ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.580.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 580/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovolání, které podal obviněný P. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 4 To 937/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 77/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 27 T 77/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku pod bodem 1., tedy tím, že dne 6. 3. 2003 v době kolem 11:20 hod. v obchodním domě K. v Č. B., N. S., odcizil 1 kus žehličky značky TEFAL AVANTIS 70 v hodnotě 1.990,- Kč tak, že ji ukryl pod bundu a bez zaplacení prošel prostorem pokladen, kde byl zadržen pracovníky ostrahy obchodního domu, čímž společnosti K. Č. r., v. o. s., se sídlem P. V., P., způsobil škodu ve výši 1.990,- Kč. Přitom takového jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 4 T 73/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. 4 To 291/2000, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. spáchaný dílem formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., a to k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který dne 14. 11. 2000 vykonal. Dále byl obviněný P. B. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 29 T 77/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 4 To 665/2000, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který dne 24. 10. 2001 vykonal, a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 2 T 49/2002, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Dále byl obviněný P. B. zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 27 T 77/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že dne 25. 5. 2003 v době kolem 22:45 hod. společně s trestně nestíhaným B. V., a J. W., jehož trestní stíhání bylo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 27 T 77/2003, zastaveno, odcizil ze střechy užitkového automobilu tov. zn. Volkswagen Transporter, majitele J. V., parkujícího na parkovišti v ulici V. bokem k domu číslo k ulici M. H. v Č. B., po přeříznutí upevňovacích gumových popruhů v hodnotě 80,- Kč deset kusů měděných trubek v celkové hodnotě 4.500,- Kč, následně z místa odešli, ovšem po přistižení majitelem odcizených trubek tyto zanechali na místě, když následně byli zadrženi hlídkou Policie České republiky, přičemž tímto jednáním způsobili J. V., škodu ve výši 4.850,- Kč. Přitom takového jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 4 T 73/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. To 291/2000, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. spáchaný dílem formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., a to k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který dne 14. 11. 2000 vykonal. Dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 29 T 77/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 4 To 665/2000, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který dne 24. 10. 2001 vykonal, a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 27 T 83/2002, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 2 T 49/2002, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který v současnosti vykonává, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 2 T 49/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž byl obviněný P. B. rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 27 T 77/2003, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 3. jeho výroku o vině, tedy tím, že v době od listopadu 2001 do 19. 3. 2003 v Č. B. případně jinde řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna P. B., částkou ve výši 500,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky V. B., ačkoli mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 94/1963 Sb., přičemž v období od měsíce dubna 2002 do měsíce prosince 2002 bylo poskytováno za obviněného zálohové výživné M. m. Č. B. v celkové výši 6.300,- Kč, takže dluh na běžném výživném za uvedené období vůči M. m. Č. B. činí nejméně 4.500,- Kč a vůči matce nezletilého činí nejméně 3.500,- Kč.
Za to byl obviněnému P. B. uložen podle §247 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. B. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 4 To 937/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému P. B. doručen dne 14. 1. 2005, jeho obhájkyni dne 17. 1. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 11. 1. 2005.
Dne 22. 2. 2005 napadl obviněný P. B. prostřednictvím své obhájkyně usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. řádu. Ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvádí, že se krádeže trubek nezúčastnil, a tedy čin nespáchal. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že k ostatním skutkům se přiznal, k tomuto však nikoli. Dále odkazuje i na svoji výpověď učiněnou v hlavním líčení a na výpovědi svědků L. V. a J. V. a tvrdí, že se krádeže trubek nedopustil, neexistuje žádný objektivní, přesvědčivý a nezvratný důkaz o jeho vině, když ho ani žádný ze svědků údajně neviděl, jak trubky odcizoval. Soudy dříve činné ve věci proto podle obviněného měly postupovat podle zásady „in dubio pro reo“ a zprostit ho obžaloby. Pro zbylé skutky potom podle obviněného mělo být jeho trestní stíhání jako nadbytečné zastaveno, případně mělo být upuštěno od potrestání, zejména pokud nebyl stíhán ani B. V. a trestní stíhání J. W. bylo zastaveno.
Obviněný P. B. následně považuje za nesprávný i výrok o trestu. Podle jeho mínění se totiž krádeže popsané pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dopustil jeden den před vydáním rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2003, jímž byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, tedy mu měl být uložen znovu souhrnný trest. V rozsudku soudu prvního stupně tak podle obviněného chybí výrok o souhrnném trestu a výrok o zrušení dříve uloženého souhrnného trestu.
Dále obviněný P. B. považuje za nesprávný postup soudů dříve činných ve věci, pokud zamítly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem dalších svědků. Tyto návrhy obviněný podle svého vyjádření činil ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, stran kterého se údajně doznal k neplnění vyživovací povinnosti, což však odůvodnil svými poměry a současně i tím, že v době, kdy pracoval, předal svému zaměstnavateli rozsudek se stanovením této povinnosti a sdělil mu částku a adresu, kam má být výživné zasíláno, což však zaměstnavatel nečinil. Soud prvního stupně k tomu podle obviněného uvedl, že měl sám dbát, aby výživné bylo zasíláno k rukám oprávněné osoby, a nemůže v tomto spoléhat pouze na to, že sdělil potřebné skutečnosti zaměstnavateli, s čímž však obviněný vyjadřuje nesouhlas.
Obviněný P. B. současně uvádí některé další okolnosti týkající se jeho osoby a domnívá, že pokud by nebylo jeho trestní stíhání zastaveno, měl mu být alespoň uložen mírnější trest.
Obviněný P. B. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a ve výroku o vině pod body 2. a 3. a ve výroku o trestu i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. B. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný v převážné části dovolání namítá neúplnost dokazování ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a vadné hodnocení provedených důkazů ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. téhož výroku, tedy fakticky napadá skutková zjištění. Státní zástupce však má za to, že učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, přičemž jejich údajná nesprávnost nemůže být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. V této části tedy bylo dovolání podle mínění státního zástupce podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. řádu.
Státní zástupce považuje za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst 1 písm. g) tr. řádu námitky týkající se pochybení v tom, že obviněnému měl být uložen souhrnný trest a dále že neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. za období, kdy mu bylo zaměstnavatelem podle výplatních pásek stanovené výživné strháváno ze mzdy. První z relevantně uplatněných námitek však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou. Podle jeho názoru rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 27 T 83/2002, byl dovolateli uložen souhrnný trest odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 2 T 49/2002. Skutku popsaného pod výše zmíněným bodem 1. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 27 T 77/2003, se obviněný, jak dále uvádí státní zástupce, měl dopustit dne 6. 3. 2003, tedy až poté, co byl v předchozí věci vynesen první rozsudek, tedy uložení souhrnného trestu nepřipadá v úvahu. Ke skutku popsanému pod bodem 3. ve výroku o vině téhož rozhodnutí má státní zástupce za to, že jednání spočívající v neplacení výživného v době od listopadu 2001 do 19. 3. 2003 tvoří jeden skutek, který nelze podle představ obviněného libovolně dělit, tedy ani zde uložení souhrnného trestu nepřipadá v úvahu.
Druhou z relevantně uplatněných námitek týkající se právního posouzení jednání obviněného P. B. popsaného pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 27 T 77/2003, potom považuje státní zástupce za důvodnou. Podle jeho názoru se soud prvního stupně nepokusil vypořádat s obhajobou obviněného, že byl v době od října do prosince 2002 zaměstnán, svému zaměstnavateli vyživovací povinnost ohlásil a výživné mu bylo strháváno, když soud překlenul zmíněné tvrzení úvahou, podle níž bylo povinností obviněného dbát o zaslání výživného k rukám oprávněné osoby. Takový požadavek však státní zástupce považuje za nespravedlivý a dovozuje, že pokud soud prvního stupně obhajobu obviněného fakticky akceptoval, nelze konstatovat naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Protože však byl obviněný uznán vinným pro neplacení výživného za dobu od listopadu 2001 do 19. 3. 2003, přičemž jeho dovolání je opodstatněným toliko v rozsahu 3 měsíců, je podle státního zástupce zřejmé, že by projednání podaného mimořádného opravného prostředku nic nezměnilo na postavení obviněného, neboť by na právní kvalifikaci skutku i výši trestu nemohlo mít vliv, když současně otázka, jež by byla řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Státní zástupce následně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu doplňuje, že s odkazem na něj lze výrok o uložení trestu napadnout jen z důvodů v něm uvedených, tedy námitka nepřiměřené přísnosti trestu nenaplňuje tento ani žádný jiný dovolací důvod. Pokud jde o názor obviněného týkající se naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu absencí výroku o souhrnném trestu, považuje státní zástupce takovou argumentaci za zjevně neopodstatněnou, neboť obviněnému žádný souhrnný trest uložen nebyl. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu již státní zástupce jen odkazuje na své výše uvedené závěry popsané k důvodům podle písm. g) a k) téhož ustanovení. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný P. B. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný P. B. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dále o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, potom o ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, které je naplněno, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a nakonec o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
V rámci svých námitek týkajících se skutků popsaných pod body 2. a 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný P. B. především tvrdí, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, resp. dopustil se ho za jiných okolností, než zjistily soudy dříve činné ve věci, když současně nabízí i vlastní verzi hodnocení důkazů, popřípadě navrhuje provedení důkazů dalších. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v naznačeném rozsahu v chybných skutkových závěrech, které učinily soudy obou stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který především opírá obviněný P. B. své dovolání, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. B. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu a z nedostatků v dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. B. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Podle nich obviněný v rámci skutku popsaného pod bodem 2. jeho výroku o vině společně s B. V. a J. W. odcizil ze střechy automobilu ke škodě poškozeného J. V. deset kusů měděných trubek. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku a dospět k závěru o beztrestnosti obviněného P. B., jak se toho ve svém dovolání domáhá, musel by dovolací soud modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zmíněného trestného činu. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Bez podstatné relevance je potom tvrzení obviněného, podle kterého trestní stíhání dalších osob, s nimiž skutek spáchal, nebylo vedeno, popřípadě bylo zastaveno. Trestní stíhání před soudem se ve smyslu §180 odst. 1 tr. řádu může konat jen na podkladě obžaloby, která byla podána proti konkrétní osobě, přičemž rozhodnutí o této obžalobě není podmíněno tím, zda byla stejně stíhána i další osoba, která se měla podílet na trestném činu. Soud je tedy vázán obžalovací zásadou (§2 odst. 8 tr. řádu) a nemůže jít nad její rámec.
Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud stran skutku popsaného pod bodem 3. ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle rozhodných skutkových zjištění uvedených ve zmíněném výroku o vině, resp. rozvedených v odůvodnění rozsudku, obviněný P. B. zjednodušeně řečeno v době od listopadu 2001 do 19. 3. 2003 nepřispíval na výživu svého nezletilého syna. Je pravdou, že obviněný v rámci procesní obhajoby vyslovil tvrzení, podle kterého po jistou dobu činil kroky k hrazení výživného tím, že předal svému zaměstnavateli částku a adresu, kam má být výživné zasíláno. Soudy dříve činné ve věci se sice tímto tvrzením obviněného dále nezabývaly, když podle jejich mínění se obviněný nemohl spoléhat pouze na svého zaměstnavatele a měl sám dbát na to, aby výživné bylo zasláno oprávněné osobě. Jde ovšem o otázku skutkovou, resp. o hodnocení důkazů a věrohodnosti uvedené obhajoby. Správnost a úplnost dokazování a hodnocení důkazů přitom není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v dovolacím řízení, jak již bylo výše uvedeno. Z učiněných skutkových zjištění, která vzaly soudy dříve činné ve věci za podklad pro vyslovení právní kvalifikace, potom o dohodě obviněného se zaměstnavatelem stran srážek výživného ani následně skutečně realizovaných kroků nic nevyplývá. Je tudíž nutné zásadně vycházet z příslušné skutkové věty výroku o vině, podle které obviněný P. B., ač k tomu byl povinen, nehradil po vymezenou dobu výživné na své nezletilé dítě, čímž spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. V naznačeném rozsahu bylo proto dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. řádu.
Obviněný P. B. dále považuje za nesprávný výrok o trestu, když podle jeho mínění se krádeže popsané pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dopustil jeden den před vydáním rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2003, jímž byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Domnívá se, že mu tedy měl být uložen znovu souhrnný trest za současného zrušení souhrnného trestu předchozího.
Jak vyplývá zejména z opisu z evidence Rejstříku trestů, případně z dalších skutečností popsaných v odůvodnění usnesení odvolacího soudu napadeného dovoláním, resp. předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. B. se dopustil trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 2 T 49/2002, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu. Tento výrok o trestu byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 27 T 83/2002, kterým byl obviněný uznán vinným také trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců s tím, že zmíněné dva trestné činy krádeže jsou ve vztahu souběhu. Oba tudíž musely být spáchány dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za některý z nich, tzn. přede dnem 22. 5. 2002. Poté se obviněný P. B. dne 6. 3. 2003 dopustil dalšího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 27 T 77/2003. Z uvedeného přehledu je přitom zřejmé, že mezi spácháním prvního a posledního trestného činu krádeže byl vyhlášen odsuzující rozsudek za první z nich, tedy mezi prvním a druhým trestným činem vztah souběhu ve smyslu §35 ost. 2 tr. zák. existuje, mezi prvním a třetím nikoli. Z dosavadní soudní praxe (viz rozhodnutí publikované pod č. 34/1965 Sb. rozh. tr.) potom vyplývá, že byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest.
Z popsaných skutečností je zřejmé, že názor obviněného P. B., že mu měly soudy dříve činné ve věci uložit souhrnný trest za současného zrušení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 27 T 83/202, není správný. Při posuzování existence vztahu souběhu je totiž třeba postupovat v časové řadě podle skutečného běhu událostí. Proto pokud mezi trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudky Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 2 T 49/2002, a ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 27 T 83/2002, byl dán vztah souběhu, je při zjišťování, zda je dán souběh ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. i stran dalšího trestného činu, nutné hodnotit tento poměr nikoli jen ve vztahu k jednomu z dříve spáchaných sbíhajících se trestných činů, ale ke všem. V posuzované věci je přitom zjevné, že zatímco poměr druhého trestného činu a dalšího (třetího) určité aspekty souběhu vykazuje, mezi prvním a třetím trestným činem takový vztah již není. Přestože mezi prvními dvěma trestnými činy souběh již dříve vznikl, ve vztahu ke třetímu i přes zmíněné určité aspekty se tak stát nemohlo. Soudy dříve činné ve věci proto postupovaly správně, pokud obviněnému uložily samostatný trest, a nikoli trest souhrnný, tudíž dovolání je tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. B. v souvislosti s předchozí námitkou odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, když měl za to, že v rozsudku soudu prvního stupně chybí výrok o souhrnném trestu a současně zrušující výrok stran souhrnného trestu dříve uloženého. Jak však bylo výše uvedeno, soudy dříve činné ve věci postupovaly při vyslovení výroku o trestu správně, tudíž k absenci žádného výroku či části výroku nedošlo. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu je dovolání rovněž zjevně neopodstatněné.
Byť to již vzhledem k výše uvedenému není rozhodné, Nejvyšší soud doplňuje, že v případě neplnění vyživovací povinnosti po delší dobu není možné, jak obviněný P. B. naznačuje, toto jednání rozdělit a např. za část uložit trest a stran části zbylé od potrestání upustit. Zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je podle převažujícího názoru soudní praxe trestným činem trvajícím (srov. rozhodnutí publikované pod č. 27/1969 Sb. rozh. tr.), tudíž je nutné k němu přistupovat jako k trestnému činu jednomu (pokud nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení §12 odst. 11 tr. řádu). Proto by bylo nepřípustné je libovolně rozdělovat na části a ty pak posuzovat zvlášť.
Další dovolací námitkou uplatněnou obviněným P. B. je tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, když mělo být přihlédnuto k ustanovením §31 odst. 1 a §33 písm. e), ch) a j) tr. zák. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v obecném smyslu může být výrok o trestu napaden prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, které obviněný také uplatnil. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat nesprávnost např. při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. V dané věci tak byl zmíněný dovolací důvod relevantně (byť nikoli důvodně) uplatněn ve vztahu k námitce, že obviněnému měl být uložen souhrnný trest, nevztahuje se však na správnost přezkumu aplikace ustanovení §31 až §34 tr. zák.
Současně přitom námitka přiměřenosti uloženého trestu není způsobilá naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. O žádnou z uvedených alternativ však u obviněného P. B. nejde. Výhrady obviněného stran přiměřenosti uloženého trestu tudíž žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Posledním dovolacím důvodem uplatněným v dovolání obviněného P. B. byl důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Jeho naplnění je možné ve dvou alternativách, přičemž není zcela zřejmé, kterou obviněný uplatňuje. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného P. B. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V této souvislosti lze považovat za další uplatněné důvody ty, které jsou obsaženy v již zmíněných ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu, k jejichž možnosti naplnění se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil výše.
Obviněný P. B. tak svým jednáním popsaným po body 1. až 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jak správně vyslovil Okresní soud v Českých Budějovicích, s jehož názorem se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, tudíž toto právní posouzení bylo provedeno správně a bez vad. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. B. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) ani l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být některým z dovolacích důvodů podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y