ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.13.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 13/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2005 o dovolání obviněného A. I., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 7 To 322/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. I. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 1 T 1/2004, byl obviněný A. I. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že nejméně dne 20. 3. 2003, kdy byl v P., kontrolován hlídkou Policie ČR, přechovával bez povolení psaníčko obsahující bílou hrudkovitou látku o celkové hmotnosti 0,4569 g, přičemž následnou chemickou expertizou byla v nažloutlé sypké látce zjištěna přítomnost kokainu hydrochloridu v množství 0,29 g, přičemž kokain hydrochlorid je látka, která je v příloze č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, uvedena jako látka omamná.
Za tento trestný čin byl obviněný A. I. podle §187a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Ve veřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2004 pak Městský soud v Praze projednal odvolání podaná obviněným A. I. a státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a usnesením ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 7 To 322/2004, je obě podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 1 T 1/2004, podal obviněný A. I. prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když tato vada byla způsobena jednak nesprávným skutkovým zjištěním, a jednak i odlišným hodnocením důkazů, zejména pak nesprávným právním posouzením jeho jednání. Dále uvedl, že podle výroku měl spáchat trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., avšak ve skutkové větě k tomu bylo uvedeno, že bez povolení přechovával psaníčko obsahující bílou hrudkovitou látku, přičemž je nesporné, že ustanovení §187a odst. 1 tr. zák. stanoví, že se jedná o přechovávání omamných nebo psychotropních látek nebo jedů v množství větším než malém. Naproti tomu ustanovení §187 tr. zák. obsahuje zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, že se musí jednat o nedovolenou výrobu a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Pokud tedy výrok o jeho vině zněl tak, že spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., pak je v rozporu s tímto zákonným ustanovením a došlo tímto k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Vedle této námitky obviněný vytkl soudům obou stupňů, že nesprávně zhodnotily okolnosti vylučující jeho protiprávní jednání, což rozvedl tak, že zpochybnil závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které se podle jeho názoru zakládaly pouze na osobní zkušenosti znalce a neměly proto oporu v zákoně. V té souvislosti obviněný napadl i výklad pojmu „množství větší než malé“, tak jak jej aplikovaly soudy obou stupňů, protože nezkoumaly stupeň závislosti obviněného na uvedené látce, a tudíž nekombinovaly při stanovení „spotřební držby“ obecný přístup s přístupem individuálním, tak jak to vyžaduje judikatura. Proto držení jednoho psaníčka s uvedenou omamnou látkou nemohlo naplnit zákonný znak přechovávání, byť šlo o množství splňující jinak znak množství většího.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265 odst. 1 tr. ř. (dovolatel měl patrně na mysli ustanovení §265k odst. 1 tr. ř.) zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 7 To 322/2004, ve výroku o vině i trestu, a podle §265k odst. 1 tr. ř. (dovolatel zřejmě zamýšlel odkázat na ustanovení §265l odst. 1 tr. ř.) přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která k věci uvedla, že z pohledu skutkových zjištění a provedeného dokazování v této trestní věci je výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 spravedlivý a zákonný, neboť posouzení skutku odpovídá zvolené právní kvalifikaci. V závěru vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se v souladu se zákonem nejprve zabýval tím, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Dále se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněný v odůvodnění svého dovolání v rámci jím vymezeného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl formální nesprávnost v označení trestného činu, neboť podle výroku o vině měl spáchat trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., avšak skutková věta výroku o vině zní tak, že obviněný pouze přechovával psaníčko obsahující bílou hrudkovitou látku, a je tedy v rozporu s příslušným zákonným ustanovením. K předmětné námitce musí Nejvyšší soud uvést, že podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zák. trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů spáchá ten, „kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed“, naproti tomu trestného činu podle §187a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, „kdo bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém“, čemuž pak odpovídá i skutková věta výroku o vině v citovaném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, kde se navíc mimo dikci vymezenou obviněným v dovolání uvádí, že následnou chemickou expertizou byla v této látce „zjištěna přítomnost kokainu hydrochloridu v množství 0,29 g, přičemž kokain hydrochlorid je látka, která je v příloze č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, uvedena jako látka omamná“. Oba uvedené trestné činy jsou pak v zákoně označeny společným názvem „nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů“ podobně jako i trestný čin podle §188 tr. zák, ač se jednotlivé skutkové podstaty těchto trestných činů do značné míry obsahově liší. Ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. je pak třeba vždy uvést označení trestného činu jeho zákonným pojmenováním, aniž by tento název byl jakkoli upravován, a uvedením zákonného ustanovení. Tomuto požadavku zákona oba soudy ve svých rozhodnutích plně dostály, a proto námitka obviněného není důvodná. Nejvyšší soud k tomu považuje za vhodné podotknout, že tato ustanovení byla zařazena do trestního zákona na základě mezinárodních závazků, vyplývajících především z Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.) a Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), přičemž šlo o snahu postihnout jak různé způsoby nakládání s těmito látkami a jejich držení pro jiného, tak i držbu uvedených látek v množství větším než malém pro vlastní potřebu, nebo v případě dalšího §188 tr. zák. uvedeného pod stejným názvem i přechovávání, vyrobení či opatření předmětu určeného k výrobě přípravku obsahujícího zmíněné látky.
Pokud dále obviněný namítl, že došlo k nesprávnému zhodnocení okolností vylučujících jeho protiprávní jednání, jelikož nebylo provedeno ze strany orgánů činných v trestním řízení jeho vyšetření ve vztahu k tomu, že užívá omamné látky, pak je třeba k tomu uvést, že ani toto jeho tvrzení nelze považovat za důvodné. Z napadených rozhodnutí i z obsahu spisu vyplývá, že v průběhu přípravného řízení byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 27 až 40 spisu), který se mimo jiné zaměřil i na zjištění případné závislosti dovolatele na předmětné látce. Tento posudek byl založen na ambulantním způsobu vyšetření osoby obviněného, tudíž přibraný soudní znalec při koncipování svých závěrů a tvorbě odpovědí na zadané dotazy ohledně osoby obviněného nevycházel jen z obecných zkušeností s toxikomanickými osobami, jak tvrdil v dovolání obviněný, ale především „…z výsledků vlastních vyšetřovacích úkonů a postupů, včetně podkladů autoanamnestických…“ (viz č. l. 37 spisu), a tedy z poznatků vztahujících se konkrétně k osobě obviněného. Ve znaleckém posudku na podkladě uvedeného vyšetření znalec zjistil, že obviněný netrpí a ani v inkriminované době netrpěl duševní chorobou. Ve vztahu k návykovým látkám a prostředkům u něj známky přítomnosti závislostních symptomů či charakteristik, v plně rozvinutém smyslu, nebyly zjištěny. Známky přítomnosti nějakého forenzně významného ovlivnění jeho osoby v inkriminované době omamnými látkami nebyly zjištěny. Je schopen ovládat počátek požívání těchto látek, a předpokládat následky takovéhoto jejich požití. Samotný údaj posuzovaného o případném denním množství jím užívaných látek se jeví nadnesený, přehnaný, neboť obvyklá dávka toxikomanických osob je asi třikrát menší, než posuzovaný uvádí, posouzení pak látky v tomto směru u posuzovaného zajištěné se jeví asi pětinásobné, než denní dávka obvykle bývá. Ochranné léčení není u posuzovaného v žádném směru ze zákonem uváděných důvodů indikováno, a tudíž není ani k realizaci doporučováno (viz č. l. 39 až 40 spisu). Tyto své závěry znalec potvrdil i ve své výpovědi v hlavním líčení dne 21. 4. 2004, v němž navíc uvedl, že vycházel mimo jiné i z toho, že při dávkách, které posuzovaný uváděl, by musela být jeho osobnost značně narušena, jelikož by se jednalo o masivní závislost, a proto by musel takové dávky užívat pravidelně a v důsledku toho by u něho muselo dojít k určité devastaci a znehodnocení jeho osobnostních kvalit, avšak nic takového u něho přítomno v nějaké psychopatologicky významné míře zjištěno nebylo (č. l. 86 spisu). K námitce obviněného, že závěry znalce nemají oporu v žádném zákoně je třeba uvést, že jde o odborné znalecké závěry ke skutkovým otázkám, které se opírají o shora uvedené vyšetření a odborné znalosti znalce, a proto ani nemohou mít oporu v zákoně. V tomto směru jsou tedy námitky obviněného neopodstatněné.
V návaznosti na to, že je podle svých slov osobou závislou na uvedených látkách dovolatel namítl, že ve vztahu k výkladu pojmu „množství větší než malé“ soudy nezkombinovaly individuální přístup při stanovení tzv. „spotřební držby“ s přístupem obecným. Proto podle jeho názoru nebyl v posuzovaném případě naplněn zákonný znak přechovávání. Odhlédne-li se od již shora blíže zdůvodněného závěru obou soudů, že u obviněného nebyly shledány známky závislosti na omamných látkách, v důsledku něhož byla tato jeho obhajoba správně shledána účelovou, je třeba k této námitce uvést, že přechováváním ve smyslu ustanovení §187a odst. 1 tr. zák. je jakýkoli způsob držení omamné nebo psychotropní látky nebo jedu bez povolení, přičemž přechovávání musí být prováděno pro sebe, poněvadž přechovávání pro jiného je postihováno ustanovením §187 tr. zák. Obvodním soudem pro Prahu 1 bylo v této trestní věci nepochybně zjištěno, že obviněný předmětnou látku měl přímo u sebe v době, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR, tedy ji ve smyslu §187a odst. 1 tr. zák. přechovával. Dále považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že při posuzování naplnění zákonného znaku „množství větší než malé“ vycházel Obvodní soud pro Prahu 1 a následně i Městský soud v Praze v této trestní věci z platné judikatury včetně v dovolání zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 46/2000 Sb. rozh. tr. Toto rozhodnutí, které mimo jiné k výkladu pojmu „množství větší než malé“ uvádí, že musí jít o držení takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně závislosti), neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou. V daném případě, jak již bylo shora uvedeno, však u obviněného nebyly zjištěny známky závislosti na omamných nebo psychotropních látkách, a proto tato část uvedeného rozhodnutí z hlediska individuálního přístupu podle stupně závislosti není u něj v zásadě použitelná. Proto je třeba vycházet z toho, že za „množství větší než malé“ ve smyslu §187a odst. 1 tr. zák. je třeba považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky, které vícenásobně převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta, přičemž při posuzování otázky, zda je naplněn tento zákonný znak, nelze činit rozdíl mezi prvokonzumentem a uživatelem těchto látek v pokročilém stadiu závislosti (č. 46/2000 Sb. rozh. tr.). Přitom je třeba zdůraznit, že toto publikované rozhodnutí a závěry v něm uvedené nejsou v rozporu s množstvími drogy, která jsou stanovena v tabulkách obsažených v Závazném pokynu policejního prezidenta č. 102 z roku 2003, resp. Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy Nejvyššího státního zastupitelství, byť hodnoty zde uvedené jsou sice pouze orientační, a proto nejsou pro soudy závazné. Dospěl-li tedy Obvodní soud pro Prahu 1 a v návaznosti na to i Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí k závěru, že množství 0,29 g kokainu hydrochloridu, který je v příloze č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, uveden jako látka omamná, naplňuje znak „množství většího než malého“, neboť jde o množství, které více jak pětinásobně převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta, jde o závěr, který je podle názoru Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou, a to včetně citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 46/2000 Sb. rozh. tr., na jehož znění obviněný ve svém dovolání poukazuje. Takové množství totiž znamená i zvýšené nebezpečí pro zdraví nebo život člověka a naplňuje tedy s přihlédnutím k ostatním okolnostem uvedeným v §3 odst. 4 tr. zák. i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 1, 2 tr. zák., aby se jednalo o trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud v napadeném usnesení, kterým mimo jiné odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, je patrné, že toto dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť shora uvedené námitky obviněného byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněného A. I. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v převážné míře opakuje námitky uplatňované obviněným v rámci obhajoby již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se uvedené soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. I. odmítl v souladu s návrhem nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.