ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.675.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 675/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání podaném obviněným Ing. P. N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 11 To 483/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 282/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 1 T 282/2003, byl obviněný Ing. P. N. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že bez příslušného podnikatelského oprávnění, bez souhlasu výrobců zvukových záznamů, výkonných umělců, autorů hudebních děl zastoupených Č. n. s. M. f. h. p. se sídlem P., N. K., a bez souhlasu držitelů distribučních práv zastoupených Č. p. u. se sídlem P., P., nejméně od poloviny roku 2002 průběžně do 25. 4. 2003 prostřednictvím internetové schránky nabízel k prodeji 903 filmů, 28 seriálů a 3948 videoklipů na pirátských CD nosičích ve formátu DivX, které podomácku vyráběl na svém PC a uváděl do oběhu prodejem na dobírku po objednávce provedené na e-mailové adrese, a to v rozporu s ustanoveními §§11, 12 a 76 zák. č. 121/2000 Sb. (autorský zákon), uvedl na trh nejméně 75 titulů, čímž se neoprávněně obohatil o částku 36.049,- Kč. Za tento trestný čin mu byl podle §152 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Současně mu byl podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání věci a podle §229 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně na podkladě odvolání obviněného a poškozených rozhodl rozsudkem ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 11 To 483/2004, tak, že podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil výrok o náhradě škody rozsudku okresního soudu a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného a osmi poškozených.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze a současně i rozsudek Okresního soudu v Benešově napadl obviněný Ing. P. N. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Dovolatel k důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že žádným z důkazních prostředků nebyl prokázán alespoň eventuální úmysl obviněného ve vztahu k protiprávnosti jeho jednání v podobě porušení autorského práva, ani tomu nekorespondují žádná skutková zjištění. Digitalizace televizních pořadů byla dovolatelovým koníčkem a svou činností v žádném případě nechtěl porušovat autorský zákon. Veškeré jím zpracovávané tituly byly již veřejně provozovány formou televizního vysílání a jejich zveřejněný seznam neobsahoval nabídku titulů. Mohlo se proto jednat toliko o zavinění nedbalostní. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný shledával ve skutečnosti, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není uvedena forma zavinění ani jeho popis, když tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Benešově k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovila názor, že zákonným důvodům, jež dovolatel uplatnil ve svém podání, odpovídají pouze námitky, jež směřovaly proti nesprávnosti právního posouzení žalovaného jednání před soudy obou stupňů pro nedostatek dovolatelova zavinění, avšak jejich důvodnosti nelze přisvědčit. Připomněla, že obviněný v podstatě i ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil argumenty, jež tvořily jeho obhajobu prakticky od počátku trestního stíhání a s nimiž se již náležitě vypořádaly soudy obou stupňů. Zcela se ztotožnila s odůvodněními obou napadených rozhodnutí s tím, že zjištěným skutkem byly naplněny veškeré zákonné znaky trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami, podle kterých obviněný digitalizaci televizních pořadů činil výhradně pro vlastní potřebu a seznam zveřejněný na internetu neobsahoval nabídku titulů. Těmito výtkami totiž obviněný napadl výsledky hodnocení důkazů a prosazoval změnu skutkových zjištění, z níž by vyplynul skutkový stav věci v takové podobě, že by neobsahoval znaky trestného činu. Nejvyšší soud je však v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, podle kterých obviněný „pirátské CD nosiče“ nabízel k prodeji a uváděl do oběhu prodejem na dobírku a podle kterých webová prezentace digitalizovaných titulů obsahovala zjevnou obchodní nabídku obviněného adresovanou široké veřejnosti (viz rozsudek odvolacího soudu, str. 3). Okresní i krajský soud přitom vyšly z důkazů, jejichž hodnocení není možno v dovolacím řízení přezkoumat. Námitky prosazující změnu těchto skutkových zjištění svým obsahem nelze podřadit žádnému z taxativně vymezených zákonných dovolacích důvodů a v úvahu by přicházelo jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Na rozdíl od námitek popsaných v předchozím odstavci lze dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z obsahového hlediska podřadit další námitky posuzovaného dovolání, podle kterých učiněná skutková zjištění nekorespondují závěru o úmyslném zavinění trestného činu, a dále námitky směřující proti existenci úmyslu obviněného ve vztahu k porušení ustanovení autorského práva. V dovolacím řízení proto bylo nutno posoudit, zda ve skutkovém stavu posuzovaného případu jsou zahrnuty skutečnosti vypovídající o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jak je patrné z následujícího výkladu, nelze námitkám přisvědčit, neboť o zavinění obviněného nemůže být pochyb.
Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje existenci subjektivní stránky v některé z forem úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). U trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi musí závěr o zavinění v úmyslné formě vyplývat ze skutečností tvořících skutkový stav věci. Okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní – psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb rozh. tr.).
Ve shora citované tzv. skutkové větě výroku rozsudku okresního soudu je jednání obviněného popsáno tak, že tento bez příslušného podnikatelského oprávnění, bez souhlasu subjektů zastoupených I.F.P.I. a Č.p.u. (správně na tomto místě měli být uvedeni jednotliví držitelé autorských práv, kteří měli v daném řízení procesní postavení poškozených) v inkriminované době prostřednictvím internetové schránky nabízel k prodeji 903 filmů, 28 seriálů a 3948 videoklipů na pirátských CD nosičích, které podomácku vyráběl na svém PC a uváděl do oběhu prodejem na dobírku po objednávce provedené na e-mailové adrese, a to v rozporu s příslušnými ustanoveními autorského zákona. V odůvodnění (str. 9) soud prvního stupně uvedl, že obviněnému nebylo možno uvěřit, že seznam autorských děl zveřejnil na internetu pouze pro svou vlastní potřebu a pro informace návštěvníků o jednotlivých titulech. Krajský soud potom uvedl, že „webová prezentace digitalizovaných titulů obsahovala zjevnou obchodní nabídku obviněného adresovanou široké veřejnosti.
Nejvyšší soud na podkladě shora uvedených skutkových okolností zjistil, že skutkový stav posuzované věci zcela jednoznačně vypovídá o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Je-li počínání obviněného skutkově popsáno jako výroba a nabízení vyrobených pirátských nosičů k prodeji resp. jejich uvádění do oběhu formou prodeje na dobírku, není možné představit si jiný vztah obviněného k vyvíjeným činnostem, než že tento minimálně věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (zájem na ochraně tvůrčí činnosti), a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Z citovaných okolností objektivní povahy lze v tomto případě jednoznačně usuzovat na subjektivní stránku protiprávního jednání, jež tvoří výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně. Přestože prezentace obviněného na příslušné webové stránce neobsahovala výslovnou nabídku prodeje nosičů, jak se hájí obviněný, uvedení titulu chráněného autorským právem, ceny a způsobu dodání s uvedením adresy prodejce zcela postačuje pro úvahu případného zájemce, že se skutečně jedná o nabídku prodeje obrazových a zvukových nosičů. Tomuto správnému právnímu posouzení úmyslu obviněného veřejně šířit nabídku nosičů chráněných autorským zákonem jednoznačně svědčí zejména výpis e-mailové korespondence tvořící přílohu č. 1 znaleckého posudku z oboru Kybernetika, odvětví výpočetní technika (č. l. 190 a násl.), jakož i obsah rubriky „Odpovědi na nejčastěji kladené otázky“ webové prezentace obviněného (viz č. l. 123). Zde obviněný uváděl, že CD lze získat poštou formou dobírky a cena 1 CD je 70,- Kč, ke které je nutno připočítat 60,- Kč za poštovné a balné. Tyto údaje nelze vyložit jinak než jako obchodní nabídku k zaslání titulů za úplatu.
Je nesporné, že rozšiřování kompaktních disků metodou tzv. „vypalování“ za použití osobního počítače, jejichž obsahem jsou hudební zvuková a obrazová díla, a to bez souhlasu držitelů práv k těmto zvukovým a obrazovým záznamům, je porušením zájmu, chráněného trestním zákonem v ustanovení §152 tr. zák. Nabídka prodeje nosičů zhotovených kopírováním z originálních nosičů bez souhlasu držitelů autorských práv prostřednictvím webových stránek na internetu je nelegálním rozšiřováním díla, jež je v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen autorský zákon). Především se jedná o ustanovení §11, jež chrání autorovo právo rozhodnout o zveřejnění svého díla, a §12, jež přiznává autorovi výhradní právo jeho dílo užít. V posuzovaném případě obviněný jednal rovněž v rozporu s ustanoveními §63 a §67 citovaného zákona, jež chrání konkrétní práva autorů audiovizuálního díla a práva výrobce zvukového záznamu. Ani obhajoba obviněného, jíž rovněž uplatnil v rámci svých dovolacích námitek, o pouhé „digitalizaci“ odvysílaných filmů, seriálů či videoklipů, nemůže obstát. Samotným uvedením díla chráněného autorským zákonem v rámci televizního vysílání, nepozbývá takové dílo práva autora či dalších držitelů autorských oprávnění v rozsahu ochrany poskytované autorským zákonem. K omezení práva autorského může dojít jen ve zvláštních případech, jež jsou upraveny v §29 až §39 autorského zákona.
V obou napadených rozhodnutích v rámci odůvodnění právního posouzení žalovaného jednání soudy obou stupňů sice nevyslovily konkrétní formu úmyslného zavinění zjištěného skutku, avšak z formulací příslušných částí jejich právních úvah tento zákonný znak skutkové podstaty trestného činu vyplývá. Obviněný tedy jednal nejméně v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. a tato forma k závěru o naplnění zákonného znaku zavinění u tohoto trestného činu postačuje. Přitom nelze vyloučit, že obviněný přímo chtěl výše popsaným způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením §152 odst. 1 tr. zák. a jednal tedy v úmyslu přímém. Tato úvaha ale na existenci trestní odpovědnosti obviněného v daném případě již nemá vliv a Nejvyšší soud proto považuje tuto část námitek obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Dovolateli nemohl Nejvyšší soud přisvědčit ani v námitce, podle níž nebylo možné u obviněného dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k protiprávnosti jeho jednání. Touto námitkou se oba soudy ve věci rozhodující poměrně podrobně zabývaly a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že s ohledem na vysokoškolské vzdělání obviněného a jeho zaměstnání jako správce počítačové sítě si obviněný musel být vědom toho, že s autorskými díly nakládá, aniž by k tomu měl souhlas autora či výrobce zvukového záznamu. Také poukázal na obecnou známost faktu, že nelze vyhotovovat nelegální kopie a distribuovat je, jakož i na poměrně širokou medializaci této problematiky v posledních letech. Soud druhého stupně nadto zdůraznil vysokoškolské vzdělání obviněného v oboru počítačového softwaru, které předpokládá jeho vyšší poučenost z hlediska posouzení souladu jeho počínání se zákonem. Z těchto zjištění vyplývá, že obviněný si porušení autorského práva musel být vědom.
Aniž by bylo nutno zpochybňovat názor vyslovený v předchozím odstavci, je možno uvést, že pro trestní odpovědnost v daném případě ani nebylo podstatné, zda se úmyslné zavinění obviněného vztahovalo také k protiprávnosti ve smyslu existence ochrany práv autorů konkrétním zákonem. Ustanovení §152 tr. zák. je totiž tzv. normou blanketní, která odkazuje na předpisy o právu autorském. Tato legislativně-technická konstrukce (tj. trestněprávní norma s blanketní dispozicí) umožňuje, aby při každé změně právních předpisů upravujících právo autorské, práva související s právem autorským a práva k databázi nemuselo docházet také ke změně trestního zákona. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní a pachatele proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.). Pro závěr o naplnění skutkové podstaty není rozhodné, zda obviněný znal ustanovení zvláštní části trestního zákona, které svým jednáním naplnil, a stejně tak nemusí mít znalost ohledně normy, na kterou toto ustanovení odkazuje. Jinak řečeno, i kdyby obviněný neměl nejmenší povědomí o zákonné úpravě autorského zákona, přesto by svým jednáním mohl naplnit znaky trestného činu podle §152 tr. zák., neboť neznalost trestního práva neomlouvá. I v perspektivě této úvahy je posuzovaná dovolací námitka zcela zjevně neopodstatněná.
Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav věci popsaný ve výroku rozsudku Okresního soudu v Benešově, se kterým se ztotožnil i Krajský soud v Praze, zahrnuje okolnosti, ze kterých lze usuzovat na naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. obviněným, když o naplnění znaku zavinění nelze mít pochybnosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Dovolatel absenci výroku nebo jeho části shledával v přesvědčení, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí uvedení formy zavinění a jeho popis. Nejvyšší soud však shledal, že trestný čin je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v souladu s §120 odst. 3 tr. ř. označen jeho zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení. Jak je zřejmé z předchozích odstavců, skutkový stav věci zahrnuje potřebné skutkové okolnosti umožňující právní posouzení subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, a tyto skutečnosti vyplývají již z výrokové části odsuzujícího rozsudku. Námitky podporující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jsou proto taktéž nedůvodné.
Nejvyšší soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí vadu v hmotně právním posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu ani absenci některého výroku nebo jeho části. Proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová