ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.198.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 198/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2005 o dovolání podaném obviněnou M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 175/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 1 T 175/2003, byla obviněná M. V.uznána vinnou trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., za které jí byl podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly současně zrušeny výroky o trestu z trestních příkazů Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 2 T 338/2002 a Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 3 T 7/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. zák., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004, kterým z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, kterým byla obviněná pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou a v části výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou pro výkon uloženého trestu podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle 229 odst. 1 tr. ř. dále rozhodl tak, že se poškozený H. s., s.r.o., J. se sídlem J., H., odkazuje s nárokem náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě napadla obviněná M. V.dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná v mimořádném opravném prostředku zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě úmyslného zavinění. Z popisu jednání obviněné v rozhodnutích soudů obou stupňů podle názoru dovolatelky vyplývá, že maximálně bez přiměřených důvodů spoléhala, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Je tedy zřejmá absence úmyslu sebe nebo jiného obohatit. Dále poukázala na nedostatečné zjištění způsobené škody, když škoda byla stanovena v rozporu s §89 odst. 12 tr. zák. nikoli ze skutečné hodnoty věcí, ale z dohodnuté částky v kupní smlouvě. Z rozhodnutí nevyplývá, z jakých důkazů dospěly soudy obou stupňů k závěru o výši škody. Ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu dovolatelka namítla, že závěr o spáchání tohoto trestného činu neobstojí vedle závěru o současném spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 2 T 338/2002. Předpokladem naplnění znaků tohoto trestného činu je totiž dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši, kdy je vyloučen stav předpokládaný §126 tr. zák. Byl proto vyloučen úmysl obviněné nesplnit povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, když závěr o prokázání subjektivní stránky trestného činu z odůvodnění obou rozsudků opětovně nevyplývá. Obviněná navíc podání návrhu na konkurs začala připravovat v okamžiku, kdy se o své povinnosti dozvěděla. Výrok o náhradě škody poškozeným ani výrok o výši škody podmiňující použití vyšší trestní sazby nejsou v rozhodnutích odůvodněny a jsou tudíž nepřezkoumatelné. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se k dovolání a uvedla, že dovolací argumentace věcně uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, avšak není opodstatněná. Trestného činu podvodu se dovolatelka dopustila v podvodném úmyslu a tedy v předepsané formě zavinění. Nebyly zjištěny skutečnosti zpochybňující výši sjednané ceny a dovolatelka naplnila také subjektivní stránku trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
V dovolání musí být tvrzen dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. a musí být odůvodněn konkrétními vadami, které jej z hlediska jejich obsahu naplňují. Jako další bylo proto třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje učiněné hmotně právní posouzení.
Jak bylo shora uvedeno, obviněná ve vztahu k trestnému činu podvodu zpochybnila existenci úmyslného zavinění a poukázala na zjištění způsobené škody v rozporu s §89 odst. 12 tr. zák. Ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu taktéž vyslovila nesouhlas se závěrem o jejím úmyslném zavinění, neboť nemohla naplnit znaky tohoto trestného činu a současně znaky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., jímž již byla pravomocně uznána vinnou. Ohledně těchto dovolacích námitek Nejvyšší soud shledal, že napadají právní posouzení skutku resp. jeho jiné hmotně právní posouzení a z hlediska jejich obsahu je lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak vyplývá z následujících odstavců, po věcném přezkumu bylo nutno některým námitkám dovolání přisvědčit.
Jako první se dovolací soud zabýval námitkou, podle které soudy obou stupňů pochybily při závěru o úmyslném zavinění obviněné ve vztahu k trestnému činu podvodu. Bylo třeba ověřit, zda skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů k tomuto trestnému činu zahrnují okolnosti, ze kterých je možno jednoznačně usuzovat na vnitřní (psychický) stav obviněné ve vztahu k jednání, které jí bylo kladeno za vinu. Pro daný trestný čin je přitom předpokladem naplnění jeho skutkové podstaty zavinění ve formě úmyslu. Soudy ve věci rozhodující vyhodnotily subjektivní stránku trestného činu podvodu tak, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Podle jejich závěru obviněná věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že je způsobí, s tím byla srozuměna.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede jiného v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se dovolatelka jako soukromá podnikatelka – fyzická osoba podnikající pod jménem M. V.& V tohoto trestného činu dopustila tím, že ačkoli věděla, že již od počátku roku 2001 není schopná s ohledem na nedostatek finančních prostředků odvádět povinné platby na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti svých zaměstnanců, že finanční situace a hospodaření její firmy je již nejméně od května 2001 ve velmi nevyhovujícím stavu, když ke konci května 2001 její firma již měla nesplacené závazky vůči pojišťovně J. a svým dalším dodavatelům zboží a služeb ve výši přes 800.000,- Kč, že s ohledem na tíživou finanční situaci firmy byla srozuměna s tím, že nebude moci řádně dostát svým budoucím závazkům, přičemž tyto skutečnosti, které jsou důležité pro řádné obchodní vztahy svým obchodním partnerům zamlčela, a v období od června 2001 do srpna 2002 sama, či prostřednictvím svého syna T. V. s nevážně míněným příslibem úhrady peněz, s nevážně míněným příslibem dodání zboží příp. s nevážně míněným příslibem opravy zboží si nechala poskytnout plnění popsaná ve výroku rozhodnutí okresního soudu, čímž způsobila jednotlivým poškozeným celkovou škodu ve výši 3.943.565,30 Kč. Podle odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 9) obviněná zcela nedůvodně a nepřiměřeně spoléhala na nejasné okolnosti, které by podle jejího názoru mohly vést ke zlepšení finanční bilance jejího podnikání. Žádný takový vývoj se však nedal očekávat a obviněná dlužila již celé řadě státních institucí, průběžně nebyla schopna dostát svým finančním závazkům a to i v případech, kdy šlo o poměrně nízké částky. Bylo zřejmé, že své závazky nebyla schopna dodržet a přesto pokračovala v podnikatelské činnosti. Obviněná byla srozuměna s tím, že části smluvních partnerů nezaplatí včas a nepodaří-li se hospodaření zlepšit, také s tím, že části z nich nezaplatí vůbec. Podle dalšího zjištění soudu prvního stupně (odůvodnění rozsudku str. 10) obviněná poškozeným opakovaně na dotvrzení vážnosti svého záměru předložila platební příkaz ke svému účtu, o němž však musela být informována v tom směru, že není krytý finanční hotovostí. Také odvolací soud konstatoval (str. 3 rozhodnutí), že s ohledem na tíživou finanční situaci firmy (resp. svého podnikání jako fyzické osoby) byla obviněná srozuměna s tím, že nebude moci řádně dostát svým budoucím závazkům. Přesto odebírala zboží od jednotlivých poškozených a prováděla obchodní transakce, ačkoliv věděla, že přijatým závazkům nemůže dostát.
Po zhodnocení skutkových zjištění soudů nižších stupňů citovaných v předchozím odstavci je evidentní, že nelze přisvědčit argumentům dovolání, podle kterých obviněná toliko bez přiměřených důvodů spoléhala, že nezpůsobí škodlivý následek a neměla v úmyslu sebe nebo jiného obohatit. Posuzovaná věc patří k typickým případům podvodných jednání, ve kterých podnikatel od různých výrobců či dodavatelů získá plnění s tím, že za ně bude následně zaplaceno, přičemž je zřejmé, že od počátku neměl v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponoval potřebnými finančními prostředky. Je skutečností, že obviněná věděla, že v důsledku špatné finanční situace jejího podnikání již od počátku roku 2001 nebyla schopná odvádět povinné platby orgánům státní správy a musela být srozuměna s tím, že nebude moci řádně dostát převzatým závazkům. Znak uvedení jiného v omyl trestného činu podvodu naplnila tím, že tyto závažné skutečnosti svým obchodním partnerům zamlčela a přesto si nechala poskytnout plnění popsaná ve výroku rozhodnutí okresního soudu. Jak správně uvedl soud prvního stupně, za této situace musel být příslib úhrady peněz a dodání či opravy zboží nevážně míněný, neboť obviněná věděla že k úhradě za poskytnuté plnění z její strany v celkové výši nemůže dojít, když v inkriminované době nebyla schopna dostát mnohým finančním závazkům byť jen minimálního rozsahu. O úmyslném zavinění obviněné ve vztahu k uvádění jiných osob v omyl nemůže být pochyb také s ohledem na skutková zjištění, podle kterých obviněná poškozeným předkládala nekrytý platební příkaz ke svému účtu. Lze uzavřít, že skutkový stav posuzované věci zahrnuje skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá úmyslné zavinění obviněné obohatit se uvedením jiných osob v omyl v podobě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť v důsledku nemožnosti dostát závazkům věděla, že jejich převzetím může poškozeným způsobit majetkovou škodu. Pro případ vzniku této újmy byla s touto možností srozuměna. Námitku vytýkající nedostatek zavinění obviněné u trestného činu podvodu je tak nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Obviněná dále ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu namítla, že závěr o spáchání tohoto trestného činu neobstojí vedle závěru o současném spáchání trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., kterým byla uznána vinnou pravomocným trestním příkazem v jiné trestní věci (výše citovaným), a je tak vyloučeno její úmyslné zavinění. Této námitce taktéž nemohl dovolací soud přisvědčit.
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo nesplní svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Ve smyslu §3 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel, která je v úpadku, povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněná tohoto trestného činu dopustila tím, že „ačkoli nejméně od 11. 3. 2002, kdy podala přiznání k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti své firmy za zdaňovací období roku 2001, věděla, že její firma má více věřitelů a její splatné závazky jsou vyšší než její majetek a je tedy předlužená a v úpadku s tím, že tento ekonomický stav její firmy nastal v průběhu roku 2001, nepodala na svoji firmu návrh na prohlášení konkursu, jak jí to ukládá ustanovení 3 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a až do konce měsíce srpna r. 2002 vyvíjela podnikatelskou činnost ke škodě subjektů uvedených v rozhodnutí“. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 9) se obviněná o hospodaření společnosti musela dozvídat v průběhu roku 2001, nejpozději však v březnu 2002, kdy podepsala daňové přiznání. Z těchto skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněná nesplnila svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu a Nejvyšší soud shledal, že zjištěný skutek zahrnuje veškeré znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Obviněná svým jednáním skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnila a v daném případě tak nelze konstatovat existenci vady odpovídající §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dovolatelka namítá neslučitelnost tohoto závěru s existencí jiného pravomocného rozhodnutí, nelze zákonnost tohoto rozhodnutí, které bylo vydáno v jiné trestní věci, přezkoumat v daném řízení o dovolání, jehož předmětem není obvinění ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. Existence namítané vady by však mohla být důvodem pro obnovu řízení v této trestní věci. Podle §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
V další části dovolání obviněná namítla, že soudy při zjištění způsobené škody v rozporu s §89 odst. 12 tr. zák. vycházely z dohodnuté částky v kupní smlouvě a nikoli ze skutečné hodnoty věcí. Nejvyšší soud shledal určité opodstatnění této námitky, neboť z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze zjistit způsob, kterým byla vyčíslena způsobená škoda a nelze tudíž učinit závěr o naplnění jednoho ze zákonných znaků trestného činu podvodu.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se zásadně při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Škoda je u trestného činu podvodu jedním z jeho zákonných znaků, proto bylo při jejím vyčíslení třeba se důsledně řídit citovaným ustanovením. Z výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že plněním, které obviněná od poškozených převzala a o které podvodným jednáním snížila výši majetku poškozených, byly v převážné většině dřevěné palety, paletové přířezy a Europalety, dále se jednalo také o provedení opravy vrat resp. automobilu, poskytnutí pronájmu, dopravních služeb apod. Při určení výše způsobené škody je v tomto případě nutné vyjít z prvního (zákonem preferovaného) kritéria §89 odst. 12 tr. zák. – tedy z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodávala resp. za kterou se v době a v místě činu obvykle poskytovala služba, která byla podvodným jednáním získána. Tuto cenu, jakožto nezbytný předpoklad závěru o naplnění zákonného znaku trestného činu – škody, byly orgány činné v trestním řízení povinny v trestním řízení zjistit, a to způsobem umožňujícím přezkum orgánem vyššího stupně. Dovolací soud však zjistil, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze zjistit, jakým způsobem byla výše škody určena, a to přesto, že ve veřejném zasedání před odvolacím soudem obhájce obviněné výslovně zpochybnil způsob určení výše škody v řízení před soudem prvního stupně a rovněž zpochybnil respektování ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. tímto soudem. Námitkou obhajoby se Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Není proto možné přezkoumat správnost aplikace §89 odst. 12. tr. zák. a ověřit naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., je nutno přisvědčit námitce dovolání a napadenému rozhodnutí vytknout vadu, která naplňuje důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004 a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, ve kterém bude Krajský soud v Brně muset odstranit výše popsanou vadu – bude muset reagovat na odvolací námitku obviněné a provést zjištění škody způsobené trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v souladu s §89 odst. 12 tr. zák. a svůj postup náležitě odůvodnit tak, aby mohl být přezkoumán v případných dalších stadiích trestního řízení v dané věci. Vrácení věci soudu druhého stupně je odůvodněno ohledem na očekávaný rozsah doplnění dokazování - v úvahu připadá vyžádání odborného vyjádření či znaleckého posudku k ocenění věcí a služeb podvodně získaných obviněnou. Přikázání věci soudu II. stupně je odůvodněno také posunem hranic (povinnosti) zjištění a doplnění skutkového stavu věci odvolacím soudem po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., vyplývajícím z §259 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Podle §263 odst. 6 tr. ř. provádí odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Takto rozsáhlé doplnění dokazování odvolacím soudem nepřipadá v dané věci v úvahu a je v možnostech tohoto soudu odstranit zjištěné vady.
Vydaným rozhodnutím přitom není určeno, zda k posouzení výše škody musí být v posuzovaném případě vyžádáno odborné vyjádření či přibrán znalec z příslušného oboru. K zjištění škody způsobené trestným činem proti majetku tento postup nelze obecně vyžadovat pro každý případ. Podle §105 odst. 1 tr. ř. vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření, je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu znalce. Znalce obvykle není třeba přibírat, jestliže k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení postačí odborné vyjádření nebo běžné znalosti a praktické zkušenosti získané vzděláním a výchovou, které z určité odborné oblasti má každý kulturní člověk. Přibrání znalce v takovém případě (tj. není-li odborných znalostí třeba) vede zpravidla k neúčelnému a nežádoucímu prodlužování trestního řízení, které má za následek oslabování ochrany společnosti a nehospodárnost trestního řízení. Zda v konkrétním případě jde o skutečnost důležitou pro trestní řízení, k jejímuž objasnění je třeba odborných znalostí, posoudí příslušný orgán činný v trestním řízení, který koná řízení v daném stadiu. Závěr určitého orgánu, že není třeba odborného vyjádření nebo znaleckého posudku, není na překážku rozhodnutí jiného orgánu v dalším stadiu řízení o vyžádání odborného vyjádření nebo přibrání znalce, jestliže tento postup považuje za důvodný. Strany řízení mohou provedení takového důkazu kdykoli v trestním řízení navrhnout a ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. a §106 věty za středníkem i.f. mohou také samy předložit znalecký posudek.
Za cenu v místě obvyklou ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. je třeba považovat cenu v obci, popř. v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro legální maloobchodní prodej. Praxe typicky vychází z prodejní ceny stanovené v prodejně, která byla trestným činem pachatele napadena, za podmínky, že je to cena, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. Dovolatelkou citované rozhodnutí č. 42/1990/I Sb. rozh. tr., podle jehož právní věty při závěru o výši škody způsobené na cizím majetku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky, je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věcí, a nikoli z výše dohodnuté částky, není možné přísně aplikovat na veškeré případy jednání, při nichž dochází k převzetí věcí či služeb za smluvenou cenu. V konkrétní věci, ve vztahu k níž byla citovaná právní věta vyslovena, se jednalo o podvodné vylákání staršího, tedy opotřebovaného nábytku obviněným od soukromých osob. Nelze totiž vyloučit, že kupní cena za zboží či cena služeb sjednaná v daném případě mezi obviněnou a smluvními stranami mohla být shodná s cenou stanovenou důsledně podle §89 odst. 12 tr. zák. Cena věcí resp. služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi osobami podnikajícími v příslušném oboru při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za kterou se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává, a (není-li z jiných okolností zřejmý opak) není nutno její výši zpochybňovat (viz též §1 odst. 2 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je cenou peněžní částka sjednaná při nákupu a prodeji zboží podle §2 až §13 tohoto zákona nebo zjištěná podle zvláštního předpisu k jiným účelům než k prodeji). Dospěje-li Krajský soud v Brně na základě vlastních znalostí a zkušeností k závěru, že cena sjednaná v daných smluvních vztazích mezi obviněnou a poškozenými odpovídá hlediskům §89 odst. 12 tr. zák. a neshledá jiné okolnosti tento závěr zpochybňující, nebude nutno k jejímu stanovení vyžadovat odborné vyjádření ani přibírat znalce. Tento závěr však bude muset krajský soud patřičně odůvodnit.
Obdobně bude muset odvolací soud odstranit dovoláním vytýkané nedostatky rozhodnutí stran absence odůvodnění výroku o náhradě škody a existence okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Těmto námitkám dovolací soud přisvědčil, byť podle stávající právní úpravy lze dovoláním napadnout toliko výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění, a tyto vady samy o sobě nebyly důvodem vydání rozhodnutí dovolacího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová