ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1231.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1231/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. října 2005 o dovolání obviněného Ing. A. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2005, č. j. 6 To 33/2005-379, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 7/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2005, č. j. 6 To 33/2005-379, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2005, č. j. 53 T 7/2004-315. Tímto rozsudkem byl obviněný Ing. A. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci obviněný podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Má za to, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Z výrokové části rozsudku Krajského soudu v Brně totiž nevyplývá, že by trestný čin byl spáchán prostřednictvím směnky. V důsledku toho nebyla dána příslušnost krajského soudu podle §17 odst. 1 písm. b) tr. ř., nýbrž věcná příslušnost okresního soudu podle §16 tr. ř. Tato skutečnost musela být Krajskému soudu v Brně známa již ode dne výpovědi poškozeného J. V. učiněné dne 7. 1. 2005 u hlavního líčení. Tento svědek ve své výpovědi zcela jednoznačně uvedl, že směnky byly vystaveny až někdy v roce 2001 nebo 2002, tudíž ke spáchání trestného činu v roce 1999 nemohly být vůbec použity. Ačkoliv poškozený dříve ve svých výpovědích v rámci přípravného řízení termín vystavení směnek přesně neuvedl, obviněný se domnívá, že touto výpovědí poškozený bezpečně konkretizoval jednání obviněného, čímž podstatně změnil skutkový podklad pro posouzení věcné příslušnosti, než jaký byl v době podání obžaloby a jaký byl znám Nejvyššímu soudu v době vydání usnesení ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 11 Td 43/2004. Na podkladě tehdejších skutkových zjištění Nejvyšší soud určil za prvostupňový soud Krajský soud v Brně. Podle názoru obviněného, výpovědí poškozeného J. V. u hlavního líčení dne 7. 1. 2005 vyvstaly nové skutečnosti, které nezakládají věcnou příslušnost krajského soudu. Krajský soud proto měl podle §222 odst. 1 tr. ř. věc znovu předložit k novému rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu soudu. Pokud tak neučinil, třebaže pro tento postup byly dány zákonné podmínky, tuto povinnost měl splnit odvolací soud, který sám měl podle §257 odst. 1 písm. a) tr. ř. v odvolacím řízení napadený rozsudek zrušit a věc předložit k rozhodnutí o příslušnosti soudu společně nadřízenému. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 6 To 33/2005, a řízení mu předcházející, event. aby věc přikázal k novému projednání věcně a místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 3.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Citovaný dovolací důvod je tedy konstrukcí dvou alternativ; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Výjimku tvoří případy, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Toto ustanovení je projevem ústavně zakotveného principu práva na zákonného soudce. Ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a jen zákon stanoví příslušnost soudu i soudce. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný napadá první z těchto alternativ, tj. že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Z hlediska stanovení věcné příslušnosti jsou v dané věci určující ustanovení §16 a §17 tr. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 11 Td 43/2004, vyslovil, že podle §24 tr. ř. je k projednání věci obviněného Ing. A. L. věcně příslušný Krajský soud v Brně. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že důkazy shromážděné v přípravném řízení a připojené k obžalobě nevylučují věcnou a místní příslušnost Krajského soudu v Brně a pokud byla obžaloba podána u Krajského soudu v Brně, je na tomto soudu, aby ve věci dále jednal a rozhodl. Nepřisvědčil tak názoru Krajského soudu v Brně, podle něhož z obžaloby nevyplývá, že trestný čin byl spáchán prostřednictvím směnky. Jak uvádí obviněný, v tomto směru okamžik vystavení směnky poškozený J. V. upřesnil u hlavního líčení konaném dne 7. 1. 2005. Tím bylo podle obviněného současně prokázáno, že ke spáchání trestného činu nebyla směnka použita. Z uvedeného je zřejmé, že k podání dovolání obviněného přiměly stejné skutečnosti, jimiž se Nejvyšší soud zabýval v době rozhodování o věcné příslušnosti a na základě těchto skutečností dospěl k následujícímu závěru:
Podle §222 odst. 1 tr. ř. shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl; rovněž je povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být přikázána nejblíže společně nadřízeným soudem soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně. Rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu nemůže soud, jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.
Jinými slovy řečeno, z tohoto ustanovení plyne, že i v případech, zjistí-li soud vyššího stupně, že k projednání věci je příslušný soud nižšího stupně, věc projedná, aniž by ji postupoval soudu nižšího stupně. V tomto případě zákon vychází z nevyvratitelné právní domněnky, podle níž, rozhodne-li věc vyššího stupně, má se za to, že ve věci rozhodl věcně příslušný soud.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 11 Td 43/2004, určil k projednání věci Krajský soud v Brně, a tento soud byl rozhodnutím Nejvyšší soudu vázán. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že by od tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k podstatné změně skutkového podkladu pro posouzení příslušnosti. Nicméně ani tato skutečnost by neměla na konkrétní případ zásadní vliv, neboť, jak již bylo řečeno, tím, že ve věci rozhodoval soud vyššího stupně, nedošlo k zásahu do práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
V dovolání obviněný požádal předsedu senátu Krajského soudu v Brně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Podle §265h odst. 3 tr. ř. dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu. Takový návrh nebyl předsedou senátu Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu podán. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl k žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody přihlížet.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann