ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.242.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 242/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. dubna 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného Ing. V. D., a dovolání obviněného Ing. V. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 522/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 522/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Svitavách přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 522/2003, byl obviněný Ing. V. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, který byl posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti výrokům o vině i trestu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o vině, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody na tento výrok o vině navazujícím a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem předlužení podle §256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 1. 2002, č. j. 2 T 23/2002-18, který nabyl právní moci dne 30. 1. 2002, a obviněnému byl doručen dne 22. 1. 2002, ho odsoudil podle §256c odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 1. 2002, č. j. 2 T 23/2002-18, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro dílčí skutky popsané ve zprošťujícím výroku. Podle §229 odst. 3 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti I.M., s. r. o., S., ul., provozující stavební a pomocné činnosti na území České republiky s vědomím, že nejpozději od 22. 2. 2000, kdy se na základě notářského zápisu stal jednatelem společnosti, nemá společnost I.M., s. r. o., S. dostatek finančních prostředků pro další podnikání a není tak schopna dostát svým obchodním závazkům a je předlužená, nejméně do 23. 6. 2001 odebral od různých podnikatelských subjektů se sídlem na území České republiky zboží a služby, přičemž vystavené faktury a platby z uzavřených smluv v době jejich splatnosti neuhradil, a takto se dopustil celkem 42 dílčích útoků specifikovaných ve výroku o vině.
Proti tomuto rozsudku podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. Obviněný podal dovolání proti témuž rozsudku prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. C.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti všem výrokům napadeného rozsudku, neboť je přesvědčena, že skutek spáchaný obviněným Ing. V. D., tak jak byl vymezen v tzv. skutkových větách a v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a rozhodnutí soudu druhého stupně podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s právními názory soudu druhého stupně, který odmítl závěr soudu prvního stupně o existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neučinil však podle ní žádná vlastní skutková zjištění, ze kterých by vyplývalo, že obviněný mohl reálně předpokládat, že za odebrané zboží a služby řádně zaplatí. Soud druhého stupně přitom převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ze kterých lze podle jejího názoru dovodit u obviněného minimálně existenci eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Jestliže soud druhého stupně poukázal na tvrzení obviněného, že \"jeho úmyslem byla záchrana společnosti od úpadku,\" pak podle jejího názoru odvolací soud zaměnil úmysl s pohnutkou trestného činu. Motivace obviněného, který se snažil odvrátit nutnost ukončení dlouhodobě ekonomicky neúspěšné podnikatelské činnosti, nevylučuje existenci úmyslu vztahujícího se k nezaplacení odebraného zboží a služeb. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve formě nepřímého úmyslu (§4 písm. b) tr. zák.).
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. V. D. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítal, že se soud druhého stupně nedostatečně zabýval otázkou předlužení, které je znakem skutkové podstaty trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. Poukázal přitom na vymezení předlužení v ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se za určitých podmínek do ocenění dlužníkova majetku zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti. Podle obviněného bylo údajně zkráceno jeho právo náležitě se hájit, neboť nebyl upozorněn na možnost odlišné právní kvalifikace a v popisu skutku v obžalobě i v rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo uvedeno, že společnost I.M., s. r. o., S. byla předlužena. Obviněný poukázal na to, že znalecký posudek z oboru ekonomika - odvětví účetní evidence znalkyně Ing. J. J. neuvádí, že společnost I.M., s. r. o., S. byla předlužena. Obviněný dovozuje, že společnost byla v tzv. prvotní platební neschopnosti. Soud druhého stupně se podle obviněného věcí nezabýval z hlediska ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je možné mimo návrhu na konkurs podat návrh na vyrovnání. Toto ustanovení podle obviněného umožňuje přihlédnout k očekávaným výnosům a společnost zachránit. Záležitost platební neschopnosti byla podle jeho názoru sledována a posléze bylo rozhodnuto o podání návrhu na vyrovnání. Obviněný dále namítl, že se o skutečné finanční situaci společnosti dozvěděl až při podání daňového přiznání za rok 1999 v červnu 2000, nikoliv již v době, kdy se stal jednatelem společnosti, tj. v únoru 2000.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný v písemném vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně odkázal na své dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, a na odvolání, které podal proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 522/2003. Zdůraznil, že v obchodních vztazích je běžným způsobem podnikání, že odběratel v době uzavření smlouvy nebo odběru zboží nemá k dispozici prostředky na zaplacení a vychází z toho, že je získá z činnosti společnosti. Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je podle obviněného nutno přihlížet též k tomu, že obviněný údajně neměl z trestné činnosti v podstatě žádný prospěch. Obviněný je přesvědčen, že kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. neodpovídá důkazům, které byly v trestním řízení provedeny. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že právní kvalifikaci skutku zvolenou soudem druhého stupně považuje za nepřiléhavou, avšak z jiných důvodů, než uvedl obviněný. Skutek měl být podle ní kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., přičemž odkázala na obsah dovolání, které podala v neprospěch obviněného proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou námitkami skutkovými, neboť obviněný namítal neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění ve vztahu k majetkové situaci společnosti. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že obě dovolání jsou přípustná a byla podána u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., byla podána proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání mají obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněné oběma dovolateli lze považovat za důvody dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Nejvyšší soud shledal, že v této věci nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání zjistil, že podaná dovolání jsou důvodná. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Okresní soud ve Svitavách uvedl v odůvodnění odsuzující části rozsudku ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 522/2003, že obviněný jako jednatel společnosti I.M., s. r. o., S. objednával a odebíral za společnost zboží a služby s vědomím, že nemá dostatek finančních prostředků na jejich zaplacení a pouze spoléhal na nejistou okolnost spočívající ve vymožení vlastních pohledávek od svých dlužníků a tím uváděl jiného v omyl, když žádného z poškozených neupozornil na špatnou finanční situaci společnosti. Proto jednání obviněného posoudil vzhledem ke způsobu provedení činu a výši způsobené škody jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích poukázal v odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, na to, že obviněný byl nejméně v době, kdy se stal jednatelem společnosti, srozuměn s tím, že společnost je předlužena, a to od konce roku 1999, neboť na chodu společnosti se podílel od r. 1998 a byl obeznámen s její ekonomickou stránkou. V tomto směru poukázal nejen na výpověď obviněného a závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky - odvětví účetní evidence, ale i na notářský zápis o předání účetních dokladů. Odvolací soud však nepovažoval za vyvrácené tvrzení obviněného, že jeho úmyslem byla záchrana společnosti od úpadku a že by k ní mohlo dojít, pokud by společnost uzavřela lukrativní zakázky. Soud druhého stupně se ztotožnil s obhajobou obviněného ohledně absence jeho úmyslu, byť nepřímého, ve vztahu k obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu či zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle názoru odvolacího soudu nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by obviněný od prvopočátku jednal s úmyslem vylákat zboží nebo práce od jednotlivých dodavatelů v úmyslu je nezaplatit, když minimálně tzv. strategické platby byly hrazeny a obviněný také činil ve vztahu k jednotlivým dodavatelům kroky k dodatečné úhradě plateb i formou započtení. Protože obviněný jako jednatel společnosti přijal z vědomé nedbalosti řadu nových závazků v době, kdy společnost I.M., S., s. r. o., byla předlužena, přičemž svým jednáním způsobil značnou škodu, dospěl odvolací soud k závěru, že obviněný tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. Proto jej uznal vinným tímto trestným činem ohledně části jednání obviněného, vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení trestního zákona je účinné od 1. 5. 2000, a pro jednání, která měla být spáchána do 30. dubna 2000, jej zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť tyto skutky, nejsou trestnými činy.
Trestný čin předlužení podle §256c tr. zák. byl zařazen do trestního zákona s účinností od 1. 5. 2000 v souvislosti s novelizací zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. V ustanovení §256c tr. zák. jsou zakotveny dvě samostatné skutkové podstaty, pro něž je charakteristický stav předlužení, který trestní zákon nedefinuje, a proto je třeba vycházet z §1 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon je základní normou tzv. úpadkového práva, přičemž trestný čin předlužení patří mezi tzv. úpadkové delikty. O předlužení podle §1 odst. 3 citovaného zákona jde tehdy, jestliže dlužník má více věřitelů a jestliže jeho splatné závazky jsou vyšší než jeho majetek, do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně očekávat. Stav předlužení může být trestně postižitelným pouze ve spojení s určitým jednáním dlužníka, které vedlo k takovému stavu nebo jehož se v tomto stavu předlužení dále dopouští. U trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. je podstatné, že pachatel jedná za již existujícího stavu předlužení, bez ohledu na to, jakým způsobem si ho přivodil. Přijetím nového závazku se rozumí, že pachatel na sebe vezme povinnost k plnění, kterou dosud neměl, a to na podkladě určitého závazkového právního vztahu. Přijatý závazek musí být právně bezvadný a pachatel má v úmyslu tento závazek plnit. Pachatelem trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. může být jen dlužník, který je předlužen ve výše uvedeném smyslu. Jde o konkrétní subjekt podle §90 odst. 1 tr. zák. Z hlediska zavinění lze tento trestný čin spáchat buď úmyslně podle §4 tr. zák., nebo z vědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. K naplnění zákonných znaků trestného činu předlužení podle §256c tr. zák. se nevyžaduje obohacení pachatele nebo jiného subjektu. Znakem trestného činu předlužení podle §256c odst. 1, odst. 3 tr. zák. je značná škoda, kterou se s účiností od 1. 1. 2002 rozumí podle §89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 500 000,- Kč. Z hlediska zavinění postačí k trestní odpovědnosti za tento těžší následek jeho způsobení z nedbalosti (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1442 až 1449).
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně lze přisvědčit v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 2, odst. 3 tr. zák., přestože skutek ke popsán v tzv. skutkové větě rozsudku, ale i v jeho odůvodnění jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. Tuto právní kvalifikaci skutku odůvodnil především tím, že obviněný byl již nejméně v době, kdy se stal jednatelem společnosti, srozuměn s jejím předlužením, přičemž ekonomický stav společnosti I.M., s. r. o., S. byl podle znaleckého posudku z oboru ekonomiky - odvětví účetní evidence nepříznivý již v roce 1999.
Nejvyšší soud k tomu podotýká, že jestliže pachatel uzavírá formálně občanskoprávní, případně obchodněprávní smlouvy, avšak od počátku jedná v úmyslu, že za zboží či služby nezaplatí, jsou tyto právní úkony pachatele neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Pro postih takového jednání je určeno ustanovení §250 tr. zák. o trestném činu podvodu, jehož typová společenská nebezpečnost je podstatně vyšší než u trestného činu předlužení podle §256c tr. zák. Dále Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud nijak nehodnotil skutková zjištění týkající se doby páchání trestné činnosti a počtu útoků, které svědčí o tom, že neplacení faktur za odebrané zboží a služby se stalo běžnou součástí podnikatelské činnosti obviněného jako jednatele společnosti. Neexistenci subjektivní stránky trestného činu nelze dovozovat z toho, že obviněný podle odvolacího soudu činil určité kroky k dodatečné úhradě faktur některým dodavatelům formou započtení, ani z toho, že prováděl za společnost úhradu některých tzv. strategických plateb (platby za energie, telekomunikační služby apod.). Odvolací soud v tzv. skutkové větě rozsudku převzal část skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž obviněný odebíral zboží a služby s vědomím, že společnost, jejímž byl jednatelem, nemá dostatek prostředků pro další podnikání a není schopna dostát svým obchodním závazkům. Již z této formulace skutkové věty napadeného rozsudku je zřejmé, že obviněný jednal nejméně v úmyslu eventuálním podle §4 písm. b) tr. zák. Odvolací soud sice odmítl závěr soudu prvního stupně o existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., avšak neučinil žádné vlastní skutkové zjištění, z něhož by vyplývalo, že obviněný mohl skutečně předpokládat, že za odebrané služby a zboží bude schopen zaplatit. Pokud odvolací soud dále poukázal ve svém odůvodnění na obhajobu obviněného, že ,,jeho úmyslem bylo zachránit společnost od úpadku\'\', je třeba připomenout, že tím zaměňuje úmysl s pohnutkou trestného činu.
Judikatura vychází z toho, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a 5 tr. zák), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971 - II Sb. rozh. tr.). Odvolací soud však podle těchto zásad nepostupoval, neučinil žádná skutková zjištění a vzhledem k odlišnému posouzení subjektivní stránky trestného činu oproti jejímu posouzení soudem prvního stupně dospěl k jiné právní kvalifikaci skutku.
Obviněný Ing. V. D. v dovolání rovněž namítal na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soud druhého stupně skutek nesprávně právně posoudil, když se údajně nedostatečně zabýval otázkou předlužení společnosti, zákonným vymezením pojmu předlužení, dále, že nebyl soudem upozorněn na možnost jiné právní kvalifikace a tím bylo údajně zkráceno jeho právo na obhajobu, a zejména namítal, že se dozvěděl o skutečné finanční situaci společnosti až v červnu 2000. Ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně označil za nesprávnou kvalifikaci jeho jednání podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o právní kvalifikaci skutku odkazuje Nejvyšší soud na příslušné části odůvodnění tohoto rozhodnutí. Žádný z důvodů dovolání uvedených v 265b odst. 1 tr. ř., a tedy ani důvod dovolání uplatněný obviněným, nenaplňuje jeho námitka, že nebyl upozorněn na možnost odlišné právní kvalifikace a že tím byl zkrácen na svém právu se náležitě hájit. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že předmětem trestního stíhání je skutek a že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 tr. ř.), přičemž právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (§220 odst. 3 tr. ř.). Odvolací soud neměl povinnost upozorňovat obviněného na možnost přísnějšího posuzování skutku, protože skutek posoudil oproti obžalobě mírněji. V obžalobě byl totiž skutek kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, zatímco u trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, odst. 3 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem, mu hrozil trest odnětí svobody až na tři roky. Podle §225 odst. 2 tr. ř. uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani další námitka obviněného, že v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nebylo uvedeno, že společnost byla předlužena, protože tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen ve výroku o vině, výrocích o trestech a náhradě škody. Takový rozsudek soudu prvního stupně jednak nelze napadnout dovoláním (§265a odst. 1 tr. ř.) a jednak neúplný popis skutku není zákonným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud vzhledem k obsahu obou dovolání, která vytýkala nesprávné právní posouzení skutku, byť každé z jiných důvodů, po přezkoumání podle §265i odst. 3 tr. ř., s přihlédnutím k dosud zjištěnému skutkovému stavu věci shledal dovolání důvodnými, neboť zatím nebyly provedeny veškeré důkazy svědčící pro právní závěr o tom, zda obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., či zda v jednání obviněného lze spatřovat naplnění formálních i materiálních znaků trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. či jiného trestného činu.
Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 522/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. poté Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Věc přikázal soudu prvního stupně, protože ani tento soud dostatečně neodůvodnil svůj právní závěr týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým uznal obviněného vinným.
Při novém projednání věci tento znovu rozhodne o skutku, který je v obžalobě kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Bude přitom vycházet z právních názorů uvedených v tomto rozhodnutí, zejména pokud jde o zjištění subjektivní stránky žalovaného trestného činu, přičemž s přihlédnutím k již vyžádanému znaleckému posudku z oboru ekonomiky-odvětví účetní evidence, obsahu zápisů z jednání valných hromad společnosti I. M., s. r. o, se sídlem ve S., ul. (č. l. 179 až 186 spisu), i okolnosti, že obviněný činil kroky k zaplacení některých dluhů dodavatelům společnosti, zváží, zda je naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., či zda se jedná o jednání, které vzhledem k doplnění skutkových okolností lze posoudit jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. či jiný trestný čin. K objasnění těchto okolností znovu vyslechne obviněného Ing. V. D. i svědka M. H., tehdejšího předsedu představenstva společnosti, které vyslechne též k tomu, jaká byla ekonomická aktivita společnosti v době od nástupu obviněného do funkce jednatele, tj. od 22. 2. 2000 do 30. 6. 200l, zejména jaké měla společnost při klesajícím počtu pracovníků zakázky, zda zakázky společnost plnila a jak byly zakázky společnosti placeny. Po výslechu obviněného a uvedeného svědka soud prvního stupně v případě potřeby vyžádá doplnění znaleckého posudku z oboru ekonomiky-odvětví účetní evidence znalkyně Ing. J. J.
Soud prvního stupně je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek