ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1507.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1507/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2005 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 To 606/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 9/2004, takto:
Z podnětu dovolání obviněného P. B. se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušuje rozsudek Krajského soudu Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 To 606/2004, a to ve výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného P. B. podané proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 1 T 9/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část citovaného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dn 13. 5. 2004, sp. zn. 1 T 9/2004, uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 3. a 4. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že:
3. dne 20. 3. 1999 v odpoledních hodinách spoluobviněný D. S. po předchozí dohodě s obviněným P. B. se společným záměrem vytvořit pornografické dílo si opatřil videokameru a přivedl do bytu obviněného P. B. v P., , nezletilého J. S., který mu byl jeho matkou M. S. svěřen do péče, a v úmyslu pohlavně se uspokojit nejprve na pohovce v pokoji a následně v koupelně při koupeli nezletilého J. S. osahával na hýždích, stehnech a přirození, nezletilého si posadil na klín tak, že došlo k přímému kontaktu jeho genitálií s tělem nezletilého a téhož dne ve večerních hodinách, kdy nezletilého nechal spát na pohovce v pokoji, z něj stahoval pokrývku, obnažoval jeho hýždě a v bezprostřední blízkosti hýždí nezletilého si třel svůj pohlavní úd, přičemž obviněný P. B. veškeré tyto aktivity natáčel videokamerou a soustředil se zejména na intimní oblasti nezletilého;
4. v přesně nezjištěné době na počátku měsíce dubna roku 1999 spoluobviněný D. S. po předchozí dohodě s obviněným P. B. opětovně veden společným záměrem vytvořit pornografické dílo přivedl do bytu obviněného P. B. v P., nezletilé M. S. a J. S. kteří mu byli jejich matkou M. S. svěřeni do péče, a když oba nezletilí ve večerních hodinách spali v pokoji, spoluobviněný D. S. je obnažoval na hýždích, v bezprostřední blízkosti jejich hýždí si třel pohlavní úd, což obviněný P. B. natáčel videokamerou, a poté, co ejakuloval na hýždě nezletilého M. S., sám převzal videokameru a natáčel obviněného P. B. při stejných aktivitách, tedy když v bezprostřední blízkosti obnažených hýždí nezletilého M. S. masturboval a poté ejakuloval na hýždě nezletilého;
Za to byl obviněnému P. B. uložen podle §242 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků za současného stanovení dohledu, a dále mu bylo podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uloženo ochranné psychiatricko sexuologické léčení v ambulantní formě. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. S. .
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný P. B. i spoluobviněný D. S. odvoláními, přičemž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 To 606/2004, odvolání obviněného P. B. podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému, jeho obhájci i příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 16. 9. 2004.
Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce dne 2. 11. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství, neboť je prokázáno, že se dopustil jen trestného činu ohrožování mravnosti podle §205 tr. zák. Obviněný má za to, že žádný z poškozených chlapců ho neusvědčil v tom, že by se jich měl nějakým způsobem dotýkat a pohlavně je zneužívat, což není patrno ani z nahrávky na videokazetě. Obviněný rovněž tvrdí, že v řízení namítal, že videokazeta byla určitým způsobem vystříhána nebo poopravována. Doplňuje, že se k tomu, co spáchal, doznal, je si plně vědom své tzv. špatné sexuální orientace a rovněž přiznává, že manipuloval a natáčel s videokamerou, avšak to je vše.
Obviněný P. B. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci i předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. B. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný P. B. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, a to v rozsahu odpovídajícím těm námitkám, které jsou relevantní pro uplatněný dovolací důvod, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného P. B. je částečně důvodné.
V rámci svých námitek k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný P. B. především uplatnil názor, podle něhož nebyl usvědčen žádným z nezletilých chlapců, že by se jich měl dotýkat a pohlavně zneužívat, což není patrné ani z videokazety s nahrávkou posuzovaných aktivit, a dále že nahrávka na této kazetě byla vystříhána nebo poopravována, což namítal již v průběhu řízení. V rozsahu těchto námitek však obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává existenci tvrzeného dovolacího důvodu v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v nesprávném hodnocení provedených důkazů, které tyto soudy provedly.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. B. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. B. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor opíral o odlišnou verzi skutkového stavu a z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti těchto skutkových zjištění a zpochybňují hodnocení provedených důkazů, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného P. B. , v jejímž rámci tvrdí, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., ale dopustil se jen trestného činu ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. Otázka, zda byla skutková podstata trestného činu naplněna, je přitom součástí hmotně právního posouzení skutku, takže případné pochybení v tomto smyslu lze namítat v dovolacím řízení s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let (alinea první), a dále ten, kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije (alinea druhá). Jak přitom vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. B. měl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu zřejmě ve smyslu alinei druhé, neboť podle právní věty výroku o vině tohoto rozhodnutí pohlavně zneužil osobu mladší 15 let, přičemž tak učinil ve spolupachatelství. Za jiný způsob pohlavního zneužití ve smyslu §242 odst. 1 tr. zák. je třeba podle ustálené soudní praxe považovat intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených směřující k sexuálnímu vzrušení pachatele.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se měl obviněný P. B. zmíněného trestného činu dopustit dvěma shora citovanými útoky. Podstatou prvního z nich popsaného pod bodem 3. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci byla především dohoda obviněného se spoluobviněným D. S. a společný záměr vytvořit pornografické dílo, přičemž za tím účelem spoluobviněný přivedl do bytu obviněného nezletilého J. S. a prováděl s ním ve skutkové větě blíže konkretizované aktivity, které obviněný P. B. zaznamenával videokamerou.
Podstatou jednání uvedeného pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla také dohoda obviněného P. B. se spoluobviněným a společný záměr vytvořit pornografické dílo, avšak s tím, že nejprve tento obviněný u aktivit popsaných ve skutkové větě pořizoval videokamerou obrazový záznam jednání spoluobviněného a následně spoluobviněný D. S. při stejných aktivitách zaznamenával obviněného P. B. .
V návaznosti na výklad pojmu jiného způsobu pohlavního zneužití je nutné konstatovat, že jednání obviněného P. B. uvedené pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. řádu. Tento obviněný totiž žádným způsobem do pohlavní sféry poškozeného přímo nezasahoval a ani není zřejmé, že by své jednání směřoval ke svému sexuálnímu vzrušení. Jeho účast na skutkovém ději spočívala v tom, že veden záměrem vytvořit pornografické dílo pořídil videozáznam spoluobviněného D. S. při provádění určitých aktivit. Takové jednání, tedy zhotovení audiovizuálního záznamu, i když může být za splnění dalších podmínek také trestně právně relevantním, není jiným způsobem pohlavního zneužití a rovněž ani vykonáním soulože, tudíž je nelze posoudit jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. řádu. Na popsaném závěru přitom nic nemění ani skutečnost, že se obviněný P. B. měl tohoto trestného činu dopustit ve spolupachatelství, tedy že nemusel nutně naplnit všechny znaky jeho skutkové podstaty, neboť i v případě spolupachatelství je nutné, aby existovalo společné jednání všech pachatelů vedené společným úmyslem. V dané situaci však obviněný P. B. podle dosavadních skutkových zjištění žádné jednání směřující ke společnému naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §242 odst. 1 tr. zák. nevykonal a ani u něj nebyl v tomto smyslu dán úmysl.
Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem nelze vyloučit, že se obviněný P. B. mohl určitým způsobem účastnit na trestné činnosti spoluobviněného D. S., neboť vzhledem k předchozí dohodě a úmyslu zhotovit pornografické dílo, jak je uvedeno ve výroku o vině, mu patrně muselo být zřejmé, jaké aktivity bude spoluobviněný provádět, přičemž k tomu poskytl zejména vlastní byt. Je tudíž možné, že jednání obviněného P. B. může obsahovat všechny znaky např. pomoci k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §10 odst. 1 písm. c), §242 odst. 1 tr. zák., avšak za současného stavu skutkových zjištění nelze takový závěr předjímat.
K jinému závěru potom Nejvyšší soud dospěl při posouzení správnosti právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému P. B. . Především je nutné uvést, že objektem trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. je ochrana pohlavní nedotknutelnosti osob mladších patnácti let před nežádoucími útoky do jejich pohlavní sféry, a to i za situace, kdy k žádnému narušení poškozené osoby nedojde, neboť existence takového narušení není znakem skutkové podstaty. Pro posouzení jednání jako tohoto trestného činu tudíž není rozhodné, zda poškozené osoby vnímaly své zneužití nebo zda určité jednání vůbec jako zneužití chápaly, resp. není to rozhodné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty, ale lze takové okolnosti zohlednit jen při posouzení společenské nebezpečnosti činu, případně při stanovení druhu a výměry trestu. Z hlediska formálních znaků trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. proto není relevantní, že kupříkladu pachatel využil ke svému jednání, jehož podstatou bylo sexuální vzrušení a jeho objektem zájmu osoba mladší patnácti let, okamžiku, kdy tato osoba spala, a že této osobě současně nezpůsobil žádné narušení. Druhým útokem obviněného P. B. proto již došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu.
Pokud jde o naznačenou materiální stránku trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., obviněný P. B. v této souvislosti žádné námitky neuvádí, proto Nejvyšší soud jen stručně doplňuje, že jednání obviněného realizované za podmínek popsaných pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dosahuje spíše nižšího stupně společenské nebezpečnosti, neboť k porušení zákonem chráněných zájmů došlo v menší intenzitě, což také soudy dříve činné ve věci při svém hodnocení zohlednily (srov. č. l. 447 trestního spisu). Současně je však nutné dodat,že zcela jistě společenská nebezpečnost činu nebyla nepatrná, neboť v rámci jednání popsaného ve zmiňovaném výroku o vině se osoba mladší patnácti let stala objektem nevhodných praktik starších mužů, kteří v podstatě zneužili důvěry dítěte, jež usnulo, a to za účelem uspokojení svých sexuálních pudů, což bezpochyby není možné považovat za společensky akceptovatelné.
Nejvyšší soud tak má za to, že na základě zjištěného skutkového stavu věci není možné učinit závěr, že se obviněný P. B. jednáním popsaným pod bodem 3. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci dopustil trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, že lze v jednání obviněného dovodit znaky jeho skutkové podstaty. Naopak za správné a bez vad lze považovat právní posouzení skutku popsaného pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterým tento trestný čin spáchán byl.
Po zjištění, že dovolání obviněného P. B. je v uvedeném směru částečně opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, a to v rozsahu, v němž bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část citovaného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného P. B. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především opětovně posoudí jednání tohoto obviněného ve smyslu výše uvedeného právního názoru týkajícího se možnosti spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. zejména posoudí, zda lze tento útok obviněného hodnotit jako pomoc k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §10 odst. 1 písm. c), §242 odst. 1 tr. zák., a vysloví tomu odpovídající výrok.
Útoky obviněného P. B. obsažené ve výroku o vině byly současně kvalifikovány jako trestný čin ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Proti tomuto závěru obviněný P. B. nic nenamítal, přesto však Nejvyšší soud nad rámec dovolání doplňuje, že s účinností od 1. 7. 2002 bylo ustanovení §205 tr. zák. výrazným způsobem novelizováno, tudíž součástí rozhodnutí by měl být i závěr k otázce časové působnosti trestního zákona a příslušné závěry k tomu, jaké znění citovaných ustanovení soud použil a proč, přičemž odpovídající znění příslušných zákonných ustanovení je třeba přesně označit. Výroky týkající se obviněného D. S. zůstávají tímto rozhodnutím nedotčeny.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného P. B. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y