ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.191.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 191/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2005 o dovolání, které podal obviněný M. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 3 To 96/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. G. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 57 T 11/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 3 To 96/2004, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako jednatel společnosti S.E.A.G., s. r. o., se sídlem v P., J., jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím podal u F. ú. pro P. od 25. 7. 2000 do 26. 4. 2001 deset daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž v úmyslu zkrátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty na výstupu zahrnul fiktivní faktury konkretizované v tomto výroku pod body 1. až 10., a to na různá neuskutečněná zdanitelná plnění, přičemž tyto faktury byly údajně vystavené společnostmi D., s. r. o., se sídlem v P., N. N., J. M. S.c.z., spol. s r. o., se sídlem v J., H., a A.D.O.S, s. r. o., se sídlem v P., ul. M., na základě nichž tyto společnosti fakturovaly společnosti S.E.A.G., s. r. o., provedení služeb v oblasti reklamy, sportovních a společenských podniků v řádech milionů korun, přičemž věděl, že požadované plnění od S.E.A.G., s. r. o., není odůvodněno provedením jakékoli činnosti uvedených společností, že se jedná pouze o fiktivní účetní operace včetně údajných úhrad v hotovosti, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty celkem ve výši 45 051 974,- Kč, a to ke škodě České republiky zastoupené F. ú. v B. o. B.
Za to byl obviněnému M. G. uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 a 1 roku, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu obsažený v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 3 T 114/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného M. G. a státního zástupce podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud z podnětu odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl popsaným způsobem; odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému doručen dne 23. 11. 2004, jeho obhájci dne 24. 11. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 23. 11. 2004.
Dne 20. 1. 2005 napadl obviněný M. G. prostřednictvím svého obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného je v rozhodnutí soudů obou stupňů několik oblastí, v nichž spatřuje naprostý rozpor mezi učiněným právním závěrem a skutkovými zjištěními soudu, případně zde chybí skutková zjištění pro učiněný právní závěr. Svoji argumentaci označuje obviněný za opakování obhajoby z předchozího průběhu řízení, s níž se soud prvního stupně ani soud odvolací nijak nevypořádaly. Obviněný se domnívá, že to zejména platí o mechanismu zkrácení daně a o reálné škodě, jež měla být takto způsobena, které soud prvního stupně ve svém rozsudku vůbec nepopsal, když sice shledal spáchání trestného činu, k němuž mělo dojít porušením jiné právní normy (daňového předpisu), ale neuvádí konkrétně, o kterou normu jde. Podle názoru obviněného byl pak tento nedostatek částečně napraven rozsudkem odvolacího soudu, který uvedl, že ke zkrácení daně z přidané hodnoty došlo v souvislosti se zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a připojil i další konkretizaci. Obviněný má však za to, že ani v tomto případě se nejedná o popis mechanismu, kterým mělo dojít ke zkrácení daně. Výpočty popsané v rozsudku odvolacího soudu považuje obviněný za zcela nesrozumitelné, přičemž zde nebyla odstraněna pochybení prvostupňového soudu spočívající v používání neodborných termínů a v konstrukci daňového úniku prostřednictvím zápočtů, které nejsou technicky možné.
Obviněný M. G. dále rozebírá skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., přičemž podle jeho mínění lze daň z přidané hodnoty zkrátit především nesplněním zákonné povinnosti zaregistrovat se ve stanovených případech jako plátce této daně spolu s nepodáním daňového přiznání a následným nezaplacením daně, dále zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně či neoprávněným uplatněním odpočtu daně a v úvahu připadají i různé manipulace s daní na vstupu či na výstupu. Obviněný nepovažuje za možné, aby byla daň z přidané hodnoty zkrácena způsobem uvedeným v obžalobě, tj. pouhým fingováním výdajů, když navíc nikdy žádný odpočet neuplatnil. V rozhodnutích soudů obou stupňů je, jak uvádí obviněný, několikrát konstatováno, že požadované finanční plnění k tíži společnosti S.E.A.G., s. r. o., není odůvodněno provedením jakékoli činnosti dalších společností, jde pouze o fiktivní finanční operace včetně úhrad v hotovosti. Obviněný se přitom domnívá, že jednou věcí je fakturování prací, a to bez ohledu na skutečnost, zda byly provedené či neprovedené. Podle názoru obviněného je však zcela jinou věcí zkrácení daně z přidané hodnoty, neboť pokud byly vyhotoveny daňové doklady, tak bylo povinností těch subjektů, které je vyhotovily, tj. společností D., s. r. o., J. M. S.c.z., spol. s r. o., a A.D.O.S, s. r. o., jež byly podle informací obviněného plátci daně z přidané hodnoty, aby v zákonné lhůtě uhradily tuto daň, a to nezávisle na tom, zda činnosti, za které byla účtována úhrada, byly nebo nebyly provedeny a zda byly faktury proplaceny, protože tak ukládá zákon o správě daní a poplatků.
Společnost S.E.A.G., s. r. o., tak podle obviněného M. G. nemohla provést jakýsi \"zápočet\", neboť se zdá být nemožné naplnit citovanou skutkovou podstatu jednáním, které je na straně 13 rozsudku soudu prvního stupně popsáno tak, že \"částka odváděné daně z přidané hodnoty se pak snižovala o poskytnutá plnění v podobě služeb ze strany jiných podnikatelských subjektů…\". Daň z přidané hodnoty tudíž měl, jak uvádí obviněný, odvádět jiný subjekt a společnost S.E.A.G., s. r. o., měla právo na odpočet.
Obviněný M. G. dále poukazuje na napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, podle něhož se soud prvního stupně mohl opírat o zprávy finančního úřadu, které se zabývaly jak mechanismem zkrácení daně, tak i výpočtem tohoto zkrácení. S tímto tvrzením se obviněný neztotožňuje, neboť považuje za povinnost soudu, aby popsal skutek včetně výpočtu tvrzeného úniku. Proto podle obviněného není možné uvést toliko výši údajně neoprávněně odečtené částky a z toho plynoucí daňový únik, což je zjevně závěr finančního úřadu, z něhož soud při rozhodování o vině a trestu nemůže vycházet. Navíc by podle názoru obviněného měly soudy dříve činné ve věci vysvětlit, proč u skutku popsaného jako pokus trestného činu pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dospěly k závěru, že se jednalo o dokonaný skutek.
Podle přesvědčení obviněného M. G. tedy ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by společnost S.E.A.G., s. r. o., ve vztahu k dani z přidané hodnoty obdržela nějaké plnění, na které by nebyl nárok, nebo si nějaké plnění snížila, a již vůbec není prokázáno, že by obviněný čerpal finanční prostředky uvedené společnosti pro svoji potřebu. Obviněný dále v této souvislosti s poukazem na ustanovení §148 tr. zák. doplňuje, že i když v tomto případě není prokázání skutečného zisku pachatele pro závěr o vině nezbytné, zjevná nejasnost v tom, zda k němu vůbec došlo, nutně zpochybňuje celkovou verzi o zkrácení daně.
Obviněný M. G. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám znovu rozhodl rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. G. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný M. G. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný M. G. v rámci svého dovolání především uvedl, že podle jeho mínění v rozhodnutí soudů obou stupňů není dostatečně popsán mechanizmus, jehož prostřednictvím mělo dojít ke zkrácení daně, resp. že jednáním popsaným v obou rozsudcích není možné spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., neboť pokud byly vyhotoveny faktury, měly i přes neprovedení fakturovaných prací ty subjekty, které faktury vyhotovily a práce účtovaly, uhradit daň z nich vyplývající, takže společnost S.E.A.G., s. r. o., měla nárok na odpočet daně.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, obviněný M. G. v postavení jednatele společnosti S.E.A.G., s. r. o., podal u finančního úřadu ve vymezené době deset daňových přiznání k dani z přidané hodnoty. Do nich v úmyslu zkrátit daňovou povinnost k této dani zahrnul na výstupu fiktivní faktury na neuskutečněná zdanitelná plnění, které byly údajně vystavené jinými společnostmi, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty v rozsahu o více než 45 000 000 Kč. Ke skutkovému stavu dále soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětem plnění jiných společností ve prospěch společnosti S.E.A.G., s. r. o., měly být podle dodatků k fakturám převážně velice specializované činnosti, jako např. přenos audio a video signálu, osvětlení a ozvučení depa, videoprojekce, výroba pořadů pro televizi, výroba reklamních kompaktních disků a videokazet apod., jichž tyto společnosti vůbec nebyly schopny. Společnosti D., s. r. o., J. M. S.c.z., spol. s r. o., a A.D.O.S, s. r. o., přitom nikdy žádné smlouvy se společností S.E.A.G., s. r. o., neuzavřely, předmětné faktury ani příjmové doklady nevystavily a fakturované činnosti neprováděly.
Podle názoru Nejvyššího soudu je v uvedených skutkových zjištěních, která jsou dále rozvedena v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů, dostatečně vyjádřena podstata jednání obviněného M. G.. Obviněný s úmyslem zkrátit (tj. snížit) daňovou povinnost společnosti S.E.A.G., s. r. o., ve vztahu dani z přidané hodnoty uplatnil v daňových přiznáních fiktivní faktury. Tyto faktury byly údajně vystaveny dalšími společnostmi, které jimi měly fakturovat úhradu prací a služeb, ve skutečnosti však tyto společnosti žádné faktury nevystavily a ani žádné práce neprováděly. Smyslem uplatnění těchto faktur tak bylo fiktivně, tzn. v rozporu se skutečností i se zákonem, neoprávněně snížit daňovou povinnost společnosti S.E.A.G., s. r. o., k dani z přidané hodnoty, a to smyšleným zvýšením hodnoty daně zaplacené touto společností za přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem téže daně a použitá k podnikání společnosti S.E.A.G., s. r. o. Přitom takto fiktivně zvýšenou a údajně zaplacenou daň z přidané hodnoty na vstupu [§2 odst. 2 písm. d) tehdy platného zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů] obviněný odpočetl od daně uvedené společnosti na výstupu [§2 odst. 2 písm. e) cit. zákona], aby tak došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti této společnosti [§2 odst. 2 písm. g) cit. zákona], přestože v důsledku fiktivních dokladů o zaplacení daně z přidané hodnoty na vstupu nevznikl nárok na její odpočet na výstupu (§19 odst. 1 cit. zákona). Výsledkem jednání obviněného pak bylo přiznání daňové povinnosti společnosti S.E.A.G., s. r. o., ve vymezeném období o více než 45 000 000,- Kč nižší, než jaká byla skutečná výše vlastní daňové povinnosti této společnosti.
Popsané okolnosti obsažené v rozsudcích soudů obou stupňů podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně konkretizují mechanismus, jímž obviněný M. G. dosáhl zkrácení daně z přidané hodnoty, kterou měla přiznat a zaplatit společnost S.E.A.G., s. r. o., přičemž je z něj zřejmé, o jaká ustanovení tehdy platného zákona o dani z přidané hodnoty se opírá závěr o neoprávněném jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného upozornit na skutečnost, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., kterou tím obviněný naplnil, není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, takže v popisu skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení daňových zákonů, jejichž porušení vedlo k neoprávněnému snížení (či zatajení) daňové povinnosti. Podstatné je to, co je obsaženo i v popisu posuzovaného skutku spáchaného obviněným, tedy konkretizace toho, o jaký druh daně jde, jakými úkony a ve vztahu k jakým skutečnostem byla její výše neoprávněně snížena a v jaké výši se tak stalo. Odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá neoprávněnost posuzovaného daňového úniku, pak postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, což odvolací soud v napadeném rozhodnutí učinil.
Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s názorem obviněného M. G., podle něhož lze daň z přidané hodnoty zkrátit jen způsoby, které vypočítává v dovolání, a to mimo jiné manipulací s daní na výstupu s tím, že posuzované jednání žádnému takovému způsobu neodpovídá. Obviněný se totiž právě takové neoprávněné manipulace dopustil, protože předstíral přijetí zdanitelného plnění společností S.E.A.G., s. r. o., a zaplacení ceny včetně daně z přidané hodnoty za takové plnění, ačkoli k němu nedošlo, fakturované činnosti nebyly provedeny a daň z přidané hodnoty na vstupu uvedená společnost nezaplatila.
Není možné přijmout ani tvrzení obviněného v tom smyslu, že pokud byly vystaveny faktury, které obviněný uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty, bez ohledu na reálné provedení fakturovaných prací vznikla povinnost uhradit daň z přidané hodnoty společnostem D., s. r. o., J. M. S.c.z., spol. s r. o., a A.D.O.S, s. r. o. Podle rozhodných skutkových zjištění tyto subjekty žádné takové faktury nevystavily, tudíž je ani nemohly do svých daňových přiznání řádně zahrnout. Faktury totiž byly vyhotoveny jako fiktivní s úmyslem zkrátit daňovou povinnost, proto jejich užití v jakémkoli daňovém přiznání by bylo učiněno vadně, resp. v rozporu s právem. Společnosti S.E.A.G., s. r. o., tak na základě existence těchto faktur nevznikl nárok na žádný odpočet, jak tvrdí obviněný v dovolání.
Obviněný M. G. dále ve svém dovolání uvádí, že podle jeho názoru bylo jednoznačně povinností soudů obou stupňů, aby řádně popsaly posuzovaný skutek včetně výpočtu tvrzeného daňového úniku, protože při rozhodování o vině a trestu nemohly vycházet z rozhodnutí finančního úřadu.
Jak již bylo zmíněno výše, podle názoru Nejvyššího soudu je jednání obviněného M. G. ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze, resp. v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vymezeno a konkretizováno dostatečným způsobem. Pokud jde o průběh dokazování, jehož výsledkem jsou právě tato skutková zjištění, je nutné zmínit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. G., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu]. Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zmíněná dovolací námitka obviněného, jež se týká především průběhu dokazování, je tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k ní nemohl nijak přihlížet.
V rámci své další námitky potom obviněný M. G. tvrdí, že podle jeho mínění dílčí útok jeho jednání popsaný pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplňuje znaky pokusu, přičemž soudy dříve činné ve věci nevysvětlily, proč ho kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin.
Podstatou zmíněného prvního dílčího útoku obviněného je to, že v rámci již výše uvedených okolností do daňového přiznání za měsíc červen 2000 podaného dne 25. 7. 2000 zahrnul fiktivní fakturu ze dne 30. 6. 2000 na částku 42 517 000,? Kč za projekty pro P. C.-P.t.e.-H. a H.c. S. za období 6/2000 od společnosti D., s. r. o., na základě níž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 7 667 000,- Kč.
Podle názoru Nejvyššího soudu je tento skutek ve vztahu k ustanovení §148 odst. 1, 4 tr. zák. jednoznačně dokonaným trestným činem, neboť z jeho popisu je především zřejmé, že obviněný již daňovou povinnost zkrátil. Není naopak patrné, v čem obviněný shledával znaky pouhého pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Navíc je nutné doplnit, že ostatní dílčí útoky týkající se uplatnění dalších fiktivních faktur jsou ve výroku o vině popsány v podstatě shodným textem, který se liší jen konkrétními údaji (daty, čísly faktur apod.), přestože tyto další části jednání již obviněný zřejmě považoval za dokonaný trestný čin.
Podstatou poslední námitky obviněného M. G. je tvrzení, podle něhož z provedeného dokazování nevyplývá, že by společnost S.E.A.G., s. r. o., obdržela nějaké neoprávněné plnění nebo si povinné plnění snížila, a již vůbec není zřejmé, že by obviněný čerpal nějaké prostředky pro svoji potřebu.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění je nepochybné, že společnost S.E.A.G., s. r. o., jednáním obviněného neoprávněně snížila svou daňovou povinnost, tedy zkrátila daň. Okolnost, zda a jakým způsobem potom takto neoprávněně získané (resp. ušetřené) finanční prostředky čerpal obviněný, nebo zda je nechal v dispozici své společnosti, již součástí skutkových zjištění není, avšak z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. to není ani podstatné. Obohacení pachatele nebo třetí osoby totiž není jejím zákonným znakem.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný M. G. stíhaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., jak správně uzavřel Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, tudíž právní posouzení jednání obviněného bylo provedeno správně a bez vad. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. G. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se stejnými námitkami, jaké uplatnil obviněný v dovolání, se vypořádal v napadeném rozsudku již odvolací soud, protože byly obsahem podaného odvolání.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y