ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.168.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 168/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2005 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 11 To 30/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 76/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 4 T 76/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 11 To 30/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním, popsaným pod bodem 1. a 2. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že:
1. v přesně nezjištěné době v červnu 2001 odvezl poškozeného L. N., v osobním automobilu zn. Škoda nezjištěné SPZ na polní cestu u obce D., okres P., kde ho nejprve M. M. pětkrát udeřil pěstí do obličeje a obviněný M. M. po něm požadoval vydání peněz, které však L. N. neměl a vydal mu proto radiomagnetofon a bezprostředně poté obviněný L. N. nutil vyhrůžkami zbitím a zabitím, aby mu dal peníze;
2. ve stejné době a ve stejném vozidle během jízdy z P. na D. obviněný M. M. nutil M. Č., nejméně dvěma fackami a vyhrůžkami zbitím a zabitím, aby mu vydal částku 10 000 Kč.
Dále byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že dne 16. 11. 2001 kolem 16.00 hodin za restaurací H. v P. společně s M. Č. šroubovákem rozbili sklo předních levých dveří zde zaparkovaného vozidla Škoda Felicia Pick Up, a z vozidla odcizili autorádio, čímž způsobili poškozenému výrobnímu družstvu N. škodu ve výši nejméně 3 762,- Kč odcizením věci a škodu ve výši nejméně 2 788,- Kč poškozením věci, a tohoto jednání se obviněný dopustil, ačkoli byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 40/98 ze dne 2. 7. 1999 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 13 měsíců a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 156/99 ze dne 22. 2. 2000 byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst,. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 25 měsíců, který byl vykonán dne 30. 1. 2001.
Za to byl obviněnému M. M. uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu obsažený v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 3 T 114/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 12 To 229/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Postupem podle §229 odst. 1 a 3 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného M. M. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v části výroku o vině a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl popsaným způsobem. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému doručen dne 19. 4. 2004, jeho obhájci dne 9. 4. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 9. 4. 2004.
Dne 3. 6. 2004 napadl obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a kterým napadl výrok o vině a trestu uvedený v tomto rozhodnutí. Podle obviněného soudy dříve činné ve věci vycházely při rozhodování o jednání, kterého se měl dopustit, z výpovědi svědka M. Č., vyvracející jeho obhajobu, jež byla označena za důkaz zásadního významu. Jak obviněný doplňuje, svědek M. Č. však odmítl vypovídat v hlavním líčení, tudíž zde byla čtena jeho výpověď z přípravného líčení. Proti provedení tohoto důkazu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v hlavním líčení námitku, neboť má za to, že výslech svědka byl v přípravném řízení proveden v rozporu s trestním řádem, protože svědek se výslovně nevyjádřil k právu odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. řádu. Podle obviněného protokol o výpovědi musí takové vyjádření obsahovat, což údajně vyplývá i z rozhodnutí publikovaného pod č. 9/1985 Sb. rozh. tr., tudíž výpověď svědka M. Č. je procesně nepoužitelná.
Dále se obviněný M. M. domnívá, že soudy dříve činné ve věci skutková zjištění nesprávně kvalifikovaly. Podle něj totiž vyhrůžka zbitím a zabitím nepůsobila na L. N. bezprostředně, ale obviněný se jimi domáhal vydání peněz v budoucnu, když také radiomagnetofon byl L. N. vydán až poté, co pro něj odešel domů. Obdobně obviněný údajně nutil M. Č. k vydání peněz s tím, že mu je má předat někdy v budoucnu. Obviněný tak má za to, že skutek popsaný ve výroku o vině ve zmíněném rozsudku Krajského soudu v Praze nelze kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť o loupež se jedná tehdy, jestliže pachatel má v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Pokud pachatel užije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného vydat věc někdy v budoucnu, jedná se o skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., což má být podle obviněného zřejmé i z rozhodnutí publikovaného pod č. 30/1981 Sb. rozh. tr.
Obviněný M. M. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami a aby podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru argumentace obviněného vztahující se k procesním náležitostem dokazování, konkrétně nepoužitelnosti výpovědi svědka M. Č. jako důkazu v trestním řízení, neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, tudíž v tomto směru je dovolání podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
Pokud jde o druhou námitku, směřující proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ta skutečně podle státního zástupce odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nelze jí přisvědčit, zejména protože ze skutkových zjištění neplyne, že by se mělo jednat o násilí vyděračské povahy s požadovaným vydáním peněz někdy v blíže neurčené budoucnosti. Státní zástupce dále poukazuje na obviněným zmiňované judikované rozhodnutí publikované pod č. 30/1981 Sb. rozh. tr. a domnívá se, že je aplikovatelné na případy, kdy je násilím vyžadováno vydání předem ne zcela přesně vymezených věcí v blíže neohraničeném budoucnu, zejména jako forma šikanování. Svou obecnou formulací však státní zástupce považuje toto rozhodnutí za vybočení z běžné soudní praxe, neboť je nutné vycházet z toho, že sama skutková podstata tohoto deliktu ani nestanoví jako podmínku trestnosti zmocnění se cizí věci, když k dokonání postačuje uplatnění pohrůžky bezprostředního násilí nebo vykonání násilí a samotné zmocnění se věci není podstatné. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný M. M. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek obviněný M. M. především tvrdí, že výpověď svědka M. Č., z níž soudy dříve činné ve věci vycházely, je pro výše zmíněnou vadu procesně nepoužitelná. Existenci dovolacího důvodu tak v naznačeném rozsahu shledává obviněný v dokazování, jež bylo podle jeho mínění provedeno nesprávně. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z jinak provedeného hodnocení důkazů, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu, resp. v konečném důsledku z odlišného skutkového stavu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné hodnocení důkazů ani nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak přezkoumávání správnosti provedeného dokazování, tak ani revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost provedeného dokazování, resp. správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. M. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu z chybně provedeného dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný ve svém dovolání neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně jak je následně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dovolací námitky obviněného, které se týkají hodnocení důkazů, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný M. M. dále v rámci svého dovolání uvedl, že skutky popsané ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze byly jako trestný čin loupeže podle §234 dost. 1 tr. zák. právně posouzeny vadně, neboť jím vyslovené pohrůžky nesměřovaly k vydání peněz od poškozených bezprostředně, jak skutková podstata zmíněného trestného činu ve smyslu publikované judikatury požaduje, ale k jejich vydání někdy v budoucnu, tudíž se mělo jednat o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 30/1981 Sb. rozh. tr., na které obviněný poukazuje a které Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje, o trestný čin loupež podle §234 odst. 1 tr. zák. jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného (chovance výchovného ústavu), aby mu konal určité služby (např. praní prádla) a vydal věc někdy v budoucnosti (např. přivezl nějaké peníze z plánované návštěvy u rodičů), nejde o trestný čin loupeže, nýbrž o trestný čin vydírání podle §235 tr. zák.
Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a popsaných zejména ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný M. M. spolu s M. M. fyzicky napadli poškozené L. N. a M. Č. a pod vyhrůžkami dalším zbitím a zabitím po nich požadovali peníze, které však poškození neměli, přičemž poškozený L. N. jim následně vydal radiomagnetofon.
Z uvedeného je zřejmé, že vyhrůžky obviněného M. M. nesměřovaly k vydání peněz či věcí v někdy v budoucnosti, ale k jejich vydání bezprostředně, resp. v nejbližších okamžicích. Poškozený L. N., který žádné peníze u sebe ani jinde v dosahu neměl, byl nucen vydat alespoň radiomagnetofon. K jeho vydání přitom došlo bezodkladně, v rámci části dne. Na popsaný skutkový stav tudíž nelze aplikovat závěry ze zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 30/1981 Sb. rozh. tr., neboť podle uvedených skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud, jak již bylo zmíněno výše, vázán, nebylo cílem obviněného M. M. donutit poškozené, aby někdy v blíže nespecifikované budoucnosti někam někomu (jemu) donesli nějaké peníze, ale aby je vydali ihned, resp. v rámci krátké časové lhůty. Skutečnost, že poškození peníze obviněnému nedali, protože žádné neměli, z pohledu skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ničeho nemění, neboť reálné zmocnění se cizí věci jejím znakem není.
Obviněný M. M. tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak správně vyslovil Krajský soud v Praze, tudíž posouzení jeho jednání bylo provedeno správně a bez vad. Podané dovolání je proto v naznačené druhé části své argumentace zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y