ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1474.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1474/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2005 o dovolání podaném obviněným Ing. J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 9 To 98/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 62/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 9 To 98/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 21 T 62/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 21 T 62/2003, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v době od ledna 1998 nejméně do 31. 7. 2001 v P. jako jediný jednatel společnosti W., s. r. o., se sídlem P., V. neplnil povinnost plátce – zaměstnavatele stanovenou zákony č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění, a neodvedl za své zaměstnance zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a společnost W., s. r. o., dluží tak F. ú. P., jako správci uvedených dávek částku ve výši nejméně 438.029,- Kč, dále dávky na sociální zabezpečení, a dluží tak P. s. s. z., jako správci těchto dávek částku ve výši nejméně 12.143,- Kč, a V. z. p. ČR, O. p. h. m. P., jako správci těchto dávek částku ve výši nejméně 383.815,- Kč, přestože z hrubých platů zaměstnanců stanovené dávky a platby strhával, celkem tedy dluží společnost W., s. r. o., správcům dávek částku ve výši nejméně 833.987,- Kč“. Za tento trestný čin mu byl podle §147 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému současně uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit specifikované neodvedené zálohy a dávky.
Městský soud v Praze projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 9 To 98/2004 rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný Ing. J. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť soudy obou stupňů nesprávně vyložily právní předpisy při stanovení počátku i konce rozhodné doby a v řízení před odvolacím soudem byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněný podal v rozsahu výroku o vině a všech výroků navazujících.
Nesprávnost vymezení počátku rozhodného období dovolatel odůvodnil tím, že společnost až do roku 2000 nedlužila ani jedné z poškozených organizací vůbec nic. Ze zprávy P. s. s. z. z 23. 1. 2003 vyplývá, že první dlužné pojistné za zaměstnance je evidováno až v prosinci 2000 a poté až za duben 2001. Ze zprávy finančního úřadu je zřejmé, že u odvádění daně z příjmů fyzických osob za zaměstnance je součet položek provedených srážek z mezd za měsíc říjen 2000 – červenec 2001 463.504,- Kč. Byla-li dlužná částka 438.029,- Kč, tak je zřejmé, že do září 2000 společnost finančnímu úřadu nic nedlužila. Ze zprávy V. z. p. pak vyplývá, že dlužné pojistné na zdravotní pojištění vzniklo až za období počínající někdy na podzim roku 2000. V žalovaném a přisouzeném rozhodném období od ledna 1998 do 31. 7. 2001 bylo P. s. s. z. zaplaceno o 6.533.957,- Kč a zdravotním pojišťovnám o 390.263,- Kč více, než bylo zaměstnancům strženo ze mzdy, což je vysvětleno tím, že společnost mimo částky stržené zaměstnancům odváděla i částky, ke kterým byla sama povinna jako zaměstnavatel. Soudy obou stupňů pochybily, když za počátek rozhodného období stanovily leden 1998, když se mělo jednat o období kolem podzimu 2000.
Za nesprávné považoval dovolatel také stanovení konce rozhodného období dnem 31. 7. 2001. Obviněný byl totiž odvolán z funkce jednatele společnosti na valné hromadě konané dne 9. 5. 2001, jak vyplývá mj. z výpisu z obchodního rejstříku, nikoli až 29. 6. 2001, a od té doby vystupoval již jen jako společník, který byl valnou hromadou pověřen pouze k podávání daňových přiznání za společnost, jak vyplývá ze zápisu z valné hromady. Obviněný byl z funkce jednatele odvolán, nebyla tedy pouze omezena jeho jednatelská oprávnění a nemá smysl uvažovat o účinnosti tohoto omezení ve vztahu k třetím osobám. Z tohoto důvodu obviněný nemůže být odpovědný za cokoliv, co nastalo po 9. 5. 2001. Dovolatel dále uvedl, že soud prvního stupně dovodil dostatek finančních prostředků společnosti ze zůstatků na účtech společnosti zejména v letech 1998 a 1999. Společnost však v období, kdy dlužila, tedy v období od podzimu 2000, nedisponovala dostatečným množstvím finančních prostředků, když některé prostředky byly poskytnuty účelově a jejich použití nebylo v trestním řízení nijak dokazováno.
Z výše popsaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 tr. ř. nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal k došetření státnímu zástupci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila práva vyjádřit se k dovolání ve smyslu §265h odst. 2 věta prvá tr. ř. Podle jejího názoru popis stíhaného skutku lze hodnotit jako dostatečně přesný a úplný a nelze dospět k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a jejich hodnocením by byl extrémní nesoulad, když část dovolacích námitek pod uvedený dovolací důvod nespadá. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska splnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda citované dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., byly dovolacími námitkami naplněny také z obsahového hlediska a následně posoudit jejich věcnou opodstatněnost.
Důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá případ, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Jak bylo uvedeno výše, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na nesprávnost vymezení počátku rozhodného období, když tento měl být vzhledem k dluhům společnosti W., s. r. o., jednotlivým věřitelům stanoven až na období kolem podzimu roku 2000. Ve vztahu k těmto dovolacím námitkám Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je z hlediska jejich obsahu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Rozhodné období totiž orgány činné v trestním řízení vymezují procesní činností ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. na základě hodnocení důkazů, důsledkem kterého je časové určení skutku, který je nutno (následně) posoudit z hlediska hmotného práva. V posuzovaném případě se jedná o zjištění okamžiku, od kterého společnost W., s. r. o., neodvedla finanční prostředky příslušným věřitelům. Zda došlo či nedošlo k odvedení těchto finančních prostředků je přitom skutkovou okolností vzešlou z hodnocení důkazů (tedy nikoli hmotně právním posouzením), jehož správnost nelze za stávající právní úpravy zpochybnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav (tedy zejména okolnosti popsané v tzv. skutkové větě výroku rozhodnutí včetně jejich časového určení) zvažuje jeho hmotně právní posouzení. Posuzuje tedy, zda v době časově vymezené jakožto rozhodné období došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu popsaným jednáním obviněného. V tomto ohledu lze předeslat, že pochybení při právním závěru o naplnění znaků trestného činu v posuzovaném případě shledal Nejvyšší soud nikoli v souvislosti s počátkem, ale koncem rozhodného období, jak je uvedeno níže.
Obdobně bylo třeba posoudit námitky, podle kterých společnost W., s. r. o., v rozhodném období nedisponovala dostatečným množstvím finančních prostředků, neboť tyto námitky byly dovolatelem shledány jako důsledek nesprávného postupu, kterým soudy dostatek potřebných finančních prostředků zjistily (tvrzení, že soud prvního stupně dovodil dostatek finančních prostředků společnosti z výpisů z účtů za jiné období a nezabýval se jejich účelovým určením). Také tyto námitky primárně zpochybňují hodnocení důkazů soudy a směřují k odlišným skutkovým závěrům (tedy závěru, že společnost nedisponovala potřebnými prostředky) a teprve k tomuto (změněnému) skutkovému stavu věci vztahují nutnost jeho odlišného právního posouzení. Námitky zpochybňující správnost vymezení rozhodného období s poukazem na nesprávné skutkové závěry by tak přicházelo v úvahu odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V dalších námitkách obviněný napadl vymezení konce rozhodného období. Uvedl, že byl odvolán z funkce jednatele společnosti již na valné hromadě konané dne 9. 5. 2001, nikoli až 29. 6. 2001, a od této doby nemohl být za případné neodvedení dávek trestně odpovědný. Soudy obou stupňů tedy měly podle jeho názoru pochybit, když konec rozhodného období stanovily až na 31. 7. 2001, a tato skutečnost měla vliv na určení rozsahu neodvedených dávek. Určení okamžiku zániku funkce jednatele je výsledkem aplikace hmotně právních ustanovení obchodního zákoníku a tedy hmotně právním posouzením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na rozdíl od námitek popsaných v předchozích odstavcích se obviněný nesprávnosti vymezení rozhodného období v tomto případě dovolává nikoli jakožto důsledku nesprávného hodnocení důkazů a nesprávnosti skutkových zjištění, ale jakožto důsledku vadné aplikace hmotně právního ustanovení na zjištěný skutkový stav. Tato námitka je tak z obsahového hlediska relevantní dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud po provedeném přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. zjistil, že je nutno argumentům dovolání přisvědčit, když zjištěné pochybení při stanovení konce rozhodného období mělo vliv na určení rozsahu nesplnění povinnosti odvést příslušné dávky plátcem, tedy na jeden ze zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. se dopustí, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci byla plátcem daně právnická osoba - společnost W., s. r. o., je nutno přihlédnout k §90 odst. 2 tr. zák., podle kterého jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Trestnost jednání obviněného Ing. J. K. - neodvedení povinných dávek společností W., s. r. o., - je tak podmíněna existencí jeho oprávnění a odpovídajících zákonných povinností jednat jménem této společnosti (nositele zvláštního postavení plátce), tedy existencí jeho funkce jednatele, kterou pro období po 9. 5. 2001 dovolatel svými námitkami zpochybnil. Dovolací soud shledal, že nelze přisvědčit námitkám obviněného, podle kterých byl z funkce odvolán již 9. 5. 2001, ani závěru soudů ve věci rozhodujících, že k zániku funkce jednatele došlo až v srpnu roku 2002.
Podle §133 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.), je statutárním orgánem společnosti s ručením omezením jeden nebo více jednatelů. Podle §125 odst. 1 písm. f) obch. zák. spadá odvolání jednatelů do působnosti valné hromady, přičemž k rozhodnutí o odvolání jednatele valnou hromadou postačuje prostá většina hlasů a nemusí o něm být pořízen notářský zápis (srov. §63 obch. zák. a §127 odst. 4 obch. zák. a contrario). Odvoláním jednatele dochází k zániku funkce bez dalšího a konkrétní osoba přestává být jednatelem a nemůže být činěna odpovědnou za vedení společnosti a úkony provedené po jejím odvolání z funkce, leda že by takové povinnosti vyplývaly z jiné skutečnosti – pracovní smlouvy, prokury, jiného pověření atd.
Podle §38h odst. 10 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, plátce odvede úhrn sražených záloh nebo úhrn částek, které měly být jako zálohy na daň sraženy, nejpozději do 20. dne kalendářního měsíce, v němž povinnost srazit zálohy vznikla. Správce daně může stanovit lhůtu pro odvod záloh jinak, lhůta však nesmí přesáhnout poslední den kalendářního měsíce, v němž povinnost srazit zálohy vznikla.
Ze shora citované tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že soudy obou stupňů považovaly obviněného odpovědným za odvádění zákonných plateb sražených poplatníkům společností W., s. r. o., do dne 31. 7. 2001, když do tohoto dne vystupoval v postavení jednatele této společnosti. Dovolatel poukázal na pochybnosti stran určení okamžiku zániku jeho jednatelských oprávnění (a povinností) vzhledem ke konání dvou valných hromad společnosti W., s. r. o., (9. 5. 2001 a 29. 6. 2001), z nichž každá rozhodla o odvolání obviněného z funkce jednatele.
V předloženém spisovém materiálu, č. l. 44 a násl., je obsažen zápis z mimořádné valné hromady z 9. 5. 2001, ze kterého je patrné, že valná hromada jednomyslně rozhodla o odvolání jednatele. Tomuto faktu odpovídá i usnesení Městského soudu v Praze z 14. 1. 2002, sp. zn. F 99949/2001, č. l. 481, které uvádí jako den zániku funkce 9. 5. 2001, stejně jako výpis z obchodního rejstříku založený na č. l. 102. Na tyto skutečnosti poukazoval obviněný, Nejvyšší soud však přisvědčil závěru, že výkon funkce jednatele obviněným zanikl až dne 29. 6. 2001. Ve spise je totiž na č. l. 345 založen notářský zápis z valné hromady konané dne 29. 6. 2001, ze kterého vyplývá, že až tohoto dne bylo rozhodnuto o odvolání obviněného z funkce jednatele, neboť toto datum je uvedeno jako den zániku funkce i v návrhu na výmaz z obchodního rejstříku, č.l. 353. K tomuto návrhu se přitom obviněný přímo v podání připojil svým podpisem a výslovným prohlášením, že souhlasí s jeho obsahem a výmazem své osoby v rubrice jednatele (tedy ke dni 29. 6. 2001), a je tak nepochybné, že až do tohoto dne po subjektivní stránce (tzn. z hlediska jeho vnitřního přesvědčení) byl srozuměn s existencí jeho dosavadní funkce jednatele. Z platnosti valné hromady konané dne 29. 6. 2001 konečně vyšel i rejstříkový soud, když rozhodl o zápisu dne zániku funkce jednatele v obchodním rejstříku k datu 29. 6. 2001 (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. F 57380/2001, č.l. 356).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí na str. 4 uvedl, že ve shodě s obžalobou na základě shromážděných listin - výpisů z obchodního rejstříku, z účtů společnosti i z jejího daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za šestý měsíc roku 2002 - považoval za prokázané, že obviněný vystupoval jako jednatel společnosti do srpna roku 2002, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně. Jak je však patrné z předchozích odstavců, je tento závěr soudů obou stupňů chybný, neboť odvoláním obviněného z funkce jednatele valnou hromadou ve smyslu §125 odst. 1 písm. f) obch. zák. došlo k zániku jeho povinností z této funkce vyplývajících a obviněný nemůže být činěn trestně ani jinak odpovědným za vedení společnosti po tomto okamžiku. Nelze ani souhlasit se závěrem odvolacího soudu (str. 5 rozhodnutí), že obviněného po odvolání z funkce jednatele až do srpna 2002 zavazovala společenská smlouva (č. l. 104 a násl.) vzhledem k tomu, že nebyl určen jiný jednatel společnosti. Ve společenské smlouvě totiž žádné povinnosti obviněného pro případ jeho odvolání z funkce jednatele nejsou stanoveny. Platná právní úprava nevylučuje (dočasnou) existenci společnosti bez jednatele a není tedy v zásadě vyloučeno, že se v průběhu existence společnosti funkce jednatele uprázdní. Trestní odpovědnost odvolaného jednatele nelze dovodit ani z případného přetrvávání zápisu jednatele v obchodním rejstříku poté, co dotyčná osoba svoji funkci řádným způsobem ukončila, neboť tento má toliko deklaratorní význam (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 240/2004). Povinnost obviněného Ing. J. K. odvést příslušné platby sražené zaměstnancům společnosti W., s. r. o., nelze pro období následující po 29. 6. 2001 dovodit ani z jiné právní skutečnosti. Nehledě na možnou existenci subjektivní stránky jednání obviněného od tohoto dne absentuje jeden ze zákonných znaků trestného činu – subjekt trestného činu vystupující ve zvláštním postavení plátce povinných plateb ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. Obviněný Ing. J. K. vzhledem k zániku jeho jednatelských oprávnění podle platné právní úpravy již v tomto postavení nemohl vystupovat.
Obviněný tedy přestal být jednatelem společnosti W., s. r. o., dne 29. 6. 2001, nikoli až v srpnu roku 2002. Obvodní soud pro Prahu 9 i Městský soud v Praze tak pochybily v tomto právním posouzení, a v důsledku toho i při určení dalšího znaku trestného činu - rozsahu, ve kterém obviněný jako jednatel společnosti neodvedl povinné platby stržené zaměstnancům této společnosti. Obviněnému tak bylo nesprávně kladeno za vinu také neodvedení plateb splatných v době následující po 29. 6. 2001. Jak vyplývá ze seznamu zaměstnanců založeném ve spise na č. l. 57, byl v červenci 2001 u společnosti W., s. r. o., zaměstnán jeden zaměstnanec, přičemž F. ú. pro P. v tomto měsíci ke dni 25. 7. 2001 evidoval (viz č. l. 82 a 83 - výkaz nedoplatků ve smyslu §38h odst. 10 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) splatnou neuhrazenou pohledávku ve výši 720,- Kč (obdobně č. l. 88 - soupis měsíčních záloh na daň z příjmů od W., s. r. o.). V. z. p. ČR (viz sestava č. l. 281) k 25. 7. 2001 evidovala splatnou pohledávku na pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši 1.830,- Kč, která taktéž nebyla uhrazena. Minimálně tyto částky byly zahrnuty do celkového rozsahu trestné činnosti a neodvedení těchto plateb bylo obviněnému kladeno za vinu v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tento důvod dovolání byl dán i v řízení předcházejícím jeho vydání [§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], když totožné pochybení lze vytknout také rozsudku soudu I. stupně. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 9 To 98/2004, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 21 T 62/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně. Vrácení věci obvodnímu soudu je přitom odůvodněno zejména skutečností, že vytčené nedostatky byly důsledkem jeho rozhodnutí, které odvolací soud nenapravil. V řízení u tohoto soudu budou také k dispozici nejširší možnosti provádění důkazů a nebude omezena možnost případného doplnění skutkového stavu věci. Přitom bude obhajobě poskytnuta nejširší možnost uplatnění procesních práv. V dalším řízení o žalovaném skutku bude třeba provést šetření především ke zjištění rozsahu jednání, za které nebude možno obviněného vzhledem k okamžiku zániku jeho funkce jednatele činit trestně odpovědným.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. března 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová