ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.251.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 251/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 24. března 2005 v senátě složeném z předsedy senátu doc. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Františka Púryho dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podané v neprospěch obviněného P. R., roz. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 3 To 169/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 53 T 4/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 3 To 169/2004, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 53 T 4/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
P. R.,
j e v i n e n , ž e
dne 21. 8. 2003 kolem 0.30 hod. v H., mezi ulicemi J. a N. v blízkosti výběhu pro koně nejprve poškozené nezletilé M. V., na jejímu kamarádovi A. N., vyhrožoval prozrazením jejich vzájemných sexuálních aktivit, které viděl, pokud mu nezletilá M. V. neposkytne stejné možnosti jako A. N. k sexuálním aktivitám, čímž nezletilou donutil k tomu, že po souhlasu A. N. obžalovaný nezletilou M. V. svlékl, vsunul jí svůj pohlavní úd do pochvy a pohyboval s ním, ačkoliv s tímto konáním nezletilá nesouhlasila a po celou dobu plakala, poté obžalovaný oběma vyhrožoval, že pokud jeho jednání někomu prozradí, oba dva si najde a zbije je,
dne 21. 8. 2003 kolem 1.00 hod. mezi ul. J. a N, poblíž kovové lávky přes potok L. po předchozím jednání požadoval po A. N. nejprve mobilní telefon a finanční prostředky, poté pohrůžkami, že prozradí jejich sexuální aktivity, donutil poškozenou nezletilou M. V., kleknout si na kolena, držel ji za vlasy, vsunul jí svůj pohlavní úd do úst, a když toto poškozená odmítala, dráždil svůj pohlavní úd před ústy poškozené až do ejakulace tak, že část spermatu vnikla poškozené do úst,
přičemž v důsledku jednání obžalovaného utrpěla nezletilá poškozená M. V. obtížně terapeuticky ovlivnitelnou posttraumatickou stresovou poruchu spojenou s navracejícími se posttraumatickými vzpomínkami a se závažnými poruchami spánku, dále s narušením vztahu k okolí a jejím vrstevníkům, jakož i jejího budoucího života, s délkou léčení delší jednoho roku,
t e d y
jednak vykonal soulož s osobou mladší patnácti let a poté takovou osobu jiným způsobem pohlavně zneužil, přičemž způsobil uvedeným činem těžkou újmu na zdraví,
jednak jiného pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy nutil, aby něco konal a trpěl, a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví,
č í m ž s p á c h a l
trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 3 tr. zák. a
trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.
a z a t o se o d s u z u j e
podle §242 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 53 T 4/2004, byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
- dne 21. 8. 2003 kolem 0.30 hod. v H., mezi ul. J. a N. v blízkosti výběhu pro koně nejprve poškozené nezletilé M. V., a jejímu kamarádovi A. N., vyhrožoval prozrazením jejich vzájemných sexuálních aktivit, které viděl, pokud mu nezletilá M. V. neposkytne stejné možnosti jako A. N. k sexuálním aktivitám, čímž nezletilou donutil k tomu, že po souhlasu A. N. obžalovaný nezletilou M. V. svlékl, vsunul jí pohlavní úd do pochvy a pohyboval s ním, ačkoliv s tímto konáním nezletilá nesouhlasila a po celou dobu plakala, poté obžalovaný oběma vyhrožoval, že pokud jeho jednání někomu prozradí, oba dva si najde a zbije je,
- dne 21. 8. 2003 kolem 1.00 hod. mezi ul. J. a N. poblíž kovové lávky přes potok L., po předchozím jednání, požadoval po A. N. nejprve mobilní telefon a poté i finanční prostředky, přičemž těmito pohrůžkami pak donutil poškozenou nezletilou M. V., kleknout si na kolena, držel ji za vlasy, vsunul jí svůj pohlavní úd do úst a když toto poškozená odmítala, dráždil svůj pohlavní úd před ústy poškozené až do ejakulace tak, že část spermatu vnikla poškozené do úst,
přičemž v důsledku jednání obžalovaného utrpěla nezletilá poškozená M. V. posttraumatickou stresovou poruchu, přičemž léčení této poruchy pokračuje ambulantní formou do současné doby a nelze vyloučit, navzdory poskytované péči, trvalé následky v psychickém stavu nezletilé.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. R. odsouzen podle §242 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Na podkladě podaného odvolání obviněného P. R. rozhodl ve věci Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. října 2004, sp. zn. 3 To 169/2004, kterým podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu sám rozhodl tak, že obviněný P. R. je vinen trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
- dne 21. 8. 2003 kolem 0.30 hod. v H., mezi ul. J. a N. v blízkosti výběhu pro koně nejprve poškozené nezletilé M. V., a jejímu kamarádovi A. N., vyhrožoval prozrazením jejich vzájemných sexuálních aktivit, které viděl, pokud mu nezletilá M. V. neposkytne stejné možnosti jako A. N. k sexuálním aktivitám, čímž nezletilou donutil k tomu, že po souhlasu A. N. obžalovaný nezletilou M. V. svlékl, vsunul jí pohlavní úd do pochvy a pohyboval s ním, ačkoliv s tímto konáním nezletilá nesouhlasila a po celou dobu plakala, poté obžalovaný oběma vyhrožoval, že pokud jeho jednání někomu prozradí, oba dva si najde a zabije je,
- dne 21. 8. 2003 kolem 1.00 hod., mezi ul. J. a N. poblíž kovové lávky přes potok L. po předchozím jednání požadoval po A. N. nejprve mobilní telefon a poté i finanční prostředky, přičemž těmito pohrůžkami pak donutil poškozenou nezletilou M. V., kleknout si na kolena, držel ji za vlasy, vsunul jí svůj pohlavní úd do úst a když toto poškozená odmítala, dráždil svůj pohlavní úd před ústy poškozené až do ejakulace tak, že část spermatu vnikla poškozené do úst,
přičemž v důsledku jednání obžalovaného utrpěla nezletilá poškozená M. V. posttraumatickou stresovou poruchu, přičemž léčení této poruchy pokračuje ambulantní formou do současné doby a nelze vyloučit, navzdory poskytované péči, trvalé následky v psychickém stavu nezletilé.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. R. odsouzen podle §242 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání z důvodu uvedeného v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku nejvyšší státní zástupkyně spatřuje v tom, že právní úvahy odvolacího soudu vycházejí ze zjednodušeného přístupu k právní kvalifikaci přisouzeného jednání, postrádajícího zohlednění všech relevantních skutečností pro míru trestní odpovědnosti ve smyslu znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů. Proto je nelze v jejich výsledném souhrnu bez výhrad akceptovat. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že s ohledem na konstatování poškození zdraví nezletilé M. V. v době zpracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a pedopsychologie, bylo již z tohoto důvodu nutné kvalifikovat újmu na jejím zdraví jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., jak to učinil již soud prvního stupně. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že i přes primární význam jednání obviněného se v podstatné míře na duševním stavu poškozené uplatnily i jiné faktory, zejména trestná činnost družky obviněného, a že podle znalkyň tyto faktory mohly přivodit změnu psychického stavu poškozené a ovlivnit délku jejího léčení i samotnou úspěšnost léčby, nejvyšší státní zástupkyně ve vztahu k tomuto namítla, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného právě soudem odvolacím, protože tyto vlivy bylo podle znalkyň z výše uvedeného oboru třeba posuzovat pouze jako okolnosti mající vliv na délku léčení poškozené a případné trvalé následky v důsledku posttraumatické stresové poruchy. Nejvyšší státní zástupkyně ve vztahu k rozhodnutí soudu druhého stupně taktéž shledala nedostatky při posouzení citelného omezení v obvyklém způsobu života u posttraumatické stresové poruchy, protože je toho názoru, že není podstatné, v jakých intervalech se poškozená dostavuje k lékaři, naopak je nutno přihlédnout k průvodním jevům psychické poruchy spočívajícím v déletrvající poruše spánku, v opětovném prožívání traumatických událostí, ve sníženém sebehodnocení, narušení sociálních vztahů a v neposlední řadě ve zhoršení chronického onemocnění – astmatu. S ohledem i na věk poškozené jsou brutálním jednáním obviněného vážně ohroženy další partnerské a sexuální vztahy poškozené.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. shledal podané dovolání důvodným a za podmínky uvedené v §265b odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 3 To 169/2004, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a předmětnou věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. V souvislosti s tím navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný P. R. prostřednictvím svého obhájce Mgr. D. P. uvedl v písemném vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, že dovolatelka vytrhla jednotlivé teze skutkových zjištění a závěrů soudu druhé instance z kontextu a potom tyto zcela bez souvislostí a navíc účelově v poněkud pozměněné podobě právně hodnotil a v neprospěch obviněného. Následně se obviněný s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr. ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že nebyla shledána existující příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem těžšího následku, respektive zavinění obviněného ve vztahu právě k tomuto těžšímu následku. Následně obviněný zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudem v této trestní věci a tento hodnotil především v souvislosti s rozhodnutím soudu druhého stupně jako správný. V rámci toho uvedl nesouhlas s potenciální právní kvalifikací způsobeného následku jako těžké újmy na zdraví a odkázal na další rozhodnutí uveřejněná pod č. 9/1981, č. 18/1969 a č. II/1965 Sb. rozh. tr.
Z těchto důvodů obviněný v závěru svého vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., případně aby dovolání zamítl podle ustanovení §265j tr. ř. jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zjistil, že dovolání obviněného je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podstatou námitek nejvyšší státní zástupkyně je tvrzení, že s ohledem na konstatování poškození zdraví nezletilé M. V. v době zpracování znaleckého posudku, tedy tři měsíce po způsobení předmětné poruchy na zdraví, bylo nutné následek způsobený jednáním obviněného kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., jak to ostatně učinil již prvoinstanční soud.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, je třeba považovat vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo obvyklý způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. č. 9/1981-II. a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.).
Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená, a to na rozdíl od „ublížení na zdraví“ ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Nejvyšší soud považuje v souvislosti s projednávanou trestní věcí obviněného P. R. za potřebné zdůraznit, že toto omezení nemusí spočívat pouze v omezení fyzické aktivity, ale též i v omezení na úrovni psychiky. Doba, po kterou trvá v konkrétním případě tento vážný stav bývá obvykle podstatně kratší, než trvá celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného, a často i kratší než šest týdnů. V naposled uvedených případech pak musí být závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví nebo onemocnění a příznaků, které ho doprovázejí, nebo také značnou délkou léčení či pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů.
Jak Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisu, podle skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně a následně doplněných a upřesněných soudem odvolacím, poškozená M. V. utrpěla v důsledku shora popsaného jednání obviněného P. R. posttraumatickou stresovou poruchu, jejíž léčení trvalo ještě v době rozhodování odvolacího soudu, tedy více jak čtrnáct měsíců, a to jak antidepresivy (nejprve Arsinem, později Fevarinem) v kombinaci s anxiolytikem, tak i psychoterapií. Z těchto skutkových zjištění však odvolací soud v napadeném rozsudku nevyvodil správné právní závěry, když sice posoudil jednání obviněného jako trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ale současně v rozporu se závěry soudu prvního stupně neshledal splněny podmínky pro právní kvalifikaci podle §242 odst. 3 a §235 odst. 2 písm. d) tr. zák., tedy kvalifikovaných skutkových podstat s ohledem na okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Tento svůj závěr soud druhého stupně odůvodnil především tím, že i přes primární význam jednání obžalovaného se nikoli v nepodstatné míře na duševním stavu poškozené uplatnily i jiné faktory, zejména trestná činnost družky obžalovaného K. Č., jež od poloviny měsíce září do konce listopadu 2003 napadala poškozenou, která z obav o své zdraví a život vycházela z domu ven pouze v doprovodu svých kamarádek. Tyto faktory mohly i podle vyjádření znalkyní přivodit změnu psychického stavu poškozené a ovlivnit délku jejího léčení a úspěšnost samotné léčby. Lze tedy podle odvolacího soudu konstatovat, že příčinný význam jednání obviněného na posuzovaný psychický stav poškozené je působením shora uvedených následných vlivů výrazným způsobem zeslabován.
S tímto názorem odvolacího soudu se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Z vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie, MUDr. J. A. v její výpovědi na č. l. 290, s odkazem na vypracovaný znalecký posudek na č. l. 144 spisu, sice vyplývá, že ataky ze strany družky obviněného mohly k nezlepšování psychického stavu poškozené M. V. též přispět, nikoli však, že právě tyto ataky by byly příčinou nelepšícího se zdravotního stavu. Z výpovědi této znalkyně pak dále plyne, že podle znaleckého posudku může být příčin vzniku posttraumatické stresové poruchy i více, jedna z nich je však rozhodující a ta je poté obsahem traumatizujících vzpomínek a závažných poruch spánku. V tomto konkrétním případě poškozené došlo ke změnám v chování prakticky okamžitě, kdy matka poškozené uvedla, že poškozená se v okamžiku návratu stala problematická, nevycházela z pokojíčku. Na 90% příčin vzniku posttraumatické stresové poruchy v tomto konkrétním případě bylo způsobeno jednáním obviněného. S tímto závěrem se plně ztotožnila i druhá znalkyně PhDr. H. Š.. Tyto závěry, které odvolací soud v napadeném rozsudku cituje nepřesně a neúplně, jsou potvrzeny i lékařskou zprávu ze dne 23. 7. 2004, z které vyplývá, že léčení i v této době stále trvalo, přičemž navzdory medikamentózní léčbě a intenzivní psychoterapii zdravotní stav poškozené stále kolísá. Trvalé následky v psychickém stavu a dalším životě pacientky nelze i podle této zprávy přes poskytovanou péči vyloučit. Lékařka v této zprávě uvedla i svůj názor, že k tomuto nezlepšování zdravotního stavu poškozené dochází „…pravděpodobně i v souvislosti s vlekoucím se soudním procesem…“ (viz č. l. 227 spisu). Nicméně podle názoru Nejvyššího soudu toto spíše potvrzuje závěr obou znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a pedopsychologie, že hlavní, rozhodující příčinou dlouhotrvajícího a nepříliš se zlepšujícího zdravotního stavu poškozené je převážně jednání obviněného, i když k tomu v průběhu doby, kdy psychická porucha trvá, mohly přistoupit i další vlivy, jakými mohly být po dva měsíce trvající ataky ze strany družky obviněného. To vyplývá i z toho, že tyto ataky trvaly po omezenou dobu, a i když ustaly v důsledku odsouzení jejich pachatelky, stále se zdravotní stav obviněné nezlepšoval. Dále mohlo zdravotní stav poškozené ovlivnit i trvání trestního řízení, které trvalo více než jeden rok, avšak toto řízení bylo také vedeno v návaznosti na spáchané trestné činy obviněného a bylo jejich bezprostředním a nutným důsledkem. Nejvyšší soud tedy po odpovědném a komplexním zhodnocení všech uvedených relevantních skutečností z hlediska posouzení příčinné souvislosti jednání obviněného se způsobenou újmou na zdraví u poškozené dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a závažností a délkou trvání poruchy zdraví poškozené ve smyslu naplnění podmínek způsobené těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. existuje a je prokázána v dostatečné intenzitě, když 90% příčin vzniku posttraumatické stresové poruchy a stupně její závažnosti, včetně délky její léčby, bylo způsobeno jednáním obviněného, a proto vznik a trvání této duševní poruchy nebyl v zásadní, tedy v převážné míře ovlivněn ostatními faktory (ataky ze strany družky obviněného a probíhající trestní řízení), nehledě k tomu, že i tyto „jiné faktory“ měly bezprostřední souvislost s jednáním obviněného, neboť trestní řízení bylo vedeno v důsledku jeho trestného jednání a družka obviněného napadala poškozenou právě v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním obviněného.
Následně Nejvyšší soud posuzoval další část dovolání Nejvyšší státní zástupkyně, která se týkala toho, že podle dovolatelky odvolací soud učinil na základě správně zjištěného skutkového stavu nesprávný právní závěr, že vedle nedostatku příčinné souvislosti ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví nebyl naplněn ani požadavek dostatečné míry závažnosti způsobené poruchy na zdraví. Nejvyšší soud se s jejím názorem v zásadě ztotožnil a námitku vztahující se k nesprávnému právního závěru odvolacího soudu o povaze a závažnosti poruchy zdraví poškozené M. V. uznal oprávněnou.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud ve vztahu k míře závažnosti způsobené poruchy na zdraví uvedl, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a pedopsychologie, podrobně popsaly symptomy posttraumatické stresové poruchy, které objektivně mohly negativně působit na obvyklý způsob života poškozené, avšak soud prvního stupně při posuzování této skutečnosti nevzal v úvahu, do jaké míry probíhající medikamentózní léčba mohla tyto symptomy eliminovat, případně zda-li výrazně neomezovala způsob života poškozené samotná léčba. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že režim této léčby, spočívající v medikamentózní léčbě a v pravidelných kontrolách v intervalu jedenkrát za týden až čtrnáct dní, velmi citelným způsobem poškozenou v obvyklém způsobu života neomezuje, neboť poškozená je podle vyjádření znalkyň léčena preparáty, které negativní projevy nemoci, spočívající v úzkosti, zhoršení kvality spánku, apod. odstraňují, přičemž vedlejší účinky těchto léků jsou minimalizovány. Z tohoto zjištění odvolací soud vyvodil, že poškozená je tedy omezována v obvyklém způsobu života jen tím, že je na psychiatrické léčbě závislá. Proto dále uzavřel, že v případě poškozené se sice jedná o déletrvající poruchu zdraví, ale nespojenou s citelnou újmou v obvyklém způsobu života, a proto nebyly splněny všechny podmínky podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Ani s tímto závěrem odvolacího soudu není možno podle názoru Nejvyššího soudu souhlasit.
Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dětská a speciální klinická pedopsychologie, vypracovaném více než tři měsíce po spáchání trestného činu, znalkyně MUDr. J. A. a PhDr. H. Š. uvedly, že pro poškozenou byly okolnosti trestného činu značně traumatizující, v situaci se nedovedla adekvátním způsobem zorientovat a jednat, obviněného se bála, protože jí vyhrožoval, vydíral ji a udržoval ji tak ve stavu bezbrannosti. Znalkyně dále v průběhu vyšetření zjistily, že u poškozené prokazatelně vznikla v souvislosti s projednávaným trestným činem posttraumatická stresová porucha, v rámci toho se prohloubila sociální izolace, byly přítomny poruchy spánku, znovuprožívání traumatizujících událostí, snížené sebehodnocení, narušení sociálních vztahů. Tato porucha byla sice včas objevena a adekvátně, též medikamentózně, léčena, avšak prognózu ve vztahu k dalšímu průběhu poruchy a k možnému trvalému poškození duševního zdraví poškozené charakterizovaly znalkyně jako stále velmi nejistou (č. l. 156 spisu). S ohledem na okolnosti, za kterých k předmětné události došlo a které byly podle názoru obou znalkyní hodnoceny jako velmi brutální (tento závěr přihlížel především k věku a psychickému stavu nezletilé), jsou takto velmi ohroženy do budoucna partnerské a sexuální vztahy poškozené. Dalším následkem prožité události podle znaleckého posudku bylo přechodné zhoršení chronického onemocnění – astmatu – u vyšetřované nezletilé. Toto alergické onemocnění je řazeno mezi tzv. psychosomatické poruchy a hloubka potíží či závažné komplikace průběhu nemoci jsou spojeny s poruchou duševního zdraví nemocné osoby. K tomuto následku odvolací soud v napadeném rozsudku z hlediska závažnosti poruchy zdraví poškozené vůbec nepřihlédl, ač je také z hlediska omezení v obvyklém způsobu života poškozené významným faktorem, neboť astmatické onemocnění též výrazně ovlivňuje jeho kvalitu. V souvislosti s tím znalkyně vyloučily další účast poškozené u soudu, neboť hrozí další poškození nezletilé ve smyslu prohloubení stávající posttraumatické stresové poruchy, a v důsledku toho nebyla poškozená nezletilá M. V. předvolávána k hlavnímu líčení a nebyla ani v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně či veřejného zasedání odvolacího soudu vyslýchána.
Dále Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že nelze přijmout argumentaci odvolacího soudu obsažnou v napadeném rozsudku, že poškozená byla vlastně ve svém běžném způsobu života omezena pouze závislostí na psychiatrické léčbě, respektive na její medikamentózní části. Z výpovědi znalkyně MUDr. J. A. před odvolacím soudem vyplývá, že nezletilá poškozená M. V. utrpěla obtížně terapeuticky ovlivnitelnou posttraumatickou stresovou poruchu spojenou s navracejícími se posttraumatickými vzpomínkami a se závažnými poruchami spánku, dále s narušením vztahu k okolí a jejím vrstevníkům, sníženým sebehodnocením, jakož i narušením jejího budoucího života, s délkou léčení delší jednoho roku. V tomto konkrétním případě došlo ke změnám chování poškozené okamžitě po činu obviněného, když důkazem je svědecká výpověď matky poškozené M. V. st., která uvedla, že poškozená se v okamžiku návratu stala problematická, když ani nevycházela doma z pokojíčku. Pokud bylo namítáno, že toto jednání bylo ovlivněno i tím, že se rozešla s partnerem A. N., nelze k tomu podle znalkyně MUDr. J. A. přihlížet, protože to spolu souvisí, neboť pokud by nedošlo k jednání obviněného, nenásledoval by rozchod s přítelem. Posttraumatická stresová porucha je v tomto případě modifikována tím, že došlo k sexuálnímu ataku, což je skutečnost, která situaci ztěžuje a prognóza je proto do budoucnosti velmi problematická. Psychosexuální vývoj, který u poškozené nezletilé počíná, je započatý tímto patologickým způsobem, a proto tento případ je svízelně terapeuticky ovlivnitelný. Posttraumatická stresová porucha ovlivňuje život poškozené ve společnosti, jsou narušeny vztahy s vrstevníky a pozdní následky sexuálního zneužívání ohrožují její sociální vztahy, schopnost navázat přiměřený partnerský vztah, rodinu, děti a celý řetěz životních událostí. Podle názoru znalkyně MUDr. J. A. se jedná o velmi závažný fenomén (č.l. 290 až 291 spisu). S přihlédnutím k tomuto vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dětská, s kterým se plně ztotožnila i druhá znalkyně PhDr. H. Š., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že posttraumatická stresová porucha diagnostikovaná u nezletilé poškozené M. V. naplňuje vzhledem ke své povaze a závažnosti znaky vážné poruchy zdraví ve smyslu §89 odst. 7 věty první tr. zák.
Z hlediska omezení obvyklého způsobu života nezletilé poškozené M. V. považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že u duševní poruchy nelze mechanicky aplikovat závěry týkající se somatických onemocnění, jak učinil v napadeném rozsudku odvolací soud, neboť postižení psychiky poškozené a z toho vyplývající omezení je naprosto rozdílné povahy a projevuje se ve zcela jiné oblasti jejího života. Přitom nelze souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu, že užívanými léky byly negativní projevy nemoci, spočívající v úzkosti, kvalitě spánku apod., odstraněny, když ze zprávy o průběhu léčby nezletilé poškozené M. V. ze dne 23. 7. 2004, tedy více jak jedenáct měsíců po spáchání činu, vyplývá, že jí bylo třeba pro zhoršení jejího stavu zvýšit dávku antidepresiv a nahradit nedostatečně účinné antidepresivum - Jarsin účinnějším Fevarinem (č. l. 227 spisu). Jestliže posttraumatická stresová porucha je spojena s navracejícími se posttraumatickými vzpomínkami, stavy úzkosti a z toho vyplývajícími závažnými poruchami spánku, byť v průběhu léčby je jejich intenzita tlumena vysokými dávkami antidepresiv v kombinaci s anxiolytikem, kdy však poškozená po dobu delší tří měsíců odmítá vycházet nejprve ze svého pokoje a později z domu bez doprovodu, zhoršil se jí prospěch ve škole, až musela odejít z jazykové školy na běžnou základní školu (viz č. l. 65, 167 až 168), přičemž i přes intenzívní medikamentózní léčbu a psychoterapii zdravotní stav poškozené v průběhu léčby kolísal (č. l. 227), dále byl zásadně po dobu delší jednoho roku ovlivněn život nezletilé poškozené v sociální oblasti, byly narušeny vztahy s vrstevníky a pozdější následky sexuálního zneužívání ohrožují její další vztahy, schopnost navázat přiměřený partnerský vztah, rodinu, děti a celý řetěz životních událostí, jde nepochybně o zvláště citelné omezení v obvyklém způsobu života nezletilé poškozené M. V. způsobené jednáním obviněného P. R..
Tyto následky trestného jednání obviněného ve vztahu k poškozené spočívající v obtížně terapeuticky ovlivnitelné posttraumatické stresové poruše jsou natolik závažné a natolik ji omezují v běžném způsobu jejího života, že jsou nejen vážnou poruchou zdraví, ale zároveň s ohledem na popsané výrazné a dlouhodobé omezení v obvyklém způsobu života, kdy poškozená není schopna být bez psychiatra, je po dobu delší jednoho roku léčena medikamentózně i psychoterapií, přičemž navíc ani další prognóza vývoje této duševní poruchy není dobrá, naplňují i znaky delší doby trvající poruchy zdraví. Zváží-li se všechny uvedené skutečnosti z hlediska povahy a závažnosti poruchy zdraví u nezletilé poškozené M. V., je třeba shrnout, že v případě posuzované posttraumatické stresové poruchy jde o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. K tomuto těžšímu následku je dáno u obviněného nedbalostní zavinění ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. ve formě nevědomé nedbalosti, neboť sice zřejmě nevěděl, že svým jednáním může takový následek ve formě těžké újmy na zdraví u poškozené spočívající v posttraumatické stresové poruše způsobit, ale vzhledem k shora popsaným okolnostem případu, zejména k intenzitě sexuálního zneužívání ve formě soulože a felace s ejakulací do úst poškozené, ke kterému ji navíc nutil popsanými výhrůžkami, přičemž ji i vyhrožoval, že pokud jeho jednání někomu prozradí, že si ji najde a zbije jí, jakož i s přihlédnutím k věku nezletilé poškozené, a k svým osobním poměrům, když mohl sledovat úzkostné reakce nezletilé poškozené při činu a bezprostředně po něm, to vědět měl a mohl.
Vzhledem k tomu, že obviněný shora popsaným jednáním jednak vykonal soulož s nezletilou poškozenou M. V., tedy s osobou mladší patnácti let, a tuto i jiným způsobem pohlavně zneužil, a jednak ji pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy nutil, aby něco konala a trpěla, a oběma těmito činy jí způsobil těžkou újmu na zdraví, naplnil tím znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 3 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.
Nejvyšší soud proto zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. k dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 3 To 169/2004, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 53 T 4/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že pochybení odvolacího soudu spočívalo jen v nesprávném a v neúplném vyhodnocení okolností rozhodných pro posouzení poruchy zdraví nezletilé poškozené M. V. jako těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., pak Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci ihned rozhodl, přičemž ze shora uvedených důvodů uznal obviněného P. R. vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku tohoto rozsudku, protože jeho jednáním byla poškozené zaviněně způsobena těžká újma na zdraví [§6 písm. a) tr. zák.]. Při rozhodování podle §265m odst. 1 tr. ř. vycházel Nejvyšší soud ze skutkového stavu zjištěného v napadeném rozhodnutí, který pouze z hlediska těžké újmy na zdraví upřesnil tak, aby popsaný skutek vyjadřoval rozhodné skutečnosti pro takové právní posouzení. Vycházel přitom, jak již bylo shora rozebráno, zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dětská a speciální klinická pedopsychologie, vypracovaného na osobu nezletilé poškozené, jakož i z výpovědí obou znalkyní, a to jak v hlavním líčení před soudem prvního stupně, tak i při doplnění dokazování ve veřejném zasedání odvolacího soudu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval okolnostmi rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, který je třeba obviněnému P. R. za trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 3 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. uložit, když změnu výroku o vině v neprospěch obviněného oproti rozsudku odvolacího soudu je třeba promítnout i do výroku o trestu. V tomto směru Nejvyšší soud vycházel již ze skutečností, které ve svých rozhodnutích hodnotily již soud prvního stupně i odvolací soud, na jejichž odůvodnění v zásadě pro stručnost odkazuje, přičemž přihlédl k účelu trestu a ke všem zákonným hlediskům rozhodným pro druh a výměru trestu ve smyslu §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dopustil popsaného trestného jednání, kterým porušil jednak zájem na ochraně mravního a tělesného vývoje dětí z hlediska jejich pohlavní nedotknutelnosti a jednak zájem na svobodném rozhodování nezletilé poškozené v sexuální oblasti. Do těchto zájmů zasáhl obviněný v tomto konkrétním případě ve větším rozsahu, a to s ohledem na způsoby pohlavního zneužívání formou soulože i orálními sexuálními praktikami a způsoby vynucování těchto praktik, včetně vyhrožování zbitím poškozené i jejího přítele. Obviněný se tedy dopustil jednání se závažným následkem, přičemž jeho jednání bylo vedeno pohnutkou spočívající v sexuální nezdrženlivosti, když využil situace, která se mu naskytla, byl si velmi dobře vědom věku nezletilé i jejího přítele a nezletilou přiměl nejprve k souloži a později i k orálním sexuálním praktikám. Nejvyšší soud neshledal na straně obviněného polehčujících okolností, a to zejména proto, že jeho doznání nebylo zcela jednoznačné, když zčásti ohledně některých podstatných skutečností vypovídal ve svých postupně složených výpovědích rozdílně, a navíc nelze u něho dovodit, že by svého trestného činu upřímně litoval [§33 písm. ch) tr. zák.] či při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům [§33 písm. j) tr. zák.]. Na druhé straně byla u něho shledána přitěžující okolnost ve smyslu §34 písm. k) tr. zák. [před novelizací provedenou zákonem č. 692/2004 Sb. šlo o ustanovení §34 písm. i) tr. zák.], neboť spáchal více trestných činů, když se dopustil dvou zvlášť závažných úmyslných trestných činů v jednočinném souběhu. Pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví spočívající v obtížně terapeuticky ovlivnitelné posttraumatické stresové poruše spojené s navracejícími se posttraumatickými vzpomínkami a se závažnými poruchami spánku, dále s narušením vztahu k okolí a jejím vrstevníkům, jakož i jejího budoucího života, s délkou léčení delší jednoho roku, přihlédl Nejvyšší soud jen ke konkrétním shora popsaným okolnostem týkajícím se intenzity této vážné poruchy zdraví, pokud tyto přesáhly obvyklou intenzitu takové těžké újmy na zdraví, tedy zejména k závažnosti narušení jejího obvyklého způsobu života a k délce léčení nezletilé poškozené nad rámec obvykle zvažovaných šesti týdnů jeho trvání.
Při posuzování osoby obviněného vycházel Nejvyšší soud z toho, že v místě bydliště byl od roku 1998 projednáván dne 22. 5. 2003 pro přestupek podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a že byl v minulosti jako mladistvý odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. 2 T 155/97, pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. k původně podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců se zkušební dobou na dvacet měsíců, který však později vykonal dne 3. 5. 2001 na základě usnesení téhož soudu ze dne 23. 12. 1999, sp. zn. 2 T 155/97, neboť byl ve zkušební době jako mladistvý odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 1 T 84/89, opět pro trestný pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v trvání dvou roků a šesti měsíců. Pokud jde o toto posledně uvedené odsouzení, bylo usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 1 T 84/99, rozhodnuto, že se osvědčil, a proto se na něj podle §60 odst. 3 tr. zák. hledí, jakoby odsouzen nebyl, a nelze tedy k tomuto odsouzení přihlížet jako k recidivě ve smyslu §34 písm. l) tr. zák. [před novelizací provedenou zákonem č. 692/2004 Sb. šlo o ustanovení §34 písm. k) tr. zák.]. V případě prvního odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. 2 T 155/97, na základě něhož obviněný dne 3. 5. 2001 vykonal trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, soud prvního stupně důvodně řešil v souvislosti s původně žalovanou zvlášť nebezpečnou recidivou podle §41 odst. 1 tr. zák. předběžnou otázku případného zahlazení tohoto vykonaného trestu ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu, o kterém nebylo ve smyslu tehdy platného a účinného ustanovení §87 odst. 1 tr. zák. přes jasný zákonný požadavek rozhodnuto, a správně dospěl k závěru, že s ohledem na příznivé hodnocení obžalovaného po dobu výkonu tohoto trestu ve V. O. a následně ve V. O., kdy se choval slušně, neměl žádné problémy, přičemž jeho pracovní hodnocení bylo průměrné a ke konci trestu se dokonce zlepšilo, nelze k tomuto odsouzení přihlížet v neprospěch obviněného, neboť u něho přicházelo v úvahu zahlazení. Nesprávně však tento soud a následně i odvolací soud v napadeném rozhodnutí současně k tomuto odsouzení přihlížely jako k recidivě při výměře ukládaného trestu. Právní fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, znamená, že odsouzení, kterého se týká tato fikce, přestalo právně existovat. Je proto přinejmenším v logickém rozporu, jestliže se v jedné souvislosti odsouzení považuje za právně neexistující, ale v jiné souvislosti se naopak považuje za existující. Zákon neposkytuje žádný podklad pro závěr, že při ukládání trestu za nový trestný čin platí účinky uvedené fikce jen ve vztahu k okolnosti zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a nikoli též ve vztahu ke kritériím, které jsou rozhodující pro výměru trestu (§31 odst. 1 tr. zák.). Omezovat účinky uvedené právní fikce jen na vyloučení možnosti připsat pachateli okolnost, že se posuzovaných trestných činů dopustil za okolnosti zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., znamená obcházet zákon. Lze tedy uzavřít, že pokud o odsouzení platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, skutečnost odsouzení (samozřejmě ani další skutečnosti, které mají v odsouzení svůj podklad, zejména výkon trestu a jeho účinek na pachatele) nesmí soud brát v žádné souvislosti v úvahu a musí při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Může tedy hodnotit jen ty další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny (srov. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.). V důsledku toho Nejvyšší soud uložil zásadně mírnější úhrnný trest, než jakým byl trest odnětí svobody, který s přihlédnutím k okolnosti recidivy v neprospěch obviněného uložil soud prvního stupně ve shora uvedeném zrušeném rozsudku ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 53 T 4/2004, a to v trvání sedmi let, což je trest těsně nad čtvrtinou zvýšené trestní sazby uvedené v §242 odst. 3 tr. zák., který náležitě vyjadřuje všechny zmíněné okolnosti případu a je odpovídající i osobě obviněného, stupni jeho narušení a možnostem jeho nápravy. Tento trest je s přihlédnutím k §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. ze zákona nepodmíněným trestem.
Pro výkon tohoto trestu Nejvyšší soud zařadil obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, neboť mu byl trest uložen za úmyslné trestné činy a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou. Pro použití §39a odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud neshledal v případě obviněného splněny zákonné podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.