ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.749.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 749/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání, které podal obviněný I. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 7 To 159/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný I. M. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 3 T 7/2004, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 12. 2. 2004 kolem 2.45 hod. v herně – baru v P., K., v úmyslu získat v baru peníze a věci nejméně třikrát udeřil železnou paličkou do hlavy poškozeného V. T., a to do levé spánkové krajiny, pravé spánkové temenní krajiny a temenní týlní krajiny, přičemž si musel být vědom, že těmito údery může poškozeného usmrtit, neboť mu způsobil mnohočetné tržně zhmožděné rány hlavy s vpáčenými zlomeninami klenby lební, zlomeninu spodiny lební s trhlinami tvrdé mozkové pleny, krvácení pod pavučnici s pohmožděním a otřesem mozku a krvácení z pravého zvukovodu, tj. poranění ohrožující život poškozeného, následně z baru odcizil poškozenému mobilní telefon zn. Nokia 5210 v hodnotě 4 500,- Kč, peněženku s částkou 600,- Kč a osobními doklady a ke škodě podnikatelky A. - I. P., částku nejméně ve výši 1 600,- Kč.
Za to byl obviněnému I. M.uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 13 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný I. M. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 7 To 159/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému I. M. doručen dne 4. 2. 2005, jeho obhájci dne 7. 2. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 2. 2. 2005.
Dne 11. 4. 2005 (když zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 7. 4. 2005) napadl obviněný I. M. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného mělo být jeho jednání správně posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 2 tr. zák. Obviněný vyjadřuje hlubokou a upřímnou lítost nad svým jednáním, avšak popírá svůj úmysl zavraždit poškozeného. Tvrdí, že ho chtěl omráčit, a proto také obalil paličku tričkem a ponožkou. K tomu, aby bylo možné uznat pachatele vinným z pokusu trestného činu vraždy, musí být podle obviněného bezpečně prokázán jeho úmysl tento čin spáchat, což platí nejen o úmyslu přímém, ale i nepřímém, u něhož je třeba prokázat kromě vědomí pachatele o možnosti porušení chráněného zájmu uskutečněným jednáním současně i srozumění pachatele s tímto porušením. Obviněný se přitom domnívá, že v takovém případě nestačí jen zjištění, podle něhož poškozeného udeřil nejméně třikrát železnou paličkou do hlavy. Obviněný považuje za nutné posoudit provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně a místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden. Teprve negativní odpověď na otázku, zda pachatel mohl počítat s nějakou konkrétní okolností, která by mohla zabránit smrtelnému následku, vyjadřuje podle názoru obviněného stav srozumění s tímto následkem. S ohledem na charakter zbraně, kterou obviněný při posuzovaném jednání obalil tričkem a to pak ještě fixoval ponožkou, nelze podle jeho mínění konstatovat, že by byl srozuměn se smrtelným následkem u poškozeného. Obviněný se přitom domnívá, že toto tvrzení podporuje i znalec MUDr. V. T.
Obviněný I. M. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a mu aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 2 tr. zák., a uložil mu trest.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného I. M. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru bylo provedeným dokazováním spolehlivě objasněno, že obviněný chtěl způsobit nejen následek ve formě těžké újmy na zdraví, který nastal, ale jeho jednání směřovalo k úmyslnému usmrcení poškozeného, neboť útočil proti jeho hlavě a v útoku pokračoval i tehdy, kdy mu již poškozený nemohl bránit ve zmocnění se jeho věcí. Státní zástupkyně má za to, že se úmysl obviněného zjevně neomezil na použití síly k překonání očekávaného odporu při zmocnění se věcí, protože intenzita násilí vedla ke zranění, které bylo bez včasně poskytnuté specializované lékařské péče neslučitelné se životem. Podle státní zástupkyně věnovaly soudy obou stupňů náležitou pozornost této stěžejní otázce. Proto přisvědčila závěru soudů o použití právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a navrhla odmítnout podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný I. M. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný I. M. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou dovolací argumentace obviněného I. M. je tvrzení, že soudy dříve činné ve věci nesprávně posoudily subjektivní stránku jeho jednání, neboť útok obviněného na poškozeného směřoval pouze k jeho omráčení, a nikoli k usmrcení. Skutek tedy měl být podle obviněného posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 tr. zák.
Jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kterými je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, obviněný I. M. napadl poškozeného V. T. údery železnou paličkou. Obviněný takto zasadil poškozenému silou velké intenzity více než 3 rány, zřejmě 6 ran, když svůj útok vedl na hlavu, kde je uložen citlivý a maximálně důležitý orgán – mozek. Obviněný přitom v napadání pokračoval ještě potom, co poškozený spadl na zem. Po tomto útoku poškozený nezemřel jen díky rychlé a specializované lékařské pomoci.
Pokud jde o právní posouzení popsaného skutku, Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem soudů činných dříve ve věci. Obviněný I. M. si bezpochyby musel být vědom toho, že vícenásobné údery železnou paličkou, tedy zbraní ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák., do hlavy poškozeného mohou v konečném důsledku vést k jeho usmrcení, a k tomu by také vedly, nebýt toho, že poškozenému byla poskytnuta rychlá a specializovaná lékařská pomoc. Vědomostní složka úmyslného zavinění (§4 tr. zák.) tudíž bezpochyby naplněna byla. Stejný závěr pak lze učinit i stran složky volní. Obviněný útočil na poškozeného opakovaně, více údery vedenými velkou intenzitou a cíleně proti té části těla, v níž je uložen citlivý a pro život důležitý orgán (mozek), k útoku užil zbraň (byť byla železná palička vložena do textilie), přičemž po tomto napadení obviněný odcizil poškozenému v souladu se svým původním plánem peníze a mobilní telefon a z místa činu odešel, když poškozeného nechal bez pomoci ležet na zemi. V rámci uvedeného násilného jednání obviněného tedy není možné konstatovat existenci žádné okolnosti, na kterou by obviněný spoléhal v tom smyslu, že by mohla zabránit následku ve formě smrti poškozeného. Přestože usmrcení poškozeného podle všeho nebylo primárním cílem obviněného, neboť tím byl jeho úmysl obohatit se, musel být vzhledem k popsaným skutečnostem srozuměn se smrtí poškozeného, která by byla nezbytným následkem posuzovaného činu. Obviněný totiž svým cíleným útokem, který byl nepochybně způsobilý přivodit smrt jiného, učinil vše, co bylo předpokladem k usmrcení poškozeného, a pokud k tomuto následku nedošlo, stalo se tak jen díky okolnostem, které již nebyly závislé na vůli obviněného. Proto obviněný jednal v nepřímém úmyslu, jak to předpokládá ustanovení §4 písm. b) tr. zák. Zmíněné námitky obviněného, jimiž tento závěr o existenci svého zavinění zpochybňoval, považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
Obviněný I. M. tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., jak správně uzavřel Městský soud v Praze, s jehož názorem se v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, takže právní posouzení jednání obviněného je správné a bez vad vytýkaných dovolatelem. Vzhledem k tomu nepřichází v úvahu posouzení stíhaného skutku jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný I. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y