ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.16.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 16/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2005 o dovolání obviněné M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 91/2003, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27 T 91/2003, ohledně obviněné M. Š., a za použití §261 tr. ř. také ohledně obviněného S. D., a to ve výrocích o vině trestnými činy zpronevěry podle §9 odst. 2, §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §9 odst. 2, §125 odst. 1 tr. zák.
Dále se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, u obou obviněných ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27 T 91/2003, byla obviněná M. Š. spolu s obviněným S. D. uznána vinou pod bodem 1) výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a pod bodem 2) výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost G. D. T. C. s. r. o., se sídlem P., V., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná M. Š. spáchala trestný čin pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tím, že společně s obviněným S. D. v době nejméně od 22. 1. 1999 do 14. 7. 2000 v Č. B. jako jednatelé společnosti B.D.B., s. r. o., se sídlem N., Č. B. (dále jen: ,,B.D.B., s. r. o.‘‘), na podkladě smluv postupně odebírali pneumatiky, které následně v rámci své podnikatelské činnosti prodávali, avšak v rozporu se smluvním ujednáním dodavatelům cenu zboží neuhradili, a to přesto, že si byli vědomi, že odebrané zboží až do jeho úplného zaplacení je vlastnictvím dodavatele, a takto
v době od 14. 6. 2000 do 14. 7. 2000 odebrali od společnosti P. T. (E) S.A.-C., organizační složka, se sídlem P., N. S., nyní se sídlem P., N. P., zboží v celkové hodnotě 111.950,70 Kč, které ke škodě dodavatele nevrátili ani neuhradili,
v době od 16. 3. 2000 do 18. 5. 2000 odebrali od společnosti B. C., spol. s r. o., nyní se sídlem O., O., zboží v celkové hodnotě 1.295.535,83 Kč, které ke škodě dodavatele nevrátili ani neuhradili,
a v době od 22. 10. 1999 do 29. 6. 2000 odebrali od společnosti E., s. r. o., se sídlem P., N., nyní G. D. T. C. s. r. o., se sídlem P., V., zboží v celkové hodnotě 1.389.486,40 Kč, které ke škodě dodavatele nevrátili ani neuhradili,
když uvedeným jednáním způsobili poškozeným společnostem škodu v celkové výši 2.796.972,93 Kč.
Skutek pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchala obviněná tím, že společně s obviněným S. D. v době od 24. 2. 1998 do 5. 10. 2000 v Č. B. jako jednatelé společnosti B.D.B., s. r. o., řádně nevedli účetní doklady úplným a průkazným způsobem, když v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nevedli skladovou evidenci, inventarizaci závazků, evidenci pohybu zásob a současně do účetních dokladů nezaúčtovali vystavené faktury.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27 T 91/2003, podali obvinění M. Š. a S. D. odvolání proti všem jeho výrokům a poškozená společnost G. D. T. C. s. r. o., proti výroku o náhradě škody. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, k odvolání obou obviněných a poškozeného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech uložených oběma obviněným a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině uložil obviněné M. Š.podle §248 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. jí výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a vyslovil nad obviněnou dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. obviněné uložil, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila škodu, kterou způsobila trestným činem. Dále podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil oběma obviněným trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili poškozené společnosti G. D. T. C. s. r. o., částku 1. 349.676 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolací soud dále nařídil podle §131 odst. 1 tr. ř. opravu právní věty v bodě 1) ve vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně u obviněného S. D.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala obviněná M. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. V. P. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná v něm namítla, že soudy obou stupňů především nesprávně právně posoudily obsah smluv, na základě nichž byly realizovány dodávky pro společnost B.D.B., s. r. o. Přitom správné právní posouzení těchto smluv je otázkou zásadního významu pro trestně právní kvalifikaci stíhaného jednání. Soudy posoudily tyto smlouvy jako smlouvy komisionářské podle §577 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle obviněné však tomuto závěru odporuje nejen samotné označení předmětných smluv, ale i obsah smluvních ujednání, neboť závazek dodavatele spočíval v dodání zboží odběrateli, tj. společnosti B.D.B., s. r. o., a tato společnost se zavázala za to zaplatit dodavateli sjednanou kupní cenu. S poukazem na příslušná ustanovení předmětných smluv obviněná dovodila, že úmyslem smluvních stran bylo uzavřít kupní smlouvu ve smyslu §409 a násl. obch. zák., a nikoliv smlouvu komisionářskou. Pokud by šlo o smlouvu komisionářskou, nemohla by tato smlouva upravovat přechod vlastnického práva ke zboží na odběratele (§583 obch. zák.), protože by to odporovalo smyslu a účelu tohoto smluvního typu. Navíc by smlouvy nemohly obsahovat závazek odběratele hradit dodavatelům kupní cenu (na základě vystavených faktur), ale upravovaly by úplatu pro komisionáře za zařízení obchodní záležitosti pro komitenta podle §587 obch. zák.
Obviněná dále namítla, že již samotná skutečnost, že všechny smlouvy obsahovaly institut výhrady vlastnictví, pojmově vylučuje, že by se jednalo o jiné smlouvy než smlouvy kupní. Poukázala na to, že pouze na základě kupní smlouvy dochází k úplatnému převodu vlastnického práva k věci a že výhrada vlastnického práva je typickým vedlejším ujednáním pro kupní smlouvu podle §445 obch. zák., ale i podle §601 občanského zákoníku. Protože šlo o kupní smlouvy, nemohlo podle obviněné dojít ke spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť peníze, které obdržela společnost B.D.B., s. r. o., od svých zákazníků, náležely této společnosti, a nikoliv dodavatelským společnostem. Na tyto peníze se nemohla podle názoru obviněné vztahovat ani výhrada vlastnického práva ve prospěch dodavatelů, a peníze proto nebyly cizí věci ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Obviněná se podle svého přesvědčení nemohla dopustit uvedeného trestného činu ani ve vztahu k odebraným pneumatikám, protože pneumatiky byly dodávány s tím, že je společnost B.D.B., s. r. o., bude dále prodávat. Zaplacením ceny za zboží se příslušná peněžní částka stala součástí obchodního majetku společnosti B.D.B., s. r. o., a proto nemohlo dojít ke zpronevěře.
Podle obviněné se soudy obou stupňů nepřesvědčivě vypořádaly s její obhajobou týkající se ujednání ohledně výhrady vlastnictví, která vyžaduje ke své platnosti písemnou formu. Obviněná je přesvědčena, že nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Namítla, že sice hospodaření společnosti D.B.D., s. r. o., skončilo ve ztrátě, která si vynutila prohlášení konkursu na majetek společnosti, avšak tato okolnost podle jejího názoru nesvědčí o jejím úmyslném jednání s cílem způsobit škodu dodavatelům.
U skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněná namítala rovněž nesprávné právní posouzení skutku, neboť se domnívá, že nebyl spolehlivě prokázán úmysl nevést předepsanou účetní evidenci. Obviněná uvedla, že potřebná účetní evidence společnosti byla vedena, a pokud došlo k určitým nedostatkům, bylo to způsobeno podle jejího názoru nedopatřením a nedokonalou orientací v tomto oboru. Podle obviněné neexistuje podklad pro právní závěr, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., a i kdyby účetní evidence zčásti nebyla vedena, nemělo by to bezprostřední důsledky, které by vedly k porušení nebo ohrožení práv třetích osob. Obviněná také vytkla soudům obou stupňů, že se nedostatečně zabývaly materiální stránkou tohoto trestného činu.
Obviněná vyjádřila své přesvědčení, že se Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s argumentací obsaženou v jejím odvolání, a tím porušil ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dovolání rovněž vyjádřila nesouhlas s tresty, které jí byly uloženy rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, a brojila též proti výroku o náhradě škody. Obviněná namítla, že obchodní zákoník neupravuje odpovědnost jednatelů společnosti s ručením omezeným pro případ, že společnost poruší své závazky a že právní následky jednání jednatelů jako statutárních orgánů společnosti lze přičítat výlučně společnosti, neboť jednatel podle jejího názoru nemůže nést odpovědnost za porušení povinností, které na sebe převzala společnost. Tím, že soud druhého stupně uložil povinnost nahradit škodu poškozené společnosti G. D. T. C. s. r. o., porušil podle názoru obviněné ustanovení §13 odst. 1, 4, 5 obchodního zákoníku. Obviněná má za to, že soud druhého stupně neměl rozhodovat o povinnosti k náhradě škody, neboť poškozeným společnostem vznikla škoda z důvodu porušení obchodních závazkových vztahů mezi podnikateli a poškozené společnosti přihlásily své pohledávky za společností B.D.B., s. r. o., do konkursního řízení. Rozhodnutím soudu o náhradě škody vznikla podle obviněné situace, kdy se poškozené společnosti mohou domáhat svého nároku dvakrát, jednou vůči obchodní společnosti v rámci konkursního řízení a podruhé vůči fyzickým osobám v adhezním řízení.
Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen: ,,Nejvyšší soud‘‘) zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27 T 91/2003, a aby ve věci sám rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby. Požádala též předsedu senátu soudu prvního stupně, aby spis předložil dovolacímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že za právně relevantní námitky naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitky ohledně charakteru smluv uzavíraných mezi společností B.D.B., s. r. o., a všemi třemi poškozenými společnostmi, dále výhrady obviněné, že nemohla zpronevěřit ani peníze, ani dodávané pneumatiky, neboť se nejednalo o cizí věc ve smyslu §248 tr. zák., i námitky obviněné, že nebyla naplněna subjektivní stránka obou trestných činů, že soudy nesprávně posoudily stupeň společenské nebezpečnosti u trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák., i námitky proti výroku o náhradě škody. Nejvyšší státní zástupkyně přitom uvedla, že nesouhlasí s právním posouzením smluv jako smluv komisionářských, a ztotožnila se s názorem dovolatelky, že šlo o kupní smlouvy. Je však přesvědčena o tom, že jednáním obviněné došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť předmětem zpronevěry byly peníze získané dalším prodejem zboží. Naplnění subjektivní stránky obou trestných činů podle jejího názoru vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně zabývaly také otázkou společenské nebezpečnosti trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně Krajský soud v Českých Budějovicích správně odůvodnil také výrok o náhradě škody.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Nejvyšší soud přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nešlo, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní, tedy takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání obviněné M. Š. podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Soudy obou stupňů dospěly k právnímu závěru, že obviněná spáchala tento trestný čin tím, že naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Okresní soud v Českých Budějovicích vyložil v poměrně obsáhlém odůvodnění k obsahu a charakteru smluv (strana 11 rozsudku soudu prvního stupně), že všechny tři smlouvy obsahují tzv. výhradu vlastnictví, podle které se odběratel stává vlastníkem dodaného zboží až po úplném zaplacení kupní ceny dodavateli. Podle soudu prvního stupně prodej zboží na účet jiného znamená, že zboží je ve vlastnictví prodávajícího (poškozených společností) až do okamžiku realizace prodeje (zaplacení a převzetí zboží kupujícím). Proto peníze převzaté obviněnými od zákazníků kupujících pneumatiky se v okamžiku jejich převzetí staly vlastnictvím poškozených společností. Soud prvního stupně poukázal dále na to, že všechny smlouvy připouštějí jako krajní prostředek možnost vrácení zboží, což kupní smlouva upravená v ustanovení §409 až §470 obch. zák. vylučuje, přičemž soud neposoudil dodávky pneumatik, které mohly být vráceny, jako tzv. koupi na zkoušku podle §471 až §472 obch. zák. Z toho učinil soud prvního stupně závěr, že pokud obvinění zboží nevrátili a finanční prostředky za prodané zboží nepředali dodavateli, obohatili se tím, že užili přírůstku (finanční prostředky) z titulu prodaného zboží, které nebylo jejich vlastnictvím. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že společnost B.D.B., s. r. o., uzavřela se společnostmi, které jí dodávaly pneumatiky, smlouvy komisionářské podle §577 a násl. obch. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu je posouzení předmětných smluv jako smluv komisionářských nesprávné. Podle §577 obch. zák. smlouvou komisionářskou se komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit úplatu. Z dalších ustanoveních týkajících se smlouvy komisionářské je třeba zmínit ustanovení §583 odst. 1 obch. zák., podle něhož k movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji má komitent vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba. Vlastnické právo k movitým věcem získaným pro komitenta nabývá komitent jejich předáním komisionáři. Podle §584 odst. 1 obch. zák. po zařízení záležitosti je komisionář povinen o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování. Předmětné smlouvy žádná taková ustanovení neobsahují.
Nejvyšší soud vzhledem k obsahu zmíněných smluv přisvědčil názoru obviněné v dovolání, že všechny smlouvy, které uzavřela společnost B.D.B., s. r. o., se společnostmi P. T. (E) S.A.-C., organizační složka se sídlem P., N. S., nyní se sídlem P., N. P., B. C., spol. s r. o., se sídlem O., O., a E., s. r. o., se sídlem Praha 4, N., nyní G. D. T. C. s. r. o., se sídlem P., V., jsou smlouvami kupními uzavřenými podle §409 a násl. obch. zák. s výhradou vlastnického práva podle §445 obch. zák. Z těchto smluv nevyplýval výslovný zákaz zboží (pneumatiky) dále prodávat, naopak tyto smlouvy další prodej pneumatik přímo předpokládaly.
Podle §409 odst. 1 obch. zák. se kupní smlouvou prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Podle §443 odst. 1 obch. zák. kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno. Strany si však podle §445 obch. zák. mohou písemně smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v §443 obch. zák. Nevyplývá-li z obsahu z této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny.
Pro kupujícího je věc (zboží), která mu byla vlastníkem předána na základě kupní smlouvy obsahující výhradu vlastnického práva podle §445 obch. zák. věcí cizí, která mu byla prodávajícím pouze svěřena až do úplného zaplacení kupní ceny; s věcí může proto disponovat jen se souhlasem vlastníka věci a v mezích jím projevené vůle. Z obsahu zmíněných smluv je nepochybné (§265 obch. zák.), že jejich předmětem byl další prodej pneumatik dodávaných výše uvedenými společnostmi společnosti B.D.B., s. r. o., přičemž předmětem podnikání této společnosti bylo mimo jiné provozování pneuservisu. Pro posouzení věci je rozhodující, jaký byl obsah ujednání stran, a to i konkludentní, pokud jde o okolnosti prodeje, když pouze výhrada vlastnického práva podle §445 obch. zák. musí mít písemnou formu. Pokud totiž kupující nakládá s věcí v souladu se smluvním ujednáním s prodávajícím a věc prodá, aniž by prodávajícímu zaplatil kupní cenu, nejednalo by se zpravidla o zpronevěru. Z výše uvedeného plyne, že kupující je oprávněn před úplným zaplacením kupní ceny věci, zakoupené od prodávajícího s výhradou vlastnického práva §445 obch. zák., věc zcizit, popřípadě zpracovat, a jako nově vzniklou věc prodat, pokud toto oprávnění pro něj vyplývá z uzavřené smlouvy s prodávajícím, ať už sjednané písemně, ústně či konkludentně. Pokud však kupující nedodrží při prodeji takové věci před úplným zaplacením kupní ceny prodávajícímu všechny podmínky této smlouvy uzavřené s prodávajícím a nezaplatí řádně a včas (ve sjednané lhůtě) její kupní cenu prodávajícímu, může se dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Podle zjištěných okolností bude nutno v konkrétním případě posoudit, zda jde o zpronevěru samotné věci nebo o zpronevěru peněžní částky, kterou kupující při jejim prodeji utržil, a to do výše nákupní ceny věci, kterou prodávajícímu nezaplatil.
Je namístě připomenout, že otázkou zpronevěry věcí prodaných s výhradou vlastnického práva se zabýval v řadě svých rozhodnutí již bývalý Nejvyšší soud. Za zmínku stojí především rozhodnutí ze dne 12. 4. 1935, sp. zn. Zm I 269/35. V něm tehdejší Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že výhrada vlastnického práva je přípustná i při prodeji věci k dalšímu zcizení nebo ke zpracování a zcizení ve zpracované formě. Zdůraznil přitom, že: „Jest zkoumati, zda směl kupující po vůli svěřitelově v takových případech zpracovati a zcizit věc až po zaplacení kupní ceny či již předtím. Na místo dále prodaného zboží nastoupí v posléze uvedených případech peníze za zboží skutečně utržené, pokud nepřevyšují cenu kupní, aniž třeba výslovného ujednání v tomto smyslu.“ K výhradě vlastnického práva vyslovil právní názor, že: „Byla-li výhrada vlastnického práva ujednána u zboží určeného k dalšímu prodeji, nebrání zmíněná výhrada tomuto prodeji, jen když tato dispozice se zbožím je v souhlase s vůlí svěřitele, ať již výslovně nebo vzhledem ke druhu a určení zboží a zaměstnání kupitele mlčky projevenou“. Tyto právní závěry jsou aktuální a případné i pro posuzovanou věc.
Otázkou podmínek spáchání trestného činu zpronevěry přisvojením si výtěžku utrženého za prodej svěřeného zboží, ke kterému v důsledku smluvně sjednané výhrady vlastnického práva nepřešlo na obviněného vlastnické právo, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001. Vyslovil v něm právní názor, podle něhož za svěřenou věc ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. je třeba považovat i věc (zboží) prodanou s výhradou vlastnictví podle §445 obch. zák. a je nutné za ni pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a pokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. K naplnění znaku ,,přisvojí si cizí věc, která mu byla svěřena‘‘ v podobě neoprávněného přisvojení si výtěžku (peněz) je ale nezbytné, aby došlo k zaplacení za prodanou svěřenou věc konečným odběratelem (kupujícím), tedy aby se výtěžek dostal do dispozice pachatele.
Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, Nejvyšší soud vyslovil, že pokud obviněný prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva podle §445 obch. zák., nejednal tak proti účelu svěření a nemohl se proto dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť nemohlo jít o zpronevěření zboží. Podle Nejvyššího soudu ovšem přicházelo v úvahu, aby za trestný čin zpronevěry bylo považováno jednání, jehož podstatou by bylo, že si obviněný ponechal výtěžek z prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno, a že tedy měl výtěžek z prodeje zboží v dispozici. V takovém případě by však předmětem zpronevěry nebylo zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem. Stejně tak v usnesení ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 5 Tdo 881/2004, považoval Nejvyšší soud za svěřenou cizí věc ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. i věc, kterou obviněný převzal jako kupující na základě kupní smlouvy, jejíž součástí bylo ujednání o výhradě vlastnictví, jestliže obviněný nezaplatil sjednanou kupní cenu a prodávající proto platně odstoupil od kupní smlouvy.
Soud prvního stupně, jak již bylo shora uvedeno nesprávně posoudil předmětné smlouvy, a dospěl proto k nesprávným právním závěrům. Závěr o vině obviněné trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. opřel především o nesprávné právní posouzení výhrady vlastnického práva podle §445 obch. zák. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud.
Skutek byl proto nesprávně právně posouzen a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým byla obviněná uznána vinnou, byl naplněn.
Dovolání obviněné směřuje i proti výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Obviněná namítá, že není zřejmé, o jaký důkaz opřely soudy obou stupňů, že nebyla vedena skladová evidence, inventarizace závazků, evidence pohybu zásob a další doklady, a dále, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, neboť i kdyby z části účetní evidence nebyla vedena, nemělo by to žádné bezprostřední důsledky vedoucí k porušení nebo ohrožení práv třetích osob. Poukázala na to, že odvolací soud se údajně vůbec nevypořádal s argumentací obsaženou v jejím odvolání a skutek byl proto podle jejího názoru nesprávně právně posouzen.
Těmto námitkám Nejvyšší soud přisvědčil. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.
Soud první stupně ve výroku o právním posouzení skutku (tzv. právní větě) pod bodem 2. uvedl, že: „společným jednáním (tj. obviněná M. Š. a obviněný S. D.) nevedli účetní knihy, ač k tomu byli podle zákona povinni, a tím spáchali trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.‘‘ Přitom v tzv. právní větě neuvedl, že obvinění „tak ohrozili majetková práva někoho jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“. Ze spisu ani z popisu skutku neplyne, že by soud prvního stupně měl potřebná skutková zjištění pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák., k jehož naplnění stačí ohrožení majetkových práv jiného. Stejně tak soud prvního stupně dostatečně neodůvodnil materiální stránku tohoto trestného činu. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací se nevypořádal v rámci přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř. s námitkami obviněné a shledal výrok o vině tímto trestným činem za správný. Protože soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily uvedený skutek, je tím naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala též nesprávné právní posouzení nároku na náhradu škody. Obviněná uvedla, že odvolací soud rozhodl nesprávně o nároku na náhradu škody, protože dosud neskončilo konkursní řízení vedené proti společnosti B.D.B., s. r. o., a není proto možné určit rozsah, v jakém by jednatelé společnosti ručili za závazky této společnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl napadeným rozsudkem podle §228 odst. 1 tr. ř. tak, že obvinění M. Š. a S. D. jsou povinni rukou společnou a nerozdílnou zaplatit poškozené společnosti G. D. A.(správně má být „T.“) C., s. r. o., částku 1.349.676,- Kč. Výrok o náhradě škody odůvodnil tím, že trestní právo je založeno výlučně na principu individuální trestní odpovědnosti, která má význam i pro ukládání povinnosti k náhradě škody. Pokud je trestný čin spáchán pachatelem v postavení statutárního orgánu právnické osoby a neuplatní se podmínky §420 odst. 2 obč. zák., může být pachatel osobně zavázán k náhradě škody. Podle názoru krajského soudu byl konkurs prohlášen na majetek právnické osoby, a nikoliv osoby fyzické. Protože není dána shoda v osobě úpadce a pachatele trestného činu, rozhodl o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
Podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že společnost s ručením omezeným odpovídá podle §106 odst. 1 obch. zák. za porušení svých závazků celým svým majetkem. V §106 odst. 2 obch. zák. je upraveno ručení společníků společnosti s ručením omezeným. Obviněná M. Š. (i obviněný S. D.) byli statutárními orgány jako jednatelé společnosti B. D. B., s. r. o. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 12 K 149/2000, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka B.D.B., s. r. o., se sídlem N., Č. B., a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. Z. Z. (č. l. 282 trestního spisu). Poškozená společnost G. D. T. C. s. r. o., se sídlem P., V., se připojila dne 15. 9. 2003 s nárokem na náhradu škody ve výši 1.349.679,70 Kč k trestnímu řízení (č. l. 335 až 336 trestního spisu).
Nejvyšší soud vychází z názoru, že prohlášení konkursu na majetek právnické osoby, v níž měl obviněný postavení statutárního orgánu a stíhaného trestného činu se dopustil v tomto postavení, popřípadě v souvislosti s ním, nezakládá překážku uvedenou v ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu o vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť v takovém případě není dána shoda v osobě úpadce (právnické osoby) a pachatele trestného činu. Zákonnou překážkou pro uplatnění a přiznání uplatněného nároku na náhradu škody v adhezním řízení by byla skutečnost, že před zahájením trestního stíhání anebo i v jeho průběhu byl prohlášen konkurs na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku účinků prohlášení konkursu, pak v takovém případě nelze podle §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnout o přiznání nároku na náhradu škody a poškozené je třeba podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázat s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. č. 20/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud nemá důvodu odchylovat se od těchto právních závěrů. Obviněná v dovolání namítala, že obchodní zákoník neupravuje odpovědnost jednatelů společnosti s ručením omezeným a že jednatel společnosti s ručením omezeným nemůže nést odpovědnost za porušení povinností, které na sebe převzala smlouvou společnost s ručením omezeným, protože následky právního úkonu lze přičítat jedině společnosti s ručením omezeným a nikoliv jednatelům jako statutárním orgánům.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že trestní právo je založeno na principu individuální trestní odpovědnosti, což má význam i pro rozhodování o náhradě škody. Poukázal přitom na to, že pokud byl trestný čin spáchán v postavení statutárního orgánu právnické osoby a v souvislosti s tímto postavením pachatele se neuplatní podmínky ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., může být k náhradě škody zavázán osobně pouze pachatel trestného činu. V daném případě byl prohlášen konkurs na majetek právnické osoby a tato okolnost proto nemá vliv na průběh adhezního řízení. K těmto správným závěrům Nejvyšší soud dodává, že práva a povinnosti z obchodních vztahů sice vznikají právnické osobě, pokud jejím jménem nebo v jejím zastoupení jednající fyzická osoba postupovala v souladu s právními předpisy, avšak trestněprávní důsledky určitého jednání nese přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť i v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky některé skutkové podstaty trestného činu nebo si počínala jako účastník na trestném činu jiného (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 649). Námitka obviněné, že jednání fyzické osoby učiněné v rámci činnosti právnické osoby by mělo zavazovat výlučně právnickou osobu, z výše uvedených důvodů neobstojí.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27 T 91/2003, ve výrocích o vině trestnými činy zpronevěry podle §9 odst. 2 tr. zák., §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §9 odst. 2 tr. zák., §125 odst. 1 tr. zák. ohledně obviněné M. Š. a v důsledku tzv. beneficia cohaesionis podle §265k odst. 2 věta třetí tr. ř. a za použití §261 tr. ř. i ohledně obviněného S. D. Dále zrušil u obou obviněných výroky o trestech a výrok o náhradě škody, které mají podklad ve výrocích o vině. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci je okresní soud podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. To znamená, že znovu posoudí, zda obvinění svým jednáním jako spolupachatelé naplnili znaky trestného činu zpronevěry podle §9 odst. 2 tr. zák., §248 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž bude vycházet z výše uvedených právních názorů, pokud jde o charakter smluv. Pokud jde o skutek posouzený v původním řízení jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., který měli obvinění spáchat jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., okresní soud posoudí, zda jednáním obviněných byly naplněny všechny formální znaky trestného činu, včetně znaku ,,a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.‘‘ Bude se též zabývat materiální stránkou tohoto trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Teprve poté učiní rozhodnutí, zda obvinění spáchali zmíněný trestný čin či nikoli. Pokud soud prvního stupně učiní znovu závěr o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., v popisu skutku uvede, zda předmětem zpronevěry byly peníze nebo zboží; rozhodne znovu též o nároku na náhradu škody. Při novém rozhodnutí věci neopomene, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud u obviněného S. D. nezrušil výrok, kterým byl uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud nerozhodoval o odkladu výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., protože předseda senátu soudu prvního stupně nepodal s předložením spisu návrh na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek