ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.553.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 553/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovoláních, která podali obviněný pplk. Bc. S. B. , a obviněný plk. M. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 13 To 295/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 66/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obviněný pplk. Bc. S. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 6 T 66/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 13 To 295/2004, uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 19. 10. 2001 v 19:40:21 hodin, kdy měl jako policista dosažitelnost za vedení O. ř. P. Č. r. v K., byl informován kpt. J. B. o dopravní nehodě služebního vozidla Octavia v obci B., které řídil ředitel O. ř. P. Č. r. v K. plk. M. T., a přestože po příjezdu na místo dopravní nehody zjistil, že se zde havarované vozidlo ani plk. M. T. nenachází, nepostupoval poté v souladu s rozkazem ředitele S. S. k. ze dne 5. 4. 2001, nevyžádal si k této události informace u hlídky O. o. p v K., která zajišťovala místo dopravní nehody, a netrval na tom, aby dopravní nehoda byla řádně prošetřena S. n. d. O. ř. P. Č. r. v K. H., v důsledku čehož byla nehoda v tzv. svodce zaznamenána jako nehoda neznámého pachatele a byla takto zaevidována i do služebních knih operačního střediska O. ř. P. Č. r. v K., vše v úmyslu, aby dopravní nehoda jeho nadřízeného ředitele O. ř. P. Č. r. v K. plk. M. T. nemohla být řádně vyšetřena.
Za to byl obviněný pplk. Bc. S. B. podle §158 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Obviněný plk. M. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 6 T 66/2003, uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako ředitel O. ř. P. Č. r. v K. dne 19. 10. 2001 kolem 19:00 hodin v obci B., okres K., při řízení služebního vozidla Octavia, ve směru od K. H. na P. na silnici I. třídy v kilometrovníku po projetí levotočivé zatáčky vjel do protisměru a u domu levou přední částí vozidla narazil do zdi a sloupu veřejného osvětlení, poškozením krytu osvětlení způsobil O. ú. v B. škodu ve výši 7.672,- Kč, poškozením přední části vozidla Octavia způsobil M. v. Č. r. škodu ve výši 61.400,- Kč, o této své dopravní nehodě neinformoval ani operačního důstojníka O. ř. P. Č. r. v K., ani svého přímého nadřízeného, i když mu to ukládá čl. 23 závazného pokynu policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001, po příjezdu pracovníků Rychlé záchranné služby v K. odmítal uvést své jméno, po příjezdu hlídky O. o. p. v K. na místo nařídil hlídce z místa odjet, tím zabránil provedení prvotních a neodkladných úkonů, zejména orientační dechové zkoušky na alkohol a příjezdu S. d. n. O. ř. P. Č. r. v K. H., která měla dopravní nehodu vyšetřovat, jak vyplývá z čl. 10 závazného pokynu policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001 a z rozkazu ředitele S. S. k. ze dne 5. 4. 2001, před příjezdem S.d.n. O. ř. P. Č. r. v K. havarované vozidlo nechal z místa odvézt a sám místo dopravní nehody opustil, vše v úmyslu, aby tato nehoda nebyla vyšetřována.
Za to byl obviněný plk. M. T. podle §158 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Současně bylo těmito rozsudky soudu prvního a druhého stupně rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněných kpt. J. B. a nstržm. R. K.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného pplk. Bc. S. B., obviněného plk. M. T. a spoluobviněných kpt. J. B. a nstržm. R. K., podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu ohledně obviněného pplk. Bc. S. B. a spoluobviněných kpt. J. B. a nstržm. R. K. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem a odvolání plk. M. T. bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému pplk. S. B. doručen dne 23. 12. 2004, jeho obhájci dne 16. 12. 2004, obviněnému plk. M. T. dne 11. 1. 2005, jeho obhájci dne 16. 12. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 11. 11. 2004.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Praze podali obvinění pplk. Bc. S. B. a plk. M. T. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný pplk. Bc. S. B. je podal dne 17. 2. 2005 a opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v první části dovolání uvádí, že podle jeho mínění je k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. třeba úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Obviněný se přitom domnívá, že zmíněný úmysl nebyl v popisu skutku ve sdělení obvinění, v obžalobě ani v rozsudku soudu prvního stupně vyjádřen, což považuje za vadu. Teprve až odvolací soud se podle obviněného snažil pochybení napravit, avšak nedostatečně, neboť není zřejmé, komu a jaký prospěch mělo přinést nevyšetření nehody. Obviněný dále tvrdí, že měl podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zvolit laxní přístup, aby zabránil řádnému vyšetření dopravní nehody svého nadřízeného, ať již z loajality či ve snaze neprohlubovat konflikty s ředitelem. Obviněný má především za to, že pokud odvolací soud přesně neví, z jakého důvodu si tak měl počínat, nemůže ani činit závěry, jaký prospěch tím měl sledovat, přičemž samotné nevyšetření nehody údajně nemůže být tím prospěchem, který má na mysli zákonodárce. Navíc laxní přístup považuje obviněný spíše za vyjádření nezájmu či nedbalosti, nikoli úmyslu.
V druhé části dovolání poukazuje obviněný pplk. Bc. S. B. na popis skutku, podle kterého „… nepostupoval poté v souladu s rozkazem ředitele S. S. k. ze dne 5. 4. 2001 … a netrval na tom, aby dopravní nehoda byla řádně prošetřena S. n. d. O. ř. P. Č. r. v K. H., v důsledku čehož byla nehoda v tzv. svodce zaznamenána jako nehoda neznámého pachatele …“, přičemž považuje za pochybení, že zde není uvedeno, zda měl takovou povinnost z titulu své funkce a podle jakého předpisu byl povinen činit kroky k naplnění předpisu zmíněného v popisu. Obviněný tvrdí, že z jeho strany k porušení směrnic a pokynů nedošlo, přičemž i kdyby postupoval v souladu s rozkazem ředitele S. S. k. ze dne 5. 4. 2001, na vyšetření nehody by to nic nezměnilo. Podle jeho mínění byla nehoda „svodkována“ po právu v souladu s předpisy a běžnou praxí jako nehoda neznámého pachatele, když nebylo jisté, že účastníkem byl obviněný plk. M. T. Obviněný doplňuje, že citovaný rozkaz ředitele S. S. k. byl navíc následně zrušen.
Poslední částí dovolání obviněný pplk. Bc. S. B. potom obdobně jako částí první napadá posouzení subjektivní stránky svého jednání. I kdyby porušil nějaký předpis, což popírá, má za to, že se mohlo jednat o nedbalostní jednání, když rozsudek odvolacího soudu v tomto směru považuje za nepřesvědčivý. Závěr soudu o úmyslném porušení předpisu a úmyslu opatřit někomu nějaký neoprávněný prospěch tak podle obviněného nemá oporu v provedeném dokazování.
Obviněný pplk. Bc. S. B. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, resp. aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Obviněný plk. M. T. podal své dovolání dne 9. 2. 2005 a opřel je o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný má za to, že si soudy dříve činné ve věci řádně neujasnily objekt trestných činů veřejných činitelů, jenž spočívá v zájmu státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a dále v zájmu na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Smyslem závazného pokynu policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001 a rozkazu ředitele S. S. k. ze dne 5. 4. 2001 citovaných ve výroku o vině je podle názoru obviněného zabezpečení objektivního vyšetření nehod policistů, tedy mimo jiné vyloučení výkonu pravomoci případného pachatele ve vztahu k vyšetřování dopravní nehody, kterou způsobil. Překročení pravomoci potom obviněný shledává tam, kde pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele, popřípadě jiného orgánu, a to buď nadřízeného nebo též podřízeného, nižšího, pokud veřejný činitel nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe. Z popisu skutkového děje podle obviněného přitom vyplývá, že nevykonával žádnou činnost, která by spadala do pravomoci jiného orgánu, ale pouze se snažil činnost jiného orgánu ztížit nebo zmařit. Takové jednání, kterým se nepodrobil zmíněným pokynům a rozkazu, by podle obviněného mohlo naplňovat případně jen znaky trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle §273 odst. 1 tr. zák.
Obviněný plk. M. T. dále poukazuje na svůj duševní stav po nehodě, kdy u něj údajně vznikla mozková komoce a retrográdní amnézie, přičemž si nepamatuje průběh vlastní nehody ani časový úsek, který jí předcházel a po ní následoval. Obviněný má za to, že stran této skutečnosti bylo nesprávně provedeno dokazování, když některé důkazy považuje za bezvýznamné, naopak jiné měly být provedeny. Pokud se takového postupu, tedy odstranění pochybností týkajících se jeho duševního stavu v době činu, obviněný domáhal ve svém odvolání, nebyly dány důvody pro jeho zamítnutí.
Obviněný plk. M. T. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných pplk. Bc. S. B. a plk. M. T. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podali obvinění pplk. Bc. S. B. a plk. M. T. jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění pplk. Bc. S. B. a plk. M. T. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plk. M. T. potom odkazuje i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud především považuje za nutné zmínit, že existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být shledávána v tom, že soudy dříve činné ve věci nedostatečně provedly dokazování nebo některé důkazy chybně hodnotily a dospěly k nesprávnému skutkovému stavu, jak to činí stran své příčetnosti obviněný plk. M. T.
Jak totiž vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. úplnosti provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění pplk. Bc. S. B. a plk. M. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže je tedy namítána nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento názor je dovozován z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci není vytknuta vada při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a správnosti dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobně Nejvyšší soud doplňuje, a to zejména k první části námitek obviněného pplk. Bc. S. B., že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádného dovolacího důvodu jiného nemůže být rovněž odůvodněno tvrzením, že popis skutku ve sdělení obvinění, případně v usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu, je nedostatečný nebo neobsahuje některé potřebné znaky skutkové podstaty. Jak totiž již bylo v podstatě výše zmíněno, pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o oprávněnosti uplatnění citovaného dovolacího důvodu dovolatelem je rozhodující popis skutku uvedený ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku [nebo za jiných okolností v jiném rozhodnutí podle výčtu v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu], nikoli popis skutku uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání či v obžalobě, neboť jím obviněný uznán vinný nebyl. Ani touto námitkou se proto Nejvyšší soud zabývat nemohl.
Pokud jde o relevantně uplatněnou dovolací argumentaci, v její první části se obviněný pplk. Bc. S. B. domnívá, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, komu a jaký prospěch mělo nevyšetření nehody přinést. Jak je přitom zřejmé z výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, tento obviněný se posuzovaného jednání dopustil v úmyslu, aby dopravní nehoda jeho nadřízeného ředitele plk. M. T. nemohla být řádně vyšetřena. Podmínkou naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. je, aby pachatel postupoval v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Neoprávněným prospěchem se rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoli jiná výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/1975 Sb. rozh. tr.). Za neoprávněný prospěch jiného lze proto zcela jednoznačně považovat situaci, kdy stran této jiné osoby není vedeno vyšetřování dopravní nehody, kterou způsobil, protože tímto postupem se zabrání vyvození odpovědnosti za důsledky způsobené dopravní nehodou. Zmíněný obviněným popíraný znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §158 odst. 1 tr. zák. proto byl posuzovaným jednáním naplněn, tudíž námitka tvrdící opak je zjevně neopodstatněná.
Obviněný pplk. Bc. S. B. má v téže části své dovolací argumentace za to, že odvolací soud zcela přesně netvrdí, z jakého důvodu měl bránit vyšetřování nehody, přičemž závěr tohoto soudu o jeho laxním přístupu k šetření nehody ukazuje spíše na nedbalostní zavinění.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska naplnění stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm c) tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným, je nerozhodné, jaký byl primární myšlenkový impuls pachatele k tomu, aby jednal zakázaným způsobem. Není proto skutečně z pohledu formální stránky zmíněné skutkové podstaty rozhodné, zda obviněného vedla ke spáchání trestného činu loajalita k řediteli nebo snaha neprohlubovat konflikty. Současně rovněž nelze tvrdit, že není-li znám primární impuls, není možné činit závěry ani stran opatřeného prospěchu, neboť tyto dvě skutečnosti nemusí být nutně ve shodě, resp. bezprostředně související. Pokud kupříkladu pachatel uvedeného trestného činu úmyslně jako veřejný činitel zabrání vyšetřování deliktu jiné osoby, nelze ve vztahu k formálním znakům jeho skutkové podstaty činit žádný závěr z toho, že k tomu přistoupil třeba z důvodu, že tato jiná osoba mu dříve také prokázala nějakou službu – podstatný je úmysl směřující k následku, tj. k zajištění neoprávněného prospěchu jiné osoby.
Stejně tak není možné ztotožnit se s další námitkou obviněného pplk. Bc. S. B., podle níž odvolací soud zmiňuje z jeho strany laxní přístup k vyšetření nehody, což ukazuje spíše na jeho nedbalost než na úmyslné zavinění. Jak je totiž zřejmé z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku tohoto soudu, obviněný v úmyslu zajistit, aby nehoda nebyla řádně vyšetřena, nepostupoval v souladu s příslušnými pokyny, nevyžádal si informace a netrval na řádném prošetření. Přes drobný nedostatek (užití právního pojmu „úmysl“ ve skutkové větě výroku) z něj potom vyplývá, že obviněný jednoznačně směřoval své jednání k zajištění neoprávněného prospěchu, přičemž vnějším odrazem tohoto směřování byla právě určitá pasivita, resp. nekonání potřebných kroků. Právním hodnocením tohoto stavu rozhodně nemůže být závěr, že by obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (tj. zejména zájem na řádném výkonu pravomoci veřejným činitelem), ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Obviněnému totiž následek ve formě řádného nevedení šetření, a tedy opatření neoprávněného prospěchu plk. M. T., musel být zcela zřejmý, přičemž navíc k němu podle učiněných skutkových zjištění směřoval. Závěr soudů obou stupňů, že obviněný jednal v úmyslu, a to přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., je správný a bez vad. I v této části je tudíž dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
V druhé části svého dovolání má obviněný pplk. Bc. S. B. za to, že jeho postup po nehodě byl v souladu s předpisy, pokud byl její pachatel označen jako neznámý, neboť nebylo jisté, zda jím byl plk. M. T. Obviněný rovněž zpochybňuje, zda měl povinnost postupovat způsobem uvedeným v odsuzujícím rozsudku.
K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že podle popisu skutku, jak je zaznamenán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, byl obviněný pplk. Bc. S. B. informován o tom, že dopravní nehodu měl plk. M. T. Tato skutečnost mu tedy byla známa, a měl proto postupovat podle rozkazu ředitele S. S. k. ze dne 5. 4. 2001, který stanovoval příslušný postup. Informaci jiného policisty o účasti plk. M. T. na nehodě je přitom nutné považovat za dostatečně relevantní k aplikaci speciálního postupu ve smyslu zmíněného rozkazu, kterým se vymezuje příslušnost skupin dopravních nehod při šetření silničních dopravních nehod s účastí příslušníků a zaměstnanců P. Č. r. Tento rozkaz byl vydán k provedení závazného pokynu policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001, kterým se upravuje postup příslušníků P. Č. r. při šetření silničních dopravních nehod. Podle skutkových zjištění popsaných dále v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vykonával obviněný funkci velitele služby, tedy plnohodnotně vykonával povinnosti vyplývající ze služebního poměru příslušníka P. Č. r., a to za účelem koordinace a metodického řízení podřízených (srov. č. l. 729 trestního spisu). Obviněný přitom měl podle §28 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků P. Č. r., ve znění pozdějších předpisů, povinnost plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu mimo jiné rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených. Jestliže byl obviněný v daném okamžiku odpovědný za vedení O. ř. P. Č. r. v K., bylo mu sděleno, že ředitel plk. M. T. měl dopravní nehodu, a obviněný následně postupoval výše popsaným způsobem, tzn. nepožadoval postup podle rozkazu a netrval na řádném prošetření události s úmyslem právě takovému šetření zabránit, zcela jednoznačně nesplnil svoji povinnost vyplývající z jeho pravomoci a v konečném důsledku vzhledem k dalším okolnostem spáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Skutečnost, že byl údajně citovaný rozkaz ředitele S. S. k. později zrušen, není v této souvislosti relevantní, když Nejvyšší soud má za to, že postup obviněného byl i v rozporu s obecným předpisem – také již citovaným pokynem policejního prezidenta, tedy za takové situace byl v rozporu s povinnostmi obviněného jako policisty. Za nepodstatné je rovněž nutné označit tvrzení obviněného, že i kdyby postupoval podle rozkazu, na vyšetření nehody by to nic nezměnilo, neboť jeho povinnost byla jasně vymezena. I v této části je nutné označit dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
V poslední části svého dovolání obviněný pplk. Bc. S. B. v podstatě opakuje argumentaci z části první, když zpochybňuje závěr soudů dříve činných ve věci týkající se subjektivní stránky činu. Domnívá se, že v průběhu řízení nebyl prokázán jeho úmysl ve vztahu k opatření neoprávněného prospěchu ani ke způsobu jednání uvedeného ve skutkové podstatě, přičemž opět poukazuje na údajně nepřesvědčivý závěr o laxním přístupu. Nejvyšší soud v návaznosti na to do jisté míry odkazuje na výše vyjádřený názor k námitkám uvedeným v části první podaného dovolání, z níž vyplývá, že úmysl obviněného pplk. Bc. S. B. opatřit plk. M. T. neoprávněný prospěch je zřejmý. Obdobně je potom nepochybné, což již bylo zmíněno k druhé části dovolacích námitek, že obviněný nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci. S tím přitom musel být alespoň srozuměn, tedy v naznačeném rozsahu jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť z popisu skutku je patrné, že své jednání směřoval primárně k tomu, aby nebyla řádně vyšetřena nehoda plk. M. T. (úmysl přímý), přičemž neplnění povinnosti vyplývající z pravomoci obviněného pplk. Bc. S. B. bylo spíše nutným vedlejším efektem (úmysl nepřímý). I v poslední části lze proto dovolání obviněného posoudit jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný pplk. Bc. S. B. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze spáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak správně tento uvedl, tudíž podané dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný plk. M. T. v první části svého dovolání napadá závěr soudů dříve činných ve věci o tom, že svým jednáním naplnil objektivní stránku trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za nesprávnou považuje kvalifikaci skutku jako překročení pravomoci, neboť má za to, že nevykonával žádnou činnost, která by spadala do pravomoci jiného orgánu, pouze se snažil činnost jiného orgánu ztížit, resp. mařit, tedy naplnil spíše znaky skutkové podstaty trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle §273 odst. 1 tr. zák.
Podstata posuzovaného jednání obviněného plk. M. T. spočívá, jak je zřejmé z jeho popisu, v tom, že obviněný poté, co způsobil dopravní nehodu, v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001 neinformoval příslušné osoby o této skutečnosti, hlídce O. o. p v K. nařídil z místa odjet, aby tím zabránil provedení potřebných úkonů a zejména příjezdu S. d. n. O. ř. P. Č. r. v K. H., která měla podle zmíněného závazného pokynu policejního prezidenta a podle rozkazu ředitele S. S. k. ze dne 5. 4. 2001 nehodu vyšetřovat, a následně místo nehody opustil, vše v úmyslu zabránit vyšetřování nehody. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný úmyslně a aktivně jednal v rozporu s právní normou, neboť nařídil příslušníkům policie z O. o. p v K. opustit místo nehody a především tak neprovést potřebné kroky k jejímu vyšetření.
Pokud jde o právní kvalifikaci takového skutku, nelze souhlasit s názorem obviněného plk. M. T., že by jeho jednání bylo spíše trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §273 odst. 1 tr. zák. Byť i v posuzovaném případě k neuposlechnutí rozkazu bezpochyby došlo, soudy dříve činné ve věci si podle názoru Nejvyššího soudu objekt trestného činu podle §158 odst. 1 tr. zák. vyložily správně. V případě trestných činů podle oddílu druhého hlavy třetí zvláštní části trestního zákona je jejich objektem zájem na zákonném a řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, tedy zájem na tom, aby veřejní činitelé, kteří jsou oprávněni v rámci své pravomoci vydávat rozhodnutí a činit opatření, postupovali podle zákona, resp. podle svých povinností. Popsaný objekt je tedy tvořen více složkami než objekt trestného činu podle §273 tr. zák., jehož podstatou je především zájem na dodržování vojenské subordinace, resp. subordinace v příslušném bezpečnostním sboru. Obviněný plk. M. T. sice jednal bezpochyby také v rozporu s rozkazem (ředitele S. S. k.), avšak současně jednal také jako příslušník bezpečnostního sboru při plnění úkolů společnosti a státu a požíval při tom pravomoci, jež mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Obviněný tedy svým jednáním porušil objekt trestného činu podle §158 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy dříve činné ve věci. Jeho posouzení jako trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle §273 odst. 1 tr. zák. by podstatě tohoto činu a jeho následku neodpovídalo. Právní kvalifikace shora popsaného jednání proto byla učiněna správně, tudíž námitky obviněného jsou v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
Obviněný plk. M. T. dále ve svém dovolání napadá proces dokazování ve vztahu k jeho duševnímu stavu po nehodě. Pokud jde o možnost, resp. nemožnost tvrdit pochybení v rozsahu, v jakém bylo provedeno dokazování, v hodnocení důkazů a ve vyvozených skutkových závěrech, odkazuje Nejvyšší soud již na výše uvedené.
Druhým dovolacím důvodem uplatněným v dovolání obviněného plk. M. T. byl důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Jeho naplnění je možné ve dvou alternativách, když není zcela zřejmé, kterou obviněný uplatňuje. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného plk. M. T. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V této souvislosti lze považovat za jediný další uplatněný důvod ten, který je obsažen v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k jehož možnosti naplnění se Nejvyšší soud vyjádřil již podrobně výše.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný plk. M. T. se skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře dopustil trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., tudíž i druhé dovolání podané ve věci je zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění pplk. Bc. S. B. a plk. M. T. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle jednoho z citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y