ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.405.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 405/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2005 o dovolání obviněného Ing. A. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 23 To 751/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 7 T 38/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 38/2003, byl obviněný Ing. A. Ž. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 1. 11. 2002 kolem 10.00 hodin za pomocí bezpečnostní agentury I. S. S. a zámečníka V. F., nechal vyměnit zámky od bytu patřícího manželům M. Š., a J. Š., umístěného v nemovitosti v obci M., část H., okres P., do tohoto bytu vnikl a zde setrval i přes výslovný nesouhlas obou majitelů až do příjezdu hlídky policie.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. Ž. podle §238 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. A. Ž. odvolání, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 23 To 751/2004, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 23 To 751/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 T 38/2003, podal obviněný Ing. A. Ž. prostřednictvím obhájce JUDr. V. J. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci jeho odůvodnění především namítl, že skutek, ke kterému dne 1. 11. 2002 došlo, měl být právně posuzován jiným způsobem, a to stejně jako skutek ze dne 1. 3. 2003, pro který byl soudem prvního stupně zproštěn obžaloby. Z tohoto dále dovodil, že pokud takto nalézací soud neučinil a za skutek ze dne 1. 11. 2002 jej uznal vinným trestným činem podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., pak byl dovolatel podle svého názoru odsouzen pouze za vstup na pozemek náležející k domu, neboť je přesvědčen, že skutek ze dne 1. 11. 2002 byl v podstatě stejného charakteru jako bylo jeho jednání ze dne 1. 3. 2003. K upřesnění tohoto svého závěru obviněný uvedl, že pokud mu poškození přenechali k bydlení část rodinného domku, přenechali mu tím k bydlení fakticky celý obytný prostor rodinného domku včetně jejich bytu, do kterého byl tedy oprávněn vstoupit, neboť se zde nacházely jeho věci, a z tohoto důvodu byl tento byt užíván i jím a jeho manželkou (Ž.). Navíc existovala i propojenost bytů po stránce technické, když elektrický proud, plyn a telefon byl pro místnosti, užívané manžely Ž. společný se Š. Mimo to obviněný namítl, že soud měl též přihlédnout ke skutečnosti, že mezi obviněným a poškozenými šlo o blízký vztah, neboť v jejich bytě bydlel z titulu manžela jejich dcery. Dále dovolatel zdůraznil, že při právním posouzení jeho skutku měl soud vzít v úvahu vedle příbuzenství též to, že nebyl dosud trestán, a z tohoto důvodu se mu jeví právní posouzení skutku jako velmi tvrdé a uložený trest jako velmi přísný, a měl by proto správně být i za tento skutek zproštěn obžaloby.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. A. Ž. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel vychází z mylného předpokladu, že pokud mu poškození umožnili užívat část rodinného domku, tak mu s tímto přenechali k bydlení prakticky celý obytný prostor této nemovitosti včetně jejich bytu, do kterého byl tudíž podle svého názoru oprávněn vstoupit. Státní zástupce dále rozvedl, že ze soudem učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že obytný prostor domu byl fakticky rozdělen na dva samostatné byty s vlastními vchody, z nichž jeden užíval dovolatel se svou tehdejší manželkou a druhý poškození manželé Š. Z výroku o vině pak jednoznačně vyplynulo, že ke spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. došlo násilným vniknutím do části rodinného domku, tvořící byt poškozených a setrváním v něm a nikoli pouhým vstupem na pozemek náležející k domu. Tehdejší příbuzenský vztah dovolatele s poškozenými ani skutečnost, že se v bytě poškozených nacházely některé věci obviněného, není pro právní posouzení skutku podle státního zástupce právně relevantní. Proto na závěr svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněný Ing. A. Ž. svými námitkami zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku ze dne 1. 11. 2002, jak byl soudem zjištěn, neboť tato situace je podle jeho tvrzení obdobná skutku ze dne 1. 3. 2003, pro který byl soudem prvního stupně zproštěn obžaloby. Jestliže se tak nestalo i v případě jednání ze dne 1. 11. 2002, byl nalézacím soudem i soudem odvolacím prakticky odsouzen pouze za vstup na dvůr, přes který musel přejít. Vedle toho také obviněný uvedl, že v žádném případě nechtěl porušit domovní svobodu poškozených, když byl přesvědčen, že při použití bezpečnostní služby jako objektivního orgánu, vykonávajícího příslušný druh činnosti, nedojde k žádnému incidentu.
Trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení pak tento trestný čin spáchá ten, kdo navíc užije při činu uvedeném v odstavci 1 tohoto ustanovení násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Především je třeba poukázat na to, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které jsou obsaženy ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku tohoto soudu, vyplynulo, že obviněný v předmětnou dobu za pomoci bezpečnostní agentury I. S. S. a zámečníka V. F. vnikl do bytu patřícího poškozeným a nechal vyměnit zámky od tohoto bytu. Poté zde obviněný setrval i přes výslovný nesouhlas obou majitelů až do příjezdu hlídky P. Č. r. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí výše uvedené závěry soudu prvního stupně ještě upřesnil v tom směru, že obviněný nikdy nepopřel, že byt, do kterého vnikl, patřil a patří rodičům manželky, že k nemovitosti neměl žádné vlastnické ani jiné užívací právo a že neexistovala žádná nájemní či podnájemní smlouva. Za této situace odvolací soud konstatoval, že obviněný i jeho manželka bydleli v nemovitosti manželů Š. jen s jejich souhlasem jako vlastníků této nemovitosti. Obviněný sám k části patřící poškozeným neměl žádná práva, a pokud užíval část jejich nemovitosti, pak jen na základě přání a dobré vůle vlastníků nemovitosti. Pokud později vlastníci svůj souhlas odvolali, což se prokazatelně stalo, neměl obviněný již žádné právo do jejich bytu vstoupit. Obviněný ani nemohl tvrdit, že snad o tom, že si manželé Š. nepřejí, aby u nich nadále bydlel, nevěděl, neboť ve věci byla dokonce proti němu podána žaloba na jeho vyklizení z objektu poškozených. Obviněný se ani nemůže dovolávat dobrých mravů, neboť mu poškození poskytli dostatečný čas k tomu, aby si zajistil jiné bydlení, když nevznikají ani žádné pochybnosti o tom, že obžalovaný uzavřel s J. Š. a M. Š. smír, že prostory, v nichž má uloženy své věci vyklidí do 15. 7. 2002, a v této lhůtě odhlásí své trvalé bydliště. Lze tedy zcela jednoznačně uzavřít, že obviněný neměl žádné právo po 15. 7. 2002 do bytu poškozených vstoupit jinak než s jejich souhlasem.
Nejvyšší soud zcela souhlasí s těmito závěry obou soudů a proto se plně ztotožnil i s právní kvalifikací tohoto jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák, neboť obviněný při svém shora popsaném jednání navíc použil násilí. Jak také vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, násilí znamená použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž může směřovat nejen proti osobě, ale i proti věci, což se týká právě předmětného spáchaného skutku, v rámci něhož obviněný prostřednictvím zámečníka nejprve násilně překonal zamčené zámky od vchodových dveří a poté i několika dalších dveří v předmětné nemovitosti a následně tyto zámky nechal vyměnit. Jak se již v odůvodnění svého rozhodnutí správně vyjádřil nalézací soud, neoprávněnost jednání obviněného vyplývá z toho, že neměl žádné právo užívat byt patřící poškozeným manželům Š. Na tom nemůže cokoli změnit ani obviněným tvrzená „propojenost bytů po stránce technické“, když elektrický proud, plyn a telefon byly pro byt manželů Ž. společné se Š., neboť tato skutečnost nemůže nic změnit na skutečnosti, že šlo o dva oddělené byty. Oba poškození mu navíc na místě samém dávali zcela zřetelně najevo, že s jeho jednáním nesouhlasí a jeho přítomnost si ve svém bytě nepřejí. Dále soud prvního stupně správně uvedl, že jeho obhajoba spočívající v tom, že byl v té době manželem Ing. J. Ž., a z tohoto titulu tedy mohl užívat celou nemovitost, není právně významná, neboť užívací právo měl pouze k bytu vyčleněnému jemu a jeho tehdejší manželce. Ani skutečnost, že obviněný měl v předmětné nemovitosti trvalý pobyt, jej k postupu, jaký užil proti poškozeným, neopravňovala. V této souvislosti je třeba poznamenat, že zde byla již soudem prvního stupně shledána výrazná odlišnost od jednání obviněného ze dne 1. 3. 2003, pro které byl zproštěn obžaloby. V tomto případě totiž obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu pouze přešel přes dvůr uvedené nemovitosti a dostal se do bytu, který měl právo se svojí manželkou užívat, a nevstoupil se do té části nemovitosti, v níž byl byt poškozených. Z tohoto důvodu nelze tato dvě jeho rozdílná jednání z hlediska právní kvalifikace ztotožňovat, neboť jeho jednání ze dne 1. 3. 2003 se podstatně liší od jeho jednání ze dne 1. 11. 2002, za které byl uznán vinným předmětným trestným činem a odsouzen.
Nejvyšší soud tedy po důkladném zhodnocení této věci dospěl k závěru, že námitky dovolatele jsou neopodstatněné. Dovolatel totiž v podstatě jen opakuje argumenty, které uvedl již v rámci své obhajoby v přípravném a v nalézacím řízení, jakož i v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a s kterými se soudy prvního i druhého stupně již v zásadě správně vypořádaly, a proto se lze s jejich právními závěry zcela a bez jakýchkoli pochybností ztotožnit.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 38/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 23 To 751/2004, jako porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., spáchané obviněným Ing. A. Ž., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro dané právní posouzení podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného, uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím, přičemž zbývající část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím pak shledal Nejvyšší soud nedůvodnými. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného Ing. A. Ž. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.