ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.629.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 629/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2005 o dovolání, které podal obviněný M. A., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 5 To 621/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 4/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 8 T 4/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 15. 1. 2002 kolem 1.30 hod. v Č. T., okres K., v prostorách u garáží na ul. J. v podnapilém stavu společně a po předchozí vzájemné dohodě s již odsouzeným J. J. udeřil poškozeného I. G., pěstí do dolní čelisti na levé straně obličeje, přičemž poškozený upadl na zem, poté se odsouzený J. J. k poškozenému naklonil, uchopil ho za trup a začal ho prohledávat, načež když se začal poškozený bránit tím, že mu zachytil ruku, obviněný M. A. poškozeného kopl nártem do žeber a odsouzený J. J. mu rukou vytáhl z kapsy kabátu pánskou peněženku černé barvy s částkou 1 650 Kč, řidičským průkazem, průkazem zdravotní pojišťovny a průkazem klienta G. C. B. a poté z místa odešli.
Za to byl obviněný M. A. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. A. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 5 To 621/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 22. 12. 2004, jeho obhájci dne 17. 12. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 17. 12. 2004.
Dne 7. 1. 2005 napadl obviněný M. A. prostřednictvím svého tehdejšího obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného měl být skutek posouzen nikoli jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Obviněný se totiž domnívá, že bylo prokázáno jen jednání mající znaky trestného činu výtržnictví, neboť sice došlo k napadení jiného, avšak z pohnutky, která neměla za cíl užít násilí za účelem zmocnění se cizí věci. Podle obviněného jeho jednání vycházelo z úleku, protože se nečekaně srazil s poškozeným a důsledkem toho byl jejich fyzický kontakt. Obviněný rovněž poukazuje na některé aspekty týkající se chování poškozeného, když podle mínění obviněného nebylo prokázáno, jaké finanční prostředky měl poškozený u sebe, navíc případ ohlásil s prodlením a byl při činu opilý.
Obviněný M. A. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přičemž další postup po jejich zrušení již nenavrhl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. A. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru by sice bylo možné za určitých okolností připustit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, avšak s ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku není na místě uplatňovat námitky, kterými se obviněný domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem přicházejícím teoreticky v úvahu. Právě takto ovšem podle státního zástupce postupuje obviněný M. A., když v podstatě zpochybňuje hodnověrnost výpovědi poškozeného I. G. Státní zástupce se dále domnívá, že skutková zjištění popsaná ve výroku o vině odpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž obviněný formálně usiluje o změnu právní kvalifikace, ale činí tak primárně na podkladě skutkové námitky, kterou se domáhá jiného hodnocení důkazů. Skutkové námitky takového charakteru však nelze podle mínění státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod, přičemž neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Státní zástupce proto navrhl odmítnout podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný M. A. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. A. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých námitek má obviněný M. A. především za to, že se skutek stal do jisté míry odlišným způsobem, než jaký je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a zároveň obviněný v podstatě navrhuje odlišně hodnotit i výpověď poškozeného I. G. Existenci dovolacího důvodu tedy v tomto rozsahu obviněný shledává v nesprávném hodnocení provedených důkazů, čímž mělo dojít i k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. A., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. A. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. A. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Podle nich obviněný po předchozí dohodě s již odsouzeným J. J. fyzicky napadl poškozeného I. G., který upadl na zem, odsouzený J. J. ho začal prohledávat, přičemž když se poškozený snažil bránit, opět ho obviněný M. A. fyzicky napadl a poté mu odsouzený J. J. vytáhl z kapsy peněženku s penězi a doklady. Tyto skutkové okolnosti pak nedovolují jiný právní závěr, než k jakému dospěly soudy obou stupňů, tedy že obviněný M. A. spáchal (spolu s již odsouzeným J. J.) trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou pak mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný M. A. ve svém dovolání dále uvedl, že podle jeho názoru měl být popsaný skutek právně hodnocen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a nikoli jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného totiž skutečně došlo k napadení poškozeného I. G., avšak nestalo se tak s cílem zmocnit se cizí věci.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jak je zřejmé z již výše popsaných skutkových závěrů učiněných soudy obou stupňů, resp. z jejich další konkretizace uvedené zejména v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, obviněný M. A. se předem domluvil s odsouzeným J. J. na provedení skutku, který následně uskutečnili tak, že odsouzený J. J. zastavil poškozeného I. G. pod záminkou zapálení cigarety a obviněný M. A. ho v tu chvíli napadl úderem pěstí do obličeje. Následně a přitom stále v návaznosti na předchozí domluvu obviněný M. A. fyzicky násilně potlačil odpor poškozeného kopnutím do jeho těla a odsouzený J. J. se zmocnil věcí poškozeného. Z rozhodných skutkových okolností je tedy zřejmé, že násilné jednání obviněného M. A. (i odsouzeného J. J.) bylo od počátku motivováno snahou zmocnit se cizí věci, přičemž následně bylo uskutečněno tak, aby oba útočníci tohoto cíle dosáhli. Tomu ostatně odpovídá i momentální reakce obviněného M. A. na obranné chování poškozeného, kterého kopnul v okamžiku, kdy se poškozený pokusil bránit zachycením ruky odsouzeného J. J.
Obviněný M. A. proto posuzovaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak správně vyslovil Okresní soud v Karviné, s jehož názorem se ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, tudíž právní posouzení jednání obviněného je v souladu se zákonem a bez vad. Vzhledem k tomu je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. A. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y