ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.2.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 2/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2005 o dovolání, které podala obviněná E. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 11 To 230/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 21/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná E. K.byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 2 T 21/2004, uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti strážní služby podle §285 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 18. 11. 2003 v 16.30 hodin při výkonu služby na strážním stanovišti ve věznici v P. jako strážná II. třídy velená k výkonu strážní služby rozkazem na den 18. 11. 2003 při příchodu vrchního inspektora strážní služby nereagovala na jeho přítomnost v ostrahovém pásmu a vyšla na ochoz strážní věže až po upozornění inspektorem strážní služby, přičemž při příchodu vrchního inspektora strážní služby do ostrahového pásma a při jeho pohybu v tomto pásmu směrem ke strážní věži měla nohy opřené o parapet okna a hlavu na hrudi, ačkoli věděla, jakým způsobem má podle svých povinností reagovat na pohyb osoby v zakázaném pásmu, a tohoto jednání se dopustila přes opakovaná předchozí pochybení během výkonu strážní služby; tímto jednáním podle právní věty výroku o vině zmíněného rozsudku ve strážní službě porušila úmyslně předpisy této služby.
Za to byla obviněná E. K. odsouzena podle §285 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Příbrami napadla obviněná E. K. odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 11 To 230/2004, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněné E. K. doručen dne 25. 8. 2004, jejímu obhájci dne 11. 8. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 8. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná E. K. prostřednictvím svého obhájce dne 1. 10. 2004 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné soudy dříve činné ve věci nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutek jako trestný čin, když o žádný trestný čin nešlo, a navíc nesprávně posoudily její jednání jako úmyslné. Výrok o vině je založen na zjištění, že obviněná porušila ustanovení bodu č. 6 strážních pravidel založených na č. l. 32 trestního spisu, tj. že při vstupu vrchního inspektora strážní služby do úseku, který jí byl určen ke střežení, neprokázala bdělost vystoupením na ochoz strážní věže se zbraní v ruce, když na ochoz vyšla až po upozornění inspektorem strážní služby, svědkem kpt. Mgr. M. N.. Podle přesvědčení obviněné však její bdělost vyplývá minimálně ze skutečnosti, že reagovala na světelný signál hlásky vyslaný svědkem kpt. Mgr. M. N., kterému jasně oznámila, že vrchního inspektora strážní služby v ostrahovém pásmu vidí a že se obléká, aby mohla vystoupit na ochoz strážní věže. Pokud soudy dříve činné ve věci ve svých rozhodnutích vycházely z výpovědi svědka kpt. Mgr. M. N., ten podle obviněné potvrzuje, že rozhovor s ním obviněnou zdržel, přičemž nelze prokázat bdělost současným splněním povinnosti stanovené v bodu č. 7 strážních pravidel, tj. ozvat se operátorovi, a současně splněním povinnosti stanovené bodu č. 6 strážních pravidel, tj. vystoupit na ochoz strážní věže se zbraní v ruce připravenou k neprodlenému použití. Obviněná je přesvědčena, že na ochoz strážní věže vystoupila bez toho, aby vrchní inspektor strážní služby musel vstoupit až na strážní stanoviště, takže podle bodu č. 6 strážních pravidel mělo být takové pozdější prokázání bdělosti posouzeno jako nedbalý výkon strážní služby.
Právní posouzení uvedeného jednání jako nedbalostního pak obviněná E. K. považuje za zcela zásadní pro správné zhodnocení materiální stránky předmětného činu ve smyslu §294 tr. zák. Odůvodnění materiální stránky činu tím, že mu předcházel postih obviněné za podobné jednání, a tím, že se nacházela v popsané pozici, v níž jen stěží mohla zabránit případnému útěku, není podle názoru obviněné správné. Odvolací soud správně konstatoval, že sama poloha těla by zřejmě tolik na závadu nebyla, tudíž závěr soudu prvního stupně, že by případnému útěku jen těžko dokázala zabránit, nelze o pozici těla opřít. Navíc obviněná prokázala bdělost minimálně tím, že reagovala na světelný signál hlásky. V případě pokusu odsouzeného o útěk by podle tvrzení obviněné jednak podala operátorovi hlášení ještě v době, kdy by riziko pouze hrozilo, a navíc by se neoblékala a vyběhla by na ochoz okamžitě. Pokud jde o její předchozí postih, obviněná vytýká odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nedostatek konkretizace dřívějšího podobného jednání, přičemž především obviněná zdůrazňuje, že jí nikdy nebylo vytknuto porušení povinnosti stanovené v bodu 6. strážních pravidel. Podle mínění obviněné tedy nelze posuzované jednání hodnotit s ohledem na absenci materiální stránky ve smyslu §294 tr. zák. jako trestný čin.
Obviněná E. K. dále namítá, že soudy nesprávně dovodily dolózní formu zavinění, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1495/2003. Podle jejího názoru ze skutečnosti, že byla v popsané pozici, a z toho, že se nejednalo o první vybočení z řádného výkonu strážní služby, nelze vyvodit úmyslnou formu zavinění, ale na podkladě důkazů je nutné zjistit, co bylo příčinou porušení povinnosti stanovené v bodu 6. strážních pravidel.
Pokud jde o zavinění, složku vědění soudy shledaly právě v zaujetí takové pozice obviněné, z které jí mělo být zřejmé, že v této pozici nemůže kontrolovat svěřený úsek a nemůže plnit svou povinnost vyjít na ochoz strážní věže se zbraní připravenou k okamžitému použití v okamžiku, kdy se bude nacházet někdo v kontrolovaném pásmu. Obviněná v této souvislosti opětovně poukazuje na tvrzení odvolacího soudu, podle kterého poloha těla není porušením žádného strážního pravidla, přičemž podle jejího mínění jednak nelze závěr o nemožnosti kontroly vymezeného úseku opřít o paušální odkaz na pozici těla, a to zejména když jinak reagovala na kontrolu bdělosti pomocí hlásky, a jednak shledává ve smyslu stanovených pravidel a povinností rozdíl v situaci, jestliže je ve střeženém úseku vrchní inspektor strážní služby nebo inspektor strážní služby, a tím, jestliže se zde objeví jiná osoba. K druhému z těchto případů obviněná uvádí, že je povinna takovou skutečnost nahlásit operátorovi a zabránit útěku vězněných osob, přičemž pokud může reagovat na kontrolu bdělosti a ozve se operátorovi, není podle jejího názoru možné dojít současně k závěru, že by operátorovi nehlásila pohyb nepovolané osoby nebo nezabránila případnému útěku, když navíc operátora o přítomnosti vrchního inspektora strážní služby informovala. Pokud jde o složku volní, podle obviněné soud prvního stupně odůvodnil její existenci ve formě srozumění tím, že neučinila nic proto, aby se nenacházela v pozici, v níž měla být spatřena vrchním inspektorem strážní služby.
Existenci složky vědění by podle mínění obviněné bylo možné dovodit pouze za situace, kdyby nepochybně věděla, že v důsledku zaujetí uvedené pozice nebude schopna střežit vymezený prostor, což by mohlo vyplývat např. z toho, že by někdy dříve neprokázala bdělost a byla přistižena v uvedené pozici, nebo kdyby bylo výslovně zakázáno uvedenou pozici zaujmout či kdyby měla v minulosti problémy s udržením pozornosti a bdělosti při výkonu služby. Na existenci složky volní ve formě srozumění potom podle obviněné nelze usuzovat tehdy, když neví, že zaujetím zmíněné pozice může porušit povinnost být bdělá při výkonu služby, přičemž navíc nelze tvrdit, že nebyla bdělá, protože reagovala na kontrolu bdělosti.
Obviněná E. K. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami a rovněž i rozhodnutí ředitele vazební věznice Praha – Ruzyně ze dne 27. 8. 204, č. j. 31/490/2004-VV/203, s tím, že další následný postup již nenavrhuje.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné E. K. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru popis skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje se závěrem obsaženým v právní větě tohoto výroku, že obviněná porušila úmyslně předpisy strážní služby, a ani odůvodnění rozsudku neobsahuje dostatečně odůvodněný resultát, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu. Popis skutku podle názoru státního zástupce vyjadřuje vědomou nedbalost, která se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektové složce; pachatel jednající s vědomou nedbalostí spoléhá, že pro společnost nebezpečný následek nenastane, kdežto při úmyslu nepřímém je pachatel srozuměn s tím, že tento následek nastane. Tam, kde přestává srozumění, které je slabším stupněm volního vztahu k následku, tam podle státního zástupce začíná spoléhání, že následek nenastane. Jak dále doplňuje státní zástupce, vědomá nedbalost spočívá na problematickém soudu, tj. pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, nechce ho však způsobit ani s jeho způsobením není srozuměn, naopak se spoléhá, že ho nezpůsobí. Důvody, na které pachatel spoléhal, musí mí přitom podle mínění státního zástupce charakter dostatečných důvodů, tedy musí to být důvody, které – i když v dané situaci nebyly způsobilé zabránit vzniku následku relevantního pro trestní právo – v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly. Státní zástupce dovozuje, že tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, že zabrání vzniku následku významného pro trestní právo, jedná v úmyslu nepřímém. Podle názoru státního zástupce soudy dříve činné ve věci tomuto rozdílu nevěnovaly pozornost, neboť na nepřímý úmysl obviněné porušit předpisy strážní služby usuzovaly pouze z toho, že měla nohy opřené o parapet okna věže a že měla hlavu na hrudi, což v žádném případě nemůže znamenat její spoléhání na šťastnou náhodu, na kterou by se dalo usuzovat např. tehdy, pokud by se prokázalo, že ve strážní službě zaspala.
Stupeň nebezpečnosti pro společnost je dále podle státního zástupce mimo jiné spoluurčován mírou zavinění a pohnutkou činu, proto i v případě obviněné E. K. bude mít na určení stupně společenské nebezpečnosti jejího jednání vliv skutečnost, že lze opodstatněně pochybovat o správnosti právního závěru, podle něhož se předmětné trestné činnosti dopustila v nepřímém úmyslu. Navíc konstatování soudů dříve činných ve věci, že se obviněná dopustila jednání přes opakovaná předchozí pochybení během výkonu služby neodpovídá skutečnosti, protože v minulosti byla pouze jedenkrát kázeňsky trestána za nedovolené opuštění strážního stanoviště. Státní zástupce považuje za nutné z hlediska hodnocení stupně společenské nebezpečnosti v daném případě přihlížet k ustanovení §294 tr. zák. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Příbrami k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala obviněná E. K. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná E. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušování strážní služby podle §285 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve strážní nebo jiné obdobné službě poruší, byť i z nedbalosti, předpisy nebo pravidla této služby nebo zvláštní nařízení podle nich vydaná.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, popsaných ve výroku o vině rozsudku prvostupňového soudu a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, obviněná E. K. při výkonu strážní služby nereagovala na přítomnost vrchního inspektora strážní služby, který se ostrahovým pásmem dostal prakticky až pod strážní věž, a na ochoz vyšla teprve poté, co byla upozorněna inspektorem strážní služby, přičemž v době pohybu vrchního inspektora strážní služby směrem ke strážní věži měla nohy opřené o parapet okna a hlavu na hrudi.
Jak dále soudy dříve činné ve věci zjistily, obviněná byla při výkonu stráže vázána mimo jiné strážními pravidly pro výkon strážní služby (č. l. 32 trestního spisu – dále jen „strážní pravidla“), podle jejichž bodu 6. při vstupu vrchního inspektora strážní služby nebo inspektora strážní služby do úseku, který je strážnému určen ke střežení, je tento strážný povinen prokázat bdělost tím, že v noční době rozsvítí červené signální světlo, v denní době vždy vystoupí na ochoz strážní věže se zbraní v ruce připravenou k neprodlenému použití. Při pozdějším vyslání signálu bude výkon strážní služby posuzován jako nedbalý. V případě nevyslání signálu po příchodu kontrolního orgánu až ke strážní věži bez toho, že by musel kontrolní orgán vstoupit až na strážní stanoviště, bude případ posuzován jako zaviněné porušení základních povinností strážného při výkonu služby. Podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že porušení předpisů nebo pravidel služby nebo zvláštních nařízení podle nich vydaných je součástí objektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, měly být konkrétní předpisy, pravidla nebo nařízení, které obviněná E. K. porušila, označeny ve skutkové větě výroku o vině, resp. v odůvodnění rozhodnutí. Soudy dříve činné ve věci tak neučinily a povinnosti obviněné spíše jen volně citovaly, popřípadě odkázaly na listinný důkaz obsahující výpis ze strážních pravidel. Obviněná ovšem námitku týkající se naplnění tohoto znaku objektivní stránky skutkové podstaty nevznesla a současně je z rozhodnutí soudů dříve činných ve věci zřejmé, kterou povinnost obviněné považovaly za porušenou, proto se Nejvyšší soud dále touto otázkou nezabýval.
Pokud jde objektivní stránku, obviněná E. K. nepovažuje za správný závěr soudů dříve činných ve věci, podle něhož neprokázala bdělost ve smyslu citovaného bodu 6. strážních pravidel vystoupením na ochoz strážní věže se zbraní v ruce. Podle názoru obviněné její bdělost vyplývala z toho, že reagovala na signál inspektora strážní služby, kterému sdělila, že vrchního inspektora strážní služby vidí a obléká se, aby mohla vystoupit na ochoz věže, přičemž tento rozhovor ji zdržel. Navíc údajně ani nemohla současně plnit svoji povinnost podle citovaného bodu 6. strážních pravidel a podle bodu 7. týchž pravidel, podle kterého je povinna při kontrole bdělosti rychle reagovat na světelný signál a ozvat se operátorovi.
V zásadní části zmíněných námitek obviněná E. K. v podstatě zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci a uvádí vlastní verzi jeho průběhu, který je odlišný od skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, a na jeho základě potom vylučuje svou vinu na spáchání posuzovaného trestného činu. Existenci dovolacího důvodu a předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněná dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná E. K. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná E. K.namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala v podstatě jen odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněná neuplatnila.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné E. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že obviněná na přítomnost vrchního inspektora strážní služby kpt. M. J. nijak nereagovala, tedy se ani nezačala oblékat a chystat se k vystoupení na ochoz strážní věže, při jeho příchodu do ostrahového pásma a při jeho pohybu v tomto pásmu směrem ke strážní věži měla nohy opřené o parapet okna a hlavu na hrudi a vyšla na ochoz, teprve až byla upozorněna inspektorem strážní služby, když už byl vrchní inspektor strážní služby prakticky pod věží. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají těchto rozhodných skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V návaznosti na popsané skutečnosti nelze přisvědčit tvrzení obviněné E. K., že byla bdělá ve smyslu bodu 6. strážních pravidel, neboť ze skutkových zjištění je zřejmé, že na vstup vrchního inspektora strážní služby do střeženého prostoru nijak nereagovala, resp. zareagovala na něj až po upozornění inspektorem strážní služby, svědkem kpt. Mgr. M. N.. Nebyl tedy pro ni na překážku střet plnění povinností podle bodu 6. a 7. strážních pravidel, neboť v okamžiku, kdy měla reagovat na vstup vrchního inspektora strážní služby, nemusela plnit povinnost spočívající v reakci na signál inspektora strážní služby. Stejně tak ji nemohlo zdržet oblékání, protože při vstupu vrchního inspektora strážní služby do střeženého prostoru a při jeho průchodu tímto prostorem obviněná až do upozornění inspektora strážní služby seděla s nohama na parapetu okna a s hlavou na hrudi.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněná E. K. sice prokázala určitý stupeň bdělosti, když zareagovala na signál inspektora strážní služby, ovšem podle bodu 7. strážních pravidel tak měla učinit rychle. Z výpovědi svědka kpt. Mgr. M. N., kterou soudy dříve činné ve věci považovaly za věrohodnou, pak vyplývá, že se obviněná ozvala až po 15 až 20 sekundách (č. l. 100 trestního spisu), což zřejmě nelze považovat za rychlou reakci, zejména vezme-li se v úvahu smysl strážného na strážné věži věznice. Bezpochyby však obviněná samostatně nereagovala na pohyb vrchního inspektora strážní služby kpt. M. J. ve střeženém prostoru, neboť svůj úkol ve smyslu bodu 6. strážních pravidel, tedy vystoupit na ochoz, splnila až po upozornění inspektora strážní služby kpt. Mgr. M. N.. Navíc tak učinila, jak je zřejmé z výpovědi svědka kpt. M. J., z níž také soudy obou stupňů vycházely, až poměrně dlouhou dobu po jeho vstupu do střeženého prostoru. V naznačeném rozsahu je tedy nutné považovat námitky obviněné, pokud je bylo vůbec možné opřít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, za zjevně neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zaměřil na tu část dovolání obviněné E. K., v jejímž rámci napadá právní hodnocení subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Podle názoru obviněné její jednání nelze kvalifikovat jako úmyslné, resp. spáchané v nepřímém úmyslu, ale toliko jako nedbalostní. Soud prvního stupně k této otázce v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněná zaujala pozici, v níž objektivně nemohla plnit povinnosti strážného, pokud by došlo k tomu, že by se ve střeženém pásmu nacházel vrchní inspektor strážní služby, popřípadě jakákoli další osoba.
K této problematice uvádí Nejvyšší soud nejprve v obecném smyslu následující. Jednou ze základních zásad, na nichž stojí trestní zákon, je zásada subjektivní odpovědnosti, jejímž stěžejním znakem je zavinění pachatele. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k porušení či ohrožení objektu trestného činu. Je tvořeno dvěma složkami, a to složkou vědomostní, která zahrnuje vnímání či vědění pachatele, a složkou volní, zahrnující především chtění nebo srozumění pachatele. Ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Trestný čin porušování povinnosti strážní služby podle §285 odst. 1 tr. zák. lze přitom spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Z nedbalosti je trestný čin spáchán, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (tzv. nedbalost vědomá), nebo pokud pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nedbalost nevědomá). Pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti, což je pro posouzení jednání obviněné E. K. zásadní, je stran vědomostní složky zřejmé, že v obou případech pachatel ví, jaký následek hrozí, avšak v případě vědomé nedbalosti spoléhá na určité – za jiných okolností relevantní – důvody, že takový následek nenastane. Rozdíl ve volních složkách potom spočívá v tom, že v případě nepřímého úmyslu pachatel, ač následek přímo nechce, je s jeho vznikem srozuměn, kdežto za okolností hodnocených jako vědomá nedbalost není pachatel se vznikem následku ani srozuměn.
Obviněná E. K. , jak je zřejmé z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě v odůvodnění rozhodnutí, zaujala polohu, v níž si dala nohy na parapet okna a hlavu na hruď a ve které tak nemohla kontrolovat svěřený úsek. Protože obviněná věděla, jaký úsek má střežit, a současně věděla, že ho v této pozici střežit efektivně nemůže, muselo jí být zřejmé, že porušuje předpisy, resp. pravidla strážní služby, tudíž obecně řečeno věděla, že způsobuje ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, konkrétně zájmu na řádném výkonu strážní služby. Přitom je zároveň nutné konstatovat, že dosavadní skutková zjištění nezahrnují žádnou okolnost, na kterou by obviněná spoléhala, že vzhledem k ní takové ohrožení nenastane, a obviněná sama ani žádnou zmíněnou okolnost neuvádí. Složka vědomostní tedy u obviněné byla dána ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o posouzení složky volní, obviněná E. K. vědomě a zcela o své vůli zaujala pozici, v níž nemohla střežit svěřený úsek, a v této pozici po určitou dobu vytrvala. Za okolností, za kterých vykonávala strážní službu, musela současně předpokládat, že v daném okamžiku na podkladě vlastního rozhodnutí neplní své povinnosti strážného, tudíž musela být srozuměna se způsobením následku vyžadovaného ustanovením §285 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se v této souvislosti, a to zejména vzhledem ke všem rozhodným skutkovým zjištěním, nemůže ztotožnit s názorem obviněné, která poukazuje na tvrzení odvolacího soudu, podle něhož sama pozice těla není porušením žádného strážního pravidla. Obviněná totiž tuto větu, s níž lze jinak souhlasit, poněkud vytrhla z kontextu, neboť odvolací soud mínil, že taková pozice těla sama o sobě bez dalšího není porušením strážních pravidel. To jistě obecně platí, protože obviněná by bezpochyby nemohla být uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti strážní služby podle §285 tr. zák. jen proto, že měla nohy na parapetu. U každé pozice strážného na strážním stanovišti je však třeba hodnotit, zda právě jeho pozice mu umožňuje plnění povinností strážní služby či nikoli, takže zde přistupuje nutnost posouzení dalších okolností.
Pokud jde o další námitky obviněné, které uváděla v této souvislosti, jednalo se především o tvrzení vycházející z jiného skutkového stavu, zejména pokud obviněná měla za to, že byla dostatečně bdělá, neboť hlásila pohyb vrchního inspektora strážní služby ve střeženém pásmu, což skutkovým zjištěním neodpovídá. Za nikoli zásadní pro právní kvalifikaci činu je potom nutné považovat argument, podle něhož se obviněná po určité době ohlásila na základě signálu inspektoru strážní služby, neboť se jedná o jinou povinnost, uloženou jiným bodem strážních pravidel. Přitom ani skutečnost, že obviněná jinou svoji povinnost do jisté míry splnila, není na překážku závěru, že nesplnila povinnost další, totiž sledovat pohyb osob ve střeženém pásmu a rychle na něj předepsaným způsobem reagovat. Poukaz obviněné na rozdíl mezi vstupem vrchního inspektora strážní služby do střeženého prostoru a vstupem jiné osoby do téhož prostoru s následnou hypotézou, že by se byla chovala jinak a pohyb takové osoby nahlásila, potom v zásadě postrádá logické opodstatnění.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1495/2003, na které obviněná E. K.ve svém dovolání poukazuje, je třeba uvést, že zde posuzovaná situace byla v určitých okolnostech odlišná. Obviněný v této trestní věci zjednodušeně řečeno ve strážní službě usnul, což bylo bez dalšího posouzeno jako projev úmyslného zavinění ve vztahu k naplnění skutkové podstaty podle §285 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však na základě argumentace obviněného v uvedené věci dospěl k závěru, že samotné usnutí bez dalších doplňujících okolností nemusí být úmyslné, ale může k němu dojít i nedbalostně, např. ve formě mikrospánku, proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátit k dalšímu projednání. Obviněná E. K. však ve strážní službě nespala, alespoň žádné takové skutkové zjištění nebylo učiněno a obviněná ani nic takového netvrdí, tudíž byla bdící, a přesto zaujala a dále se nacházela v pozici, v níž nemohla plnit svůj strážní úkol. Protože nespala a své jednání tedy měla pod vědomou kontrolou, a přesto se v takové pozici nacházela, musela současně vědět, jaké následky jsou s tím spojeny. Závěry ze zmíněné jiné trestní věci jsou tudíž v posuzovaném případě neaplikovatelné.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že jednání obviněné E. K. bylo zaviněné, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., tudíž v naznačeném rozsahu námitek je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
Poslední část námitek obviněné E. K. potom směřuje proti hodnocení společenské nebezpečnosti jejího jednání, která podle názoru obviněné nedosahuje požadovaného stupně ve smyslu §294 tr. zák. Své tvrzení obviněná opírá především o argument, že pozice těla není sama osobě na závadu a že i v té pozici, v níž se nacházela, byla bdělá a mohla hlásit pokus odsouzeného o útěk. Dále uplatnila názor, že soudy dříve činné ve věci v této souvislosti hodnotily její předchozí postih, avšak tuto skutečnost nijak blíže nekonkretizovaly a navíc jí nikdy nebylo vytknuto porušení bodu 6. strážních pravidel.
Pokud jde o posouzení pozice těla, Nejvyšší soud jen odkazuje na již výše popsané úvahy, které uvedl k otázce zavinění obviněné. Stran předchozích postihů se lze do jisté míry s tvrzením obviněné ztotožnit v tom smyslu, že zejména soud prvního stupně předchozí postihy obviněné spíše jen zmínil ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, resp. v jeho odůvodnění, nicméně z listinných důkazů, které soud prováděl a které jsou ve spise založeny, je zřejmé, že pochybení ve strážní službě již dříve obviněné vytýkána byla (č. l. 37 a násl. trestního spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu potom již není zásadní, zda se jednalo o pochybení ve smyslu bodu 6. strážních pravidel či podle pravidla jiného, neboť v rámci hodnocení osoby pachatele ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. je postačující zjištění opakovaného porušení povinností strážného obviněnou.
Pokud jde potom o výsledný závěr ke společenské nebezpečnosti, má Nejvyšší soud za to, že ji soudy činné dříve ve věci posoudily správně a bez vad. Obviněná zcela vědomě a bez závažného důvodu zaujala polohu, která zřejmě mohla být pohodlná, ale která jí neumožňovala plnění jejích úkolů, čímž ponechala, jak se prokázalo nerušeným pohybem vrchního inspektora strážní služby, alespoň po určitou dobu svěřený úsek v podstatě bez dozoru. Jednala tak úmyslně, a nikoli z nedbalosti, přestože i jednání z nedbalosti by také mohlo být stejným trestným činem; obviněná tedy jednala závažnějším způsobem z těch, které skutková podstata trestného činu porušování povinnosti strážní služby podle §285 odst. 1 tr. zák. předpokládá. Navíc se z její strany nejednalo o první porušení povinností. Vzhledem k popsaným okolnostem je tak nutné mít za to, že společenská nebezpečnost jednání obviněné byla větší než malá, tedy dosahovala i ve smyslu §294 tr. zák. úrovně nutné pro závěr, že byla naplněna i materiální stránka trestného činu.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněná E. K. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Příbrami spáchala i ohledně materiální stránky trestný čin porušování povinnosti strážní služby podle §285 odst. 1 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněné je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná E. K. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však její dovolání bylo z větší části opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y