ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.147.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 147/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2005 o dovolání, které podala obviněná E. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 10 To 301/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 201/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná E. Z. byla rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 3 T 201/2003, uznána vinnou trestným činem podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v době od září 2002 do března 2003 v klubu K. v G. k. v H. K. jako provozovatelka tohoto klubu nejméně ve třech případech prodala různé alkoholické nápoje nezletilému O. D., nezletilému R. G., nezletilému M. S. v takovém množství, že u nich nastala těžká opilost doprovázená zvracením a neschopností samostatné chůze.
Za to byla obviněná E. Z. odsouzena podle §218 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové napadla obviněná E. Z. odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 10 To 301/2004, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněné E. Z. doručen dne 22. 11. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 21. 9. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná E. Z. prostřednictvím obhájce dne 21. 1. 2005 dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K prvnímu z nich obviněná uvádí, že nebyla řádně předvolána k veřejnému zasedání konanému dne 7. 9. 2004, neboť toto předvolání soud zasílal na adresu jejího trvalého bydliště a bylo uloženo na poště, aniž by se obviněná o něm dozvěděla, když odvolací soud poté aplikoval ustanovení §64 odst. 2 tr. řádu a použil fikci doručení a následně konal veřejné zasedání bez její přítomnosti. Podle názoru obviněné však již dne 23. 8. 2004 nahlásila svůj pobyt na adrese v obci V. Ch. příslušníkům policie, kteří tam za ní přijeli. Obviněná tak u veřejného zasedání nemohla podle svého vyjádření uplatnit svoji obhajobu.
Dále obviněná tvrdí, že se ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit ani hlavního líčení dne 7. 4. 2004 a tedy nemohla klást předvolaným svědkům otázky, přičemž nebyla ani informována o jejich výsleších v přípravném řízení. Tito svědci přitom podle obviněné měnili své výpovědi a dokonce se zmínili i o nátlaku, který na ně měla při výslechu činit policie.
Následující část dovolání opírá obviněná E. Z. o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jejího názoru soudy dříve činné ve věci chybně posoudily naplnění formálních a materiálních znaků skutkové podstaty uvedených v §218 tr. zák., neboť z provedených důkazů nelze učinit závěr o podávání alkoholu osobám mladším 18 let soustavně a ve větší míře. Obviněná se domnívá, že se výpovědi svědků rozcházejí, stejně tak rodiče svědků neuvedli žádné skutečnosti, které by takové závěry potvrzovaly. Daný skutek proto neměl být podle obviněné posouzen jako trestný čin a měl být vyřešen jiným způsobem.
Obviněná E. Z. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení i předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné E. Z. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala obviněná E. Z. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná E. Z. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a dále o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněná E. Z. napadá postup odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání v odvolacím řízení bez její přítomnosti. Obviněná má za to, že nebyla řádně předvolána, neboť příslušná zásilka jí byla doručována na jinou adresu, než jakou uvedla příslušníkům policie, nepřevzala ji a odvolací soud následně nesprávně uplatnil fikci doručení.
Jak je zřejmé z trestního spisu, vedeného ve věci dne 5. 6. 2003 uvedla obviněná při výslechu v přípravném řízení adresu pro doručování H. K., D., což bylo i místo jejího trvalého bydliště (č. l. 3 trestního spisu). Následně potom není ve spise žádný záznam o tom, že by obviněná adresu pro doručování jakkoli měnila či sdělila jeho změnu některému orgánu činnému v trestním řízení. V rámci odvolacího řízení bylo obviněné podle pokynu předsedy senátu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2004 zasláno vyrozumění o konání veřejného zasedání, které bylo zasláno na zmíněnou adresu (č. l. 122 trestního spisu). Obálka se zásilkou byla vrácena poštou jako nevyžádaná poté, co adresát nebyl zastižen a pokus o doručení byl příslušným způsobem oznámen. Dále je z trestního spisu zřejmé, že v tomto období obviněná jinak přebírala poštovní zásilky na této adrese, resp. tuto adresu uváděla na svých podáních, jak vyplýtvá např. z doručenky prokazující převzetí rozsudku dne 3. 5. 2004 (č. l. 105 trestního spisu), z odvolání obviněné ze dne 10. 5. 2004 (č. l. 108 trestního spisu), z odůvodnění odvolání ze dne 21. 7. 2004 (č. l. 121 trestního spisu), z doručenky o převzetí výzvy dne 25. 11. 2004 (č. l. 132 trestního spisu), nebo z dovolání ze dne 21. 1. 2005 (č. l. 142 trestního spisu).
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je naplněn v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. řádu je obviněný stranou trestního řízení a lze konstatovat, že je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví?li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněná E. Z. však nebyla v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Hradci Králové ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V posuzovaném případě však odvolací soud obviněnou nepředvolal, jak mylně uvádí v dovolání, nýbrž ji o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, tedy její osobní přítomnost za nutnou nepovažoval. Navíc Krajský soud v Hradci Králové správně aplikoval ustanovení §64 odst. 2 tr. řádu upravující tzv. fikci doručení, tedy ve smyslu trestního řádu obviněná E. Z. byla řádně o konání veřejného zasedání vyrozuměna a bez řádné a včasné omluvy se nedostavila.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že odvolacímu soudu nelze v jeho postupu nic vytknout, pokud obviněné doručoval na adresu, kterou uvedla jako doručovací a kterou také takovým způsobem užívala či projevovala, vyrozuměl ji o konání veřejného zasedání a když se bez řádné a včasné omluvy nedostavila, provedl veřejné zasedání bez její přítomnosti. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu tedy v posuzované věci nedošlo.
Obviněná E. Z. následně v dovolání tvrdí, že se neúčastnila ani hlavního líčení konaného ve věci ze zdravotních důvodů a neúčastnila se ani výslechů svědků v přípravném řízení, kterým tak zejména nemohla klást otázky. Podstatou zmíněného názoru však již není názor obviněné o konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez její přítomnosti v rozporu s ustanoveními trestního řádu, tudíž Nejvyšší soud se naznačenou úvahou, která citovaný dovolací důvod ani nemůže naplnit, dále nezabýval.
V druhé části dovolání má potom obviněná E. Z. za to, že posuzovaný skutek nevykazuje všechny potřebné znaky trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. Podklad pro své tvrzení shledává obviněná především v chybně hodnocených výpovědích svědků (osob mladších 18 let), které se údajně značně rozcházejí, stejně tak jako výpovědích jejich rodičů, kteří si opilosti svých dětí nikdy nevšimli. Existenci dovolacího důvodu a předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněná dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, než jaké provedla soudy dříve činné ve věci.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná E. Z. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná E. Z. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala v podstatě jen odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišně vyhodnocených důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné E. Z. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že obviněná ve vymezené době prodala alkoholické nápoje uvedeným nezletilým v takovém množství, že u nich nastala těžká opilost doprovázená zvracením a neschopností samostatné chůze. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají těchto rozhodných skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být ve vztahu k dovolání obviněné E. Z. naplněn pouze její námitkou, podle které soudy dříve činné ve věci nesprávně posoudily naplnění formální a materiální stránky trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák., neboť směřuje do právního hodnocení jednání. Konkretizaci své argumentace však obviněná uvádí jen k objektivní stránce skutkové podstaty tohoto trestné činu, když má za to, že nepodávala alkohol osobám mladším 18 let soustavě a ve větší míře.
Z popisu skutku, uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že obviněná E. Z. podala alkoholické nápoje třem osobám mladším 18 let, resp. dokonce mladším 15 let, učinila tak ve třech případech (nejméně), přičemž alkoholické nápoje podala v takovém množství, že u těchto mladistvých osob nastala těžká opilost doprovázená zvracením a neschopností samostatné chůze.
Podle zhodnocení praxe soudů, publikovaného pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., se znak \"soustavnosti\" ve vztahu k trestnému činu podle §218 tr. zák. vykládá v tom smyslu, že jde o podávání alkoholických nápojů osobám mladším než osmnáct let v průběhu delšího časového období, byť i v menších dávkách, takže u těchto osob vzniká nebezpečí návyku na alkohol. Znak \"ve větší míře\" je spatřován v případech, když se jedná o požití těchto nápojů v takovém množství, kdy má zpravidla určité nepříznivé účinky (např. ztráta rovnováhy, zvracení apod.) nebo kdy alkoholické nápoje byly podány většímu počtu osob mladších než 18 let během krátkého časového období (např. na taneční zábavě apod.).
Z popsaných skutečností je možné dovodit, že obviněná E. Z. naplnila svým jednáním, tedy konkrétně při podávání alkoholických nápojů mládeži, znak soustavnosti, neboť tak učinila vícekrát (třikrát) a v delším časovém období trvajícím v podstatě půl roku, což mohlo u poškozených bezpochyby zvýšit nebezpečí návyku na alkohol. Rovněž však naplnila i znak větší míry, protože alkoholické nápoje byly podány více osobám (třem), a to za vzniku nepříznivých účinků, neboť u poškozených nastala těžká opilost doprovázená zvracením a neschopností samostatné chůze. Závěr o naplnění zmíněných znaků objektivní stránky skutkové podstaty zmíněného trestného činu tedy soudy obou stupňů učinily správně a bez vad.
Pokud jde o další znaky formální stránky skutkové podstaty trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák., případně o jeho materiální stránku, obviněná v rámci dovolání neuvádí žádné konkrétní argumenty, které by odůvodňovaly nesprávnost vysloveného právního posouzení. Nejvyšší soud tudíž jen krátce a obecně konstatuje, že jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku obviněná spáchala citovaný trestný čin jak po formální, tak i materiální stránce, a proto právní kvalifikace skutku byla soudy činnými dříve ve věci provedena bez jakýchkoli nesprávností. Dovolání obviněné je tak v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná E. Z. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Protože však její dovolání bylo z části opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y