ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.587.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 587/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovolání podaném obviněným G. Ž, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 1 To 34/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 50 T 4/2001, byl obviněný G. Ž. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 8. 6. 1998 ve V. K., okres Z., v sídle společnosti J., s. r. o. V. K., C., po předchozí dohodě s již odsouzeným M. B. a ve snaze obohatit se na úkor leasingové společnosti, jako zástupce společnosti G. & M. G.W.M.B. s. r. o., P., vylákal do užívání na základě leasingové smlouvy, uzavřené se společností Š. F. s. r. o. P. K., osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia SLX 1,9 Tdi 66 kw, v hodnotě 749.887,90 Kč, přičemž zaplatil pouze akontaci a první splátku hrazenou předem v celkové výši 169.565,80 Kč, poté společně s M. B. vozidlo předali včetně plné moci již odsouzenému V. M., který, ač věděl, že vůz byl vylákán na leasingové společnosti, je dne 12. 8. 1998 vyvezl do B., kde je v souladu s instrukcemi M. B. předal nezjištěným osobám, přičemž ve stejné době čekal M. B. v P. r. ve městě B., kde též inkasoval od nezjištěných ruských občanů za prodej automobilu částku 5.500 USD, a následně se záměrem zastřít toto jednání, již odsouzený M. T. učinil dne 4. 10. 1998 trestní oznámení, ve kterém předstíral odcizení vozidla ve Z., čímž byla shora jmenované leasingové společnosti způsobena škoda ve výši 580.322,10 Kč“. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků s dohledem. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 3 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 1 To 34/2004, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný G. Ž. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že se trestného činu popsaného v rozhodnutí krajského soudu nedopustil a závěr soudů o jeho vině je založen výlučně na výpovědi V. M. z přípravného řízení. Tuto výpověď však V. M. učinil v procesním postavení obviněného a je tudíž jako důkaz problematická. Soudem prvního stupně nebyl jakkoli prokazován podvodný úmysl obviněného a ve výrokové části rozsudku nejsou obsažena skutková zjištění relevantní pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména znaku zavinění. Dovolatel při sjednávání leasingové smlouvy jednal jménem obchodní společnosti na základě plné moci a úhrada leasingových splátek byla povinností této právnické osoby. V době sjednání pronájmu vozidla byla finanční situace společnosti dobrá a jednání dovolatele tak nebylo od počátku vedeno v podvodném úmyslu. Ve výroku o náhradě škody bylo potom nesprávně rozhodnuto o dělené odpovědnosti obviněného namísto odpovědnosti solidární. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a obviněného zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru zjištěný a popsaný skutek odpovídá právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a skutečnost, že obviněný jednal na základě plné moci na tento závěr nemá vliv. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval naplněním podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona, a zabývat se námitkami dovolání z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami, podle kterých se obviněný popsaného trestného činu nedopustil a které zpochybňovaly procesní relevanci výpovědi V. M. z přípravného řízení. Těmito námitkami totiž obviněný napadl výsledky hodnocení důkazů a prosazoval změnu skutkových zjištění, v těchto případech se však nejedná o výtky k aplikaci hmotně právního ustanovení, jak vyžaduje uplatnění citovaného dovolacího důvodu.
Na rozdíl od námitek popsaných v předchozím odstavci lze uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit také z obsahového hlediska další námitky posuzovaného dovolání, které spočívají v tvrzení nesprávného užití hmotně právního předpisu. Nejvyšší soud se zabýval námitkami, podle kterých ve výrokové části rozsudku nejsou obsažena skutková zjištění relevantní pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména znaku zavinění. Dovolatel zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslného zavinění ve dvou ohledech. Podle jeho názoru absentují ve skutkovém stavu věci zjištění vypovídající o jeho podvodném úmyslu, zejména vzhledem k finanční situaci společnosti v době sjednání pronájmu vozidla. Podle dalšího argumentu nelze hovořit o úmyslném zavinění obviněného vzhledem k tomu, že jednal v postavení zástupce právnické osoby. Nejvyšší soud proto posoudil, zda ve skutkovém stavu posuzovaného případu jsou zahrnuty skutečnosti vypovídající o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu a dospěl k názoru, že námitkám nelze přisvědčit.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle závěru soudů činných v posuzované věci se obviněný tohoto trestného činu dopustil uvedením někoho v omyl. Za uvedení v omyl je třeba považovat takové jednání, kterým obviněný předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. K uvedení v omyl může dojít i jen poskytnutím nepravdivé informace poškozenému, může k němu dojít i lstí, např. vylákáním zboží od výrobce či dodavatele s tím, že za zboží bude následně zaplaceno formou leasingových splátek, ale namísto zaplacení pachatel zboží rozprodá a získané prostředky užije pro svoji potřebu. V takovémto případě se jedná o podvodné jednání, je-li od počátku zřejmé, že pachatel neměl v úmyslu za zboží zaplatit. Za trestný čin podvodu jsou soudní praxí považovány případy (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, č. 360/2002, svazek 14), kdy obviněný jakožto fyzická osoba či zástupce právnické osoby vyláká osobní motorové vozidlo ke škodě leasingové společnosti, vozidlo převezme do pronájmu, jehož podmínky však neplní, a následně vozidlo prodá nezjištěné osobě.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. U trestného činu podvodu musí závěr o zavinění v úmyslné formě vyplývat ze zjištěného skutkového stavu věci. Okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní – psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).
Ve shora citované tzv. skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu je jednání obviněného popsáno tak, že tento po předchozí dohodě s M. B. a ve snaze obohatit se na úkor leasingové společnosti, jako zástupce společnosti G. & M. G.W.M.B. s. r. o. vylákal do užívání na základě leasingové smlouvy osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, přičemž zaplatil pouze akontaci a první splátku, poté společně s M. B. vozidlo předali včetně plné moci V. M., který je vyvezl do B., kde je předal nezjištěným osobám. V odůvodnění (str. 11) soud prvního stupně uvedl, že obviněný G. Ž. uzavíral leasingovou smlouvu s úmyslem podmínky leasingu neplatit a následným prodejem vozidla se obohatit na úkor leasingové společnosti. Soudy přitom způsob počínání obviněného dovodily zejména z výpovědi V. M., jejíž hodnocení nelze za stávající úpravy dovolacích důvodů v řízení o dovolání přezkoumat.
Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav věci popsaný ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě, se kterým se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, zahrnuje okolnosti, ze kterých lze usuzovat na naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu obviněným, přičemž o naplnění znaku zavinění nelze mít pochybnosti. Zjištění zejména zahrnují skutečnost, že dovolatel se jednání dopustil po předchozí dohodě se spolupachateli M. B. a V. M., kteří za svou trestnou činnost byli odsouzeni v jiných trestních věcech. Ze skutkového stavu také nepochybně vyplývá, že dovolatel konal ve snaze obohatit se na úkor leasingové společnosti. Podvodné jednání - uvedení leasingové společnosti v omyl - potom spočívalo v tom, že obviněný G. Ž. uzavřel leasingovou smlouvu s úmyslem podmínky leasingu neplnit a následným prodejem vozidla se obohatit na úkor leasingové společnosti.
Předcházející dohoda s jinými osobami, od počátku existující snaha obohatit se a neplatit za vylákané plnění (tzn. plnění získané lstí) nenechávají pochybnosti stran subjektivní stránky trestného činu, a to bez ohledu na finanční situaci společnosti, v jejíž prospěch obviněný jednal. Jak navíc vyplývá z vyjádření F. ú. pro P. založeného na č. l. 173, společnost podala správci daně daňová přiznání toliko v letech 1994 a 1995, v nich však uvedla hospodářský výsledek jakož i výši daně z příjmů ve výši 0,- Kč, neboť nevyvíjela žádnou hospodářskou činnost. Za další zdaňovací období potom nebyla společností žádná daňová přiznání podána. Tvrzení obviněného v dovolání ve vztahu k finanční situaci společnosti tedy není podloženo důkazy založenými v trestním spise, resp. je s nimi v rozporu. I proto je zřejmé, že dovolatel svým jednáním chtěl způsobem uvedeným v §250 tr. zák. porušit zájem na ochraně majetku a jednal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. se vylákáním vozidla do užívání, jeho následným zcizením a způsobením škody poškozené společnosti obohatit.
Další námitka dovolatele zpochybňovala trestní odpovědnost obviněného za zjištěný skutek vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel při sjednávání leasingové smlouvy jednal jménem obchodní společnosti na základě plné moci a úhrada leasingových splátek byla povinností a „na vůli“ této právnické osoby. Ani této námitce nebylo možno z věcného hlediska přisvědčit.
Podle platné právní úpravy (§31 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák.) může zmocnitel udělit plnou moc zmocněnci a je povinen v ní uvést rozsah zmocněncova oprávnění. Oprávnění zastupovat zmocnitele má právní relevanci (resp. právní ochrana je poskytnuta) toliko ve vztahu k úkonům, které neodporují ustanovení zákona a dobrým mravům (srov. též §3 odst. 1 obč. zák.), tj. ve vztahu k právním úkonům. Z tohoto důvodu nelze podle práva platně udělit zmocnění k provedení protiprávního úkonu, např. k jednání spočívajícímu v naplnění skutkové podstaty trestného činu.
Je skutečností, že obviněný vůči poškozené leasingové společnosti jednal jako zástupce společnosti G. & M. G.W.M.B. s. r. o., jak však vyplývá z dalšího výkladu, tato okolnost nebrání naplnění znaků trestného činu obviněným. Z právní konstrukce jednání právnických osob vyplývá, že právní úkony mohou činit jen prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců (viz zejména §20 obč. zák.). U trestného činu podvodu spáchaného uvedením jiné osoby v omyl přichází účast právnické osoby v úvahu jak na straně subjektu uváděného v omyl, tak na straně subjektu uvádějícího v omyl jiného. Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Obdobně závěru o naplnění znaků trestného činu podvodu nebrání skutečnost, že se jej pachatel dopustil jako orgán či zástupce jednající jménem právnické osoby. V takových případech zpravidla fyzická osoba oprávněná jednat za právnickou osobu v určitém rozsahu toto své oprávnění překročí a vyláká ve svůj prospěch nebo prospěch jiné osoby plnění uvedením v omyl jiné fyzické nebo právnické osoby. Tak tomu bylo i v dané věci – obviněný jednal ve smyslu §31 odst. 1 obč. zák. na základě plné moci vystavené jednatelem společnosti G. & M. G.W.M.B. s. r. o. (spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 50 T 5/2000, č. l. 761). Tato plná moc jej opravňovala k neomezenému právnímu zastupování společnosti ve všech právních a obchodních úkonech. Obviněný byl tedy zplnomocněn k provádění právních úkonů jménem a na účet společnosti, tj. také k uzavření leasingové smlouvy týkající se motorového vozidla. Podle skutkových zjištění dané věci obviněný uzavřel leasingovou smlouvu ohledně vozidla zn. Škoda Octavia, (tentýž spis, č. l. 707), přitom však měl od počátku v úmyslu vozidlo toliko vylákat a společným jednáním s dalšími dvěma osobami se zcizením vozidla v zahraničí a neplacením leasingových splátek obohatit na úkor leasingové společnosti. Je nutno zdůraznit, že plná moc dovolatele neopravňovala (ani podle základních principů občanského práva platně nemohla opravňovat) k provedení protiprávního úkonu v podobě uvedení leasingové společnosti v omyl ohledně úmyslu dodržet podmínky leasingu ani k následujícímu jednání ve shodě s V. M. a M. B. Jakmile bylo jednání dovolatele vedeno tímto podvodným úmyslem a došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, ocitl se mimo meze zplnomocnění a došlo k překročení oprávnění vyplývajících z plné moci. Dovolatel se tak dopustil podvodného jednání, a fakt, že k uvedení jiného v omyl využil také zplnomocnění k jednání za právnickou osobu, nemá na závěr o naplnění znaků trestného činu a trestní odpovědnost dovolatele vliv.
Obviněný v dovolání taktéž vyslovil námitku, že ve výroku o náhradě škody mělo být rozhodnuto o solidární odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu. Tato námitka zpochybňuje aplikaci hmotně právních ustanovení občanského zákoníku rozhodných pro určení výše náhrady škody, proto ji lze z obsahového hlediska podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i v tomto případě se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. Podle §438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni zásadně společně a nerozdílně, podle odst. 2 tohoto ustanovení může soud (toliko) v odůvodněných případech rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Jedná se o výjimečný postup oproti obecnému pravidlu a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu. Při určení rozsahu odpovědnosti za škodu je přitom nutno vycházet zejména z §420 a násl. obč. zák., případně z předpisů upravujících odpovědnost za škodu ve zvláštních případech.
Tzv. solidární odpovědnost je charakterizována tím, že poškozený může žádat náhradu škody na kterékoli z odpovědných osob nebo může žádat, aby mu náhradu škody všichni či někteří odpovědní poskytli společně a nerozdílně, přičemž odpovědnostní právní vztah zaniká splněním závazku kterýmkoliv z odpovědných. Vzájemné vypořádání solidárně odpovědných osob upravuje §439 obč. zák., podle kterého se ten, kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V případě, že bylo plnění z odpovědnostního vztahu poskytnuto jedním z odpovědných, zaniká tedy odpovědnostní právní vztah a osoba, která poskytla plnění z tohoto vztahu, může na základě posledně uvedeného ustanovení požadovat vypořádání s osobami spoluodpovědnými podle účasti na způsobení vzniklé škody. Podmínkou pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných není, aby o povinnosti k náhradě škody bylo rozhodováno jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Proto i v případě, že se vede trestní stíhání proti obviněnému jako jednomu ze dvou škůdců, kteří způsobili škodu společným jednáním jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. a přichází-li u nich v úvahu solidární odpovědnost podle §438 odst. 1 obč. zák., je na místě za splnění zákonných podmínek podle §228 odst. 1 tr. ř. uložit tomuto obviněnému povinnost, aby nahradil celou škodu. Jestliže pak rozsudek proti tomuto obviněnému nabude právní moci a následně se koná trestní řízení proti druhému škůdci, nic nebrání soudu, aby mu uložil za splnění podmínek podle §228 tr. ř. povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s prvním obviněným.
V posuzovaném případě soud prvního stupně odsoudil obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu a výše škody byla součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku. Proto podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě této škody, a to společnosti Š. F. s. r. o. ve výši 122.964,- Kč a A. p. ve výši 413.972,- Kč. Z výroku o náhradě škody přitom nevyplývá, že by k úhradě škody byla vedle obviněného zavázána také jiná osoba. Rozhodnutí tak založilo výlučnou odpovědnost obviněného stran celkového rozsahu způsobené škody. Nelze tak podpořit názor dovolatele, že bylo rozhodnuto o dělené odpovědnosti jednotlivých osob zúčastněných na spáchání činu. Přestože konečným důsledkem rozhodnutí soudu prvního stupně může být vznik společné odpovědnosti za škodu, nejednalo by se v daném případě o odpovědnost dělenou, ale solidární.
Dovolatel vychází ze skutečnosti, že škodu způsobil společným jednáním s osobami odsouzenými v jiných trestních věcech. Je nutno zdůraznit, že povinnost k náhradě škody těmto osobám může uložit toliko soud rozhodující v příslušné trestní věci, ve kterých jsou tyto osoby odsouzeny. Požadavku zákonnosti a ústavnosti rozhodnutí by jistě odporoval postup, kterým by soud v adhezním řízení zavázal ke společné povinnosti k náhradě škody také osobu, která v daném řízení nevystupovala v procesním postavení obviněného a nebyla odsouzena. Pokud ve více rozhodnutích bylo (vždy samostatně) rozhodnuto o povinnosti náhrady škody několika obviněných a přitom je zřejmé, že tyto osoby škodu způsobily společně (tedy společným zaviněným protiprávním jednáním, které je v příčinné souvislosti se způsobeným následkem), byla těmito rozhodnutími založena společná a nerozdílná odpovědnost všech těchto osob podle §438 odst. 1 obč. zák., byť to z jednotlivých rozhodnutí výslovně nevyplývá a jak je zřejmé z předchozí věty, ani vyplývat nemůže. V posuzovaném případě soudy ve věci činné rozhodnutí o dělené odpovědnosti neučinily, proto je případná společná odpovědnost za škodu G. Ž., M. B. a V. M. založena na principu solidarity ve smyslu §438 odst. 1 tr. zák. Není proto opodstatněná námitka dovolatele, podle které bylo v dané věci rozhodnuto o dělené odpovědnosti jednotlivých osob zúčastněných na spáchání trestného činu.
Z hlediska námitky absence znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu ve skutkovém stavu věci se Nejvyšší soud zabýval také znakem „sebe a jiného obohatil“ tohoto trestného činu, byť jeho naplnění dovolatel výslovně nezpochybnil. Tzv. skutková věta výroku rozsudku krajského soudu jednoznačně vypovídá o obohacení jiného, když uvádí, že za prodej vylákaného automobilu v zahraničí inkasoval M. B. částku 5.500,- USD. Znak „obohacení sebe“ - obviněného G. Ž. - je pak možno dovodit z okolnosti, že dovolatel vozidlo po dobu od vylákání vozidla dne 8. 6. 1998 do jeho vývozu do B. dne 12. 8. 1998 užíval.
Nejvyšší soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí vadu v hmotně právním posouzení naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu ani podmínek rozhodných pro určení formy společné odpovědnosti obviněného za škodu způsobenou trestným činem a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. května 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová