ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1456.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1456/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. ledna 2005 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 13 To 187/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 32/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 22 T 32/2004, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. výroku o vině tohoto rozhodnutí, tedy tím, že dne 1. 10. 2003 kolem 17.30 hodin odcizil z venkovní prodejní plochy prodejny OBI v H. K. 2 kusy elektrických rozbrušovaček zn. Bosch v celkové hodnotě 8 580,- Kč ke škodě společnosti OBI K., k. s., přičemž využil poškozeného oplocení v zadní části objektu a otvorem v tomto oplocení vytáhl obě rozbrušovačky ven a při odchodu z místa krádeže byl zadržen bezpečností službou.
Dále byl obviněný P. K. týmž rozsudkem uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině zmíněného rozsudku, tedy tím, že dne 5. 2. 2004 v poledních hodinách na zastávce MHD u nadjezdu v P. napadl poškozenou S. R., kterou strhl na zem, přičemž jí z ruky vytrhl hnědou kabelku, se kterou se dal na útěk, avšak na tomto útěku byl zadržen hlídkou Policie České republiky a odcizená kabelka byla vrácena poškozené.
Za to byl obviněnému P. K. uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. K. odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 13 To 187/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 6. 8. 2004, jeho obhájci dne 9. 8. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 8. 2004.
Dne 30. 9. 2004 potom podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K prvnímu skutku posouzenému jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněný uvádí, že soud prvního stupně opřel svůj závěr o výpověď svědka M. L., kterou obviněný dále rozebírá a z níž je podle jeho názoru zřejmé, že tento svědek místo, kterým měly být odcizené věci vytaženy, vůbec neviděl a vše ví jen od kolegy M. Š., který však nebyl ve věci vyslechnut. Obviněný poukazuje i na některé další důkazy a dovozuje, že nebylo uspokojivým způsobem zjištěno, zda se skutek stal tak, jak tvrdí obžaloba, nebo zda se jedná o náhodu a obviněný byl zadržen jen jako domnělý pachatel krádeže. V takovém případě potom podle obviněného měl být na základě zásady „v pochybnostech ve prospěch“ vydán zprošťující rozsudek, což však okresní ani krajský soud neučinily.
K druhému skutku popsanému ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný P. K. uvádí, že se k činu doznal, avšak s tím, že v jeho průběhu chytil oběma rukama kabelku, kterou poškozené vytrhl z ruky. Podle tvrzení obviněného se s poškozenou o kabelku nepřetahoval a žádným způsobem na ni neútočil, což vyplývá i z výpovědi poškozené. Obviněný následně dovozuje, že skutek by měl být právně kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., a nikoli jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť proti poškozené neužil násilí. Obviněný v této souvislosti poukazuje i na rozhodnutí publikované pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr., podle kterého nečekané vytrhnutí věci z ruky ještě není násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák., a proto přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocnil tímto způsobem, ještě není loupeží podle §234 odst. 1 tr. zák.
K tomu obviněný doplňuje, že vzhledem k jím tvrzeným nesprávnostem mu byl uložen i nesprávný trest, v jehož rámci nebyla akcentována především preventivně výchovná funkce.
Obviněný P. K. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích a aby sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že stran skutku popsaného pod bodem 1. obžaloby se obviněný obžaloby zprošťuje a stran bodu 2. se uznává vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., a uložil mu trest obecně prospěšných prací, eventuálně trest peněžitý.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. K. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný vzhledem v formulacím užitým v dovolání napadl rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, přičemž však dovolání lze podat pouze proti rozhodnutí soudu ve druhém stupni. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný P. K. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu). V dovolání pak musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje. Obviněný ve svém podání tvrdí, že důvod dovolání je podle jeho mínění naplněn jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v usnesení soudu odvolacího, v odůvodnění dovolání potom fakticky napadá jen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích a stejně tak i v závěrečném návrhu se domáhá zrušení jen tohoto rozhodnutí. Současně je ovšem třeba konstatovat, že obviněný, resp. jeho obhájce, měl být za situace, když jeho podání zřetelným způsobem nenaplňovalo náležitost spočívající v jasném vymezení napadeného rozhodnutí, vyzván předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. řádu k doplnění náležitostí obsahu dovolání ve lhůtě dvou týdnů, která mu měla být zároveň stanovena s tím, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Z trestního spisu je však zřejmé, že uvedený postup dodržen nebyl. Nejvyšší soud proto vzhledem k nikoli zcela správnému postupu soudu prvního stupně v řízení po podání dovolání a dále i s přihlédnutím k výslovné zmínce obviněného v odůvodnění podaného dovolání, že naplnění dovolacího důvodu shledává i v usnesení odvolacího soudu, dospěl k závěru, že posuzované dovolání bylo podáno i proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jak požaduje ustanovení §265a odst. 1 tr. řádu. Dovolání obviněného P. K. potom obsahuje i další stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek týkajících se skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a částečně v rámci námitek směřujících proti skutku uvedenému pod bodem 2. téhož výroku obviněný P. K. tvrdí, že všechny potřebné skutečnosti nebyly zjištěny uspokojivým způsobem, když především není zřejmé, zda se skutek vůbec stal tak, jak je popsáno v obžalobě. Podle názoru obviněného tedy měl být zproštěn obžaloby, resp. skutek se stal jiným způsobem, než jak je popsáno ve výroku. Existenci dovolacího důvodu tak v naznačeném rozsahu shledává obviněný v tom, že soudy dříve činné ve věci vycházely při právním hodnocení z nesprávných skutkových zjištění. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných skutečností (pro obviněného příznivějších), než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. K. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný ve svém dovolání neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně jak je následně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Pokud se jedná o skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je tedy zejména nutné vycházet z toho, že obviněný P. K. odcizil z prodejní plochy prodejny ke škodě poškozeného zmíněné předměty. Dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění učiněných ve věci a popsaných v tomto výroku, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je dovolací soud také vázán skutkovým zjištěním učiněným ve věci soudy obou stupňů a následně vyjádřeným ve výroku o vině, resp. v odůvodnění rozhodnutí. Obviněný P. K. však stran tohoto jednání zároveň uplatnil i námitky týkající se právního posouzení, v jejichž rámci tvrdí, že skutek měl být právně kvalifikován nikoli jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.
Z rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný P. K. napadl poškozenou S. R. tak, že ji strhl na zem a poté jí vytrhl kabelku, kterou se poškozená snažila udržet v ruce, což se jí však nepodařilo (č. l. 100 trestního spisu). Jak je přitom zřejmé z rozhodnutí publikovaného pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr., na které obviněný poukazuje, ale i z další judikatury, neočekávané vytrhnutí věci z ruky sice není násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák., tudíž přisvojení si věci tímto způsobem může být toliko krádeží podle §247 tr. zák. Zároveň však z ustálené judikatury vyplývá, že za násilí je třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém překonává odpor napadeného. K naplnění znaků trestného činu loupeže pak stačí, užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, i když je jejich intenzita jakkoli malá, a to v úmyslu zmocnit se cizí věci (srov. rozhodnutí publikované pod č. 31/1971-I. Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu k posuzovanému skutku má tudíž Nejvyšší soud za to, že pokud obviněný P. K. užil proti poškozené S. R. fyzickou sílu tím způsobem, že ji násilím napadl, konkrétně ji neočekávaně strhl na zem, čímž výrazně omezil její možnosti obrany vlastního majetku, a poté jí vytrhl z ruky kabelku, kterou se poškozená snažila udržet, tedy překonal její odpor, tak obviněný bezpochyby užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nešlo tedy o žádné neočekávané vytržení kabelky z ruky, ale k dosažení toho, aby se obviněný této cizí věci zmocnil, musel proti poškozené použít své fyzické síly, třebaže její intenzita nemusela být velká. Proto právnímu hodnocení útoku obviněného by neodpovídalo posouzení toliko jako přisvojení si cizí věci zmocněním, neboť toto zmocnění bylo jen jedním z aspektů jednání obviněného, který porušil zájem společnosti na ochraně vlastnického práva, avšak rovněž a především zájem na ochraně osobní svobody.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obviněný P. K. skutkem popsaným pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněného je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. K. rovněž v rámci svého dovolání napadl i výrok o trestu, který považuje v podstatě za nepřiměřený. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud se jedná o dovolací řízení, ve vztahu k výroku o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat nesprávnost např. při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného P. K. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y