ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.521.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 521/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12 2004, sp. zn. 7 To 232/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 83/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 83/2002, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 31. 5. 2000 v P., N. F. uzavřel s Ing. J. Č., smlouvu o půjčce na částku 2.400.000,- Kč splatnou dne 7. 7. 2000 pod záminkou dokoupení pozemků na L., finanční částku převzal v hotovosti, pozemky však nezakoupil, půjčku nesplatil a peníze si ponechal pro vlastní potřebu.
Za tento trestný čin byl obviněný M. V. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 9 T 2/1995. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci, a to osobního automobilu tov. zn. Mercedes Benz 200/124, a osobního automobilu tov. zn. Honda Prelude. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen uhradit poškozenému Ing. J. Č., bytem P. N., škodu ve výši 2.400.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing. J. Č. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. V. odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 232/2004, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 232/2004, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 83/2002, podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájce Mgr. L. M. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. V rámci jeho odůvodnění především namítl, že ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť je mu kladeno za vinu jednání, které však má být řešeno občanskoprávní cestou, a závěr soudů obou instancí o tom, že toto jednání je podvodem, je vykonstruovaný, neboť nikoho nepodvedl. Dovolatel v této souvislosti uvedl, že neměl v úmyslu nikoho podvést a rovněž si peníze neponechal pro vlastní potřebu. Jestliže by ale vzal soud za prokázaný závěr o tom, že obviněný si ponechal peníze svěřené mu poškozeným Ing. J. Č. pro vlastní potřebu, pak by toto jeho jednání mohlo naplňovat maximálně znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. Pokud jde o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítl, že ve skutkové větě není uvedeno, že ke škodě poškozeného Ing. J. Č. způsobil škodu ve výši 2.400.000,- Kč. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný spatřuje v tom, že souhrnný trest odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání 8 let, byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, poněvadž soud prvního stupně měl podle §37 tr. zák. od jeho uložení upustit, neboť rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře uložený trest v trvání 6 let byl dostatečný z hlediska dosažení jeho účelu. V souvislosti s touto výtkou obviněný poukázal na to, že soud nepřihlédl k okolnostem případu, ani k jeho dlouhodobým zdravotním problémům a uložil mu proto trest nepřiměřeně přísný a tudíž nad rámec trestní sazby.
S ohledem na shora uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí a pokud by shledal dovolání důvodným, aby uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k opětovnému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil v tom smyslu, že ve vztahu k dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno na základě skutkových zjištění provedených soudy obou instancí učinit závěr, že tyto soudy nepochybily, když uznaly obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože bylo nepochybně prokázáno, že již v době uzavření smlouvy o půjčce nebylo úmyslem obviněného obstarat pro poškozeného dokoupení pozemků na L., avšak šlo o pouhou záminku, kterou obviněný poškozeného uvedl v omyl, aby se tak ke škodě jeho majetku obohatil. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se zcela nepochybně podává, že škoda ve výši 2.400.000,- Kč byla v posuzované věci způsobena poškozenému Ing. J. Č., a proto se ani v tomto případě nelze ztotožnit s dovolacími námitkami obviněného, byť ve zmiňované skutkové větě odsuzujícího rozsudku není výslovně uvedeno, že obviněný \"škodu ve výši 2.400.000,? Kč způsobil ke škodě Ing. J. Č.\". K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil tak, že tvrzením o nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu a domáháním se postupu soudu podle §37 tr. zák. tento dovolací důvod rozhodně naplněn není.
Proto na závěr svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Naproti tomu u ostatních uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. k), h) tr. ř. tomu tak vzhledem k dále rozvedeným okolnostem nebylo. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. V. ve svém dovolání uplatnil především důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněný prostřednictvím svých námitek zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn a popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 83/2002, neboť podle svých tvrzení neměl v úmyslu uvést někoho v omyl a rovněž si peníze neponechal pro vlastní potřebu. Toto nedokazuje ani skutečnost, že obviněný nesplnil svůj závazek vrácením vypůjčených peněz ve sjednané lhůtě poškozenému.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odst. 3 písm. b) téhož zákonného ustanovení §250 tr. zák. pak tento trestný čin spáchá pachatel, který takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Nejvyšší soud považuje především za nutné zdůraznit, že je třeba souhlasit s dovolatelem pokud namítá, že skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz, ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Proto za podvod nelze považovat situaci, kdy překážky, jež bránily dlužníkovi splnit dluh řádně a včas, vznikly v době až po vzniku závazku a dlužník je ani nemohl v této době předvídat, když jinak by byl tento závazek schopen splnit. V této souvislosti je však třeba poukázat na to, že již ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, které je obsaženo ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku tohoto soudu a blíže je rozvedeno v jeho odůvodnění, vyplynulo, že obviněný M. V. vznik předmětného závazku vyvolal pod smyšlenou záminkou zakoupit pozemky na L. a s tím záměrem, že jej vůbec nehodlal splnit, tedy jinými slovy obviněný za pomoci jím vykonstruované záminky, která byla způsobilá uvést poškozeného Ing. J. Č. v omyl, na něm vylákal výše zmíněnou částku 2.400.000,- Kč. Uvedení poškozeného v omyl pak bylo nepochybně ovlivněno i tím, že s ním obviněný v předchozí době uzavřel smlouvu o zajištění úvěru pro firmu E. t., podle které měl této firmě, v níž byl poškozený společníkem se svědkem Ing. J. G., zajistit úvěr na nákup tiskařského stroje ve výši 40.000.000,- Kč. Při tomto skutkovém zjištění soudy prvního i druhého vycházely z následujících skutečností:
Poškozený Ing. J. Č. ve své výpovědi jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení uvedl, že realizaci zmíněné půjčky inicioval obviněný s tím, že vlastní nějaké pozemky na L. a potřebuje dokoupit další, aby mohl uskutečnit prodej těchto pozemků určených ke stavbě cihelny blíže nespecifikovanému zahraničnímu kupci (viz č. l. 50 a 189 spisu). Vzhledem k tomu, že obviněný v roce 2000, tedy v době uzavření smlouvy o půjčce, vlastnil realitní kancelář, mohly se tyto výše zmíněné informace jevit poškozenému pravdivými a byly tedy způsobilé ho uvést v omyl z hlediska vrácení předmětné půjčky v dohodnuté lhůtě. Tyto skutečnosti potvrdil ve svých výpovědích v přípravném řízení i během hlavního líčení svědek Ing. J. G. (č. l. 57 a 190 spisu). K uzavření smlouvy o půjčce došlo dne 31. 5. 2000, přičemž splatná měla být dne 7. 7. 2000. Oba svědci dále k tomuto mimo jiné vypověděli, že poté, co obviněný nesplatil tuto půjčku včas, šli s ním dne 5. 9. 2000 do E. b. v P., kde měl mít obviněný peníze, tam obviněný šel k přepážce a po chvilce, když se vrátil, jim sdělil, že peníze tam ještě nejsou, ale jsou již na cestě, a proto vyplnil výběrový doklad na částku 4.140.000,- Kč (srov. č. l. 43 spisu), na základě kterého měla být vyplacena předmětná částka poškozenému Ing. J. Č. (viz č. l. 51 a 58 spisu). Na č. l. 86 spisu je založen dotaz učiněný policií a odpověď K. ú. v L., jenž potvrzuje skutečnost, že obviněný nevlastní na L. žádné nemovitosti, natož, aby nějaké pozemky ke stávajícím v nedávné době přikoupil. I přesto obviněný dne 18. 6. 2001 poškozenému Ing. J. Č. tvrdil, že již uskutečnil plánovanou transakci ohledně domnělých pozemků, tyto tedy dokoupil a následně je prodal za cenu 35.000.000,- Kč (srov. výpověď poškozeného Ing. J. Č. na č. l. 51 spisu). O majetkové situaci obviněného M. V. a o jeho podvodném záměru vypovídají i skutečnosti vyplývající ze šetření ohledně jeho účtu u E. b., a. s., pobočka P. N., založeného ve spise na č. l. 44 až 45, které svědčí o tom, že bankovní účet na jméno obviněného zde založen sice byl, ale nebyla na něm větší částka, než vklad ve výši 1.000,- Kč, obviněným vložený při založení účtu, přičemž po jeho založení nebyly na tomto účtu zaznamenány jiné transakce, takže poté, co tato částka byla vyčerpána na poplatky za vedení účtu, byl tento bankovní účet zrušen.
Jestliže na základě těchto skutečností oba soudy v shora uvedených rozsudcích dospěly k závěru, že obviněný M. V. se svým jednáním obohatil ke škodě cizího majetku tím, že Ing. J. Č. uvedl v omyl a způsobil tak na jeho majetku škodu ve výši 2.400.000,- Kč, tedy škodu v rozmezí od 500.000,- Kč do 5.000.000,- Kč, nelze než s těmito závěry obou soudů souhlasit, a proto se Nejvyšší soud plně ztotožnil i s právní kvalifikací tohoto jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť ze skutkových zjištění jasně vyplynulo, že obviněný měl od počátku úmysl vylákat na poškozeném Ing. J. Č. částku 2.400.000,- Kč, což se mu povedlo poté, co ho uvedl v omyl svým tvrzením o údajném vlastnictví nespecifikovaných pozemků a potřebě dokoupení dalších pro uskutečnění údajného dalšího prodeje těchto nemovitostí určených ke stavbě cihelny zahraničnímu subjektu. Pod touto záminkou tedy uzavřel s poškozeným smlouvu o půjčce, na základě níž obdržel výše uvedenou částku, a jak dále uvedl nalézací soud ve skutkové větě výroku o vině, \"… pozemky však nezakoupil, půjčku nesplatil a peníze si ponechal pro vlastní potřebu.\"
Další námitka dovolatele v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující proti použité právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dovolávala znění skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v té části, v níž si měl obviněný ponechat pro vlastní potřebu peníze, určené pro dokoupení pozemků. S přihlédnutím k tomu měl soud podle jeho názoru toto jednání správně posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. [přesně §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.]. K tomuto právnímu názoru lze ve stručnosti odkázat na výše zmíněná skutková zjištění týkající se přímého úmyslu obviněného M. V. obohatil se ke škodě cizího majetku tím, že Ing. J. Č. uvedl v omyl a způsobil tak na jeho majetku škodu ve výši 2.400.000,- Kč, jehož součástí je i zjištění o ponechání si uvedené částky pro svou vlastní potřebu. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné mimo toho, co již bylo uvedeno shora, také zmínit konstantní judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu, podle které je třeba při rozlišování mezi trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. vzít v úvahu, že na rozdíl od podvodu získává pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí bez vyvolání nebo využití omylu, případně bez zamlčení podstatných skutečností. O zpronevěru tak může jít pouze tehdy, když pachatel s věcmi jako majetkovými hodnotami, které mu byly svěřeny, sám nejprve oprávněně disponoval na základě takového svěření a teprve později si je přisvojil, čímž způsobil poškozenému škodu. Naproti tomu u podvodu pachatel majetkové hodnoty, o které sebe nebo jiného obohatil, vylákal od osoby, která jimi disponovala a kterou za tímto účelem uvedl v omyl (respektive využil jejího omylu nebo jí zamlčel podstatné skutečnosti), a tím způsobil na cizím majetku škodu. Proto pachatel, aby naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu spočívajícího v podvodném vylákání půjčovaných peněz, musel již v okamžiku, kdy si půjčoval peníze, mít alespoň nepřímý úmysl peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, čímž uvedl svého věřitele v omyl (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 176/2001, 5 Tdo 648/2003 a 11 Tdo 685/2004 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/01). Proto Nejvyšší soud neshledal ani tuto námitku dovolatele důvodnou a dospěl k závěru, že právní posouzení jednání obviněného M. V. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je zcela správné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle tohoto ustanovení dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. K tomuto dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že ve skutkové větě není uvedeno, komu a jak velkou škodu svým údajným jednáním způsobil. Podle názoru Nejvyššího soudu však tato námitka není způsobilá uvedený dovolací důvod naplnit, neboť pod pojmem chybějící výrok je třeba rozumět takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá z procesních stran. Zákon tedy za chybějící výrok považuje výrok o vině, o trestu či v případě adhezního řízení i výrok o náhradě škody, což dovolatelova námitka nenaplňuje. Uvedená námitka však nenaplňuje ani pojem \"neúplného výroku\", za který se považuje situace, kdy určitý výrok sice byl učiněn, ale není úplný z hlediska všech jeho částí stanovených nebo předpokládaných zákonem. Tak např. v případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §39a tr. zák. Ohledně peněžitého trestu pak neúplnost výroku může zakládat skutečnost, že soud neuložil náhradní trest odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zák. Z těchto důvodů není tedy neúplným výrokem nikoli zcela přesný či úplný popis skutku ve skutkové větě výroku o vině, a proto není ani tato námitka dovolatele opřená o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. důvodnou, a to přesto, že není výslovně ve skutkové větě uvedeno, že obviněný \"škodu ve výši 2.400.000,- Kč způsobil ke škodě Ing. J. Č.\". Jen pro úplnost je třeba k této námitce dodat, že tuto námitku by bylo možno za jistých okolností podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v daném případě není ani v tomto směru důvodnou, neboť již ze samotné formulace skutkové věty výroku o vině jednoznačně vyplývá, že tam uvedeným jednáním obviněný způsobil škodu poškozenému Ing. J. Č. ve výši půjčené částky, tedy v částce 2.400.000,- Kč. Tomu odpovídá i odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 83/2002, v kterém soud prvního stupně rozvedl všechny podstatné skutečnosti z hlediska výše způsobené škody podvodným jednáním obviněného M. V. poškozenému Ing. J. Č. a náležitě své závěry odůvodnil.
K dalšímu namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tento důvod je dán pouze v případě, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na základě tohoto dovolacího důvodu obviněný vytkl soudům obou stupňů, že při ukládání trestu nepřihlédly k okolnostem případu, jakož i k jeho zdravotním problémům, a uložily mu trest nepřiměřeně přísný, a tudíž nad rámec trestní sazby, přičemž nevyužily možnosti upuštění od potrestání podle §37 tr. zák. K tomu nezbývá než uvést, že těmito námitkami se obviněný z obsahového hlediska ocitl mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, který je určen pouze pro případy uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu ve výměře přesahující zákonnou trestní sazbu, v podobě, v níž je uvedena u jednotlivých skutkových podstat vymezených v trestním zákoně a limitována její horní a dolní hranicí. Námitka zpochybňující hodnocení dovolatelem uvedených okolností nalézacím soudem při ukládání souhrnného trestu, v rámci níž se dovolatel domáhal upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zák., jestliže soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními upravujícími ukládání souhrnného trestu a v rámci trestní sazby stanovené za trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., jako čin nejpřísněji trestný ve smyslu §35 odst. 1, 2 tr. zák., nevytýká pochybení předvídané tímto ustanovením, a proto ji nelze považovat za důvodnou.
Z těchto podrobně rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že shora uvedené námitky dovolatele nejsou důvodné. Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty vyjádřené výše považuje právní posouzení skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 83/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 232/2004, jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaného obviněným M.V., za zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a náležitě zvážil všechny otázky a skutečnosti pro dané právní posouzení podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného, uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím, přičemž zbývající část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím shledal Nejvyšší soud nedůvodnými. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného M. V. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s přihlédnutím k návrhu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odmítl, přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.