ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1284.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1284/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2005 dovolání, které podal obviněný J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 2 To 8/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 15/03, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 63 T 15/03, byl obviněný J. S. v bodě I. uznán vinným, že
1. v přesně nezjištěných dnech od 18. srpna 2002 do 27. 9. 2002 v P., P., v baru I., umožnil S., L. B., přespávat v prostorách baru, který fakticky provozoval, požívat tam alkoholické nápoje, zejména absint, pít nápoj zvaný „mlíko“, přesně nezjištěného složení, jenž měl být vyroben z marihuany, a který jim sám naléval, kouřit hašiš, jenž jim sám obstaral, a tancovat spoře oděné u tyče, kterou za tím účelem nechal v baru nainstalovat, přestože věděl, že obě dívky jsou na útěku z Dětského domova S. a nejméně od 29. srpna 2002 věděl, že L. B. nebylo ještě 15 let,
2. dne 26. září 2002, kolem 02.00 hod. v P., P., v prostoru baru Inkognito si přisedl k M. B., a K. V., nabízel jim alkoholické nápoje, přes jejich počáteční nechuť je přesvědčil, aby spolu s ním vykouřili jednu cigaretu marihuany, a poté začal obě ženy střídavě přes jejich nesouhlas osahávat na prsou, M. B. se snažil osahávat i na přirození, což se mu pro její aktivní odpor nepodařilo, a když chtěly odejít, řekl jim, že se stejně ven nedostanou, neboť je zamčeno, pak si násilím přitáhl hlavu M. B. mezi nohy a požadoval po ní orální sex, což ona odmítla, načež si obnažil penis a začal před ženami masturbovat,
3. začátkem srpna 2002, v přesně nezjištěný den v nočních hodinách v P., P., v prostoru baru I. nabízel J. S., cigaretu marihuany a když ji odmítla, přemlouval ji, až si z cigarety několikrát potáhla,
4. v době od 18. 8. 2002 do konce září 2002 v blíže nezjištěné dny v P., P., v baru I. nejméně ve dvou případech nabízel A. N., nápoj tzv. mlíko, neznámého složení, údajně obsahující marihuanu a seznámil ji s obžalovaným R. Š. s tvrzením, že ten ji může obstarat pervitin,
5. v přesně nezjištěný den v polovině srpna 2002, v ranních hodinách v P., P., v prostoru baru I. si přisedl k J. S., začal jí chytat za nohy a navrhoval jí soulož, po jejím slovním odmítnutí ji začal chytat za prsa, a když se ho snažila odstrčit, chytil jí ruce, aby se nemohla bránit, řekl jí, že ven se stejně nedostane, protože je zamčeno, osahával ji pod trikem na obnažených prsou, přitom sám rukou v kalhotách masturboval, poté ji strčil ruku do kalhot a pod kalhotky a snažil se ji osahávat na přirození, podařilo se jí však jeho ruku vytrhnout a utéci ke dveřím baru, kde ji však plačící dohonil a poručil jí, aby nikomu nic neříkala, nebo „jí něco udělá“ a pak ji odvezl autem domů, cestou ovšem vozidlo zastavil na přesně nezjištěném místě a řekl jí, že na ni má stále chuť, obnažil si penis a začal před ní masturbovat, a teprve když ho opětovně odmítla, umožnil jí vystoupit z vozidla,
6. dne 27. 9. 2002, v P., P., v baru I. ve večerních hodinách před otevřením baru pro veřejnost, přistoupil z boku k P. K., oběma rukama ji vzal do náruče a posadil ji na sedačku zády k opěradlu a klečíc před ní začal ji svlékat, ona se snažila bránit, volala o pomoc, kopala ho nohama, odstrkovala od sebe i rukama, ale měl mnohem větší sílu a ačkoliv mu opakovala, že to nechce, řekl jí: „ Já vím, že to chceš“, svlékl ji, sám si rozepnul pásek a stáhl kalhoty a spodní prádlo ke kolenům, zvedl jí nohy na ramena a vykonal na ní soulož, v níž pokračoval po dobu cca 15 minut, jednání zanechal až poté, co u vstupních dveří baru zazněl zvonek,
7. počátkem září 2002, v přesně nezjištěný den v nočních hodinách v P., P., v baru I., poté co ze S. R., která tam tancovala již jen v sukni a kalhotkách, strhnul sukni a ona utekla na personální WC, přišel za ní, zamkl dveře, chytil ji za vlasy a chtěl po ní, aby mu „vykouřila“ přirození a když to odmítla, znovu ji chytil a předklonil, zasunul jí pohlavní úd do pochvy, což opakovaně ve strachu z fyzického násilí jen slovně odmítala, plakala, ale držel ji pevně, až na ní vykonal soulož k vyvrcholení a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že jí bylo teprve 15 let,
8. koncem září 2002, v přesně nezjištěný den v P., P., v baru I., nutil L. B., k tomu, aby nahá tancovala u tyče, a to tím způsobem, že poté, co si šla lehnout, přišel za ní a začal jí svlékat kalhoty a tričko i podprsenku a když ho začala odstrkovat, roztrhnul jí kalhotky a když začala plakat, dal jí facku, až spadla na zem, pak ji zvedl a dal jí ještě další dvě facky, odtáhl ji k tyči, zabudované v prostorách baru, pustil hudbu a chtěl, aby u tyče tancovala, což ona odmítla, ale on reagoval výhrůžkou, že vstane a když to i poté odmítala, že se cítí ponížená, uchopil jí za hlavu, řekl jí, že to dělá z lásky a nakonec jí nechal obléknout.
Takto zjištěná jednání obviněného J. S. soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestné činy v bodech 1 - 4) šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., v bodě 1) ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 2) omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., v bodě 5) vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., v bodě 6) znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., v bodě 7) znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 8) vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Za uvedené trestné činy byl obviněný J. S. odsouzen podle §241 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byl obviněný J. S. v bodě II. rozsudku soudu prvého stupně zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. Kzv 349/2002, a to
1. podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek, jímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák.,
2. podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, jímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě ohledně obviněného R. Š.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění J. S. a R. Š. odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 2 To 8/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl výrok odvolacího soudu o zamítnutí odvolání ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně, a to ohledně výroků o vině v bodech I./1) a 4) a opřel je o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný upozornil, že ve výroku o vině v bodě I./ 1) je uvedeno, že umožnil poškozeným pít nápoj zvaný „mlíko“, přesně nezjištěného složení, jenž měl být vyroben z marihuany, který jim sám naléval. Stejně tak v bodě I./4) výroku se uvádí, že poškozené nejméně ve dvou případech nabízel nápoj tzv. „mlíko“ neznámého složení, údajně obsahující marihuanu. Na základě těchto skutkových okolností soudy dospěly k názoru, že se dopustil trestných činů šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. V daném kontextu poukázal na zákonné znění skutkové podstaty trestného činu podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a vyslovil přesvědčení, že aby mohl být uznán vinným spácháním uvedeného trestného činu muselo by být bezpečně a jednoznačně prokázáno, že se vůči osobě mladší osmnácti let dopustil některého z jednání vyjmenovaných v základní skutkové podstatě zmíněného ustanovení včetně toho, že se skutečně jednalo o návykovou látku. Obviněný zdůraznil, že je bezpodmínečně nutné, aby bylo objektivně zjištěno složení dané látky a v návaznosti na toto zjištění učiněn jednoznačný závěr, zda se jedná či nejedná o návykovou látku ve smyslu §89 odst. 10 tr. zák. Podle jeho mínění se však orgány činné v trestním řízení tímto postupem neřídily. To lze nejlépe vyjádřit postojem soudu prvého stupně, jenž mj. uvedl: „zda byl nápoj vyrobený z marihuany s naprostou jistotou zjištěno nebylo“ a následně dodal, že „není rozhodné, zda výrobek skutečně obsahoval omamnou nebo psychotropní látku, rozhodující je, že byl tímto způsobem obžalovaným prezentován“. S tímto názorem obviněný nesouhlasí a domnívá se, že v daném směru došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Rovněž setrval na své obhajobě, že se ve skutečnosti nejednalo o návykovou látku, ale o domácky vyrobený nápoj obdobný vaječnému koňaku či baileys. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a věc vrátil k novému posouzení a rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že k namítaným pochybením došlo již v řízení před soudem prvého stupně obviněný navrhl, aby věc byla vrácena Městskému soudu v Praze.
Dne 11. 8. 2004 učinil obviněný prostřednictvím svého obhájce u Městského soudu v Praze podání označené jako doplnění dovolání. Tímto podáním napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně ve výroku o vině pod bodem I./7) a opřel ho rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že jednání popsané pod bodem 7) výroku o vině rozsudku nedosáhlo ve skutečnosti takové intenzity, aby je bylo možno posoudit jako násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák., resp. aby bylo způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Poukázal na závěr soudu prvého stupně, že „použité násilí bylo mírné intenzity“, ačkoliv následně soud setrval na názoru, že se o trestný čin jedná. Namítl, že pokud z jeho strany k násilí při souloži ve skutečnosti nedošlo, je vyloučeno, aby se trestného činu dopustil. Rovněž nebyla plně prokázána jeho vědomost o tom, že poškozené bylo méně než 18 let, resp. že by tuto okolnost vědět měl a mohl. Zdůraznil, že s ohledem na fyzickou vyspělost, vzhled, způsob chování či vyjadřování poškozené a s přihlédnutím k věku dalších osob, se kterými poškozená předmětný bar navštěvovala, bylo možné se zpočátku domnívat, že je tato podstatně starší. Skutečný věk poškozené se dozvěděl až později, tj. až poté, co mělo dojít k předmětnému skutku. Obviněný dále doplnil, že ani skutkový děj neproběhl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, neboť poškozená se v žádném případě nebránila jeho jednání do takové míry, aby z toho bylo možno dovodit její nesouhlas, když tuto okolnost nelze dovodit ani ze svědeckých výpovědí. Není pravdou, že by poškozená do prostor, kde mělo ke skutku dojít, utekla; ze svědeckých výpovědí obsažených ve spise naopak vyplývá, že na obviněného sama čekala. Z této skutečnosti je zřejmé, že s následujícím průběhem byla poškozená srozuměna a souhlasila s ním, a proto obviněný považuje rozhodnutí i v této části za zcela chybné. Z popsaných důvodů obviněný učinil závěrečný návrh shodný s tím, který uvedl ve svém předchozím podání.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru lze pod uplatněný dovolací důvod zahrnout pouze námitky obviněného, které směřují proti tomu, že jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ačkoli nedošlo k tomu, že by sváděl a podporoval jiného ve zneužívání jiné návykové látky než alkoholu. V tomto směru státní zástupkyně poukázala, že obviněný by byl trestným činem šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uznán vinným, i kdyby výroky rozsudku v popisu skutku neobsahovaly konstatování o tom, že umožňoval vyjmenovaným osobám pít nápoj zvaný „mlíko“ přesně nezjištěného složení, jenž měl být vyroben z marihuany. Jednoznačně bylo totiž prokázáno, že umožnil ve výroku rozsudku konkretizovaným osobám vesměs mladším osmnácti let, v jednom případě mladší patnácti let, požívat alkoholické nápoje v jeho baru, zejména Absint, kouřit hašiš, který jim sám obstaral, kouřit marihuanu a kontaktoval je s osobou, která by jim mohla obstarat pervitin. Podle státní zástupkyně je třeba přisvědčit názoru soudů, že podstatnou skutečností pro právní kvalifikaci trestným činem podle §188a tr. zák. je tvrzení obviněného o tom, že nápoj, který nabízel ke konzumaci, byl připraven z marihuany, nikoli zda z ní skutečně připraven byl. Toto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu šíření toxikomanie podle §188a tr. zák., neboť jde o vyvolání rozhodnutí jiné osoby konzumovat jinou návykovou látku než alkohol s tím, že touto formou se osoba s touto látkou seznamuje a ztrácí k ní odmítavý nebo ambivalentní postoj, který je v souladu s utvrzováním pachatele přetransformován až např. ke vstřícnému postoji vůči takovým látkám nebo ve vzbuzení rozhodnutí takovou látku v budoucnu zneužívat, ať již formou nabízenou pachatelem nebo jinou formou. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se dne 8. 11. 2004, sp. zn. 1 NZo 745/2004, písemně vyjádřila k podání obviněného, kterým doplnil dovolání. Konstatovala, že námitky dovolatele proti bodu I./7) výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně směřují výhradně proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Pokud obviněný v návaznosti na své skutkové námitky vytkl, že soudy posoudily skutek nesprávně po právní stránce, nejde o právní námitku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tato námitka není vázána ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, ale k jinému skutkovému stavu. Takto pojatá námitka tedy nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem. Státní zástupkyně proto odkázala beze změn na své předchozí písemné vyjádření včetně závěrečného návrhu, jak by měl Nejvyšší soud o dovolání rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného J. S., když ve vztahu k dovoláním napadeným výrokům o vině v rozsudku soudu prvého stupně tvrdí, že nebylo zjištěno složení nápoje tzv. „mlíka“ údajně vyrobeného z marihuany, resp. zda nápoj obsahoval tuto návykovou látku, když ve skutečnosti šlo o nápoj obdobný vaječnému koňaku či Baileys [výroky pod I./1) a 4)]. Dále že k násilí při souloži z jeho strany nedošlo, nebyla prokázána jeho vědomost, že poškozené bylo méně než osmnáct let, resp. že by tuto okolnost vědět měl a mohl. Poškozená se jeho jednání nebránila, v prostorách, kde ke skutku mělo dojít, na obviněného čekala a s průběhem události byla srozuměna a souhlasila s ním [výrok pod I./7)]. Tato tvrzení jsou ale primárně výhradami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v §265b tr. ř. Pokud by obviněný uplatnil výlučně jen zmíněné námitky, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný však současně namítl, že jednání popsané v bodě I./1) a 4) výroku výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ačkoliv se nedopustil vůči osobě mladší osmnácti let některého z jednání vyjmenovaných v základní skutkové podstatě tohoto ustanovení. Dále že jednání popsané v bodě I./7) výroku o vině téhož rozsudku nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., neboť z jeho strany nedosáhlo potřebné intenzity a nešlo tak o násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. Tyto výtky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětné skutky vykazují obviněným namítané právní vady.
Trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, a tento čin spáchá vůči osobě mladší než osmnáct let.
Objektem tohoto trestného činu, který postihuje šíření tzv. drogové kultury vůči dalším osobám, je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení vyplývajícímu ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Těmito látkami se rozumí se zřetelem k ustanovení §89 odst. 10 tr. zák. omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Omamné a psychotropní látky jsou takové látky, u nichž vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je bez odborného dohledu používá a jsou uvedeny v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, resp. v jeho přílohách. Z účelu uvedeného zákonného ustanovení však plyne, že k trestnímu postihu není rozhodný druh, množství a účinnost návykové látky, popřípadě způsobilost takové látky v konkrétním případě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho zdraví a případně i život (tyto okolnosti mohou mít však vliv na nebezpečnost činu pro společnost).
Jde o úmyslný ohrožovací trestný čin, přičemž úmysl musí zahrnovat možnost vyvolání poruchy předpokládané trestním zákonem. Postačí tedy prokázání tzv. ohrožovacího úmyslu a není nutné, aby v důsledku jednání pachatele skutečně ke zneužití návykové látky došlo; postačí, že pachatelovo jednání směřovalo k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, kterým je jednání určeno. Trestný čin je dokonán již sváděním, podporováním, podněcováním nebo šířením. Přitom se nevyžaduje, aby osoba či osoby, kterým je projev či jiné jednání pachatele určeno, jím byly skutečně ovlivněny; podstatné je, zda jednání pachatele bylo způsobilé u dotčených osob rozhodnutí o zneužívání látek vyvolat (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 17/99).
Při svádění a podporování jde v podstatě o jednání obdobné návodu a pomoci podle §10 odst. 1 písm. b), c) tr. zák., když formy svádění a podporování nejsou v zákoně vymezeny, a tudíž mohou být jakékoliv. Povahu svádění může mít např. přemlouvání ke zneužívání návykových látek, poučení či předvedení způsobu zneužívání určité návykové látky či jiná forma vyvolání rozhodnutí o zneužívání takové látky. Může jít i o schvalování zneužívání návykové látky, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí o zneužívání takové látky v jiné konkrétní osobě. Podporování, jež může být spácháno jak vůči osobě, která začíná se zneužíváním uvedených látek, tak vůči osobě, která tyto látky již zneužívá, může být jak ve formě fyzické (např. opatření návykové látky, opatření prostředků k aplikaci této látky, přivedení této osoby do komunity, v níž je zneužívání takových látek běžné, opatření prostor pro nerušené zneužívání uvedených látek), tak psychické (např. rada či utvrzování v rozhodnutí zneužívat výše vymezené návykové látky).
V kontextu výše rozvedených argumentů je nutno posuzovat jednání obviněného J. S. Ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, jak jsou popsána pod bodem I./1) výroku o vině v rozsudku téhož soudu vyplývá, že obviněný mimo jiné umožnil S. R. a L. B. požívat alkoholické nápoje, zejména absint, pít nápoj zvaný „mlíko“, přesně nezjištěného složení, jenž měl být vyroben z marihuany, a který jim sám naléval, kouřit hašiš, jenž jim sám obstaral, přestože věděl, že obě dívky jsou na útěku z dětského domova a nejméně od 29. srpna 2002 věděl, že L. B. nebylo ještě 15 let. Z výroku o vině pod bodem I./4) plyne, že obviněný nabízel A. N. nápoj, tzv. „mlíko“, neznámého složení, údajně obsahující marihuanu a seznámil ji s obviněným R. Š. s tvrzením, že ten ji může obstarat pervitin. Z tzv. právní věty napadeného rozhodnutí je patrno, že Městský soud v Praze považoval znaky trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za naplněné v tom, že v bodech 1) - 4) obviněný sváděl a podporoval jiného ve zneužívání jiné návykové látky než alkoholu a v bodě 1) tento čin navíc spáchal vůči osobě mladší osmnácti let.
V této souvislosti soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku k jednání obviněného J. S. mimo jiné konstatoval: „…právě obžalovaný rozléval a přinesl nápoj, o němž tvrdil, že je vyroben z marihuany a jenž svým vzhledem tomuto tvrzení odpovídal. Nápoj rozlil do sklenic s obsahem přibližně 2 dcl a prodával jednu sklenici nejméně za 100 Kč. Rovněž v baru sám kouřil marihuanu a hašiš, v přesně nezjištěném množství a sdělil oné skupince mladých lidí kolem S., že zná muže s přezdívkou D., jenž jim může obstarat pervitin. Když projevili zájem, zavolal do baru spoluobžalovaného R. Š. a v přesně neustanovený srpnový den ho seznámil s A. N., které obžalovaný Š. nabídl jednu dávku pervitinu za to, že s ním bude souložit. N. souhlasila, měli pohlavní styk na WC v baru a on ji pak dal jednu dávku pervitinu, cca 1g, o kterou se N. podělila s ostatními a užili ji šňupáním“. (str. 15 rozsudku). K obhajobě obviněného, že se v baru nepodávaly žádné drogy, nekouřil se tam hašiš ani marihuana a vyjma obvyklých nápojů se pil jen podomácky vyrobený likér, soud prvého stupně odkázal na příslušné svědecké výpovědi, přičemž dospěl k závěru: „…mlíko rozhodně nebylo oním domácky vyrobeným likérem a podle popisu daného svědky se lze domnívat, že se skutečně jednalo o nápoj vyrobený z marihuany. Ovšem s naprostou jistotou to zjištěno nebylo, neboť svědci sami nikdy dříve podobný nápoj nepili a neměli možnost srovnání. Soud tedy vzal za prokázané jen to, že obžalovaný nabízel a prodával hostům nápoj, o němž tvrdil, že je vyroben z marihuany“. (str. 16 a 17 rozsudku). V návaznosti na tato zjištění prvostupňový soud shledal v posuzovaném jednání obviněného pokračující trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť: „…opakovaně v místní a časové souvislosti, zřejmě vycházeje ze svého benevolentního postoje k drogám, a výjma toho, že umožní jinému kouřit hašiš, nabízí mu k pití nápoj, o němž tvrdí, že je vyroben z marihuany, a v neposlední řadě také umožní seznámení s dealerem pervitinu…, když tak činí i vůči mladistvým osobám, jejichž věk je mu znám…“. Ke složení nápoje údajně obsahujícího návykovou látku marihuanu soud prvého stupně konstatoval: „ Je přitom nerozhodné, zda jím nabízený výrobek skutečně obsahoval omamnou nebo psychotropní látku. Rozhodující je, že byl tímto způsobem obžalovaným prezentován“. (vše na str. 19 rozsudku).
S tímto názorem soudu prvého stupně, který akceptoval ve svém rozhodnutí i soud odvolací, se Nejvyšší soud ztotožnil. Ze skutkových zjištění, která byla ve věci učiněna, totiž jednoznačně plyne, že obviněný J. S. jednáním popsaným pod body I./1) a 4) výroku o vině posuzovaného rozsudku sváděl a podporoval jmenované dívky ke zneužívání jiných návykových látek než alkoholu, když cílem jeho jednání bylo vzbuzení rozhodnutí těchto osob (v bodě I./1) mladších osmnácti let) ke konzumaci návykových látek. V daném ohledu je bezpředmětné, že nebylo prokázáno skutečné složení obviněným nabízeného nápoje, neboť s ohledem na ohrožovací charakter zmíněného trestného činu nebylo nutno zkoumat, zda osoby byly jednáním obviněného skutečně ovlivněny, respektive zda nabízený nápoj skutečně obsahoval návykovou látku marihuanu, popřípadě jaké množství či zda vůbec byl způsobilý vyvolat omamný účinek u dotyčných osob. Podstatné je právě tvrzení obviněného, že se jednalo o nápoj vyrobený z marihuany, když ze skutkových zjištění plyne, že dotčené osoby takto prezentovaný nápoj vnímaly.
Nutno doplnit, že jednání obviněného nespočívalo toliko v podávání, resp. nabízení zmíněného nápoje, ale též v tom, že umožnil S. R. a L. B. kouřit hašiš, jenž jim sám obstaral [bod I./1) výroku] a A. N. seznámil s obžalovaným Š. s tvrzením, že ji může tento obstarat pervitin [bod I./4) výroku]. V celkovém kontextu nutno učinit k jednání obviněného závěr, že skutkový stav zjištěný Městským soudem v Praze, s nímž se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, objasňuje všechny skutkové otázky potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku pod body I./1) a 4) jako trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto shledal zmíněnou výhradu obviněného ohledně právní kvalifikace jako zjevně neopodstatněnou.
V případě námitek dovolatele, kterými zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, zejména pokud jde o znak násilí, je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud zjištěné jednání pod bodem I./7) výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně kvalifikovaly jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku a čin spáchá na osobě mladší osmnácti let. Za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák se přitom v souladu s konstantní judikaturou považuje použití fyzické síly pachatelem za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu ze strany znásilňované osoby za účelem dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Znak donutí jiného je pak vykládán jako překonání vážně míněného odporu znásilňované osoby nebo její podlehnutí při seznání beznadějnosti odporu, resp. upuštění od dalšího odporu pro vyčerpanost, beznadějnost či z odůvodněného strachu, že pachatel násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí uskuteční, a to zejména při vědomí fyzické převahy útočníka. Naplnění tohoto znaku však nelze dovozovat v případě, kdy odpor není vážně míněný nebo je jen předstíraný, resp. jestliže poškozená osoba zpočátku klade určitý odpor, ale později se souloží dobrovolně souhlasí. Pokud by se tedy obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu domníval, že jde jen o odpor předstíraný a že poškozená osoba ve skutečnosti se souloží či jiným pohlavním stykem souhlasí, jednalo by se u něj o tzv. skutkový omyl negativní, spočívající v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a byla by tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin.
Aplikujeme-li výše rozvedené argumenty na posuzovanou trestní věc, lze dojít k následujícím závěrům. Ze skutkové věty popsané pod bodem I./7) výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, že jednání obviněného J. S. spočívalo v tom, že ze S. R. strhnul sukni, ona utekla na personální WC, přišel za ní, zamkl dveře, chytil ji za vlasy a chtěl po ní, aby mu „vykouřila“ přirození a když to odmítla, znovu ji chytil a předklonil, zasunul jí pohlavní úd do pochvy, což opakovaně ve strachu z fyzického násilí jen slovně odmítala, plakala, ale držel ji pevně až na ní vykonal soulož k vyvrcholení, a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že jí bylo teprve 15 let. Z tzv. právní věty vyplývá, že prvostupňový soud spatřoval naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. v tom, že obviněný násilím donutil jiného k souloži a uvedený čin spáchal na osobě mladší než osmnáct let.
V odůvodnění rozhodnutí soud prvého stupně k právní kvalifikaci jednání obviněného J. S. uvedl: „Použité násilí bylo sice mírné intenzity, neboť poškozenou vlastně jen pevně držel, ale v kontextu toho, že krátce před tím jí nadával, strhnul z ní sukni, zamknul místnost, kam za ní přišel, a zejména byl výrazně fyzicky silnější, obava poškozené, že by ji mohl vážněji ublížit, „zmlátit ji“, byla odůvodněná a vedla k tomu, že poškozená bez většího odporu obžalovanému podlehla pro beznadějnost svého postavení. Bránila se jen slovně a plakala. Právě z jejího verbálního projevu a pláče muselo být obžalovanému jasné, že poškozená s ním souložit nechce…“. (str. 19 rozsudku).
S poukazem na zjištěný skutkový stav lze učinit závěr, že skutková zjištění Městského soudu v Praze ohledně bodu I./7) výroku o vině rozsudku, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, přesvědčivě objasňují všechny skutkové otázky potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 odst 1, 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění zcela jasně plyne, že poškozená se nechovala způsobem, který by v obviněném mohl vyvolat dojem či vzbudit přesvědčení, že s ním chce dobrovolně uskutečnit pohlavní styk. Z jejího chování je naopak dostatečně patrno, že od počátku dávala slovně najevo, že s jednáním obviněného nesouhlasí. Obviněný sice použil k překonání odporu poškozené (slovně se bránila pohlavnímu styku s ním a plakala) násilí menší intenzity, avšak vzhledem k těmto a dalším bezprostředně předcházejícím okolnostem (z poškozené strhl část oděvu a ta před ním utekla na personální WC) musel jednoznačně registrovat, že poškozená S. R. s pohlavním stykem nesouhlasí. Proto dovolací soud posoudil námitku obviněného uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a týkající se daného skutku jako zjevně neopodstatněnou.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. S. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k