ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.823.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 823/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání podaném obviněným P. E., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 9 To 505/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 109/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 43 T 109/2004, byl obviněný P. E. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 15. 2. 2004 kolem 23.45 hod. v P. – Č. při jízdě v autobuse linky MHD fyzicky napadl poškozeného R. A. tím způsobem, že na zastávce „U.“ přistoupil do soupravy, sedl si na sedadlo přímo proti poškozenému, kterého oslovil a krátce poté, co se autobus rozjel, jej udeřil několika ranami pěstí do obličeje, řekl poškozenému „dej mi zlato, co máš na sobě a telefon, nebo tě vytáhnu z autobusu a bude to ještě horší“, načež mu poškozený ze strachu vydal zlatý náramek na ruku v hodnotě 2.250, Kč, zlatý řetízek v hodnotě 3.500,- Kč a mobilní telefon zn. Nokia 3310 v hodnotě 1.069,- Kč, bez SIM karty, kterou na pokyn obviněného z telefonu vysunul a následně obviněný na zastávce MHD „T.“ ze soupravy i s věcmi vystoupil, přičemž na poškozeném požadoval, ať mu sežene jeho kamaráda J. K. s tím, že mu pak odňaté věci vrátí a tímto jednáním způsobil poškozenému R. A., nar. 24. 1. 1983, roztržení vnitřní strany rtu a škodu na odcizených věcech ve výši 6.819,- Kč“. Dále byl uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 28. 2. 2004 ve 21. 45 hod. v H., B. ul. před domem, kam přijel společně s J. K., a další neztotožněnou osobou vozidlem zn. Škoda Favorit vínové barvy, nezjištěné registrační značky, vydávající se za osobu jménem P. S., požadoval po rodičích R. A., poškozené J. A., a poškozenému V. A., úhradu údajného dluhu ze strany jejich syna ve výši 5.600, Kč, pod pohrůžkou, že „na poškozené pošle U., což pro něj není žádný problém a ti je donutí podepsat dlužní úpis“, a vzhledem k tónu a způsobu řeči a svému sebejistému a arogantnímu vystupování tak vzbudil v obou poškozených důvodnou obavu, že by kdykoli mohlo dojít k napadení kteréhokoliv z rodinných příslušníků.“ Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně obviněného podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 50 T 7/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 9 To 505/2004, jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný P. E. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v dovolání ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku obvodního soudu uvedl, že jeho úmyslem nebylo zmocnění se věcí poškozeného, nýbrž jejich vzetí do zástavy po dobrovolném vydání, a proto nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže. Věta „dej mi zlato, co máš na sobě a telefon, nebo Tě vytáhnu z autobusu a bude to ještě horší“ nebyla nikdy vyslovena. Ke skutku pod bodem 2) namítl, že popsané jednání neobsahuje žádnou výhrůžku, která by směřovala k újmě na zdraví, a proto je právní kvalifikace skutku chybná. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru byl trestný čin loupeže dokonán již v užití násilí v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného. Termín „poslat na někoho U.“ je potom ve společnosti spojován s nejhrubšími formami fyzického násilí a soudy této výhrůžce správně přiznaly charakter pohrůžky těžké újmy na zdraví nebo jiné těžké újmy. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl dovolacími námitkami naplněn také z obsahového hlediska, a zda je možno relevantním námitkám přisvědčit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Nejvyšší soud se tak nezabýval námitkou posuzovaného dovolání, podle které obviněný nevyřkl větu „dej mi zlato, co máš na sobě a telefon, nebo Tě vytáhnu z autobusu a bude to ještě horší“. Pokud soudy ve věci činné konstatovaly, že obviněný tato slova pronesl, je dovolací soud povinen z tohoto zjištění vycházet a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není právním prostředkem, kterým by bylo možno tento skutkový závěr změnit. Citovaný dovolací důvod však byl po obsahové stránce uplatněn ostatními námitkami dovolání, avšak Nejvyšší soud shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jednání naplňující skutkovou podstatu daného trestného činu musí vykazovat dovolatelem zpochybněné úmyslné směřování obviněného ve vztahu ke zmocnění se cizí věci. Je přitom nerozhodné (srov. č. 51/1976/III Sb. rozh. tr.) zda pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, si takovou věc chtěl přivlastnit, zničit ji, převést na jiného nebo ji jen přechodně užívat. Podle §4 tr. zák. je trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Ve výše citovaném výroku rozsudku soudu prvního stupně je jednání kvalifikované jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. popsáno tak, že obviněný v autobuse poškozeného oslovil a poté udeřil několika ranami pěstí do obličeje, přitom řekl „dej mi zlato, co máš na sobě a telefon, nebo tě vytáhnu z autobusu a bude to ještě horší“. Poté mu poškozený ze strachu vydal zlatý náramek, zlatý řetízek a mobilní telefon. Z tohoto popisu objektivních událostí je evidentní, že obviněný se chtěl zmocnit cenností poškozeného a jeho přímým úmyslem ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. bylo zmocnění se těchto věcí za použití násilí proti poškozenému. V případě úderů pěstí do obličeje doprovázených uvedeným požadavkem na vydání věcí, jež měl poškozený u sebe, nelze uvažovat o jiném směřování vůle obviněného než ke zmocnění se věcí poškozeného. Obviněný tedy jednal v přímém úmyslu způsobit následek předvídaný ustanovením §234 odst. 1 tr. zák.
K posouzení právní kvalifikace skutku ad 1) výroku rozsudku okresního soudu je potřebné uvést, že trestný čin je dokonán, jakmile jsou splněny všechny jeho znaky v zákoně uvedené. Trestný čin loupeže je tedy dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a události následující již na tomto závěru nemohou nic změnit. V posuzovaném případě užité násilí jednoznačně bylo prostředkem k získání věcí poškozeného a trestný čin byl dokonán již v okamžiku, když obviněný poškozeného poprvé udeřil v úmyslu získat cenné věci, které měl tento při sobě. Pokud je následující jednání obviněného v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku popsáno tak, že obviněný na zastávce MHD z autobusu i s věcmi vystoupil a na poškozeném požadoval, ať mu sežene J. K. s tím, že mu pak odňaté věci vrátí, nemá toto počínání vliv na závěr, že znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byly naplněny již předcházejícím jednáním obviněného. Jak vyplývá ze shora citovaného judikátu, zákon v §234 odst. 1 tr. zák. chrání osobní svobodu a majetek tím, že sankcionuje užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnění se cizí věci a nepřiznává právní následek skutečnosti, zda se obviněný věci (nakonec) skutečně zmocní či tomu, jak má v úmyslu obviněný (dále) s odcizenou věcí naložit. Tyto okolnosti nelze zohlednit v rámci úvah o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, lze je vzít v úvahu toliko v rámci úvah o ukládaném trestu, jsou li z tohoto hlediska (§31 a násl. tr. zák.) relevantní.
Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, když jednání popsané ve výroku o vině pod bodem 1) kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Námitky zpochybňující úmysl obviněného zmocnit se věcí poškozeného a naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže nemají ve skutkovém stavu věci oporu a je nutno je s poukazem na §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Jako další se Nejvyšší soud zabýval námitkou, podle které skutek popsaný pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje výhrůžku újmy na zdraví, a proto je právní kvalifikace tohoto skutku chybná. Dovolací soud dospěl k závěru, že i v této námitce nelze dovolateli přisvědčit, neboť by bylo nutno učinit rozhodnutí v jeho neprospěch. Tento postup je však vyloučen vzhledem k dikci §265p odst. 1 tr. ř. (tzv. zákaz reformationis in peius).
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Pohrůžkou jiné těžké újmy může být např. hrozba způsobení majetkové újmy.
Jednání, v němž soudy obou stupňů spatřovaly trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., spočívalo v tom, že obviněný požadoval po poškozených úhradu údajného dluhu jejich syna ve výši 5.600,- Kč, pod pohrůžkou, že „na poškozené pošle U., což pro něj není žádný problém a ti jej donutí podepsat dlužní úpis“, když vzhledem k tónu a způsobu řeči a sebejistému a arogantnímu vystupování vzbudil v poškozených důvodnou obavu, že by kdykoli mohlo dojít k napadení kteréhokoliv z rodinných příslušníků. Nejvyšší soud však shledal, že popsaný skutek by formálně vykazoval znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž pod pohrůžkou, že na poškozených prostřednictvím „U.“ vynutí podepsat dlužní úpis na jakoukoli částku - tedy pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy - požadoval po poškozených vyplacení finanční hotovosti, tedy nutil poškozené, aby něco konali. Jak již bylo uvedeno, pohrůžkou jiné těžké újmy může být nejen výhrůžka újmou na zdraví, ale i např. hrozba způsobení majetkové újmy, jak tomu bylo v posuzované věci. Dovolací námitka, podle které slovní projev obviněného neobsahoval výhrůžku újmy na zdraví, ztrácí opodstatnění, neboť obviněný užil pohrůžku způsobení majetkové újmy v podobě vynucení sepsání dlužního úpisu na poškozených.
Za této situace bylo nutno zabývat se otázkou, jaké následky by změna právní kvalifikace skutku měla pro dovolatele. Za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným, stanoví zákon trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest. Za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta. Z porovnání sankcí za oba trestné činy jednoznačně vyplývá, že za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. by byl obviněný ohrožen uložením trestu přísnějšího než za trestný čin podle §197a tr. zák. Rozhodnutí dovolacího soudu, v jehož důsledku by byl obviněný za skutek uvedený v bodě 2) výroku rozsudku okresního soudu uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., by tak bylo rozhodnutím v neprospěch obviněného. Podle §265p odst. 1 tr. ř. může v neprospěch obviněného Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Protože posuzované dovolání je dovoláním podaným obviněným prostřednictvím obhájce [viz §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], nelze na jeho podkladě učinit rozhodnutí v neprospěch obviněného. Proto dovolací soud námitku zpochybňující právní kvalifikaci skutku ad 2) výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 odmítl.
Nejvyšší soud z výše popsaných důvodů rozhodl o odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněného. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová