ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.354.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 354/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2005 o dovolání, která podali obviněný Z. H., a obviněná L. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 4 To 321/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 28/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se obě dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obviněný Z. H. a obviněná L. V. byli rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 6 T 28/2002, uznáni vinnými trestným činem krádeže, a to obviněný Z. H. podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a obviněná L. V. podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem 1. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že dne 29. 5. 2001 kolem 18.00 hodin v prostoru skládky společnosti C. za bývalou obcí K., po vyražení otvoru ve stěně unimobuňky vnikli dovnitř a odcizili přesně nezjištěné množství hliníkových plechů a dílců ke škodě společnosti C., a. s., L., a poškozením stěny způsobili škodu ve výši 1 000,- Kč, ačkoli obviněná L. V. byla rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 5 T 179/98, pravomocně odsouzena pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let.
Obviněný Z. H. byl týmž rozsudkem uznán vinným i trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. jeho výroku o vině.
Za zmíněné trestné činy byl obviněný Z. H. odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu řízení všech motorových vozidel na 2 roky.
Obviněná L. V. byla podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíce, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Mostě napadli oba obvinění odvoláními, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 4 To 321/2004, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému Z. H. doručen dne 4. 10. 2004, obviněné L. V. dne 1. 10. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 30. 9. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce dne 30. 11. 2004 společné dovolání, které opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění Z. H. a L. V. uvádí, že se trestných činů nedopustili, přičemž jimi tvrzené skutečnosti považují za postačující k prokázání nutnosti doplnit řízení. Podle jejich názoru sami na policii oznámili pravděpodobného pachatele, avšak policie nic nevyšetřila. Obvinění dále vyjadřují nesouhlas s hodnocením výpovědí svědků, zejména F. D. a C. B., na kterého měl být podle jejich mínění v přípravném řízení činěn nátlak ze strany policie formou zastrašování.
Obvinění se dále domnívají, že pokud by policie zaprotokolovala výpovědi všech svědků v časové linii, nemuselo vůbec dojít ke zbytečnému zatěžování soudů touto kauzou a kdyby policie použila jejich informace o skutečném pachateli posuzovaného činu, bylo možné odcizené věci najít a skutečného pachatele usvědčit. Podle vyjádření uvedeného v dovolání však měl příslušný policista obviněnému Z. H. říci, že pachatele nepotřebují, neboť on jim stačí. Obvinění tím považovali spolupráci s policií za skončenou, neboť byli údajně přesvědčeni, že policii nejde o objasnění trestného činu, ale pouze o jejich zkompromitování.
Další vyšetřování probíhalo podle obviněných Z. H. a L. V. tak, že se policisté snažili přesvědčit majitele sběrny v M. R., aby řekl, že od obviněného vykoupil alespoň 5 kg hliníku. Tento postup se obviněným zdá přinejmenším nestandardní a jak uvádějí v dovolání, utvrzuje je v názoru, že šlo o dohodu mezi F. D. a policií, když F. D. měl pravděpodobně osobní zájem zkompromitovat obviněného Z. H. v očích ostatních zaměstnanců skládky společnosti C. Po pozorném prostudování spisového materiálu považují obvinění za zřejmé, že celé jejich obvinění je vykonstruované, a to hlavně proto, že v první fázi byla škoda vypočtena tak, aby přesáhla sumu 2 000,- Kč, přičemž poté, co se začali hájit tvrzením o technické nemožnosti odcizit takové množství hliníku, přišel někdo na skutečnost, že při použití ustanovení §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. výše škody nehraje roli, tudíž se najednou začalo hovořit o nezjištěné škodě. Tato rekvalifikace připadá obviněným podivná.
Obvinění Z. H. a L. V. dále shledávají nesrovnalosti ve výpovědích některých svědků, zejména poukazují na výpovědi svědků A. Š., M. W. a M. J., resp. mají za to, že tyto důkazy byly nesprávně hodnoceny. Navíc podle jejich mínění ze strany svědka F. D. došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého svědectví a ze strany společnosti C., a. s., trestného činu křivého obvinění. Krajský soud v Ústí nad Labem potom měl k věci uvést, že není potřebné doplňovat dokazování, s čímž obvinění nesouhlasí, neboť se skutku nedopustili a byli poškozeni v podstatě nečinností orgánů P. Č. r., které pochybily ve vyšetřování věci, přičemž soudy následně převzaly jejich verzi o pachatelích posuzovaného skutku.
Obvinění tak shledávají v posuzované věci, kterou považují za celkem jednoduchou, tolik pochybností o vině, že odvolací soud měl postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit je obžaloby, a proto závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl rozsudkem, že se obvinění zprošťují obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných Z. H. a L. V. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obvinění v podaném mimořádném opravném prostředku zejména zpochybnili zjištěný skutkový stav a vytkli soudům obou stupňů neúplnost provedeného dokazování. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však státní zástupkyně považuje dovolání za relevantní pouze tehdy, je?li namítána nesprávná aplikace hmotného práva, tedy nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a to v tom smyslu, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli o žádný nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Zjištěný a popsaný skutek, který byl v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně vymezen, přitom podle mínění státní zástupkyně odpovídá použité právní kvalifikaci. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Z. H. a L. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podali obvinění jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Ač to v dovolání není výslovně uvedeno, vzhledem k popsaným argumentům směřuje podaný opravný prostředek proti výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 tr. zák.
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění Z. H. a L. V. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění Z. H. a L. V. však v podstatě nesouhlasí se skutkovými (nikoli právními) závěry soudů obou stupňů, podle nichž se dopustili posuzovaného skutku. V rámci svých dovolacích námitek totiž především zpochybňují správnost hodnocení některých důkazů, zejména svědeckých výpovědí, a popírají, že by se dopustili trestného činu, jehož spáchání je jim kladeno za vinu, resp. mají námitky proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména P. Č. r. Existenci dovolacího důvodu tak obvinění podle názoru Nejvyššího soudu shledávají v chybném hodnocení důkazů, které provedly soudy obou stupňů, přičemž z toho obvinění vyvozují nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obvinění dovozují nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro ně příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění Z. H. a L. V., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění Z. H. a L. V. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v podstatě jen z odlišného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obvinění neuplatnili.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných Z. H. a L. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsáno pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že obvinění Z. H. a L. V. po vyražení otvoru vnikli do unimobuňky, kde odcizili hliníkové plechy a dílce. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení uvedených skutkových zjištění a dospět k závěru o beztrestnosti obviněných Z. H. a L. V., jak se toho ve svém dovolání domáhají, musel by dovolací soud modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zmíněného trestného činu. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obvinění Z. H. a L. V. nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jimi uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obvinění totiž nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřili výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obvinění Z. H. a L. V. i přes svá slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněných odmítl a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y