ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1273.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1273/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2005 o dovolání obviněné J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 23 To 432/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 110/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2005 (v písemném vyhotovení je nesprávně uvedeno 13. 3. 2005), sp. zn. 2 T 110/2004, byla obviněná J. H. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 16. 5. 2004 v době kolem 15:30 hodin v obci Č. v kuchyni rodinného domu, okres Č. B., po předchozí vzájemné slovní rozepři a poté, co byla manželem F. H., bytem tamtéž, opakovaně udeřena do obličeje, jej dvakrát bodla kuchyňským nožem s černou plastovou rukojetí a čepelí dlouhou 17 cm do hrudi, čímž mu způsobila dvě bodné rány vlevo na hrudníku 5 cm nad prsní bradavkou svislého průběhu délky asi 2 cm, jednu 2 cm vlevo od hrudní kosti, druhou zevně, přičemž jedna z ran pronikla do dutiny hrudní a poškozovala při hrudní kosti mezižeberní tepnu a prsní tepnu a končila v osrdečníkovém tuku, když rána způsobila zakrvácení a částečné zavzdušnění dutiny hrudní, zhmoždění dolního laloku levé plíce a krvácivý šok, tedy zranění hodnocené ze soudně lékařského hlediska jako poškození důležitého orgánu s dobou léčení dva měsíce.
Za tento trestný čin byla obviněná J. H. odsouzena podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §59 odst. 2 věta druhá tr. zák. bylo obviněné též uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému F. H. , bytem Č., okr. Č. B., částku 115.000,- Kč bolestného a V. z. p. ČR, okresní pojišťovně, L., Č. B., částku 203.846,- Kč na náhradě škody.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněná J. H. odvoláním směřujícím do výroku o vině, trestu i náhradě škody a poškozený F. H. odvoláním podaným proti výroku o náhradě škody, o kterých Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 23 To 432/2005, tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl a k odvolání poškozeného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ohledně poškozeného F. H. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná J. H. je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinna na náhradě škody zaplatit poškozenému F. H. , bytem Č., okr. Č. B.,, částku 126.000,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 23 To 432/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 2 T 110/2004, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci odůvodnění dovolání zejména uvedla, že došlo k právnímu pochybení při úvahách soudů obou stupňů o ustanovení §13 tr. zák, neboť závěry soudů se podle přesvědčení obviněné neopírají ani o rigorózně zjištěný skutek ani o vypořádání se s obhajobou obviněné. Za situace, kdy soud nalézací, se kterým se později ztotožnil i soud odvolací, nevyloučil tvrzení obviněné, že již v minulosti byla poškozeným fyzicky napadena, takto prakticky nevyloučil ani popis skutku, tak jak se stal podle obviněné. Soud totiž jen obecně konstatoval, že v tomto směru vyšel z výpovědi poškozeného. Dovolatelka vychází ze skutečnosti, že ustanovení §13 tr. zák. dává občanům k ochraně svých vlastních zájmů možnost bránit se proti útoku, který nemůže být odvrácen např. včasným zákrokem veřejných orgánů. Obviněná je v tomto směru přesvědčena, že pokud bylo v jejím případě soudem konstatováno, že ten, kdo vyvolal konflikt, byl poškozený, a ten kdo první fyzicky zaútočil, byl rovněž poškozený, tak pak to byl také on, který vyvolal situaci, na kterou obviněná reagovala uchopením nože a bodnutím. Obviněná je přesvědčena, o tom, že nebyla vyvrácena její obhajoba, že se k útoku nožem uchýlila ve chvíli, kdy útok poškozeného proti ní trval a ona neznala jiný způsob, jak jej odvrátit, než vlastním fyzickým útokem. Šlo tedy podle dovolatelky o útok, který ona sama nevyvolala a který proto nevylučuje nutnou obranu. Dále obviněná opětovně zdůraznila, že ve chvíli, kdy zvolila obranu nožem, byla bezprostředně ohrožována, přinejmenším na svém zdraví, a fyzické napadání trvalo. Následně obviněná připomněla, že obrana musí být vždy intenzity převyšující útok, aby mohla být účinnou, a proto je třeba v této souvislosti poukázat na skutečnost, že poškozený je mužského pohlaví, má fyzickou převahu, v útoku přes prosby obviněné neustával, takže užití nože proti fyzickému útoku rukama v dané situaci, kdy obviněná jednala též v panice, není možné podle jejího názoru považovat za vybočení ze zákonem stanovených mezí pro nutnou obranu. V následující části svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka opět zdůraznila, že shora uvedený následek, který je způsoben v rámci obrany, může být vždy rozsáhlejší než útok, jenž v té době trval. Jelikož z pohledu odsouzené ji poškozený surově bil i přesto, že jej žádala, aby od svého jednání upustil, je pak nepodstatný poměr rozsahu zranění obviněné a zranění poškozeného, neboť obviněná neměla v daném okamžiku jiný úmysl, než zabránit tomu, aby ji poškozený zbil takový způsobem, jako to učinil již v minulosti, či aby ji dokonce zabil. Následně dovolatelka popsala vývoj jejich nepřátelství v rámci partnerského vztahu a poté konstatovala, že soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly se základem její obhajoby, což se odrazilo i v nesprávném aplikování rozhodnutí o náhradě škody, která navíc, ač odvolání bylo podáváno pouze ve prospěch obviněné, doznala u odvolacího soudu navýšení.
V závěru dovolání obviněná J. H. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek uvedených v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2005, č. j. 23 To 432/2005-109, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2005, č. j. 2 T 110/2004-95, a dále aby postupoval podle §265g odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasí obviněná i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné J. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil v tom smyslu, že dovolatelka ve skutečnosti namítá pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru nebyly zjištěny ani žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a údajná nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka nesprávnosti výroku odvolacího soudu o náhradě škody, protože rozhodnutí soudu druhého stupně bylo učiněno z podnětu odvolání poškozeného. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ohledně dovolání obviněné J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud ČR toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněné týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu tak, jak se udál podle obviněné.
V rámci své jediné právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových zjištění a závěrů soudů obou instancí, dovolatelka zpochybnila správnou právní kvalifikaci jí spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že nepovažuje za správný závěr soudu o tom, že její jednání nenaplňovalo znaky nutné obrany podle §13 tr. zák. Obviněná v této souvislosti především uvedla, že v době, kdy na poškozeného zaútočila nožem, neměla vzhledem k trvajícímu útoku poškozeného rukama vůči její osobě jinou možnost své obrany. Z toho důvodu považuje zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení o nutné obraně za splněné, když použití ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně nebránil ani její intenzivnější způsob obrany vedoucí k závažnějšímu následku na straně poškozeného.
K námitce dovolatelky je nutno především uvést, že nutná obrana je vymezena v §13 tr. zák., podle něhož čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany tedy je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obecně k tomu lze dále uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů). Účelem nutné obrany je dát možnost občanům k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba, pokud jsou splněny zákonné podmínky nutné obrany, vycházet i ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. Podle platného znění §13 tr. zák. nutná obrana předpokládá jednak odražení činem jinak trestným útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem, a jednak skutečnost, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, námitkami uvedenými v dovolání obviněné J. H. se již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, neboť je dovolatelka uplatňovala v průběhu celého předchozího řízení. Takto soud nalézací na straně 5 svého rozsudku uvedl, že při stanovení skutkového děje vyšel především z výpovědi poškozeného, protože jeho výpověď co do způsobu útoku plně odpovídá závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Proto vycházel z toho, že po jeho dotazu, zda jeho manželka obviněná J. H. klíče někam neschovala, „začala na něj křičet, že toho má dost, že na něj celý život doplácí, stále ho dotuje, až ho tak vytočila, že jak seděla na židli u stolu, tak jí dal dvě facky, pak se otočil a chtěl odejít, ale slyšel, že od stolu vyskočila, tak se otočil a už jenom viděl jak ho bodá nožem“ (viz str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Naproti tomu výpověď obviněné objektivnímu nálezu a možnému mechanismu vzniku zranění poškozeného neodpovídá, neboť pokud by obviněná byla natlačena poškozeným na kuchyňskou linku a v těsné blízkosti mlácena do hlavy, aniž by se sama mohla rukama bránit, tak potom nemohla zároveň pozvednout nůž a ze shora bodnout poškozeného blízko srdce. Spíše, pokud by byla v této pozici, mohla se bránit ranám směřujícím na její hlavu, neboť její manžel je menší než obviněná. Dále nalézací soud konstatoval, že „provedené důkazy také nesvědčí o obecné agresivitě poškozeného“, přičemž vycházel jak z výpovědi poškozeného, tak i z výpovědi jejich syna. Přitom z dokazování v tomto směru vyplynulo, že v případě obviněné tato s poškozeným žila mnoho let vedle sebe odděleně, aniž docházelo k projevům fyzické agresivity ze strany poškozeného. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhé instance se pak s těmito závěry soudu nalézacího ohledně skutkových zjištění svědčících o vině obviněné ztotožnil a dále je upřesnil, když na straně 4 svého rozsudku uvedl, že jakkoli konflikt mezi obviněnou a poškozeným vznikl z příčiny malicherné a nebyl prost i vzájemných urážek verbálních, tak v důsledku jednání obviněné se dostal do takové fáze, kdy, a znalecký posudek to potvrzuje, mohlo být aktuální i ohrožení života poškozeného. Odvolací soud upřesnil, že nehodnotí úroveň manželství obviněné s poškozeným, ani to, zda udělala chybu, že s poškozeným spojila svůj život, jak uvedla obhájkyně v závěrečné řeči, nicméně souhlasí s tím, že jejich soužití bylo formální a oni se sobě celou dobu úspěšně vyhýbali. Pakliže za takového stavu došlo mezi nimi nejprve sice k banální hádce, avšak konflikt posléze vyvrcholil tak, jak je uvedeno ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze přisvědčit současnému tvrzení obviněné, že se poškozeného bála, měla obavu o svůj vlastní život, a to jenom v důsledku onoho konkrétního jednání ze dne 16. 5. 2004 v kuchyni rodinného domu, když šlo o soužití pouze formální, při kterém se dvě osoby sobě úspěšně po celá léta vyhýbají, a když to při konfliktu nebyl poškozený, kdo měl v ruce nůž a dvakrát bodl. Za těchto okolností podle názoru odvolacího soudu nelze argumentovat ze strany obviněné nutnou obranou ve smyslu ustanovení §13 tr. zák.
Nejvyšší soud k námitce obviněné považuje za potřebné nejprve zdůraznit, že je vázán skutkovými zjištěními, tak jak byly učiněny v řízení před soudem prvního, popřípadě druhého stupně, přičemž se navíc s těmito i plně ztotožňuje. Jen pro úplnost je nutno ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné soudy obou instancí dodat, že pokud obviněná v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že její jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, pak této námitce nelze přisvědčit primárně z toho důvodu, že je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně, ze kterých zejména vyplynulo, že útok poškozeného již skončil, poškozený odcházel a byl k obviněné zády, a teprve v tomto okamžiku obviněná vzala do ruky nůž a když se následně poškozený vzhledem k tomu, že uslyšel jak vstává od stolu, otočil čelem k ní, bodla ho dvakrát do oblasti hrudníku. Zhodnotí-li se toto jednání obviněné J. H. z hlediska ustanovení §13 tr. zák. pak je nelze považovat za nutnou obranu právě vzhledem ke skutečnosti, že útok musí v okamžiku jeho odvracení bezprostředně hrozit nebo trvat. V době jejího útoku vůči tělesné integritě poškozeného, obviněnou prezentovaného jako nutná obrana, již ale poškozený jak bylo shora uvedeno ustal ve fyzickém napadání obviněné a dokonce se k ní otočil zády a chtěl odejít, a proto jeho útok spočívající v předchozích dvou fackách již netrval. Navíc nelze s ohledem na uvedená skutková zjištění ani dovodit, že by obviněná měla důvod bát se o svůj život z důvodu vysoké agresivity poškozeného, tedy že by případný další útok ze strany poškozeného případně ještě hrozil v bezprostřední budoucnosti. Jestliže tedy byl útok poškozeného F. H. ukončen a nebezpečí z jeho strany již obviněné přímo nehrozilo, nepřichází posouzení jednání obviněné J. H. z hlediska ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně v úvahu. Koncový moment nutné obrany je totiž tam, kde pomíjí nebezpečí pro napadené zájmy anebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Podle ustálené judikatury obecných soudů nemůže jít o případ nutné obrany, jestliže obviněná se dopustila činu v době, kdy útok na ní již byl ukončen (srov. č. 77/1952 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o překročení mezí nutné obrany, jestliže obviněná po skončení útoku sama přešla do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož jí nebezpečí již nehrozilo. Za následek způsobený v této fázi je obviněná jako pachatelka trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. trestně odpovědná a nemůže se dovolávat, že jednala v nutné obraně (srov. č. 18/1979 Sb. rozh. tr.). S ohledem na to, že v daném případě šlo o exces z nutné obrany co do doby zákroku (exces extenzivní), již nebylo třeba řešit otázku excesu intenzivního, tedy co do míry obranného zákroku, na což obviněná také v odůvodnění dovolání poukazovala, neboť s ohledem na to, co bylo již shora uvedeno se o nutnou obranu nejednalo, a proto odpovídá za spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., přičemž obviněnou uváděné námitky, kterými se oba soudy v zásadě již zabývaly, se pak mohly projevit jen z hlediska ustanovení §31 odst. 1 a §33 písm. f) tr. zák. ovlivňujících výměru trestu.
Pokud pak obviněná J. H. navíc v dovolání namítla, že došlo i k nesprávnému rozhodnutí o náhradě škody, která, ač odvolání bylo podáváno pouze ve prospěch obviněné, doznala u odvolacího soudu navýšení, je třeba jen pro úplnost uvést, že tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o procesní námitku, která navíc nemá ani své věcné opodstatnění, protože rozhodnutí soudu druhého stupně o náhradě škody poškozenému F. H. v částce 126.000,- Kč bylo učiněno z podnětu odvolání poškozeného [srov. §246 odst. 1 písm. d) a §247 odst. 1 tr. ř.], který je podal v neprospěch obviněné (č. l. 102 spisu), a nikoli z podnětu odvolání obviněné, které bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích naopak podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny tyto skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 2 T 110/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 23 To 432/2005, jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., spáchaného obviněnou J. H. , je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro uvedenou právní kvalifikaci podstatné. Se závěry soudu prvního stupně ohledně výroku o vině a trestu se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení a k odvolání poškozeného jen nově rozhodl ohledně náhrady škody. V té souvislosti je nutno dále zdůraznit, že námitky uvedené obviněnou ohledně nutné obrany v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněné J. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněné v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.