ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.300.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 300/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2005 o dovolání, které podal obviněný L. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 268/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 68/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. L. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 50 T 68/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 268/2004, uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 3. 8. 2003 v době kolem 16.00 hodin v P. na křižovatce ulic P. – V. poté, co nevyhověl výzvě příslušníka P. Č. r. pprap. M. K. k předložení dokladů za účelem provedení silniční kontroly, nasedl do vozu a počal z místa ujíždět, ačkoli u přední levé části vozidla v úrovni předního levého blatníku stál poškozený nstržm. T. M., který se tak snažil bránit obviněnému v případném odjezdu, přičemž jízdou poškozeného ohrozil, ten se snažil úskokem vyhnout střetu s vozidlem, byl však zachycen levým vnějším zpětným zrcátkem, jímž byl zasažen do levé ruky, čímž mu byla způsobena krevní podlitina s otokem a kožní oděrkou na malíkové ploše levého zápěstí s omezením hybnosti zápěstí, pohmoždění a podvrtnutí levého zápěstí a toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost v trvání od 3. 8. 2003 do 18. 8. 2003, po kterou byl omezen v obvyklém způsobu života.
Za to byl obviněný L. L. odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 400 000,- Kč. Podle §53 odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému povoleno zaplacení peněžitého trestu v měsíčních splátkách po 50 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 25 T 72/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného L. L. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému L. L. doručen dne 5. 11. 2004, jeho obhájci dne 21. 10. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 20. 10. 2004.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný L. L. prostřednictvím svého obhájce dne 23. 12. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se důkazní situace v odvolacím řízení oproti důkazní situaci před soudem prvního stupně podstatně změnila, neboť byla vyslechnuta svědkyně H. B., ovšem Městský soud v Praze zmíněné výpovědi neuvěřil. Obviněný se domnívá, že tato výpověď byla hodnocena nesprávně, neboť není v rozporu s jeho výpovědí, naopak je v rozporu s tvrzením policistů, což však nemusí nutně znamenat, že je nepravdivá. Obviněný se domnívá, že svědkyně H. B. sledovala celou záležitost jako osoba nezainteresovaná, přičemž podle její výpovědi k žádnému útoku ze strany obviněného vůči policistům nedošlo, naopak tito policisté útočili na jeho automobil, což popírají. Obviněný v této souvislosti rovněž tvrdí, a to na rozdíl od názoru vysloveného v napadeném rozsudku, že zasahující policisté se znali se svědkem P. H. Obviněný je tak přesvědčen, že z důkazů, které jsou k dispozici, nelze dojít k jednoznačnému závěru o jeho vině předmětným trestným činem, neboť soudy dříve činné ve věci opřely svá rozhodnutí o vině a trestu nikoli o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nýbrž o pouhou pravděpodobnost a při určování, která z možných variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, zvolily tu, která je pro obviněného méně příznivá.
Obviněný L. L. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného L. L. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je dovolání sice podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ve skutečnosti namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudem. Těmito skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, je přitom Nejvyšší soud podle mínění státního zástupce vázán, přičemž uplatněný dovolací důvod je dán jen tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný L. L. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. L. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný L. L. však v podstatě nesouhlasí se skutkovými (nikoli právními) závěry soudů obou stupňů, podle nichž se dopustil posuzovaného skutku. V rámci svých dovolacích námitek totiž obviněný zpochybňuje správnost hodnocení některých důkazů a popírá, že by se dopustil trestného činu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném hodnocení důkazů, které provedly soudy obou stupňů, přičemž z toho obviněný vyvozuje nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. L., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný L. L. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. L. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že obviněný L. L. nevyhověl výzvě příslušníka P. Č. r. k předložení dokladů za účelem provedení silniční kontroly, nasedl do auta a začal ujíždět, přičemž tím ohrozil a poté popsaným způsobem způsobil zranění poškozenému příslušníkovi P. Č. r., který se mu snažil v odjezdu zabránit. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení uvedených skutkových zjištění a dospět k závěru o beztrestnosti obviněného L. L., jak se toho ve svém dovolání domáhá, musel by dovolací soud modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zmíněného trestného činu. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný L. L. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněný L. L. i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y