ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.777.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 777/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2005 o dovolání podaném obviněnou Ing. V. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 7 To 483/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 49/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 7 To 483/2004, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 3 T 49/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 3 T 49/2004, byla obviněná Ing. V. K. uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že „dne 28. listopadu 2002 byla vyzvána ustanovenou správkyní konkursní podstaty JUDr. Ř. a následně dne 24. února 2003 Krajským soudem v Brně, aby odevzdala obchodní knihy a veškeré účetní doklady vztahující se k činnosti společnosti R., spol. s r.o., v likvidaci, což neučinila a ani výše zmíněné doklady nepředala S. Š., likvidátorovi uvedené společnosti“, a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že „jako likvidátorka společnosti R., spol s r.o., v likvidaci, se sídlem B., K., v období po 10. červnu 1999, kdy byla odvolána ze své funkce likvidátorky, nepředala novému likvidátorovi účetní knihy, zápisy a jiné doklady, přičemž ohrozila práva jiných subjektů tím, že předstírala, že uvedené účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole, nemá vůbec k dispozici“. Za tyto trestné činy jí byl podle §125 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu obchodních společností na dobu dvou a půl roku.
Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 7 To 483/2004, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla obviněná Ing. V. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou, zda postup konkursního soudu a správkyně konkursní podstaty byl oprávněný, a že ustanovení §17 zákona o konkursu a vyrovnání se vztahuje na určitý vymezený počet subjektů. Obviněná byla odvolána z funkce likvidátorky, tudíž ve smyslu tohoto ustanovení neměla povinnost reagovat na výzvu správkyně konkursní podstaty, byť by měla k dispozici účetní doklady. V řízení u soudu prvního stupně došlo podle názoru dovolatelky k procesnímu pochybení, neboť protokol o domovní prohlídce provedené v rámci jiného trestního řízení byl v dané věci nepoužitelný. Nebyl tedy proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo že obviněná měla k dispozici jakékoliv doklady. Soud prvního stupně neviděl ani jednu z listin, které byly zajištěny, nemohl tak posoudit skutečnost, zda jejich absence ztížila činnost správkyně konkursní podstaty. Věci nalezené u obviněné v rámci domovní prohlídky navíc tvořily jednotlivé dokumenty, které nebyly součástí účetnictví společnosti R. spol. s r.o. Obviněná dále namítla, že mezi výslechem svědkyně JUDr. M. Ř. a jejím následným vyjádřením byly rozpory a soud měl za této situace vycházet z pramene důkazu bližšího, tedy ze svědecké výpovědi. Soud prvního stupně kritizoval nakládání s majetkem společnosti a zabýval se záležitostmi, které nebyly předmětem obžaloby. U trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. se pak soudy nedostatečně zabývaly skutečností, zda jednáním obviněné došlo k hrubému ztížení výkonu funkce správce konkursní podstaty, a tím i k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Z obžaloby ani z odsuzujícího rozsudku nevyplývá, kterými konkrétními neodevzdanými doklady mělo dojít ke konstatovanému následku. Dovolatelka také uvedla, že věrohodnost důkazních prostředků byla nesprávně stanovena, nebyly rozlišeny skutečnosti důležité pro trestní řízení a byly porušeny některé základní zásady trestního řízení. Jsou tak důvodné pochybnosti stran naplnění subjektivní stránky obou trestných činů. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, aniž by konkretizovala další postup soudů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, které považuje za zjevně neopodstatněné. Údajná nesprávnost skutkových zjištění nemůže být důvodem dovolání. Ustanovení §17 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, uvádí povinované osoby toliko příkladmo, a proto byla obviněná vyzvána k předložení dokladů v souladu se zákonem. Navíc byla vyzvána i k sestavení a předložení seznamu majetku a závazků úpadce, což neučinila vůbec. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněná je ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona. Relevantní námitky pak bylo možno věcně posoudit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení. Proto v dané věci nebylo možno zabývat se námitkami, podle kterých byl v rozporu s procesním předpisem jako důkaz užit též protokol o domovní prohlídce provedené v rámci jiného trestního řízení, dále nebylo možno zohlednit námitky, které upozorňovaly na nesprávné hodnocení výslechu svědkyně JUDr. M. Ř. a jejího následného vyjádření, a ani námitky, podle kterých byla nesprávně stanovena věrohodnost důkazních prostředků a došlo k porušení základních zásad trestního řízení. Obdobně v dovolacím řízení nebylo možno přezkoumat kritiku, kterou měl soud prvního stupně vyslovit ve vztahu k nakládání obviněné s majetkem společnosti, ani jeho zabývání se záležitostmi, které nebyly předmětem obžaloby. Ostatní námitky však již zpochybňovaly právní posouzení skutků učiněné soudy obou stupňů, a po provedeném přezkumu Nejvyšší soud zjistil, že se jedná o námitky opodstatněné.
Jako první se Nejvyšší soud zabýval právní kvalifikací skutku popsaného pod bodem 1. výroku rozsudku městského soudu a zjistil, že ze skutkového stavu věci zjištěného podle rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. Toho se dopustí, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku.
Jak již bylo uvedeno, podle výrokové části odsuzujícího rozsudku se obviněná měla dopustit hrubého ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty tím, že „dne 28. listopadu 2002 byla vyzvána ustanovenou správkyní konkursní podstaty JUDr. Ř. a následně dne 24. února 2003 Krajským soudem v Brně, aby odevzdala obchodní knihy a veškeré účetní doklady vztahující se k činnosti společnosti R., spol. s r.o. v likvidaci, což neučinila a ani výše zmíněné doklady nepředala S. Š., likvidátorovi uvedené společnosti“. Pro posouzení správnosti právního posouzení tohoto jednání je nutné uvést další skutkové okolnosti, které soud konstatoval v odůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně však v podstatě jen reprodukoval jednotlivé provedené důkazy a skutkový stav vyjádřený ve výroku svého rozhodnutí již dále podrobněji nerozvedl. Obviněná byla podle závěru soudu usvědčena zejména výpověďmi svědků S. Š., JUDr. M. Ř., Ing. M. Z. a listinnými důkazy, ze kterých vyplynulo (viz str. 5 rozhodnutí), že obviněná se stala dne 30. 10. 1997 likvidátorkou společnosti R., spol s r.o., a dne 10. 6. 1999 byl do obchodního rejstříku jako nový likvidátor zapsán S. Š.. Dále soud uvedl, že dne 22. 10. 2002 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty ustanovena JUDr. M. Ř.. Městský soud v Brně v další části odůvodnění popsal některé obchodní aktivity obviněné, ze kterých dovodil její „motivy a úmysly“ resp. nevěrohodnost její výpovědi. Soud označil za prokázanou skutečnost, že se společností nebylo po změně likvidátora možno disponovat a obviněná novému likvidátorovi neodevzdala potřebné účetní doklady. Ohledně dokladů zajištěných v průběhu domovní prohlídky v sídle bytového družstva soud sdělil, že nebyly rozhodně pouze nepodstatnými doklady, které by nemohly nový likvidátor a správkyně konkursní podstaty využít. V rámci reprodukce písemného sdělení JUDr. M. Ř. bylo pak uvedeno, že s těmito doklady nebylo naloženo jako s řádnými účetními doklady.
Na základě výše citovaných okolností pokládal soud prvního stupně za nepochybné, že obviněná svým jednáním hrubě ztěžovala výkon funkce správce konkursní podstaty a ohrozila úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Zatajení dokladů obviněnou podle jeho závěru ztěžovalo činnost správkyně konkursní podstaty, když došlo k ohrožení majetkových práv, správkyně nemohla řádně podávat daňová přiznání a nemohla odporovat řadu smluv, které ohrožovaly hodnotu majetku úpadce, zejména nájemní smlouvy.
Nejvyšší soud zjistil, že ani ze skutkového stavu popsaného ve výroku rozhodnutí Městského soudu v Brně, ani z dalších shora citovaných skutečností, které soud v odůvodnění rozhodnutí označil za prokázané, nevyplývá naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. Z rozhodnutí především nelze určit, jaké konkrétní obchodní knihy a účetní doklady vztahující se k činnosti společnosti R., spol. s r.o., v likvidaci obviněná neodevzdala správkyni konkursní podstaty a jaký konkrétní (konečný) vliv mělo toto počínání na úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Není zřejmé, jakými důkazy soud existenci těchto dokladů zjistil ani jak tyto hodnotil. Konstatoval-li městský soud, že došlo k ohrožení majetkových práv, když správkyně nemohla řádně podávat daňová přiznání a nemohla odporovat řadu smluv, nelze z těchto závěrů určit, jaký konkrétní účinek počínání obviněné mělo, jaká majetková práva konkrétních subjektů byla ohrožena a které smlouvy měla v úmyslu (a v důsledku počínání obviněné nemohla) správkyně konkursní podstaty odporovat. Seznam zajištěných písemností založený ve spise na č. l. 28 neumožňuje učinit jakýkoliv závěr o významu jednotlivých zajištěných dokumentů ve vztahu k probíhajícímu řízení o konkursu a soud v rozhodnutí neodkázal na žádnou jeho konkrétní položku, pro spáchání daného trestného činu významnou.
Lze uvést, že zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy platném znění, v §13 odst. 1 odlišuje jako účetní knihy deník, v němž subjekty účetní zápisy uspořádají z hlediska časového (chronologicky) a jímž prokazují zaúčtování všech účetních případů v účetním období, hlavní knihu, v níž účetní zápisy uspořádají z hlediska věcného (systematicky), knihy analytických účtů, v nichž podrobně rozvádějí účetní zápisy hlavní knihy, a knihy podrozvahových účtů, ve kterých se uvádějí účetní zápisy, které se neprovádějí ve shora uvedených účetních knihách. Městský soud nespecifikuje žádnou z těchto účetních knih, kterou by obviněná prokazatelně v době výzvy měla u sebe a které by v rozporu se zákonem odmítla správkyni konkursní podstaty vydat, ani neuvádí za jaké účetní období ani nehodnotí konkrétní význam těchto účetních knih pro zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Není citován ani jiný dokument mimo účetnictví společnosti, který by byl významný pro dané konkursní řízení a jehož nevydání (zatajení, nevypracování atd. ) obviněnou by působilo následek předvídaný ustanovením §126 odst. 1 tr. zák. Ve své obecnosti tak rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá požadavku zákonnosti (viz §125 odst. 1 tr. ř. aj.) odsuzujícího rozsudku.
Krajský soud v Brně se potom odvolacími námitkami opomenul jakkoli zabývat a z paušálního odůvodnění zamítnutí odvolání v délce dvou odstavců nelze zjistit jakékoli relevantní informace. Soud se vypořádal s námitkami obhajoby zcela nepřezkoumatelným způsobem a účelu odvolacího řízení tak nebylo dosaženo.
Dovolací soud přitom nemá v úmyslu v učiněném rozhodnutí předvídat, zda obviněná naplnila znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu či nikoliv, ale je nucen konstatovat, že z hlediska dovolacích námitek vydaná rozhodnutí soudů nižších stupňů neobstojí, neboť jeho zákonné znaky nevyjadřují. Stranou přezkumu prováděného Nejvyšším soudem již zůstala otázka, zda postup konkursního soudu a správkyně konkursní podstaty ve smyslu §17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV), byl oprávněný, neboť na provedeném rozhodnutí již nemohla nic změnit a její řešení na základě stávajícího skutkového stavu by bylo předčasným. Lze však uvést, že pachatelem trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. může být zásadně kdokoli, tedy nejen úpadce, který ve smyslu §17 ZKV nesplní povinnosti v tomto ustanovení uvedené. Podle převažujícího názoru právní praxe (srov. též Trestní zákon, komentář, díl II., 6. vydání, C.H. BECK, 2004, str. 818) se tohoto trestného činu lze dopustit i jednáním, které nespočívá přímo v porušení či neplnění povinností stanovených v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, ale i jiným jednáním, jestliže jeho smyslem je znemožnění nebo alespoň podstatné ztížení výkonu funkce správce konkursní podstaty. Jinými slovy, i kdyby obviněnou nezavazovala povinnost ve smyslu §17 ZKV, nebyla by tím automaticky vyloučena možnost, že znaky trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. svým jednáním naplnila, byť nikoli v postavení (bývalého) subjektu oprávněného jednat jménem společnosti R., spol. s r.o. v likvidaci a povinného ve smyslu §17 ZKV. Předpokladem takového právního posouzení by však musel být mj. závěr o úmyslném zavinění obviněné ve vztahu k následku předvídanému §126 odst. 1 tr. zák. Rozhodnutím soudů obou stupňů lze ovšem v tomto ohledu vytknout nedostatek v podobě absence konkrétních skutkových okolností, jež by následně mohly být podkladem pro právní závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. obviněnou.
Námitka obviněné, podle které soud prvního stupně neviděl ani jednu z listin, které byly zajištěny a nemohl tak posoudit jejich závažnost a vliv na činnost správkyně konkursní podstaty, se na základě shora uvedených skutečností stává opodstatněnou a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná, neboť – jak již bylo řečeno - předmětné listiny či dokumenty zmiňují toliko v obecné rovině a nikterak je nekonkretizují. Stejně tak nejsou v rozhodnutích uvedeny další okolnosti podstatné pro trestní odpovědnost obviněné uvedeným trestným činem, a to především skutečnosti, že se popsaného jednání dopustila v době po vyhlášení konkursu na předmětnou společnost, že doklady, o jejichž vydání byla konkursní správkyní požádána, měla skutečně ve svém držení, jakož i další podrobnosti ohledně reakce obviněné na výzvu k sestavení a předložení seznamu majetku a závazků úpadce. Z těchto důvodů posoudil Nejvyšší soud dovolací námitku obviněné jako opodstatněnou.
Rozsudkem městského soudu byla obviněná taktéž uznána vinnou trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Toho se dopustí, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Obviněná v dané věci měla naplnit citované znaky skutkové podstaty podle aliney první, tedy zatajením účetních knih, zápisů a jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu byla podle zákona povinna, a tím měla ohrozit majetková práva jiného. Soud prvního stupně přitom vycházel ze svých zjištění spočívajících v tom, že obviněná „jako likvidátorka společnosti R., spol s r.o. v likvidaci, se sídlem B., K., v období po 10. červnu 1999, kdy byla odvolána ze své funkce likvidátorky, nepředala novému likvidátorovi účetní knihy, zápisy a jiné doklady, přičemž ohrozila práva jiných subjektů tím, že předstírala, že uvedené účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole, nemá vůbec k dispozici“. Rozhodnutí městského soudu však ani ve svém odůvodnění neobsahuje odkaz na konkrétní účetní knihy, zápisy a jiné konkrétní doklady, které obviněná měla v době zániku její funkce likvidátorky k dispozici a novému likvidátorovi neodevzdala, ani nespecifikuje, jaká konkrétní práva jiných subjektů takto ohrozila. Potřebná zjištění neoznačil v napadeném rozhodnutí ani odvolací soud. Stejně tak nelze z rozhodnutí dovodit, jaké konkrétní dokumenty, účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, jednatel společnosti obviněné předal a které se z tohoto důvodu nacházely v její dispozici. Není popsáno, jakým způsobem došlo k ohrožení majetkových práv jiného, rovněž tak nejsou konkrétní majetková práva definována a chybí označení konkrétních subjektů, nositelů těchto majetkových práv. Podle právní věty vyjádřené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně měla obviněná svým jednáním ohrozit nejen majetková práva jiného, nýbrž i včasné a řádné vyměření daně, tedy mělo dojít k oběma alternativám následků předpokládaných trestním zákonem v ustanovení §125 odst. 1 tr. zák. Přesto v obou soudních rozhodnutích není uvedeno o jakou konkrétní daň, v jakém rozsahu a za jaké zdaňovací období bylo ohroženo její správné vyměření. Ani v tomto případě není záměrem Nejvyššího soudu předjímat, zda se obviněná trestného činu dopustila či nikoliv, avšak ve skutkové větě ani v odůvodnění soudních rozhodnutí nejsou konstatovány takové konkrétní okolnosti, které by odpovídaly zákonnému znaku citovaného následku v obou alternativách. Ze všech těchto důvodů nemohla rozhodnutí soudů obstát ani ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku rozsudku Městského soudu v Brně.
Nejvyšší soud tedy na pokladě části dovolacích námitek obviněné dospěl k závěru, že v posuzované věci rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a dovolání tak bylo podáno důvodně. Rozsudek soudu I. stupně u obou souzených skutků neobsahuje skutková zjištění potřebná k přesvědčivému závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byla obviněná uznána vinnou. Krajský soud v odvolacím řízení vůbec nereagoval na obviněnou uplatněné námitky a skutková zjištění i jejich právní posouzení městským soudem paušálně označil za správná. V dané věci tudíž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, zrušil rovněž rozsudek Městského soudu v Brně jako vadnou část řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazovala a pozbyla jejich zrušením podkladu, a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přestože odvolací soud v dané věci nepostupoval při projednávání odvolání obviněné v souladu s procesními ustanoveními a prakticky vůbec se nezabýval odvolacími námitkami, jež obviněná opakovala ve svém dovolání, je nutné konstatovat, že zjištěné vady mají svůj původ již v řízení u soudu prvního stupně. Vzhledem k těžko předvídanému rozsahu doplnění dokazování, které lze k odstranění vytčených vad očekávat a také v zájmu rychlosti řízení, však Nejvyšší soud rozhodl po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů o přikázání věci soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Vzhledem k možnému rozsahu doplnění dokazování by totiž v případě vrácení věci soudu druhého stupně přicházelo v úvahu jeho rozhodnutí, na základě kterého by byla věc vrácena soudu prvního stupně, a mohlo by tak dojít k nežádoucím průtahům v dalším řízení ve věci.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně. Městský soud bude v dalším řízení muset odstranit nedostatky skutkového stavu věci, zjištěné skutkové okolnosti musí řádným způsobem popsat tak, aby z nich bylo možno dovodit naplnění formálních znaků skutkových podstat trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Bude třeba uvést konkrétní dokumenty, které obviněná měla v dispozici a opomněla správkyni konkursní podstaty resp. novému likvidátorovi společnosti předat a popsat vliv, jaký tato okolnost měla na následek předvídaný citovanými ustanoveními. Na základě jednoznačně popsaných skutkových okolností bude třeba učinit právní závěry ohledně kvalifikace zjištěných skutků podle příslušných ustanovení trestního zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová