ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.316.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 316/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2005 o dovolání obviněného JUDr. B. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 13/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. B. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 17 T 13/2001, byl obviněný JUDr. B. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, kterého se dopustil tím, že jako právní zástupce státního podniku S. l. l. T. ve věci žaloby podané žalobcem Ing. J. P. proti žalovanému státnímu podniku S. l. l. T. o zaplacení částky ve výši 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, předložil dne 22. 12. 1997 rozbor sporu, v němž uvedl nepravdivé údaje a navrhl částečné uznání požadavku žalobce zastupující ředitelce MUDr. O. V., dosáhl jejího souhlasu s tímto postupem tím, že ji uvedl v omyl, a dne 29. 12. 1997 při jednání u Krajského soudu v Českých Budějovicích částečně uznal nároky žalobce, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání č. j. 13 Cm 154/97 – 88, jímž odpůrci S. l. l. T. bylo uloženo zaplatit žalobci Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s 18ti procentním úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 a advokátovi JUDr. J. D. částku 2.032.620,- Kč, a způsobil tak škodu S. l. l. T. ve výši nejméně 113.198.197,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. B. T. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen současně i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, na dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný uznán povinným nahradit poškozenému M. T., M. n., T. způsobenou škodu ve výši 113.198.197,- Kč s 8,5 % úrokem od 14. 11. 2001 a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené M. T. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný JUDr. B. T. odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To 177/02, tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, předmětné rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud poté o odvolání obviněného JUDr. B. T. znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného JUDr. B. T. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, jenž spáchal tím, že jako právní zástupce státního podniku S. l. l. T. ve věci žaloby podané žalobcem Ing. J. P. proti žalovanému státnímu podniku S. l. l. T. o zaplacení částky ve výši 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, předložil dne 22. 12. 1997 rozbor sporu, v němž v úmyslu neoprávněně obohatit Ing. J. P. a jeho právního zástupce JUDr. J. D. uvedl záměrně nepravdivé údaje o oprávněnosti jeho nároků a navrhl zastupující ředitelce MUDr. O. V. částečné uznání požadavku žalobce, dosáhl jejího souhlasu s tímto postupem tím, že ji uvedl v omyl, a dne 29. 12. 1997 při jednání u Krajského soudu v Českých Budějovicích částečně uznal nároky žalobce, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání č. j. 13 Cm 154/97 – 88, jímž odpůrci S. l. l. T. bylo uloženo zaplatit žalobci Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 a advokátovi JUDr. J. D. částku 2.032.620,- Kč, které jim byly ve dnech 14. a 15. 5. 1998 na základě tohoto pravomocného rozsudku uhrazeny F. n. m. Č. r., čímž způsobil F. n. m. ČR, respektive Č. r., škodu ve výši nejméně 113.198.197,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. B. T. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen současně i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, na dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný uznán povinným nahradit poškozenému M. T., M. n., T. způsobenou škodu ve výši 80.649.015,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z částky 44.149.616,- Kč od 14. 11. 2001 a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené M. T. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004, podal obviněný JUDr. B. T. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. opět dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že podle jeho názoru Vrchní soud při opětovném rozhodnutí po vrácení trestní věci Nejvyšším soudem nerespektoval rozhodnutí dovolacího soudu, neboť mu byla Nejvyšším soudem uložena povinnost provést ve věci další důkazy, což Vrchní soud neučinil. Odvolací soud při posouzení toho, zda a komu byla způsobena jednáním obviněného majetková újma, opomenul, že nebylo podle názoru dovolatele možné dovodit existenci zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi právním rozborem, jímž uvedl obviněný v omyl ředitelku lázní MUDr. V., a koncovým článkem řetězce na sebe navazujících dalších událostí, tedy úhradou předmětných pohledávek ze strany F.n.m. Protože tedy nebylo dáno zavinění obviněného k příčinné souvislosti, nemohla být podle mínění dovolatele naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, a to zavinění ve vztahu k tomuto konečnému následku, jímž byla úhrada dluhu lázní, který vznikl na základě pravomocného rozsudku krajského soudu, F.n.m. V. Č. r. mohla totiž podle obviněného jednat i jinak, a to tak, že by „přehodnotila způsob privatizace a v rámci toho by přiřkla lázně Ing. P., což by vedlo k zániku pohledávky splynutím v osobě vlastníka, popřípadě započtením“, o což se Ing. P. velmi snažil a obviněný JUDr. T. jednal v jeho zájmu. Vzhledem k tomu, že obviněný svým jednáním vytvořil situaci, která nahrávala tomu, aby ve veřejné soutěži o privatizaci lázní T. zvítězila nabídka Ing. P., který by pohledávkou za lázněmi mohl argumentovat a jehož pohledávka by tím zanikla. Proto lze říci, že jednání skončilo ve stadiu, kdy vytvořil podmínky pro případné dokonání trestného činu, ke kterému však při jiné reakci na věci zúčastněných subjektů nemuselo dojít. Z uvedeného dovolatel vyvodil, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a tr. zák., neboť stadium bližší dokonání trestného činu konzumuje stadium vzdálenější. Dovolatel dále dovodil, že ze strany F. n. m. nešlo o jednání v omylu, neboť v době, kdy F.n.m. plnil, měl již požadovat náhradu škody na obviněném, pokud měl za to, že k plnění došlo v důsledku jeho zavinění. Následně obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku popřel, že by M. T. mohlo mít postavení poškozeného v trestním řízení, neboť na tento subjekt přešel závazek S. l. l. T. vůči F.n.m., který je z občanskoprávního hlediska bezdůvodným obohacením, přičemž jde o jiný závazek, než závazek vůči Ing. P., který způsobil obviněný. Proto M. T., byť by se stalo právním nástupcem S. l. l. T., jak je tvrzeno rozsudkem, není poškozeným v trestním řízení a nemělo být s nárokem na náhradu škody vůbec připuštěno k trestnímu řízení. V této souvislosti citoval dovolatel rozhodnutí publikovaná pod č. 3/1962 a č. 7/1978 Sb. rozh. tr. Pokud bylo M. T. se svým nárokem připuštěno, měl se Vrchní soud vypořádat s rozpory vyplývajícími z důkazů provedených u veřejného zasedání, podle kterých bylo na účet F. kromě M. T. plněno i dalšími subjekty.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, dále zrušil i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, č. j. 17 T 13/2001 – 1133, a postupoval podle §265l tr. ř. a s ohledem na to, že Vrchní soud v Praze již jednou nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, přikázal věc k projednání jinému senátu. V souvislosti s tím také dovolatel požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby odložil výkon uvedeného rozhodnutí do doby, než bude o tomto dovolání rozhodnuto.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného JUDr. B. T. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření konstatoval, že dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají ani formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu, a dílem jde o námitky zjevně nedůvodné. Nelze totiž při posuzování důvodnosti dovolacích námitek směřujících proti právní kvalifikaci skutku přihlížet k té jejich části, ve které dovolatel vytýká soudům nesprávné hodnocení důkazů, respektive nerespektování principu presumpce neviny při hodnocení záměrů obviněného, jelikož Nejvyšší soud musí důsledně vycházet ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině, příp. doplněných v odůvodnění soudního rozhodnutí. K další námitce obviněného státní zástupce uvedl, že použití právní kvalifikace trestného činu pletich při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle §128a tr. zák. nepřicházelo vůbec v předmětné věci v úvahu, neboť citované ustanovení je určeno primárně nikoli k ochraně zájmů majetkových, ale k ochraně zájmu na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže nebo dražby, zejména zájmu na dodržování rovných podmínek pro všechny účastníky. Na závěr státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá, a současně navrhl, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V té souvislosti je třeba poznamenat, že není důvodná námitka dovolatele, že Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, uložil Vrchnímu soudu v Praze provést ke skutkovým okolnostem výroku o vině další dokazování. Nic takového z uvedeného usnesení nevyplývá. Pokud se Nejvyšší soud zmínil o možnosti provádět další dokazování (srov. zejména str. 19 až 21 cit. usnesení Nejvyššího soudu), bylo to jen k odůvodnění postupu Nejvyššího soudu z hlediska doplňování skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně vztahujících se k výroku o vině a dále k možnosti rozhodování o náhradě škody, ohledně níž odvolací soud dokazování v potřebném rozsahu doplnil (viz č. l. 1484 spisu).
Z hlediska důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v první části svého dovolání namítl, že pokud by Vrchní soud v Praze hodnotil důkazy podle zásady presumpce neviny, musel by hodnotit jeho úmysl ve vztahu k záměru, který sám u něj shledává, a to zvýhodnit Ing. P.a ve veřejné soutěži o privatizaci lázní. V rámci dalšího průběhu privatizace lázní po jeho inkriminovaném kroku však ztratil v určité fázi na další běh událostí vliv a nemohl tudíž předpokládat, že dojde k úhradě závazku lázní a nikoli k privatizaci ve prospěch Ing. P.
Nejvyšší soud po důsledném přezkoumání všech rozhodných okolností shledal, že tato námitka má ve své podstatě skutkový charakter (viz odkaz obviněného na hodnocení důkazů) a dovolatel jejím prostřednictvím dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci až na základě změny skutkových zjištění po novém zhodnocení důkazů způsobem jím předpokládaným a zcela odlišným od skutkových závěrů odvolacího soudu a teprve z nich následně vyplývajících hmotně právních závěrů ohledně právní kvalifikace jednání obviněného. I přesto se však pro úplnost k této námitce považoval Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit, a to v tom směru, že pokud dovolatel namítl nedostatek zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti, Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že k tomuto se již dostatečně a zcela bez výhrad ze strany Nejvyššího soudu vyjádřil odvolací soud, který právě na dovolatelem zmiňované straně 13 svého rozhodnutí ze dne 25. 8. 2004 tuto otázku řešil a odkázal na podrobné odůvodnění předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci pod sp. zn. 11 Tdo 902/2003. Již v tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný JUDr. B. T. veškeré své kroky činil záměrně právě proto, aby dosáhl úhrady předmětných pohledávek Ing. J. P. a JUDr. J. D., při jemu známé insolventnosti S. l. l. T., a přitom mu musely být známy a také byly známy oba způsoby, které úhradu předmětných pohledávek umožňovaly, tedy buď započtení v rámci privatizace lázní Ing. J. P., nebo úhrada z F.n.m. ČR. Druhý způsob byl navíc uplatňován při předchozích pohledávkách vůči státu a tento postup také jasně vyplývá ze zák. č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o F.n.m. Č.r. Přitom není pochyb o tom, že právě uvedením v omyl ředitelky S. l. l. T. MUDr. O. V. došlo k řetězci na sebe navazujících událostí, které byly završeny úhradou předmětných pohledávek vzniklých na základě podvodného jednání obviněného JUDr. B. T., tedy jím úmyslně vyvolaných, a přiznaných rozsudkem pro uznání Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 1997, č. j. 13 Cm 154/97 – 88, F.n.m. Č.r. Tento F. jednal shodně jako v. Č.r. v návaznosti na omyl jmenované zastupující ředitelky S. l. l. T. vyvolaný jednáním obviněného, jehož důsledkem bylo vydání uvedeného rozsudku pro uznání, a v tomto smyslu proto i tyto subjekty jednaly na základě obviněným vyvolaného omylu, tedy na základě podvodného jednání obviněného JUDr. B. T. Jak již konstatoval Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, všechny tyto subjekty byly v určitém stadiu skutkového děje oprávněny učinit úkony směřující k vyplacení daného fiktivního závazku, k jehož vydání vedly kroky podniknuté obviněným JUDr. B. T. Ani jeden z nich přitom nebyl nijak zasvěcen do operace prováděné tímto obviněným po dohodě s Ing. J. P. a postupovaly na základě skutečností vyplývajících z uvedeného rozsudku pro uznání, do něhož byl tento fiktivní závazek promítnut, resp. z nepravdivých údajů sdělených obviněným (viz str. 12 cit. usnesení). Z těchto důvodů byl vzhledem k výše uvedeným skutečnostem následek spočívající ve škodě ve výši 113.198.197,- Kč v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a byl i pokryt jeho zaviněním ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný primárně činil veškeré své kroky k tomu, aby dosáhl právě tohoto výsledku, a to přiznání předmětných záměrně vykonstruovaných pohledávek v celkové výši 113.198.197,- Kč zmíněným rozsudkem pro uznání a jejich zaplacení na základě tohoto rozsudku, k čemuž také F.n.m. Č.r. došlo, a proto z jeho strany jde v tomto smyslu o přímý úmysl.
Za předpokladu dovolatelem tvrzeného nedostatku subjektivní stránky souzeného trestného činu, s kterým se však Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů neztotožňuje, pak obviněný namítá zejména to, že jeho jednání skončilo ve stadiu, v němž pouze vytvořil podmínky pro případné dokonání trestného činu, avšak při jiné reakci na věci zúčastněných subjektů k tomuto dokonání vůbec nemuselo dojít. Pokud by tedy odvolací soud hodnotil důkazy způsobem, který odpovídá principu presumpce neviny, musel by podle dovolatele u něj shledat nedostatek zavinění ve vztahu ke způsobenému následku, který nemohl předvídat, neboť na pozdější běh událostí ztratil vliv. Takové jednání však nemůže být pokusem trestného činu podvodu (podle názoru Nejvyššího soudu však jde o dokonaný trestný čin – viz str. 15 až 16 cit. usnesení sp. zn. 11 Tdo 902/2003), ale jiným dokonaným trestným činem, a to trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a tr. zák. Tento svůj závěr dovolatel zdůvodnil tím, že z obecných principů českého trestního práva vyplývá, že stadium bližší dokonání trestného činu konzumuje stadium vzdálenější. Proto při náležitém posouzení věci měl odvolací soud dospět k závěru, že obviněný dokonal trestný čin podle §128a tr. zák., neboť k jednání v tomto zákonném ustanovení uvedenému nemusí dojít při veřejné soutěži, ale i v souvislosti s ní, jak tomu bylo v případě privatizace lázní T. Vzhledem k tomu, že Ing. P. nakonec v soutěži lázně nezískal, ale byla dána přednost řešení, které představovala úhrada jeho pohledávky F.n.m. Č.r., získal obviněný pro Ing. P. z nedbalosti značný prospěch a jeho jednání tak bylo nutno posoudit podle §128a odst. 2 písm. b) tr. zák., nikoli jako dokonaný trestný čin podvodu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti.
Přesto, že i tato námitka je primárně založena na požadavku změny skutkových zjištění, považuje Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že se vztahuje k právní kvalifikaci skutku, za potřebné se k ní podrobněji vyjádřit. Především je třeba ve vztahu k poměru obou dovolatelem zmíněných stadií trestného činu - pokusu podvodu a dokonaného trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě - zdůraznit, že zásada, kdy stadium bližší dokonání trestného činu konzumuje stadium vzdálenější, může být uplatňována pouze a jenom ve vztahu k témuž trestnému činu. Ve skutečnosti tedy platí, že pachateli se přičítá jen nejzávažnější forma téže skutkové podstaty trestného činu, který spáchal, tedy forma bližší dokonání, a pokud jde o dokonaný trestný čin, pak není na místě tuto otázku řešit, neboť v případě, kdy pachatel dokonal trestnou činnost, bude odpovědný pouze za dokonaný trestný čin, přičemž tento dokonaný trestný čin zahrnuje v sobě i jeho pokus, který se poté nepřičítá zvlášť. Potud by bylo možno s dovolatelem citujícím obecnou teorii trestního práva v zásadě souhlasit. Nelze však připustit, aby tato zásada byla aplikována na případ, v rámci něhož by obviněný spáchal jedním jednáním dva různé trestné činy, jeden ve stádiu pokusu a druhý jako dokonaný trestný čin. Za této situace by se totiž nejednalo o jednotlivá stadia téhož trestného činu, ale o otázku možnosti jednočinného souběhu více různých trestných činů (případně spáchaných i v různých stadiích toho kterého trestného činu), jenž by byl případně vyloučen z důvodů speciality, subsidiarity nebo faktické konzumpce, ale nikoli jen z toho důvodu, že jeden z nich je ve stadiu pokusu a jiný ve stadiu dokonaného trestného činu. V této souvislosti musí však Nejvyšší soud opět připomenout, že tyto úvahy zde jsou však uváděny jen z důvodu vypořádání se s námitkami obsaženými v dovolání, přičemž však při posuzování důvodnosti dovolacích námitek směřujících proti právní kvalifikaci skutku je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině doplněných v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto výše uvedené nemůže platit o souzeném jednání dovolatele, neboť v návaznosti na znění skutkové věty výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího a skutková zjištění v něm obsažená je nutno důvodně učinit závěr, že jednání obviněného naplňovalo nikoli zákonné znaky pokusu podvodu, nýbrž dokonaného trestného činu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a v tomto směru bylo podle názoru Nejvyššího soudu právně posouzeno zcela správně.
Použití právní kvalifikace trestného činu pletich při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle §128a tr. zák. nepřicházelo v případě jednání spáchaného dovolatelem vůbec v úvahu. Toto ustanovení je určeno především k ochraně zájmu na řádném a zákonném provedení veřejné soutěže nebo dražby, zejména zájmu na dodržování rovných podmínek pro všechny účastníky. Tohoto trestného činu podle §128a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Zjednáním výhodnějších podmínek ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí např. stanovení výhodnějších podmínek k podání návrhu, poskytnutí informací neznámých dalším účastníkům veřejné soutěže, nebo vytvoření jiných podmínek zvýhodňujících některé soutěžitele před ostatními. Za zjednání výhodnějších podmínek nelze považovat podvodná jednání, při kterých dojde k způsobení škody a v té souvislosti i k obohacení fyzické nebo právnické osoby v příčinné souvislosti s tím, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, a to ani v případě, že by existovala nějaká skutková souvislost jednání pachatele s probíhající veřejnou soutěží.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný v souvislosti s kvalifikací jeho jednání jako dokonaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. napadenému rozhodnutí vytkl, že o dokonaný trestný čin naplňující výše uvedenou skutkovou podstatu podvodu nemohlo jít, neboť pro takové právní posouzení chyběl znak objektivní stránky, a to jednání v omylu. Dovolatel totiž uvedl, že F.n.m., který jednal na základě rozhodnutí v. Č. r., nejednal v omylu, ale pod tlakem povinnosti, která byla lázním uložena. Rozhodnutí v. podle názoru obviněného nebylo jednáním obviněného nijak předurčeno, protože v. měla možnost rozhodnout i jinak. Navíc F.n.m. i v. podaly návrh na obnovu řízení, s tímto neuspěly a následně jednaly s vědomím, že nárok Ing. P. je opřen jen o pravomocný rozsudek krajského soudu, a částku v tomto rozsudku Ing. P. přisouzenou mu vyplatily.
K této argumentaci se vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém předchozím usnesení v této věci ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, kdy poukázal na to, že podvodné jednání pachatele může vést k vyvolání nebo využití omylu buď jen jedné, anebo i několika osob, ať už současně nebo v určitém časovém sledu po sobě. Stejně tak může několik osob jednat v neznalosti určitých podstatných skutečností zamlčených úmyslně pachatelem s cílem obohatit někoho na úkor poškozené osoby. Přitom ani není nezbytné, aby pachatel osobně jednal s každou takovouto osobou. Nemusí je totiž všechny uvádět v omyl nebo jim zamlčovat podstatné skutečnosti a přesto mohou právně relevantním způsobem v příčinné souvislosti s jeho podvodným jednáním činit úkony v omylu nebo v neznalosti takových podstatných skutečností, zvláště když, jako tomu bylo v posuzovaném případě, jednají na základě pravomocného rozhodnutí soudu, o kterém platí předpoklad jeho správnosti. V posuzovaném případě je nepochybné, že v tomto směru mohly v omylu nebo v neznalosti podstatných okolností jednat jak S. l. l. T., resp. jejich zastupující ředitelka jednající jejich jménem, tak následně další subjekty nakládající s majetkem těchto lázní, tedy v. Č. R., F.n.m. Č.r. a M. T., do jehož majetku tyto lázně přešly privatizací, přičemž však tyto posledně uvedené subjekty mohly jednat i na základě omylu vyvolaného u prvně jmenovaného subjektu. Všechny tyto osoby byly, jak již bylo shora uvedeno, v určitém stadiu skutkového děje oprávněny učinit úkony směřující k vyplacení daného fiktivního závazku přiznaného rozsudkem pro uznání Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 1997, č. j. 13 Cm 154/97-88, k jehož vydání vedly kroky podniknuté obviněným JUDr. B. T.. Ani jedna z nich přitom nebyla nijak zasvěcena do operace prováděné obviněným JUDr. B. T. po dohodě s Ing. J. P. a postupovaly na základě skutečností vyplývajících z uvedeného rozsudku pro uznání, do něhož byl promítnut uvedený fiktivní závazek vycházející z nepravdivých údajů sdělených obviněným zastupující ředitelce S. l. l. T. MUDr. O. V.
V posuzované trestní věci obviněného JUDr. B. T. byl poškozeným stát, který uhradil vykonstruované pohledávky Ing. J. P. a JUDr. J. D., které byly na základě popsaného podvodného jednání obviněného promítnuty do rozsudku pro uznání Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 1997, č. j. 13 Cm 154/97-88, a do podkladů předložených S. l. l. T. Samotným obviněným přitom byly přímo uvedeny v omyl S. l. l. T., resp. za ně jednající zastupující ředitelka MUDr. O. V. Ty sice samy neprovedly obviněným JUDr. T., Ing. P. a JUDr. D. sledovanou majetkovou dispozici (plnění z titulu předmětných pohledávek), všichni jmenovaní však podle skutkových zjištění soudů obou stupňů počítali s tím, že probíhá privatizační proces, do něhož jsou zapojeny i uvedené lázně, a kalkulovali s možností úhrady z prostředků, s nimiž pro potřeby oddlužení privatizovaných subjektů disponoval F.n.m. V návaznosti na uvedení v omyl S. l. l. T., resp. za ně jednající zastupující ředitelky MUDr. O. V., přitom jednala jak v. Č. r., která uložila uhradit předmětné pohledávky, tak i F.n.m., který tuto úhradu provedl. Příčinná souvislost mezi uvedeným následkem (odčerpáním státních finančních prostředků na vyrovnání předmětných závazků S. l. l. T. vůči Ing. P. a JUDr. D.) a jednáním obviněného (uvedením v omyl S. l. l. T. a uznáním fiktivních nároků Ing. P.) je kryta zaviněním obviněného, a to ve formě přímého úmyslu, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů a jak na to již bylo shora Nejvyšším soudem poukázáno. V tomto směru tedy nemůže obstát argumentace obviněného založená na tvrzení, že pohledávky přiznané soudním rozsudkem Ing. P. a JUDr. D. nemohou představovat jejich neoprávněné obohacení právě s ohledem na to, že byly přiznány rozhodnutím státního orgánu, které již není možné zvrátit.
Jak dále uvedl Nejvyšší soud ve svém zmiňovaném dřívějším rozhodnutí ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, podstatné z tohoto hlediska totiž je, jakým způsobem takové pohledávky vznikly a stalo-li se tak podvodným jednáním. Učinila-li tedy osoba, na jejímž projevu vůle záviselo to, zda vzniknou či nikoliv, úkon, který vedl k jejich vzniku, v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností vyvolané obviněným, a to za takových okolností, že kdyby jí byly známy všechny skutečnosti podstatné pro její rozhodnutí o dalších krocích, by takový úkon neučinila, šlo o podvod ve smyslu §250 tr. zák., a to bez ohledu na to, zda se takové jednání v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností promítlo do rozhodnutí soudu či nikoliv. To samo o sobě není směrodatné. Jinými slovy řečeno, následek podvodného jednání se nestává právně bezvýznamným proto, že je promítnut do rozhodnutí soudu. Z tohoto hlediska bylo v posuzované trestní věci právně zcela irelevantní, zda kroky, jimiž obviněný uvedl v omyl ředitelku S. l. l. T., vedly k uznání neexistujícího nároku Ing. P.a právě v rámci občanského soudního řízení. Podstatné bylo, že souhlas s tímto krokem byl dán oprávněnou osobou v omylu, do nějž ji uvedl obviněný. Na trestněprávním posouzení takového jednání by přitom nic nezměnilo, pokud by za daných okolností jmenovaná dala souhlas například k mimosoudnímu uznání takového nároku formou uznání dluhu podle §558 obč. zák., kdyby souhlasila s ujednáním o něm v rámci dohody o narovnání podle §585 obč. zák. anebo jestliže by vyslovila souhlas s tím, aby byl promítnut do notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného podle §71a až §71c notář. ř., jenž je (stejně jako soudní rozsudek) exekučním titulem [§274 písm. e) o. s. ř.].
Škoda, která je znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, byla způsobena uhrazením závazku S. l. l. T. vůči Ing. J. P. z prostředků soustředěných státem ve F.n.m. Č. r., tedy zmenšením majetku poškozeného státu.
Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku dále zaměřil i na otázku totožnosti závazku S. l. l. T. vůči F.n.m. Č. r. a závazku vůči Ing. J. P. V rámci toho pak obviněný namítl, že první zmiňovaný závazek mezi S. l. l. T. a F. n. m. je z občanskoprávního hlediska bezdůvodným obohacením, neboť jiný subjekt plnil za S. l. l. T. to, co podle rozsudku měly plnit samy, a jde tedy o jiný závazkově právní vztah než ten vůči Ing. P., který jediný svým podvodným jednáním způsobil obviněný. Proto obviněný vyslovil v dovolání názor, že M. T. nemůže být poškozeným v trestním řízení, neboť úhradu bezdůvodného obohacení nelze považovat za škodu, kterou lze požadovat v trestním řízení, a proto ji nelze uplatnit v adhezním řízení.
Nejvyšší soud k této námitce obviněného považuje za nutné připomenout, že majetek S. l. l. T. přešel na F.n.m. Č.r. (dále jen „F.“) v souladu s ustanoveními §11 odst. 1, 2 a §12 odst. 2 písm. c) zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Podle těchto ustanovení v souladu s rozhodnutím o privatizaci podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku ke dni určenému F.. Následně dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku podniku přechází privatizovaný majetek na F., přičemž tento majetek F. může být použit v souladu s rozhodnutími o privatizaci, mimo jiné i k převodu privatizovaného majetku na obce. Přesně tak se stalo v případě privatizace S. l. l. T., pokud podle §15 odst. 1, 2 téhož zákona s vlastnickým právem k privatizovanému majetku S. l. l. T. přešly na jeho nabyvatele, M. T., i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, tedy i předmětný závazek, vyplývající z toho, že F. na základě rozhodnutí v. Č. r. uhradil dne 14. a 15. 5. 1998 shora uvedené závazky vůči Ing. J. P. a JUDr. J. D. Jen pro úplnost je třeba uvést, že přechod pohledávek podle výše uvedeného zákona se jinak řídí právní úpravou postoupení pohledávky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku toho do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí namísto původního věřitele nový věřitel, aniž jinak tento poměr doznal změny; pohledávka přechází ve stavu, v jakém existuje v době postoupení včetně příslušenství. Důvodné nejsou proto ani námitky týkající se nároku na náhradu škody. M. T. bylo právním nástupcem S. l. l. T. ve smyslu §45 odst. 3 tr. ř. právě v návaznosti na shora uvedený přechod práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem S. l. l. T. (včetně předmětného závazku), a proto v důsledku toho, že uhradilo F. pohledávku ve výši 80.649.015,- Kč, mohlo v uvedené výši tuto pohledávku uplatnit v adhezním řízení vůči obviněnému JUDr. B. T. K námitce, že na účet F. bylo kromě M. T. plněno i dalšími subjekty, považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na přípis starosty M. T. ze dne 23. 8. 2004 (č.l. 1360 spisu), z kterého vyplývá, že M. T. privatizovanou jednotku pronajalo společnosti L. A., s.r.o., přičemž součástí nájemného za pronájem lázní byla od 10. 7. 1998 do 31. 12. 2000 i přímá platba výše uvedených splátek za M. T. přímo nájemcem. Splátky F.n.m. Č.r. byly v uvedeném období hrazeny pravidelně a úplně společností L. A., s.r.o., přímo z jejího účtu. Z toho vyplývá, že i v tomto rozsahu byla náhrada škody důvodně přiznána pouze poškozenému M. T.
Na základě těchto podrobně rozvedených důvodů v návaznosti na předchozí usnesení ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, jehož závěry Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku zcela respektoval, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 13/2001, jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaného obviněným JUDr. B. T., je zcela správné a odpovídající zákonu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí v této věci zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, a trestní věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, náležitě posoudil všechny skutečnosti a v návaznosti na ně rozvedl právní závěry pro zvažovaný skutkový stav podstatné. Současně se logicky a bez pochybností vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení, a zcela tak napravil pochybení, jež v předcházejícím rozhodnutí v této věci shledal Nejvyšší soud.
Z obsahu dovolání, zejména po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci řízení před soudem odvolacím či v předcházejícím řízení o dovolání obviněného JUDr. B. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To 177/2002, a zbývající výtky směřující proti napadenému rozsudku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 17 T 13/2001, shledal Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů nedůvodnými. S přihlédnutím k tomu je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť z velké části jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, přičemž ostatní námitky, které v podstatě jen rozvíjejí výtky obsažené v opravných prostředcích již v minulosti obviněným uplatněné, nelze považovat za důvodné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podané dovolání obviněného JUDr. B. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž tak učinil v souladu s návrhem nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.