ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.591.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 591/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovolání obviněného L. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 5 To 366/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 276/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 23 T 276/2002, byl obviněný L. S. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 16. 5. 2002 uplatnil u P. Č. s., a. s., se sídlem v P., nám. R., (dále jen „P. Č. s.“), nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., a to jakožto náhradu škody způsobené na jeho motorovém vozidle tov. zn. MITSUBISHI SPACE WAGON 2.4, dne 6. 5. 2002 v místě jeho trvalého bydliště při malé dopravní nehodě, zaviněné řidičem vozidla tov. zn. PEUGEOT 306, F. M., který přehlédl otevřené zadní dveře zaparkovaného vozidla obžalovaného a tyto svým vozidlem zachytil, čímž způsobil na vozidle obžalovaného škodu ve výši 21.664,- Kč, přičemž obžalovaný dne 17. 5. 2002 uplatnil u Č.p., a. s., (dále jen „Č.p.“), ze stejného důvodu nárok na pojistné plnění, a to z titulu uzavřené pojistné smlouvy pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a pro havarijní pojištění tohoto vozidla, avšak jako příčinu vzniku poškození svého vozidla uvedl zachycení pootevřených zadních levých dveří za sloupek u vrat při couvání z garáže, což však nebyla pravda, přičemž ze strany Č. p. došlo k vyplacení pojistného plnění se spoluúčastí obžalovaného.
Za tento trestný čin byl obviněný L. S. podle §250a odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. S. odvolání,o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 5 To 366/2004, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 5 To 366/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 23 T 276/2002, podal obviněný L. S. prostřednictvím obhájce N. T. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku. V rámci odůvodnění dovolání především namítl, že na základě provedeného dokazování měl soud přisvědčit názoru obhajoby, že v případě jeho činu se jednalo o jednání ve stadiu pokusu. Je sice pravdou, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §250a odst. 1 tr. zák. stačí uvést nepravdivé údaje, avšak z hlediska jeho dokonání je nutné uvažovat i o následcích či škodě, byť příslušné ustanovení trestního zákona má na mysli spíše prevenci před jednáním, kde zákonnou podmínkou pro existenci trestně právní odpovědnosti je vznik škody. Obviněný dále uvedl, že od dalšího jednání upustil a odstranil svým jednáním nebezpečí, které by mohlo vzniknout zájmu chráněnému trestním zákonem. Proto podle §8 odst. 3 tr. zák. zanikla i trestnost pokusu předmětného trestného činu.
V závěru dovolání obviněný L. S. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 23 T 276/2002, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 5 To 366/2004, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného L. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil v tom smyslu, že ze skutkové věty výroku rozsudku soudu první instance je evidentní, že se v posuzované věci jedná o dokonaný trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., k jehož dokonání došlo dne 17. 5. 2002, a to v okamžiku, kdy obviněný sdělil Č.p., nepravdivé údaje o vzniku pojistné události a na základě těchto nepravdivých údajů nárokoval plnění z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o havarijním pojištění ze dne 17. 5. 2001. Případné posouzení jednání obviněného pouze jako pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1 tr. zák. a následná aplikace §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. tudíž nepřicházejí do úvahy. Proto na závěr svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněný L. S. zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku ze dne 16. 5. 2002, jak byl soudem zjištěn, a to svou námitkou, že poté, co mu Č.p. vyplatila pojistné, kontaktoval P. Č.s. s tím, že již neuplatňuje nárok na náhradu škody a uplatňuje toliko nárok na plnění 10.000,- Kč jako výplaty spoluúčasti, čímž tedy ze své vlastní vůle upustil od dokonání předmětného trestného činu a svým dalším jednáním odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Z toho důvodu namítl, že toto jeho jednání mělo být správně posouzeno pouze jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1 tr. zák., u kterého podle §8 odst. 3 tr. zák. zanikla jeho trestnost.
Trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Pokusem trestného činu je pak podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat. Podle ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu,
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno.
Nejvyšší soud k námitkám dovolatele konstatoval, že ze skutkových zjištění učiněných soudem první instance, obsažených ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku tohoto soudu, vyplynuly následující skutečnosti:
Předmětná dopravní nehoda, při které došlo k poškození motorového vozidla obviněného L. S. tovární značky MITSUBISHI SPACE WAGON 2.4, se stala dne 6. 5. 2002. U P. Č. s., u které měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla F. M., který zavinil uvedenou dopravní nehodu, uplatnil obviněný nárok na pojistné plnění z titulu výše zmíněné dopravní nehody dne 16. 5. 2002, přičemž jako příčinu uvedl její skutečný průběh, tak jak byl zaznamenán P. Č. r. v záznamu o malé dopravní nehodě. Následujícího dne 17. 5. 2002 uplatnil obviněný nárok na pojistné plnění také u Č.p., kde měl sám ode dne 17. 5. 2001 uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o havarijním pojištění. V tomto druhém případě ovšem jako příčinu dopravní nehody uvedl tu skutečnost, že při couvání z garáže došlo k zachycení pootevřených zadních levých dveří za sloupek u vrat. Obviněný v obou případech uplatnění nároku na pojistné plnění předložil jednu a tu samou fakturu ze dne 16. 6. 2002 A. B. na částku 21.664,- Kč, jako doklad o ceně opravy a tím i o vzniklé škodě na havarovaném vozidle. Z fotodokumentace dále vyplynulo, že i poškození bylo v obou případech naprosto totožné. Na základě takto uplatněné pojistné události pak Č.p. poukázala plnění ve výši 11.664,- Kč na účet uvedeného autoservisu.
Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že v „Oznámení vzniku škody na motorovém vozidle“ pro Č.p. (č. l. 30 spisu) obviněný nejen, že uvedl odlišnou příčinu vzniku této nehody, ale i nepravdivé datum nehody, neboť je zde vyplněno, že nehoda se stala dne 15. 5. 2002. Další nepravdivý údaj pak vyplývá ze samotné povahy zde obviněným uvedené příčiny nehody – zachycení zadních levých dveří automobilu o sloupek vrat při výjezdu z garáže, protože obviněný popřel, že by tuto nehodu vyšetřovala policie, což se též neshodovalo se skutečností. Všechny tyto nepravdivé údaje uvedl obviněný zcela vědomě, tedy úmyslně, což vyplynulo i z jeho vlastní výpovědi jak v přípravném řízení (viz č. l. 4 spisu), tak i z jeho vyjádření v průběhu veřejného zasedání při odvolacím řízení (srov. č. l. 74 spisu). Obviněný své jednání v zásadě nepopíral, když dodal, že nárok z předmětné pojistné události uplatnil nejen u P. Č. s., kde uvedl pravdivé údaje ohledně dopravní nehody ze dne 6. 5. 2002, ale i u Č.p., které sdělil shora uvedené nepravdivé údaje vztahující se ke vzniku pojistné události. Toto své jednání odůvodnil tím, že vzhledem k údajným problémům ze strany P. Č. s. pro jistotu ještě uplatnil nárok na pojistné plnění i u Č.p., kde měl uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o havarijním pojištění, a s přihlédnutím k tomu, aby docílil uskutečnění tohoto plnění, musel podle svých slov na radu své účetní této pojišťovně popsat průběh nehody tím způsobem, že ji způsobil svou nedbalostí a neexistuje žádný další známý viník předmětné nehody, aby tak zajistil plnění ze strany této druhé pojišťovny z titulu havarijního pojištění. Toto své jednání dále odůvodnil tím, že měl důvodnou obavu, že z důvodu neplacení pojistného ze strany F. M., respektive majitelky jím řízeného vozidla A. Š., nebude jeho uplatnění nároku na pojistné plnění ze strany P. Č. s. kladně vyřízeno. Z těchto jeho vlastních údajů vyplývá, že jednal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], neboť chtěl na základě uvedených nepravdivých údajů dosáhnout vyplacení pojistného plnění ze strany Č.p., čehož nakonec i dosáhl a Č.p. dne 18. 6. 2002 pojistné plnění vyplatila na účet A. B.
Z tohoto skutkového zjištění tedy vyplývá, že obviněný L. S. při uplatnění nároku na pojistné plnění u Č.p. na základě smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o havarijním pojištění ze dne 17. 5. 2001, uvedl nepravdivé údaje ve smyslu §250a odst. 1 tr. zák, a to v tom směru, že popsal jiný způsob poškození vozidla, ke kterému tak mělo v rozporu se skutečností dojít při couvání z garáže zachycením o sloupek vrat, a uvedl jinou dobu, kdy k předmětné události mělo dojít. Tímto svým jednáním zcela jednoznačně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., když při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvedl výše specifikované nepravdivé údaje.
K námitce obviněného, že jeho jednání zůstalo jen ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že vzhledem k vymezení skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., již samotným uvedením nepravdivých údajů došlo k dokonání předmětného trestného činu, a případné úvahy o posouzení jednání obviněného jen jako pokusu tohoto trestného činu i následná aplikace §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. jsou tudíž bezpředmětné a nepřicházejí v úvahu už proto, že k trestní odpovědnosti za tento trestný čin, na rozdíl od trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., není třeba vznik škody. Nejvyšší soud se proto zcela ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného v rozsudku soudu prvního stupně, kterou shledal správnou i odvolací soud v usnesení, jímž zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, přičemž v odůvodnění náležitě rozvedl své právní úvahy, na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolatel si na svou námitku týkající se namítaného posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu pojistného podvodu, vlastně v dovolání i sám odpověděl, když uvedl, že k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu stačí pouhé uvedení nepravdivých údajů. Dále sice uvedl, že k dokonání je nutné uvažovat i o následcích či škodě, avšak toto své tvrzení vzápětí značně zpochybnil tím, když uvedl, že zákon měl v tomto případě pojistného podvodu na mysli prevenci před takovými jednáními, kde je zákonnou podmínkou vznik škody. Jeho námitky a tvrzení tedy postrádají logiku a jsou vnitřně rozporné.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že pokud dovolatel poukazuje na skutečnost, že od dokonání trestného činu upustil, když P. Č. s. dne 9. 9. 2002 písemně sdělil, že již netrvá na pojistném plnění z její strany, tak toto jeho sdělení by bylo z hlediska případného posouzení, zda došlo k upuštění od dokonání trestného činu, prakticky bezpředmětným, protože nepravdivé údaje obviněný uvedl při uplatňování nároku na pojistné plnění u Č.p., tedy u jiného subjektu, než ve vztahu k němuž učinil uvedené písemné sdělení. Č.p. pak již předtím, a to dne 18. 6. 2002 požadované pojistné plnění v částce 11.664,- Kč na základě jím uvedených nepravdivých údajů vyplatila na účet uvedeného A. B. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že zmíněné písemné sdělení obviněný učinil až poté, co dne 27. 8. 2002 na něj bylo podáno P. Č. s. trestní oznámení (č. l. 8 spisu), přičemž písemným sdělením právníka této pojišťovny JUDr. J. G. bylo vyvráceno i tvrzení obviněného, že ho telefonicky kontaktoval již v polovině srpna 2002 (srov. č. l. 5 a 22 spisu).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 23 T 276/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 5 To 366/2004, jako dokonaného trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., spáchaného obviněným L. S., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací náležitě právně posoudil všechny skutečnosti pro dané právní posouzení podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť vznesené námitky dovolatele byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného L. S. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky jím uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.