvám, kterými byla prodloužena lhůta splatnosti do 31. 12. 2001 a dne 1. 1. 1997 byla navýšena úroková sazba na 13,5% ročně. Takto získané peněžní prostředky v celkové výši 42.629.000,- Kč použila obchodní společnost H. s. r. o. k nákupu majoritního balíku akcií obchodní společnosti L. P. a. s., přičemž tyto půjčky byly poskytnuty z peněžních prostředků, jež získala obchodní společnost L. P. a. s. čerpáním úvěrů poskytnutých K. b. a.s. (53.000.000,- Kč s úrokovou sazbou 11,7%), M. B. a. s. (6.000.000,- Kč s úrokovou sazbou 14,5%), A.B. P. a.s. (5.000.000,- Kč s úrokovou sazbou 15,5%) a opět M. B. (34.000.000,- Kč s úrokovou sazbou 19,15%). V návaznosti na čerpané půjčky, s cílem vytvoření vykonstruovaných pohledávek, které by sloužily k zápočtu splatných úroků z dříve poskytnutých půjček, byly uzavírány s vědomím obviněného RNDr. L. H. mezi obchodní společností L. P. a. s., zastupovanou generálním ředitelem obviněným Ing. J. R., a obchodní společností H. s. r. o., zastupovanou jednateli obviněným M. K., Ing. Š. L. a Ing. P. K., účelově různé nevýhodné smlouvy, týkající se prací a činnosti pro obchodní společnost L. P. a. s., které měly a mohly být zajišťovány vlastními odbornými útvary této společnosti a které ve skutečnosti byly prováděny obviněnými a dalšími pracovníky obchodní společnosti L. P. a. s., vystupujícími za obchodní společnost H. s. r. o., a takto uzavřeli sedm smluv uvedených v citovaném výroku, na základě kterých obchodní společnost H. s. r. o. vystavila obchodní společnosti L. P. a. s. faktury blíže specifikované ve výroku, které byly následně započteny vůči obchodní společnosti L. P. a. s. k závazkům obchodní společnosti H. s. r. o. představujícím úroky z uvedených půjček. Tímto jednáním protěžujícím obchodní společnost H. s. r. o., získala tato obchodní společnost ve formě půjček poskytnutých obchodní společnosti L. P. a. s. a zápočty splatných úroků za roky 1996 a 1997 celkový hospodářský prospěch ve výši 52.973.694,- Kč, jakož i výhodu spočívající v získání majoritního balíku akcií a plném ovládnutí obchodní společnosti L. P. a. s.
Jako první se Nejvyšší soud zabýval námitkou uplatněnou všemi dovolateli, že v daném případě nebyla naplněna u žádného z nich subjektivní stránka trestného činu. Podle tvrzení obviněných byla jejich činnost obvyklým obchodním postupem s běžným hospodářským rizikem, neboť neměli v úmyslu poškodit společnost L. P. a. s. neuhrazením půjček poskytnutých společností H. s. r. o. Při podpisu smluv jednali v úmyslu zabránit likvidaci společnosti L. P. a. s., zachránit její výrobu a odpovídající pracovní místa. Dovolací soud shledal, že těmto námitkám není možno přisvědčit. Nelze přitom opomenout fakt, že námitky týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu byly obviněnými již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Dosavadní soudní praxe přitom vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 17/2002, č. 408].
Podle §4 tr. zák. je trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). U daného trestného činu musí závěr o zavinění v podobě přímého úmyslu (jak jej shledaly soudy obou stupňů) vyplývat ze skutečností tvořících skutkový stav věci. Obvinění podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku jakožto představitelé dvou obchodních společností (organizací) se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu dali popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z nich - ze skutkového stavu věci proto musí být patrná vědomost obviněných o tom, že uzavírané smlouvy budou na úkor jedné z dotčených společností, tedy pro tuto společnost nevýhodné, a chtění, tj. přímé směřování vůle takové smlouvy uzavřít. Obdobně musí být zřejmé, že obvinění jednali v přímém úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu. Okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní – psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze přitom zpravidla dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb rozh. tr.).
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných ve věci soudy nižších stupňů. Proto vzal v úvahu relevantní zjištění týkající se subjektivní stránky trestného činu, jak vyplývají z rozhodnutí soudů obou stupňů, a kterými je v dovolacím řízení vázán.
Krajský soud posoudil svá skutková zjištění ve vztahu k subjektivní stránce tak, že obvinění zneužili svého postavení v uvedených obchodních společnostech a svým počínáním realizovali svůj záměr týkající se ovládnutí obchodní společnosti L. P. a. s. formou nákupu kontrolního balíku akcií této obchodní společnosti pro účelově založenou (viz rozsudek soudu prvního stupně, str. 28) obchodní společnost H. s. r. o., a to za peníze obchodní společnosti L. P. a. s. poskytnuté formou půjček obchodní společnosti H. s. r. o. Ve výroku rozsudku je specifikováno pět smluv o půjčce, na jejichž podkladě byly společnosti H. s. r. o. zapůjčeny peněžní prostředky v celkové výši 42.629.000,- Kč se sjednanou úrokovou sazbou 11% ročně (později 13,5% ročně). Tyto půjčky byly poskytnuty z peněžních prostředků, jež získala obchodní společnost L. P. a. s. čerpáním úvěrů od peněžních ústavů s úrokovou sazbou v rozmezí od 11,7% do 19,15%. Jak obvinění připustili ve svých výpovědích, společnost H. s. r. o. by jinak neměla možnost tyto finanční prostředky reálně získat (viz rozsudek soudu prvního stupně, str. 29). Zmíněné půjčky nebyly jakkoli zajištěny (k uzavření smlouvy o zastavení cenných papírů dne 11. 11. 1999 došlo až v době provádění kontroly finančním úřadem – viz str. 26 rozsudku soudu prvního stupně) a v následné době obvinění neprojevili snahu závazky z těchto smluv plnit. O protěžování společnosti H. s. r. o. svědčí i to, že společnost L. P. a. s. plnění splatných závazků ze smluv vůbec neurgovala ani nevymáhala (viz rozsudek soudu prvního stupně, str. 29).
Skutková věta výroku rozsudku dále popisuje vytvoření vykonstruovaných pohledávek za společností L. P. a. s., které sloužily k zápočtu splatných úroků z výše uvedených půjček, které byly důsledkem sedmi různých nevýhodných smluv účelově uzavřených obviněnými jednajícími jménem této společnosti (resp. s vědomím obviněného RNDr. L. H.). Tyto smlouvy podle závěru soudu měly a mohly být zajišťovány vlastními odbornými útvary společnosti a ve skutečnosti byly prováděny obviněnými a dalšími pracovníky obchodní společnosti L. P. a. s., vystupujícími za obchodní společnost H. s. r. o. Společnost H. s. r. o. vystavila na plnění z těchto smluv společnosti L. P. a. s. faktury, které byly následně započteny vůči obchodní společnosti L. P. a. s. k závazkům společnosti H. s. r. o. z úroků z výše uvedených půjček. Touto formou bylo předstíráno uhrazení úroků z úvěrů v celkové výši 10.344.694,- Kč (viz rozsudek soudu prvního stupně, str. 28). Tímto jednáním byla protěžována společnost H. s. r. o., když získala ve formě půjček poskytnutých obchodní společností L. P. a. s. a zápočtů splatných úroků celkový hospodářský prospěch ve výši 52.973.694,- Kč, jakož i výhodu spočívající v získání majoritního balíku akcií a plném ovládnutí společnosti L. P. a. s. Do celkové částky získaného prospěchu přitom krajský soud nezahrnul částku odpovídající rozdílu úrokových sazeb u smluv o půjčkách a úvěrech společnosti L. P. a. s., byť již z pouhého srovnání těchto sazeb jednoznačně vyplývá nevýhodnost předmětných smluv pro společnost L. P. a. s.
Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že v případě obviněných se jednalo o zneužití postavení a personální propojenosti obou společností k zajištění finančních prostředků společnosti H. s. r. o. na úkor společnosti L. P. a. s., sloužících k nákupu akcií této společnosti, čímž společnost H. s. r. o. (jejímiž společníky byli obvinění) získala výhodu ve formě ovládnutí svého věřitele, ač fakticky neměla žádný majetek, žádné finanční zdroje ani jiné prostředky, aby mohla čerpané půjčky ve lhůtě splatit. Jednali v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. ř., neboť věděli, že svým postupem zvýhodní společnost H. s. r. o. a pro tuto společnost resp. pro sebe zajistí prospěch ve výši několikrát převyšující hranici značného prospěchu (pěti milionů Kč). Skutečnost, že obvinění jednali s cílem získat prospěch pro společnost H. s. r. o. a zároveň i pro sebe, je zřejmá i z následné snahy obviněných vypořádat se s dluhem nikoliv jeho úhradou, nýbrž splynutím subjektu věřitele i dlužníka, čemuž bylo zamezeno až rozhodnutím soudu, který tento postup vyhodnotil jako obcházení zákona. Nevýhodnost uzavřených smluv krajský soud spatřoval ve zjištěních (viz str. 30 rozsudku), že půjčky byly poskytnuty nesolventnímu subjektu, s dlouhou dobou splatnosti, s bezdůvodně nižší mírou úrokové sazby než za jakou bylo obvyklé peníze půjčovat a došlo jimi ke zvýšení míry úvěrového zatížení společnosti L. P. a. s.
Odvolací soud podpořil právní závěry učiněné soudem prvního stupně a k úvahám o subjektivní stránce jednání obviněných doplnil, že tito uzavírali smlouvy o půjčkách s vědomím, že společnost H. s. r. o. nemá a zřejmě ani nebude mít prostředky na jejich vrácení a byli s tím srozuměni. K zajištění závazku společnosti L. P. a. s. u M. B. a. s. ze strany společnosti H. s. r. o. uvedl, že personálním propojením obou společností bylo zaručeno, že zmíněná zástava nebude nikdy realizována a ani k její realizaci nedošlo. Vrchní soud se dále zabýval námitkou, že obviněným šlo o záchranu společnosti L. P. a. s. před pochybnými zájemci a o zajištění strategického partnera jejího pozitivního vývoje. Podle jeho názoru z provedeného dokazování žádné ohrožení zájmů společnosti nákupem jejich akcií nevyplynulo, zatímco obvinění neuvedli konkrétní kroky, které by odpovídaly snaze zajistit strategického partnera. Naopak sami založili společnost H. s. r. o. za účelem nákupu majoritního balíku akcií společnosti L. P. a. s. Zvýhodnění společnosti H. s. r. o. spatřoval odvolací soud také v tom, že u jakéhokoli jiného zájemce o nákup akcií společnosti L. P. a. s. nepřicházelo v úvahu poskytnutí půjček touto společností. Společnost H. s. r. o však byla zvýhodněna i vůči společnosti L. P. a. s., neboť došlo k ekonomicky neopodstatněnému a tudíž zbytečnému dlouhodobému vysokému zadlužení a snížení perspektiv podnikatelské činnosti společnosti L. P. a. s. a s ohledem na rozdílnou výši sjednaných úroků u půjček a úvěrů se jednalo o obchody pro tuto společnost jednoznačně nevýhodné a ekonomicky ztrátové a současně bylo umožněno společnosti H. s. r. o faktické ovládnutí této společnosti. Společnost L. P. a.s. byla dlouhodobě zatížena vysokým úrokem vůči bankám a nemohla ke své podnikatelské činnosti použít několik desítek milionů Kč, které ze svého vlastnictví zapůjčila. Z ekonomického a faktického hlediska bylo významné, kdo a k čemu mohl tato aktiva využívat a znevýhodnění nelze chápat v pouhém bilančním vyrovnání aktiv a pasiv. Při uzavírání smluv o půjčce pak obvinění věděli, že společnost H. s. r. o. nemá prostředky na úhradu půjček ve stanovených lhůtách a spoléhali na budoucí nejisté události a nahodilý vývoj. Půjčky přitom ani po mnoha letech nebyly ani zčásti splaceny. Obvinění věděli že získávají prospěch velkého rozsahu a získat jej chtěli. Odvolací soud přitom vyslovil názor, že do výše celkového prospěchu měl být započítán i rozdíl vyplývající z odlišných úroků z půjček a úvěrů, vzhledem k zákazu reformace in peius však svou úvahu v tomto směru nerozvedl.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na podkladě zjištěného skutkového stavu v posuzované věci je správné a zákonu odpovídající i naplnění subjektivní stránky činu v podobě přímého úmyslu obviněných ve vztahu ke znakům trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., jak k němu dospěly oba soudy nižších stupňů. Shora rekapitulovaným závěrům soudů ve věci rozhodujících lze plně přisvědčit, neboť s opakovanými námitkami zpochybňujícími zavinění obviněných se tyto soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Ze skutkového stavu věci evidentně vyplývá vědomost obviněných o tom, že uzavírané smlouvy budou na úkor společnosti L. P. a. s., a tudíž pro tuto společnost nevýhodné, jakož i jejich záměr takové smlouvy uzavřít. Vzhledem k průběhu skutkového děje si zejména s přihlédnutím k vysokému postavení obviněných v dotčených společnostech, předpokládajícím jistou míru jejich erudice a profesionality, nelze představit jiné směřování jejich vůle. Stejně tak je zřejmé, že obvinění jednali v přímém úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu, když toto bylo hlavním motivem jejich jednání. Obvinění jen díky svému postavení v akciové společnosti L. získali pro jimi založenou společnost s ručením omezeným H. finanční zdroje na nákup akcií L. P. a. s. Společnost H. s. r. o. přitom nevznikla za účelem podnikání, nýbrž výhradně za účelem nákupu rozhodujícího balíku akcií L. P. a. s. Obvinění tak jednali s cílem ovládnout vlastnictví prosperující společnosti, v níž byli dosud pouze členy orgánů, resp. zaměstnanci bez možnosti ovlivňovat zásadně další vývoj akciové společnosti. Za situace, kdy by eventuelně jiná fyzická či právnická osoba získala pro sebe rozhodující balík akcií, mohli tak obvinění ztratit možnost podílet se jakýmkoli způsobem na hospodářských výsledcích společnosti L. a. s. Protože cenu akcií nebyla firma H. s. r. o. schopna uhradit z vlastních zdrojů svých společníků event. z výnosů své podnikatelské činnosti, využili obvinění svého postavení v akciové společnosti, která právě jejich jinak nesolventní společnosti H. s. r. o. půjčila finanční zdroje na vlastnické ovládnutí akciové společnosti, přičemž k dosažení zisku obviněnými mělo dojít následným prodejem této společnosti novému strategickému partnerovi. Pokud jedním z motivů jejich činnosti byla také záchrana společnosti L. P. a. s. resp. pracovních míst zaměstnanců této společnosti, na závěru o jejich zavinění ve vztahu k naplnění znaků trestného činu, jak je popsáno v předchozích odstavcích, to nic nemění. Z hlediska řízení o dovolání se proto jedná o námitky zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a s ohledem na shora citovaný judikát je právní závěr soudů obou stupňů správný.
Nejvyšší soud se dále zabýval dalšími námitkami, které obvinění vyslovili ve svých dovoláních. RNDr. L. H. poukázal na jednání se zahraničním partnerem (K.-W. GmbH), které podle jeho názoru vypovídalo o absenci úmyslu obviněných jednat k tíži společnosti L. P. a. s. Také s touto námitkou se soudy nižšího stupně ve svých rozhodnutích vypořádaly a své závěry přesvědčivě zdůvodnily. Jednání se strategickým partnerem podle skutkových zjištění krajského soudu nebyla do doby přijetí rozhodnutí o poskytnutí půjček společnosti H. s. r. o. v takovém stádiu, aby bylo možno hovořit o reálné možnosti v dohledné době odprodat akcie společnosti L. P. a. s. tomuto subjektu za cenu umožňující společnosti H. s. r. o. splácení závazků z čerpaných půjček (viz rozsudek soudu prvního stupně, str. 28). Proto podle závěru soudu nelze hovořit o vyloučení zavinění obviněných z tohoto důvodu. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožnil. O reálnosti záměru obviněných nevypovídají ani listiny, které obviněný přiložil k dovolání a které měly potvrdit vážný a zejména reálný zájem obviněných najít strategického partnera ke spolupráci společností L. P. a. s. a K.- W. GmbH. Proto ani tento argument dovolatele RNDr. L. H. nemohl zvrátit správný závěr o existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu.
Při posuzování opodstatněnosti dovolání obviněného RNDr. L. H. nebylo možno pominout vnitřní rozpor jeho dovolacích námitek, neboť obviněný nejprve uvedl, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., avšak jeho další námitky byly zaměřeny na vyvrácení téhož, neboť zpochybňovaly závěr o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, zejména znaku zavinění a škody. Protože jednání obviněných bylo soudy nižších stupňů kvalifikováno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., nepřikročil dovolací soud k přezkumu námitek, podle kterých se obvinění nedopustili trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť tento přezkum by nemohl nic změnit na učiněném právním posouzení skutku a byl by tak nadbytečný. Nad rámec přezkumu dovolacího soudu je možno poznamenat, že obecně nelze akceptovat dovolatelem prosazovaný postup soudu, který v návaznosti na zvažovanou právní kvalifikaci selektivně přistupuje k okruhu dokazovaných skutečností. Tvorba závěru soudu o naplnění skutkové podstaty trestného činu vychází z právě opačného postupu, když nejprve musí být skutkový děj všestranně objasněn v procesu dokazování a teprve následně je právně kvalifikován.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatele M. K., že se jakožto vedoucí přípravy výroby společnosti L. P. a. s. nenacházel v postavení subjektu způsobilého naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu, neboť zaměstnání vedoucího přípravy výroby je postavením podřadným vůči jiným osobám. I v případě této námitky lze odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí soudů obou stupňů. Jak již bylo uvedeno, pachatel trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. musí být pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací. Přitom se však nevyžaduje, aby měl v obou (ve všech) subjektech stejné postavení a v případě pracovníka není nutné, aby se nacházel ve vedoucím postavení. M. K. byl jednak společníkem a jednatelem společnosti H. s. r. o., zatímco se společností L. P. a. s. byl v pracovním poměru, když zastával funkci vedoucího přípravy výroby, byl tedy jejím pracovníkem (od 6. 3. 1996 byl navíc i prokuristou této společnosti). V jednom subjektu tak vystupoval v postavení společníka a jednatele, v druhém byl pracovníkem. Byl tedy bez pochyby v postavení, jaké předvídá §128 odst. 2 tr. zák. pro potenciální pachatele této skutkové podstaty a námitku prosazující opačný právní závěr je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Také ostatní námitky dovolání obviněného M. K. neshledal dovolací soud důvodnými. Na učiněném právním posouzení skutku nic nemohla změnit skutečnost, že postup obviněných při nákupu akcií společnosti L. P. a. s. konzultovali právníci a ekonomové, resp. s ním byli srozuměni zástupci orgánů státu. Tyto okolnosti nevyvrací fakt, že to byli právě obvinění, kdo výše popsané nevýhodné smlouvy uzavřeli, ani nezpochybňují subjektivní stránku jejich počínání. Učiněné právní posouzení také nevyvrací námitky, podle kterých předmětné půjčky byly řádně zadokumentovány a úročeny a společnost L. P. a. s dosud zachovala výrobu a je zisková. Ani argumentaci rozhodnutím vyhlášeným v jiné trestní věci nelze ve stávajícím případě zohlednit. Obecnou závaznost přikládá platná právní úprava toliko právním předpisům a nikoli individuálním rozhodnutím soudu, která jsou vydána v jednotlivých (odlišných) případech.
Podle další námitky vrchní soud nedostatečně posoudil materiální stránku trestného činu, když nehodnotil pohnutku a dosavadní osobní profil obviněného M. K. Této námitce nelze z věcného hlediska taktéž přisvědčit, neboť zejména Krajský soud v Ostravě se materiální stránkou souzeného činu zabýval. Uvedl, že konkrétní stupeň nebezpečnosti jednání obviněných byl zvyšován zejména výší prospěchu, jehož částka několikanásobně převyšovala hranici prospěchu velkého rozsahu. Pokud obviněný tuto námitku vztahoval i k výši a druhu jemu uloženého trestu, nemohl k ní Nejvyšší soud přihlížet, neboť dovolání proti výroku o trestu je přípustné výlučně z důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ však v dané věci nejde, neboť obviněnému M. K. soud uložil trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, a Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí neshledal ani vadu v jiném hmotně právním posouzení při ukládání trestu, jež by mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. J. R. poukázal ve svém dovolání rovněž na absenci zákazu vedoucím pracovníkům společnosti ucházet se o vlastnictví akcií společnosti, v níž pracují. Přestože lze této námitce přisvědčit, když zmíněný zákaz není v právním řádu zakotven, je zřejmé, že tato námitka není způsobilá zpochybnit naplnění některého znaku skutkové podstaty daného trestného činu. Skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. totiž nesankcionuje jednání spočívající v nabývání akcií společnosti jejím pracovníkem, ale uzavření smlouvy na úkor jedné ze společností, ve které je obviněný pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání, ve prospěch jiného podniku nebo organizace se stejným nebo podobným předmětem činnosti, ve kterém se obviněný nachází rovněž v zákonem požadovaném postavení. Pohnutka, zda tak obviněný činil v úmyslu nabýt akcie společnosti, není již z hlediska naplnění dané skutkové podstaty významná za předpokladu, že jeho úmysl je prokázán, jak je vyloženo shora. Ze stejného důvodu nelze akceptovat námitku, podle které zákon umožňuje zánik dluhu splynutím věřitele a dlužníka, přičemž práva věřitelů jsou v případě fůze chráněna možností jí odporovat. Fakt, že část jednání obviněných (proces kontraktace, postup při fůzi společností aj.) probíhala (resp. měla probíhat) v souladu s ustanoveními občanskoprávních předpisů – tedy že zmíněné právní úkony byly platné a splňovaly předpoklady vyžadované těmito předpisy - je třeba důsledně odlišovat od skutečnosti, že tímtéž jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, tj. že totéž jednání je protiprávní ve smyslu trestního zákona a porušuje objekt tímto zákonem chráněný. Trestní zákon totiž jednání obviněných reguluje z odlišných hledisek a chrání odlišný objekt – pokud např. z hlediska obchodního zákoníku dojde k uzavření platné smlouvy a tudíž nedošlo k porušení tohoto předpisu, není automaticky vyloučeno, že tentýž úkon (tj. uzavření z hlediska obchodního práva platné a „bezvadné“ smlouvy) z hlediska trestního zákona znamená naplnění skutkové podstaty trestného činu – a to za předpokladu naplnění znaku subjektu, subjektivní stránky, objektu a objektivní stránky trestného činu, tj. okolností, které obchodní zákoník neupravuje (srov. č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu není pohnutka obviněných směřující k vyvolání právního následku z hlediska obchodního zákoníku z trestněprávního hlediska významná.
Obdobně shledal Nejvyšší soud lichou námitku dovolatele Ing. J. R., podle které nedošlo k faktickému snížení disponibilního majetku společnosti L. P. a. s., neboť pohledávka této společnosti za společností H. s. r. o. je zcizitelným aktivem. Jak bylo již uvedeno, k faktickému snížení disponibilního majetku společnosti L. P. a. s. jednáním obviněných došlo, neboť tato byla dlouhodobě zatížena vysokým úrokem vůči bankám a nemohla ke své podnikatelské činnosti použít několik desítek milionů Kč, které ze svého vlastnictví zapůjčila. Ke snížení majetku došlo také tím, že výše pohledávky byla snížena následnými vykonstruovanými pohledávkami za společností L. P. a. s. ze sedmi různých účelově nevýhodných smluv, které sloužily k zápočtu vzájemných pohledávek obou společností, resp. jejich částí. Argument, podle kterého pohledávka vzniklá v důsledku spáchání trestného činu (typicky např. pohledávka - právo na náhradu škody tímto činem způsobené) je zcizitelným aktivem a tudíž nedošlo (z účetního hlediska) ke snížení majetku poškozeného by ad absurdum vylučovala trestní odpovědnost v případě všech trestných činů, jejichž formálním znakem je způsobení škody. Nelze souhlasit ani s dalšími námitkami dovolatele Ing. J. R., neboť z výše popsaných skutkových závěrů jasně vyplývá, že předmětné obchodní transakce přinesly reálné zvětšení majetku společnosti H. s. r. o. o hospodářský prospěch ve výši 52.973.694,- Kč, jakož i výhodu spočívající v získání majoritního balíku akcií a plném ovládnutí obchodní společnosti L. P. a. s., tj. prospěch, kterého by tato společnost bez trestného jednání obviněných nebyla schopna dosáhnout.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nepřihlížel k té části dovolání obviněného Ing. J. R., v níž zpochybnil správnost skutkových zjištění soudů a jejich hodnocení provedeného dokazování. Tyto námitky totiž nenaplňují zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je výlučně vadné hmotně právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitkám posuzovaných dovolání, jež zakládaly uplatněný dovolací důvod, nebylo možno přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí dovolání všech tří dovolatelů. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová