ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.238.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 238/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2005 o dovoláních, která podali obviněný B. T. a obviněná J. T. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 12 To 322/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 179/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění B. T. a J. T. byli rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 10 T 179/2003, uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že jako jediní společníci a jednatelé společnosti J., s. r. o., se sídlem v obci L., okres R.n.K., poté, co jménem této společnosti uzavřel obviněný B. T. dne 2. 8. 2000 v R.n.K. se společností D., spol. s r. o., kupní smlouvu, na jejímž základě byly společnosti J., s. r. o., dodávány pekárenské výrobky do jí provozovaných prodejen v obci M., okres R. n. K,, a v obci T. p. O., okres H. K., když kupní smlouva byla uzavírána za stavu, kdy obvinění B. T. a J. T. jako fyzické osoby – soukromí podnikatelé podnikající na základě živnostenského oprávnění měli ze svého podnikání neuhrazené závazky mimo jiné za dodané pekárenské výrobky vůči společnosti D., spol. s r. o., R. n. K., jež nebyli schopni uhradit, a finanční situace jimi vedené společnosti J., s. r. o., se vyvíjela nepříznivě, dodávky zboží uskutečněné od 21. 11. 2000 do 20. 3. 2001 (prodejna T.) a od 1. 12. 2000 do 10. 7. 2001 (prodejna M.) jménem společnosti J., s. r. o., přijali a nezaplatili, aniž by zástupce společnosti D., spol. s r. o., pravdivě a úplně informovali o neschopnosti společnosti J., s. r. o., uhradit dodávané zboží, společnosti D., spol. s r. o., R. n. K., tak na odebraném a neuhrazeném zboží způsobili škodu ve výši 119 229,40 Kč.
Za tento trestný čin a za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 10 T 119/2003, byl obviněnému B. T. uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 roky. Současně byl zrušen výrok o trestu uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněné J. T: byl za výše popsaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 10 T 119/2003, uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §45 odst. 1, 2 tr. zák. trest obecně prospěšných prací, jehož výměra byla podle §45a odst. 1 tr. zák. stanovena na 220 hodin. Rovněž byl současně zrušen výrok o trestu uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění B. T. a J. T. odvoláními, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 12 To 322/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému B. T. doručen dne 3. 11. 2004, obviněné J. T. dne 3. 11. 2004, jejich obhájci dne 27. 10. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 10. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění B. T. a J. T. prostřednictvím svého obhájce dne 27. 12. 2004 společné dovolání, které opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění považují za ryze formální postup soudu druhého stupně, který zamítl jejich odvolání, neboť údajně nereagoval v podstatných věcech na jejich odvolací důvody, ale jen konstatoval, že nejdůležitější byl odběr zboží obviněnými, za nějž nezaplatili a neupozornili přitom dodavatele na nemožnost placení, a dále nezanechání odběrů zboží v době, kdy jejich dluhy začaly narůstat. Obvinění to nepovažují za pravdivé tvrzení, protože poškozené společnosti D., spol. s r. o., nic nebránilo, aby v dodávkách přestala, když navíc obvinění ani neodebrali zboží v hodnotě uvedené v rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud odvolací soud spatřoval podvod v samotném odebírání zboží a jeho neplacení, nejedná se podle obviněných B. T. a J. T. o naplnění hypotézy ustanovení §250 tr. zák., přičemž závěr tohoto soudu, podle něhož „pro posouzení subjektivních stránek obviněných je důležité to, že jejich původní podnikání skončilo úpadkem, oni založili novou společnost a museli si být vědomi nepříznivého vývoje“, je zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Za svoji hlavní námitku obvinění označují tvrzení, podle kterého nemohli uvést poškozenou společnost v omyl, neboť neexistuje právní povinnost upozorňovat dodavatele na své potíže, přičemž obvinění od určité doby vůbec zboží neodebírali a poškozená společnost současně musela vědět o neproplacených fakturách. Obvinění v návaznosti na to považují za nesprávný závěr, podle něhož zamlčeli podstatnou skutečnost, aniž bylo konkretizováno, kdy tak učinili, jakou skutečnost zamlčeli a čeho se týkala.
K výroku o náhradě škody potom obvinění B. T. a J. T. uvádí, že soudy dříve činné ve věci neměly dostatek podkladů pro vyslovený závěr, a to zejména pokud jde o rozdíl mezi částkou jimi údajně uznanou a částkou přisouzenou poškozené. Obvinění tak dovozují, že výrokem o náhradě škody byla porušena ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku a ustanovení §384 a násl. obchodního zákoníku.
K dovolací argumentaci doplňují, byť se podle jejich mínění jedná zčásti o námitku skutkovou, že přiznáním nároku na náhradu škody byl porušen zákon o konkursu a vyrovnání, neboť na majetek obviněného B. T. byl prohlášen konkurz, což údajně může vést k poškození stávajících věřitelů, jejichž exekuční řízení byla přerušena.
Obvinění B. T. a J. T. závěrem svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby přikázal věc tomuto soudu v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných B. T. a J. T. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se nelze s argumentací obviněných ztotožnit. Státní zástupce poukazuje na dikci ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zák. a má za to, že zamlčení podstatné skutečnosti představuje zvláštní případ uvedení v omyl o objektivním stavu. Státní zástupce dále rozebírá některé skutkové závěry soudů dříve činných ve věci a dovozuje, že obvinění od počátku vystupovali proti zájmům poškozené společnosti a zamlčením skutečností ohledně insolventnosti vlastní společnosti, jakož i zamlčením existence dluhů ve formě neuhrazených faktur za zboží, které odebrali ještě jako fyzické osoby, sledovali vlastní obohacení na úkor poškozené společnosti. Za tohoto stavu společné jednání obviněných ve svém souhrnu nabylo podle názoru státního zástupce znaků trestného činu a založilo jejich odpovědnost za škodu způsobenou trestným činem.
Státní zástupce dále doplňuje, že za opodstatněnou nemůže být považována ani námitka obviněných, podle níž „je pochopitelné, že firma vlastní potíže tají“, jelikož právě tímto zatajením naplnili elementární předpoklad k tomu, aby jejich jednání mohlo být posuzováno jako podvodné ve smyslu trestního zákona.
Ve vztahu k námitce, jíž obviněný B. T. a J. T. zpochybňují věrohodnost stanovení výše způsobené škody na základě faktur, státní zástupce uvádí, že tato nepředstavuje hmotně právní námitku, podle které by výše škody byla zjištěna v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., nýbrž nesprávnost zjištění výše škody dovozují obvinění z nedostatečných dokladů poskytnutých poškozenou společností.
Podle státního zástupce tak napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, a navrhuje proto odmítnout podané dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podali obvinění B. T. a J. T. jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění B. T. a J. T. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek obvinění především považují za ryze formální postup odvolacího soudu, který se údajně nevypořádal se všemi jejich odvolacími důvody. Některé jeho závěry týkající průběhu jednání obviněných a poškozené jsou podle obviněných nepravdivé a obvinění zpochybňují rovněž hodnotu zboží, které odebrali od poškozené společnosti. Existenci dovolacího důvodu tedy v uvedeném rozsahu shledávají obvinění v tom, že podle jejich mínění se soudy dříve činné ve věci nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, případně že vycházely z nepravdivých skutečností. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obvinění dovozují ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. úplnosti provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění B. T. a J. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění B. T. a J. T. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v naznačeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu a z námitek proti výsledkům dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obvinění neuplatnili.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných B. T. a J. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Oba obvinění tedy, ač měli jako podnikatelé podnikající na základě živnostenských oprávnění neuhrazené závazky vůči poškozené společnosti, které nebyli schopni uhradit, a ačkoli se finanční situace jejich společnosti J., s. r. o., vyvíjela nepříznivě, aniž by poškozenou společnost informovali pravdivě a úplně o neschopnosti hradit další závazky, odebrali od ní v době od 1. 12. 2000 do 10. 7. 2001 zboží, které přijali a nezaplatili, čímž na odebraném a neuhrazeném zboží způsobili škodu ve výši 119 229,40 Kč. Takto popsaný skutek nelze právně posoudit jinak než jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně učinily soudy obou stupňů. Zmíněné dovolací námitky obviněných, které se týkají skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, protože nebyly způsobilé zpochybnit správnost právního posouzení skutku a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obvinění B. T. a J. T. ve svém dovolání dále uvádí, že podle jejich názoru nedošlo k naplnění hypotézy ustanovení §250 tr. zák., pokud ji odvolací soud spatřoval v samotném odebírání zboží a následném neplacení, když poškozené společnosti údajně nic nebránilo, aby v dodávkách přestala.
Podle názoru Nejvyššího soudu není pravdou, že by odvolací soud shledával naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. toliko v samotném odebírání zboží a jeho neplacení. Jak je totiž zřejmé z výše popsaných skutkových zjištění, odvolací soud náležitě zohlednil rovněž skutečnost, že obvinění odebírali zboží od poškozené společnosti za situace, kdy věděli o tom, že jejich dříve provozované podnikání na základě živnostenského oprávnění bylo neúspěšné a jeho výsledkem byly neuhrazené pohledávky vůči poškozené společnosti, které obvinění nebyli schopni splatit. Přesto obvinění založením obchodní společnosti dál pokračovali ve stejném způsobu podnikání, které se také nevyvíjelo dobře, což však poškozené společnosti zatajili, neinformovali ji o tom a naopak ji utvrzovali v přesvědčení, že pohledávky budou uhrazeny. Mezitím pak odebírali zboží, které následně prodávali za nákupní cenu, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Z toho tedy vyplývá, že odvolací soud vzal v úvahu všechny potřebné souvislosti, a nikoli jen jednu vytrženou skutečnost, jak tvrdí obvinění. Také z popisu průběhu jednání obviněných jednoznačně vyplývá, že poškozená společnost sice pravděpodobně mohla ukončit dodávky obviněným, ale na základě jejich mylných informací, resp. zatajování důležitých okolností, tak neučinila. Názor obviněných zpochybňující naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. je proto zjevně neopodstatněný, neboť zmíněná rozhodná skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že obvinění uvedli zástupce poškozené společnosti v omyl, resp. jim zamlčeli podstatné skutečnosti, a ke škodě této společnosti (přičemž jde o škodu nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.) se obohatili.
Rovněž není možné akceptovat námitku obviněných B. T. a J. T., podle níž neexistuje právní povinnost upozorňovat dodavatele na vlastní potíže, takže pokud tak neučinili, nemohli uvést v omyl poškozenou společnost. Jak totiž zjevně vyplývá z ustanovení §250 odst. 1 tr. zák., tato skutková podstata stanoví jako trestný čin (a tudíž zakazuje) takové jednání, v jehož rámci pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí právě tím, že mimo jiné zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Tím je dána povinnost nezamlčovat podstatné skutečnosti, jejíž nesplnění je za dalších stanovených podmínek trestným. Jde přitom o povinnost, která platí obecně, nesměřuje toliko a konkrétně na určitý segment vztahů, ale v zásadě na jakékoli lidské chování, přičemž z dosahu citované skutkové podstaty nejsou vyloučeny ani podnikatelské aktivity. Zásadní je totiž právě naplnění uvedených zákonných znaků, tedy musí se především jednat o podstatné skutečnosti, a nikoli skutečnosti jakékoli, jednání musí dosahovat potřebného stupně společenské nebezpečnosti atd., avšak rámec konkrétních činností, při nichž byl skutek spáchán, rozhodný není.
Nejvyšší soud současně k další námitce obviněných doplňuje, že soudy obou stupňů dostatečně specifikovaly, v čem měly zamlčené podstatné skutečnosti spočívat. Jednalo se totiž o informace týkající se především nepříznivého hospodářského vývoje společnosti obviněných a toho, že odebrané zboží nebude uhrazeno. Je zřejmé, že pokud by poškozená společnost takové podstatné informace měla, její obchodní jednání mohlo být zcela jiné. I v tomto rozsahu je proto podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s názorem obviněných B. T. a J. T., podle něhož závěr odvolacího soudu, že „pro posouzení subjektivních stránek obviněných je důležité to, že jejich původní podnikání skončilo úpadkem, oni založili novou společnost a museli si být vědomi nepříznivého vývoje“, je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Jednak je nutné konstatovat, že citovaný závěr nijak neodporuje ostatním skutkovým zjištěním, přičemž navíc tvrzení odvolacího soudu o úpadku podnikání, založení společnosti či vědomosti obviněných o nepříznivém hospodářském vývoji jsou skutkovými závěry, jimiž je Nejvyšší soud, jak bylo zdůrazněno výše, vázán a které není oprávněn přezkoumávat.
Další námitka obviněných směřuje proti výroku o náhradě škody, protože zpochybňují odebrání zboží v hodnotě uvedené ve výroku o vině, přičemž podle obviněných soud neměl dostatek podkladů pro závěr o způsobené škodě. Z toho pak obvinění dovozují porušení ustanovení občanského zákoníku i obchodního zákoníku o náhradě škody.
K tomu je třeba znovu zopakovat, že Nejvyšší soud je vázán konečnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů ve věci. Proto v dovolacím řízení nelze přehodnocovat množství a relevanci důkazního materiálu, na jehož podkladě byl vysloven závěr, podle kterého obvinění B. T. a J. T. neuhradili odebrané zboží v hodnotě 119 229,40 Kč. Obvinění tedy tvrdí porušení ustanovení o náhradě škody, ale tento závěr dovozují jen z údajných nesprávných skutkových zjištění, což nelze činit s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani s odkazem na žádný jiný dovolací důvod.
Navíc je třeba doplnit, že následná argumentace obviněných ustanoveními §420 a násl. občanského zákoníku a §384 a násl. obchodního zákoníku není zcela precizní. Náhrada škody vzniklé v rámci jednoho závazkového vztahu bude patrně podléhat režimu jen podle jedné z uvedených právních norem (vzhledem k charakteru příslušné smlouvy založené na č. l. 73 trestního spisu a ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku se v dané věci bude patrně jednat o právní režim obchodního zákoníku), přičemž pokud by se mělo jednat o zákoník občanský, náhrada škody by zřejmě nevyplývala z ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku, ale buď z obecné odpovědnosti za škodu, nebo z některého ustanovení o zvláštní odpovědnosti. Z citovaného vyjádření v dovolání přitom není vůbec zřejmé, jaké pochybení a ve kterém ustanovení vlastně obvinění z odlišných skutkových zjištění dovozovali.
V rámci své poslední námitky obvinění B. T. a J. T., byť ji považují zčásti za námitku skutkovou, tvrdí, že přiznání nároku na náhradu škody porušuje zákon o konkursu a vyrovnání, neboť může vést k poškození stávajících věřitelů. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že o námitku skutkovou se v daném případě nejedná, avšak jde o námitku, jejíž podstatou je tvrzení o nesprávném procesním postupu soudů dříve činných ve věci. Obvinění totiž zmíněným argumentem nezpochybňují hmotně právní posouzení skutkového stavu, který byl podkladem výroku o náhradě škody, ale namítají jeho rozpor s jiným předpisem, konkrétně s procesním ustanovením §14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Takové pochybení, byť by reálně existovalo, však nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádný jiný dovolací důvod.
Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obvinění B. T. a J. T. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou spáchali trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněných je zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění B. T. a J. T. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y