ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.693.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 693/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 2 To 122/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 50 T 14/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 2 To 122/2004, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 2. a 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že:
2. v úmyslu získat majetkový prospěch jako jednatel společnosti A. Cz., s. r. o., se sídlem v B., J., ač věděl, že dluhy společnosti A. Cz., s. r. o., převyšují částku 19 mil. Kč, společně s P. S., druhou z jednatelů společnosti, uzavřel dne 14. 12. 2000 se společností S., a. s., se sídlem v Ř., Č., jako dodavatelem rámcovou kupní smlouvu na dodávku léčiv a zdravotnických prostředků, na jejímž základě do dne 12. 2. 2001 dodala společnost S., a. s., na základě faktur a zčásti na základě faktury a dodacích listů k nim do lékáren společnosti A. Cz., s. r. o., a to do lékárny v B. na J. ulici a lékárny v Ch. na ulici M. léčiva a zdravotnické prostředky v hodnotě 2 731 091,30 Kč, přičemž takto jednal v úmyslu žádnou z faktur neuhradit, a proto 4 dny před splatností první z těchto faktur, a to dne 12. 2. 2001, „převedl“ společnost A. Cz., s. r. o., na nového „majitele“ a jednatele Z. C.,
3. se spoluobviněným Z. C. po společné dohodě v úmyslu získat majetkový prospěch poté, co jediným jednatelem společnosti A. Cz., s. r. o., se sídlem v B., J., se stal spoluobviněný Z. C., přestože věděli, že dluhy společnosti A. Cz., s. r. o., převyšují částku 19 mil. Kč, v období od 15. 3. 2001 do 19. 4. 2001 při jednáních se zástupci společnosti S., a. s., se sídlem v Ř. u P., Č., Ing. V. G. a Ing. J. S. ujišťovali tyto o solventnosti společnosti A. Cz., s. r. o., spoluobviněný Z. C. po vzájemné dohodě s obviněným M. K. přislíbil uhradit do termínu 10. 5. 2001 dosavadní dluh společnosti A. Cz., s. r. o., za léčiva a zdravotnické prostředky dodané do 12. 2. 2001, ale i od 12. 2. 2001 do lékáren v B. na J. ulici a v Ch. na ulici M., to vše činili v úmyslu získat od společnosti S., a. s., dodávky dalších léčiv a zdravotnického materiálu, přičemž věděli, že společnost A. Cz., s. r. o., není ve stavu ani již dluh existující, ani vzniklý dluh nový zaplatit, zástupce společnosti S., a. s., přesvědčili, tito termín splatnosti faktur odložili a v dodávkách léků pokračovali a od 12. 2. 2001, kdy spoluobviněný Z. C. se stal jediným jednatelem společnosti A. Cz., s. r. o., dodala společnost S., a. s., zčásti na základě faktury a dodacího listu k ní a na základě faktur do lékáren společnosti A. Cz., s. r. o., a to do lékárny v B. na J. ulici a lékárny v Ch. na ulici M. léčiva a zdravotnické prostředky v hodnotě 3 151 963,62, přičemž spoluobvinění takto jednali v úmyslu zboží odebrat a žádnou z faktur neuhradit.
Za to byl obviněnému M. K. uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl současně obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 let.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Z. C. a P. S..
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněného M. K. a spoluobviněných Z. C. a P. S. podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud napadený rozsudek stran obviněného M. K. a spoluobviněného Z. C. z podnětu jejich odvolání podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve výroku o vině v bodech 4., 5. a 6. a ve výrocích o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem; odvolání spoluobviněné P. S. bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto. Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. K. dne 23. 3. 2005, jeho obhájci dne 20. 1. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 19. 1. 2005.
Dne 18. 3. 2005 napadl obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se neztotožňuje se závěry soudů činných dříve ve věci, podle nichž jeho jednání popsané pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Obviněný popírá, že věděl o tom, v jaké finanční situaci je společnost A. Cz., s. r. o., a že léčiva odebraná od společnosti S., a. s., není schopna společnost A. Cz., s. r. o., následně zaplatit a že přesto uzavřel dne 14. 12. 2000 rámcovou kupní smlouvu, na jejímž základě společnost S., a. s., dodala zboží.
Podle názoru obviněného M. K. v rámci společnosti A. Cz., s. r. o., fungovaly v prosinci roku 2000 dvě lékárny s milionovými měsíčními obraty, takže společnost byla schopna své závazky postupně umořovat, k čemuž údajně v době, kdy byl jednatelem, docházelo. Avšak k tomu, aby mohly být závazky uhrazeny, bylo podle obviněného třeba, aby tato společnost i nadále odebírala zboží a následně ho se ziskem prodávala. Se závěrem o svém srozumění s tím, že společnost A. Cz., s. r. o., spěje do likvidace, proto obviněný nesouhlasí, když pro něj neshledává oporu v provedeném dokazování. Naopak uzavření rámcové kupní smlouvy se společnosti S., a. s., svědčí podle obviněného o snaze vyvíjet potřebnou činnost ke splácení závazků. Obviněný se dále domnívá, že pokud by měl v úmyslu spáchat trestný čin podvodu, tak by odebrané zboží za účelem rychlejšího prodeje bylo prodáváno bez obchodní marže a bez zisku, kterého by v takovém případě nebylo třeba. Pokud jde o neschopnost společnosti A. Cz., s. r. o., splácet závazky řádně a včas, pak obviněný považuje argumentaci soudů obou stupňů za lichou, neboť na toto pamatují příslušná ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě či o úrocích z prodlení, ale samo o sobě to nezakládá trestní odpovědnost a především to nesvědčí o úmyslu nezaplatit za odebrané zboží. Obviněný má za to, že v době převodu společnosti na spoluobviněného Z. C. byla na jejím účtu částka asi 5 mil. Kč, kterou sice nebylo možné použít na úhradu závazků vůči společnosti S., a. s., aniž by došlo k upřednostňování věřitele, nicméně bylo možné pokračovat v podnikání, přičemž pokud tak spoluobviněný Z. C. neučinil a peníze vybral, nelze to klást za vinu obviněnému. Obviněný se tak zejména domnívá, že u něj není dána subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť neměl úmysl spáchat trestný čin, a to ani ve formě srozumění, protože mu v době převodu společnosti nebyly známy záměry spoluobviněného Z. C.
Obviněný M. K. dále tvrdí, že byl usvědčován z trestné činnosti především výpovědí spoluobviněného Z. C. z přípravného řízení. Podle jeho názoru však tato výpověď byla učiněna po ukončení přípravného řízení a po seznámení spoluobviněných se spisem, tj. mimo rámec postupů podle trestního řádu, a tudíž jde o výpověď zcela zpochybněnou, přičemž zmíněná vada nebyla odstraněna ani v hlavním líčení. Navíc pokud soudy činné dříve ve věci vychází z této výpovědi, není podle obviněného zřejmé, na základě čeho dospívají k závěru, že skutek popsaný pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl spáchán po dohodě obviněného a spoluobviněného Z. C., když o takové dohodě nikdo z obviněných ani svědků nehovořil.
K bodu 3. výroku odsuzujícího rozsudku obviněný dále uvádí, že v posuzované době již nebyl jednatelem společnosti, neměl oprávnění ji zavazovat ani nakládat s finančními prostředky, působil v ní jen na žádost spoluobviněného Z. C., ovšem pouze fakticky, nikoli právně, což údajně potvrzuje i výpověď JUDr. P. D. Obviněný dovozuje, že nenese odpovědnost za závazky, protože pouze poskytoval odbornou součinnost osobě, na niž byla společnost převedena. Domnívá se, že spoluobviněný Z. C. z něj ve své nepravdivé výpovědi učinil hlavního pachatele jeho trestné činnosti.
Obviněný M. K. ve svém dovolání shrnuje, že převzal společnost A. Cz., s. r. o., s úmyslem vyvést ji z problémů, za jeho působení také dluhy nenarostly, byly spláceny staré dluhy, nesplatné faktury za zboží dodané společností S., a. s., byly kryty finančními prostředky na pokladně. Skutečnost, že spoluobviněný Z. C. potom peníze vybral a faktury neuhradil, se obviněného podle jeho mínění netýká.
Obviněný M. K. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek a (aniž by navrhoval zrušení i rozsudku soudu prvního stupně) aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby. Stejný postup obviněný navrhuje i ve vztahu ke spoluobviněné P. S.
Obviněný M. K. současně požádal Nejvyšší soud, aby vzhledem k podanému dovolání rozhodl o odkladu nařízeného výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o něm, neboť je toho názoru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný M. K. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých námitek obviněný M. K. především poukazuje na průběh řízení před soudy činnými dříve ve věci, zejména na průběh dokazování. Má za to, že výpověď spoluobviněného Z. C. je procesně nepoužitelná, dále se neztotožňuje s učiněným hodnocením důkazů a vyvozuje z nich vlastní skutkové závěry, přičemž současně považuje za nesprávné ty závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů.
Existenci dovolacího důvodu tedy v naznačeném rozsahu shledává obviněný v nesprávně provedeném dokazování, resp. v nesprávném hodnocení důkazů, čímž mělo dojít i k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Stran prvního z nich to především znamená, že obviněný v úmyslu získat majetkový prospěch, ač věděl, že dluhy společnosti A. Cz., s. r. o., převyšují 19 mil. Kč, uzavřel se společností S., a. s., rámcovou kupí smlouvu, na jejímž základě bylo na faktury dodáno zdravotnické zboží v hodnotě 2 731 091,30 Kč, když obviněný jednal v úmyslu faktury neuhradit.
V rámci druhého skutku potom obviněný M. K. po společné dohodě se spoluobviněným Z. C. opět v úmyslu získat majetkový prospěch, přestože věděli, že dluhy společnosti A. Cz., s. r. o., převyšují 19 mil. Kč, nepravdivě ujišťovali zástupce společnosti S., a. s., o solventnosti společnosti A., s. r. o., a přislíbili uhradit dosavadní dluh, to vše v úmyslu získat od společnosti S., a. s., další dodávky zdravotnického zboží, i když věděli, že dosavadní ani další vzniklý dluh není schopna společnost A. Cz., s. r. o., uhradit, přičemž následně bylo na faktury dodáno další zdravotnické zboží v hodnotě 3 151 963,62 Kč, když obvinění takto jednali v úmyslu faktury neuhradit.
Takto popsaným skutkovým zjištěním zcela odpovídá právní kvalifikace v podobě trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný M. K. ve svém dovolání dále uvedl, že podle jeho názoru nenaplnil svým jednání subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť neměl úmysl spáchat trestný čin, a to ani ve formě srozumění.
Jak je však zřejmé z výše popsaných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, obviněný M. K. s cílem získat majetkový prospěch, a to zejména tím, že nehodlal uhradit faktury společnosti S., a. s., za dodané zboží, zástupcům této společnosti zamlčel podstatné skutečnosti, týkající se hospodářské situace společnosti A. Cz., s. r. o., resp. je aktivně uvedl v omyl nepravdivým ujištěním, že bude uhrazen stávající dluh a budou proplaceny i faktury za další dodané zboží, přičemž takto jednal, ač si byl vědom hospodářského stavu společnosti. Obviněný tudíž věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, s tím musel být bezpochyby srozuměn, tzn. skutek spáchal v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Právní posouzení obou skutků tedy bylo provedeno správně a bez vad, a to i z hlediska subjektivní stránky trestného činu podvodu. Proto Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného, jimiž zpochybňoval existenci svého zavinění, jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s názorem obviněného M. K., podle něhož neschopnost společnosti A. Cz., s. r. o., plnit své závazky řádně a včas bylo možné řešit na podkladě příslušných ustanovení obchodního zákoníku, což podle obviněného vylučuje uplatnění trestní odpovědnosti.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že sice vznik závazků mezi podnikatelskými subjekty a další podrobnosti jejich existence, včetně důsledků spojených s neplněním závazků, skutečně upravují primárně právní předpisy soukromého práva, zejména občanský a obchodní zákoník, a trestní právo se zde uplatňuje jen subsidiárně. Toto konstatování ovšem samo o sobě nevylučuje, aby v souvislosti s uzavřením určitých závazků a jejich neplněním nemohl být spáchán trestný čin. Přitom trestní odpovědnost zde není podmíněna tím, zda lze porušení smluvních či jiných povinností postihnout prostředky občanského nebo obchodního práva, a trestní postih se může uplatnit i vedle sankcí soukromoprávní povahy. Proto závěru o spáchání trestného činu podvodu nebrání ani skutečnost, že na podvodné jednání spáchané v rámci smluvních (závazkových) vztahů lze reagovat uplatněním některých občanskoprávních či obchodněprávních institutů, např. v podobě smluvní pokuty, náhrady škody apod.
Obviněný M. K. tedy svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak správně rozhodl Krajský soud v Brně, s jehož názorem se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, takže právní posouzení obou skutků bylo provedeno správně a bez vad, které mu vytýká podané dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného M. K. k rozhodnutí Nejvyššího soudu o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný v tomto svém návrhu neuvedl žádné skutečnosti, jež by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Obecný odkaz na to, že ve věci bylo podáno dovolání, které teoreticky může být důvodné, přitom takovou skutečností není (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované od č. 9/2003 Sb. rozh. tr.). Ostatně ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila v tomto směru návrh podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y