ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1208.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1208/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2005 o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 2 To 490/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 33/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 2 To 490/2004, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 3 T 33/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Šumperku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 3 T 33/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl mu podle §255 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně usnesením ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 2 To 490/2004, rozhodl podle §265 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného a poškozeného.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, napadl obviněný M. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru dovolatele skutková zjištění nenaplňují materiální ani formální znaky žádného trestného činu. Není pravdou, že by obviněný nebyl k prodeji nemovitosti oprávněn, neboť společenská smlouva ani obchodní zákoník nepodmiňují uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí souhlasem valné hromady nebo většinového společníka. Výklad bodu VII společenské smlouvy soudem prvního stupně je nepřesný, neboť pravomoci jednatele jsou v něm uvedeny pouze demonstrativně, o čemž svědčí uvedení jejich výčtu slovem „zejména“. Opačný závěr by znamenal porušení principu soukromého práva „co není právním předpisem zakázáno, je dovoleno“. Protože žádné ustanovení obchodního zákoníku ani společenské smlouvy obviněnému v prodeji nemovitosti nebránilo, neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Podle jeho další námitky nemá oporu v zákoně závěr soudu o tom, že uzavřením předmětné kupní smlouvy obviněný snížil základní jmění společnosti. Společnost se podle zákona stává vlastníkem nemovitosti vkladem do katastru nemovitostí a jejím převodem nedochází ke snížení základního kapitálu společnosti. Pokud soud měl na mysli snížení obchodního majetku společnosti, opomněl skutečnost, že této byla poskytnuta odpovídající protihodnota v penězích, když kupní cena byla stanovena znaleckým posudkem. Stejně tak je podle vyjádření dovolatele nesprávný závěr soudu o tom, že připravil společnost o možnost výkonu předmětu podnikání, když společnost byla založena za účelem podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a oprávnění k hornické činnosti bylo zapsáno až čtyři měsíce po uskutečnění prodeje pozemku. Podle průzkumů lokality však pozemek neobsahoval ložiska, která by se vyplatila těžit. Konečně dovolatel zpochybnil právní závěr soudu o tom, že svým jednáním způsobil škodu. Kupní cena byla cenou obecnou, tedy odpovídala tržní kvalitě pozemku, a byla kupujícím řádně splacena na bankovní účet společnosti. Při vkladu pozemku do základního kapitálu společnosti byl pozemek i s porostem oceněn na 976.000,- Kč a následně byl vytěžen lesní porost v hodnotě 200.000,- Kč. Jednalo se tedy o obchod výhodný pro společnost. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v části, kterou bylo zamítnuto jeho odvolání, a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru soudy obou stupňů nepochybily při posuzování rozsahu dovolatelova oprávnění jakožto jednatele společnosti a dovolatel nebyl kompetentní v záležitostech změny výše základního jmění. Obdobně je nutno odmítnout námitku, podle které vznik škody byl vyloučen v důsledku poskytnuté peněžní protihodnoty, neboť tato nebyla zahrnuta do obchodního majetku společnosti. Obviněný navíc v daném případě jednal za splnění podmínek stanovených v §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. pro trestný čin zpronevěry. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona. Relevantní námitky pak byly posouzeny z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu a je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně. V návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení. V posuzované věci obviněný zpochybnil naplnění znaků trestného činu, když podle jeho názoru byl k prodeji nemovitosti jako jednatel společnosti oprávněn a dále považoval za nesprávný závěr soudu o tom, že uzavřením předmětné kupní smlouvy snížil základní jmění společnosti a že svým jednáním způsobil škodu. Tyto dovolací námitky zpochybňují učiněnou právní kvalifikaci podle ustanovení hmotného práva a z obsahového hlediska odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto přezkoumal skutkový stav věci popsaný v rozhodnutích soudů nižších stupňů a dospěl k závěru, že dovolacím námitkám je možno přisvědčit, neboť skutkový stav popsaný v rozhodnutích soudů obou stupňů neobsahuje všechny znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
Jako první se dovolací soud zabýval námitkou, kterou obviněný odporoval závěru soudů obou stupňů o tom, že svým jednáním způsobil škodu. Kupní cena byla podle vyjádření dovolatele cenou obecnou, tedy odpovídala tržní kvalitě pozemku, neboť při vkladu do základního kapitálu společnosti byl pozemek i s porostem oceněn na 976.000,- Kč a následně byl vytěžen lesní porost v hodnotě 200.000,- Kč. Kupní cena ve výši 776.000,- Kč přitom byla kupujícím řádně splacena na bankovní účet společnosti.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Způsobení škody je tedy jedním z formálních znaků tohoto trestného činu a ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů proto musí vyplývat skutečnosti, ze kterých lze na tento škodlivý následek usuzovat. Nejvyšší soud však po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že je nutno přisvědčit námitkám, podle kterých skutek, jak je popsán ve výroku o vině, skutková zjištění nezbytná k závěru o způsobení škody obviněným neobsahuje.
Podle tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že „jako jednatel společnosti M. p., s. r. o., se sídlem K., dne 23. 7. 2003 v advokátní kanceláři W. a B. se sídlem na U. n. v H. K., uzavřel smlouvu o prodeji pozemku – lesní pozemek, zapsaný na LV pro katastrální území S. M., obec M., vedený KÚ Š., v té době v majetku spol. M. p., s. r. o., jenž jako nepeněžitý vklad do uvedené společnosti vložil RSDr. A. K. a rozhodnutím valné hromady této společnosti ze dne 20. 12. 2001 došlo tímto k navýšení základního kapitálu společnosti na celkovou částku 1.076.000,- Kč, s osobou Mgr. P. A., trvale bytem P. Ž., přestože věděl o skutečnosti, že bez souhlasu valné hromady společnosti a většinového vlastníka obchodního podílu není k takovému prodeji oprávněn, jak vyplývá z ustanovení společenské smlouvy o vzniku společnosti s. r. o. M. p., uzavřené mezi ním a RSDr. K. dne 13. 11. 2000 v K., čímž jednak snížil základní jmění společnosti nejméně o 776.000,- Kč, tedy hodnotu nepeněžitého vkladu druhého společníka a ve skutečnosti pak připravil společnost M. p. s.r.o. o pozemek s lokalitou pískovce a zapříčinil, že předmět podnikání, za kterým byla společnost původně založena, nemůže dále vykonávat, přestože byl z titulu funkce jednatele povinen jednat s péčí řádného hospodáře, jak vyplývá z příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb. – obchodního zákoníku, svým jednáním způsobil škodu poškozené společnosti M. p. s.r.o., zastoupené jednatelem RSDr. A. K., ve výši nejméně 776.000,- Kč“.
Pokud soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že obviněný uzavřel smlouvu o prodeji předmětného pozemku v majetku společnosti M. p., s. r. o., a tím snížil její základní jmění nejméně o 776.000,- Kč, tj. o hodnotu nepeněžitého vkladu druhého společníka a způsobil jí škodu ve stejné výši, je zřejmé, že tyto závěry jsou výsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. O způsobení škody - škodlivém následku spočívajícím ve zmenšení majetku dlužníka - by za daných okolností bylo možno hovořit v případě, že by soudy učinily zjištění, že se kupní cena, tj. protihodnota za pozemek převedený kupní smlouvou z majetku společnosti, nestala součástí majetku společnosti nebo že poskytnutá částka neodpovídala hodnotě pozemku. Taková zjištění však žádný ze soudů ve věci rozhodujících neučinil, když naopak ze skutkových zjištění (usnesení odvolacího soudu, str. 5, viz také potvrzení o provedených platbách č. l. 66 a výpisy z účtů č. l. 98 a 99) vyplývá, že kupující P. A. na účet společnosti M. p. s.r.o. splatil kupní cenu, a to 500.000,- Kč dne 30. 7. 2003, 168.000,- Kč dne 4. 8. 2003 a 108.000,- Kč dne 11. 8. 2003. Okolnost, že tyto prostředky byly v následujících dnech obviněným z účtu odčerpány, přitom není součástí žalovaného jednání a není proto zahrnuta v popisu souzeného skutku. Tyto následné převody finančních prostředků z účtu společnosti nebyly předmětem právního posouzení soudů, které se tak vůbec nezabývaly ani jejich případnou protiprávností. Z učiněných skutkových zjištění, z nichž oba soudy vycházely, však nevyplývá, že uzavřením předmětné kupní smlouvy došlo ke zmenšení majetku společnosti o částku 776.000,- Kč. Závěr o způsobení škody uvedený na konci tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Šumperku tak postrádá odpovídající vyjádření skutkových okolností o následném odčerpání finančních prostředků (odpovídajících výši kupní ceny pozemku) obviněným, neboť až v této fázi jednání mělo fakticky dojít ke zmenšení majetku společnosti.
Soudy obou stupňů tedy při posouzení vzniku škody vyšly ze skutečnosti, že obviněný následným jednáním z účtu společnosti finanční prostředky odčerpal (tomu odpovídá zmíněné potvrzení ČSOB o provedených platbách na č. l. 66 a výpisy z účtů na č. l. 98 a 99) na svůj účet jako pohledávky za svou osobou za výkon funkce ředitele, odchodné (příkaz k úhradě na 500.000,- Kč viz č. l. 88), resp. mzdou syna R. K., s nímž předtím uzavřel pracovní smlouvu za společnost M. p., s. r. o. Jak již bylo uvedeno, tyto úkony nejsou součástí děje popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a ze skutkového stavu nelze dovodit, zda toto následné odčerpání prostředků z účtu společnosti bylo provedeno v rozporu se zákonem. Je tedy zřejmé, že v okamžiku ukončení jednání popsaného v posuzovaném skutku škoda nevznikla. Tomuto závěru odpovídá i konstatování odvolacího soudu na straně 6 napadeného rozhodnutí v části odůvodnění výroku o náhradě škody. Na tomto místě soud druhého stupně uvedl, že částka 500.000,- Kč, kterou obviněný ve svůj prospěch z účtu společnosti převedl, souvisí s jiným problémem, než který je řešen ve skutkové větě obžaloby. Krajský soud navíc konstatoval, že pozdějším jednáním byl škodlivý následek uveden do původního stavu, neboť pozemek byl za stejnou částku poškozené společnosti vrácen. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí vadou nesprávného hmotně právního posouzení, neboť ze skutkového stavu věci nevyplývá zákonný znak skutkové podstaty trestného činu v podobě způsobení škody a současně je zřejmé, že (údajná) způsobená škoda není v příčinné souvislosti s jednáním, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, ale může být v příčinné souvislosti teprve s jednáním pozdějším.
Rozhodnutím obou soudů lze vytknout také absenci jakéhokoli odůvodnění ohledně vyčíslení údajně způsobené škody. Pokud tedy dovolatel namítá, že při vkladu do základního kapitálu společnosti byl pozemek i s porostem oceněn na 976.000,- Kč a následně byl vytěžen lesní porost v hodnotě 200.000,- Kč a kupní cena ve výši 776.000,- Kč byla zcela přiměřená, nelze tuto námitku ze stávajících zjištění vyvrátit. Jinými slovy, i kdyby bylo odčerpání posledně uvedené částky součástí (popisu) souzeného skutku, nelze ze skutkových zjištění učinit závěr o nepřiměřenosti této kupní ceny a tedy způsobení škody společnosti v uvedeném rozsahu.
Obdobně bylo nutno přisvědčit námitce dovolatele, podle které nemá oporu v zákoně závěr, že uzavřením předmětné kupní smlouvy snížil základní jmění společnosti. Podle §58 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen obch. zák.) je základní kapitál společnosti (tento pojem od 1. 1. 2001 nahradil pojem základní jmění s totožným vymezením) peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti. Musí být vyjádřen v jednotkách české měny. Společník se účastní na základním kapitálu vkladem. Základní kapitál je součástí vlastního kapitálu a u společnosti s ručením omezeným se zapisuje do obchodního rejstříku. Snížení základního kapitálu u společnosti s ručením omezeným je možné pouze postupem podle §146 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.), který předpokládá mj. rozhodnutí valné hromady, zveřejnění tohoto rozhodnutí, poskytnutí přiměřeného zajištění věřitelům a podání návrhu na zápis do obchodního rejstříku. Tento zápis má přitom konstitutivní účinky a ke změně výše základního kapitálu tak dochází ke dni zápisu jeho změny do obchodního rejstříku.
Shora citovaný výrok rozsudku Okresního soudu v Šumperku obviněnému kladl za vinu mj. následek spočívající ve „snížení základního jmění společnosti nejméně o 776.000,- Kč“. Soud tedy užil právní pojem, který byl s účinností od 1. 1. 2001 nahrazen pojmem základní kapitál. Jak však vyplývá z právní úpravy kapitálových společností citované v předchozím odstavci, nehledě na tuto pojmovou nepřesnost ze strany soudu je evidentní, že takový následek jednání obviněného nemohlo mít. Peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů zapsané v obchodním rejstříku totiž nebylo počínáním obviněného nikterak dotčeno. Úvahy soudu vycházely také z nesprávné interpretace pojmu „vklad“ společníka. Tímto je podle §59 odst. 1 obch. zák. souhrn peněžních prostředků nebo jiných penězi ocenitelných hodnot, které se určitá osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí nebo zvýšení účasti ve společnosti. Podle §60 odst. 1 obch. zák. vlastnické právo k nemovitosti nabývá společnost vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem. Po přechodu vlastnického práva na společnost se tedy vklad (resp. věc, právo nebo jiná majetková hodnota mu odpovídající) stává obchodním majetkem společnosti ve smyslu §6 odst. 1 obch. zák. (resp. obchodním jměním ve smyslu odst. 2) a tento může být předmětem obchodování společnosti resp. nakládání oprávněnými osobami. V tomto okamžiku již tedy nemá smysl hovořit (jak učinil soud prvního stupně ve skutkové větě výroku rozsudku) o „snížení hodnoty nepeněžitého vkladu společníka“ zcizením věci mu odpovídající z majetku společnosti.
V době následující po nabytí vlastnického práva společností k předmětu vkladu lze tedy v souvislosti s nakládáním s majetkem společnosti hovořit o změnách výše obchodního majetku resp. jmění společnosti, zatímco výše vkladů a výše zapsaného základního kapitálu (jakožto peněžního vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků) zůstává tímto nakládáním nezměněna a k jejich změně dochází na základě zákonem stanoveného postupu (u společnosti s ručením omezeným §142 a násl. obch. zák.) a s účinností ke dni zápisu jejich nové výše do obchodního rejstříku. K takovému postupu však v daném případě nedošlo, proto jsou právní závěry vyjádřené ve výroku odsuzujícího rozsudku chybné a rozhodnutí také z tohoto hlediska nemůže obstát.
V další námitce obviněný zpochybnil závěr soudů, podle něhož nebyl k prodeji pozemku oprávněn, neboť společenská smlouva ani obchodní zákoník nepodmiňují uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí souhlasem valné hromady nebo většinového společníka.
Podle §133 odst. 1 obch. zák. je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným jeden nebo více jednatelů. Podle odst. 2 může omezit jednatelská oprávnění pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Podle §134 obch. zák. jednateli náleží obchodní vedení společnosti, kterým se rozumí řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její každodenní podnikatelské činnosti.
Podle čl. VII. společenské smlouvy společnosti M. p., s. r. o., (č. l. 23) je nejvyšším orgánem společnosti valná hromada společníků, které přísluší rozhodovat o veškeré činnosti společnosti, pokud nepřenesla rozhodování na základě této smlouvy nebo svým usnesením na jednatele společnosti. Podle bodu 7.5 společenské smlouvy jednateli přísluší v rámci jeho působnosti zejména: obstarávat běžné záležitosti v řízení společnosti včetně rozhodování ve vztahu k zaměstnancům společnosti, vykonávat usnesení valné hromady, vykonávat působnost, kterou na něj valná hromada usnesením přenesla. Z tohoto vymezení pravomocí valné hromady a jednatelů společnosti je zřejmé, že v daném případě nebyla jednatelská oprávnění ve vztahu ke zcizování nemovitostí společenskou smlouvou, stanovami ani valnou hromadou omezena. Obdobně není z učiněných skutkových zjištění zřejmé, že ve smyslu §134 obch. zák. uzavření předmětné kupní smlouvy jednatelem přesahovalo rámec obchodního vedení společnosti. Z demonstrativního výčtu jednatelských oprávnění v bodu 7.5 společenské smlouvy nelze a priori uzavřít, že prodejem nemovitosti obviněný překročil svá jednatelská oprávnění. I v této námitce lze proto dovolateli přisvědčit.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, v posuzovaném případě skutkový stav věci neobsahuje zjištění, jež by odpovídala naplnění zákonnému znaku škody u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a není zřejmé, že pokud ke vzniku škodlivého následku došlo, že se tak stalo v příčinné souvislosti se souzeným jednáním. Obdobně soudy pochybily při závěru o snížení základního kapitálu společnosti a rovněž není ani přesvědčivý závěr soudů obou stupňů stran překročení jednatelských oprávnění obviněným při uzavření předmětné kupní smlouvy. Rozhodnutí soudů obou stupňů tedy spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a současně na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 2 To 490/2004, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 3 T 33/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jak bylo výše uvedeno, v popisu žalovaného a posléze souzeného jednání nebyly zahrnuty úkony, kterými obviněný z účtu společnosti odčerpal prostředky odpovídající kupní ceně za zcizený pozemek společnosti. V následném řízení tedy přichází v úvahu zahrnutí této části skutkového děje do posuzovaného jednání. Takový postup z dosud provedeného dokazování není vyloučen, neboť za jeden skutek lze považovat ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou kauzální pro následek z hlediska trestního zákona, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatu skutku tedy tvoří jednání a následek relevantní z hlediska trestního zákona, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Podle názoru právní teorie i soudní praxe je jednota skutku z procesního hlediska zachována, pokud je alespoň zčásti společné jednání nebo je alespoň zčásti totožný následek. V posuzovaném případě tudíž zřejmě nebude v rozporu se zásadou obžalovací postup, když soudy budou posuzovat jednání obviněného, které zahrnuje následně odčerpání finančních prostředků z účtu společnosti ve svůj prospěch, resp. prospěch svědka R. K. – bude tedy posuzován týž skutek, jehož totožnost bude z procesního hlediska zachována totožností následku, kterou má být způsobení škody odpovídající (alespoň částečně) kupní ceně za zcizený pozemek společnosti.
Dovolatel popsaným jednáním tedy nenaplnil znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., podle názoru Nejvyššího soudu však není vyloučena budoucí kvalifikace jeho počínání jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Tento závěr však nelze ze současných skutkových zjištění předjímat.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně. Posuzování téhož skutku při změněném rozsahu jednání, jak předesílá v předchozích odstavcích dovolací soud, si vyžádá doplnění dokazování, k němuž může za stávající právní úpravy v neomezeném rozsahu dojít v řízení u soudu prvního stupně. Tato okolnost, spolu s faktem, že všechna vytčená pochybení mají svůj základ již v rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodňují vrácení věci tomuto soudu. V dalším řízení bude nutno skutkově objasnit část počínání obviněného, kterým došlo k odstranění finančních prostředků odpovídajících kupní ceně pozemku z účtu společnosti, a právně posoudit, zda tak učinil v souladu se zákonem. Teprve na základě nově zjištěného a popsaného skutkového stavu věci bude možno činit závěry o trestní odpovědnosti obviněného a právní kvalifikaci jednání obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová