ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.322.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 322/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. března 2005 v neveřejném zasedání dovolání obviněného R. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 9 To 115/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 25/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 2 T 25/2002, uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněný tímto rozsudkem zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., který měl spáchat jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák.
Odvolání obviněného R. T. proti výrokům o vině i odvolání státní zástupkyně podané proti zprošťujícímu výroku byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 9 To 115/2003, zamítnuta podle §256 tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání, které bylo předloženo se spisem dne 9. 3. 2005 Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí. Obviněný opřel dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že Krajský soud v Praze konal veřejné zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti a tímto postupem zkrátil právo obviněného, které je garantováno Listinou základních práv a svobod, aby jeho trestní věc byla projednána v jeho přítomnosti. Obviněný uvedl, že dne 25. 4. 2003 byl v pracovní neschopnosti a z důvodu onemocnění se nemohl dostavit ke Krajskému soudu v Praze, ač k němu byl řádně předvolán. Soudu zaslal potvrzení o pracovní neschopnosti, které se však ve spisu nenachází. Poukázal na to, že obviněný A. T., aniž byl jím k tomu pověřen, sdělil soudu, že omlouvá obviněného R. T., který nechce být přítomen projednání svého odvolání, protože je nemocen.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze v napadeném rozsahu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Odkázala v něm na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž omluva obviněného doplněná potvrzením o pracovní neschopnosti, z nichž neplyne nemožnost dostavit se k veřejnému zasedání, resp. účastnit se plnohodnotně tohoto zasedání, stěží může být kvalifikována jako řádná omluva odůvodňující neúčast obviněného z objektivních důvodů. Poukázala též na to, že není zřejmé, že by soud byl s omluvou seznámen dostatečně dlouhou dobou před zahájením veřejného zasedání.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou tak rigorózně vymezeny.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jediné ustanovení, ze kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný R. T. však nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Je nutné posoudit, zda odvolací soud správně aplikoval obecná ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání, zejména §233 tr. ř. vztahující se k přípravě veřejného zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast je při něm nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.
Ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje předvolání k veřejnému zasedání a vyrozumění o veřejném zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Obviněného předvolává k veřejnému zasedání zpravidla tehdy, kdy považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. č. 38/2003/I Sb. rozh. tr.).
Ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 25/2002 vyplývá, že obviněný byl vyrozuměn dne 3. 4. 2003 (č. l. 2320 spisu) o veřejném zasedání, které bylo nařízeno k projednání jeho odvolání, odvolání dalších obviněných i státního zástupce na den 11. 4. 2003. K tomuto veřejnému zasedání se obviněný dostavil. Veřejné zasedání bylo kvůli nepřítomnosti obviněného K. M.odročeno na den 25. 4. 2003 v 8.30 hod., obviněný vzal termín veřejného zasedání na vědomí s tím, že nebude již obesílán (č. l. 2333 spisu). Ve spisu se nenachází na č. l. 2334 – 2336 žádná omluva ani doklad o pracovní neschopnosti obviněného. Dne 25. 4. 2003 konal Krajský soud veřejné zasedání. Obviněný se k němu nedostavil, v protokolu o veřejném zasedání je uvedeno „Nepřítomen obžalovaný R. T. – vzal termín veřejného zasedání na vědomí dne 11. 4. 2003, obžalovaný A. T. omlouvá jeho nepřítomnost tím, že nechce být při veřejném zasedání přítomen, je nemocen, potvrzení lékařské nemá“. Poté bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného R. T. (č. l. 2337 spisu). Odvolací soud za této situace bez ohledu na vyjádření obviněného A. T. mohl projednat odvolání obviněného R. T. v jeho nepřítomnosti.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek