ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.18.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 18/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2005 dovolání obviněného Ing. J. P., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 2 To 1100/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 144/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 7 T 144/2001, byl obviněný Ing. J. P. uznán vinným trestným činem pohrdání soudem podle §169b tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 22. 9. 2000, 13. 12. 2000 a 26. 2. 2001 se jako svědek, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, nedostavil k hlavnímu líčení konanému u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 22/95, v důsledku čehož muselo být vždy hlavní líčení odročeno, neboť jeho výslech byl ve věci stěžejní. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §169b a §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti týdnů.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. J. P. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 2 To 1100/2001, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného Ing. J. P. odsoudil podle §169b, §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti konstatovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. P. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl všechny jeho výroky, přičemž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ze kterého byl obviněn a obžalován.
V odůvodnění dovolání obviněný připomněl, jak ve věci odvolací soud rozhodl. Dále uvedl: „Je skutečností, že dovolatel pochybil, když nedoručil předsedovi senátu příslušného soudu omluvu, ze které by bylo patrno, že se hlavního líčení, kam byl zván jako svědek, nemůže zúčastnit z objektivních důvodů. Je však nutno zdůraznit, že před soudy obou stupňů bylo jednoznačně prokázáno, že dovolatel se nacházel v rozhodném období v mimořádně složité situaci, která souvisela s vážným onemocněním jeho syna a řadou operativních zákroků na klinickém pracovišti, kdy charakter onemocnění i jeho prognóza jednoznačně svědčí o skutečnosti, že u syna dovolatele šlo o bezprostřední ohrožení života. Za této situace se domnívá, že jeho jednáním nemohla být narušena autorita a vážnost soudu, jakož i zájem na včasném a důstojném projednání věci soudem. Situace, ve které se dovolatel nacházel, jej nepochybně traumatizovala natolik, že opomenutí byla v příčinné souvislosti se situací, která v jeho rodině nastala. O tom svědčí ostatně i fakt, který v odůvodnění napadeného rozsudku soud osvědčuje, že ani při uložení pořádkové pokuty nepodal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek. Po formální stránce tedy nepochybně mohl dojít soud k závěru, že by mohla být naplněna skutková podstata žalovaného trestného činu ve všech znacích, avšak s ohledem na výše uvedené evidentně absentuje na straně dovolatele znak subjektivní stránky a pokud jde o stránku materiální, pak intenzita společenské nebezpečnosti jeho jednání nemohla dosáhnout stupně, který měl zákonodárce na mysli při zařazení §169b do trestního zákona, respektive jeho zvláštní části“. Závěrem dovolání obviněný zdůraznil, že pro mimořádnost osobní situace na straně dovolatele, projev jeho lítosti a následnou omluvu, je na místě, aby Nejvyšší soud přezkoumal, zda skutek byl správně posouzen. V této souvislosti navrhl, aby po přezkoumání výroku o vině a trestu byl napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušen.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitka dovolatele spočívající v absenci subjektivní stránky trestného činu není důvodná, a to ani se zřetelem ke složitým osobním podmínkám, v nichž se snad v rozhodné době nacházel. Státní zástupce konstatoval, že obviněný opakovaně zcela ignoroval svou občanskou povinnost, která mu ukládala uposlechnout předvolání ke svědecké výpovědi před soudem, svou neúčast předem neomluvil a celkem třikrát zmařil jednání soudu. Je sice diskutabilní, zda tak učinil v přímém úmyslu, jak dovodil nalézací soud. Nepochybně však obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém, neboť byl opakovaně řádně předvolán, a přesto se k soudu nedostavil i s vědomím toho, že jeho svědectví má pro soud závažný význam. Dále státní zástupce shledal výhradu dovolatele vůči naplnění materiální stránky trestného činu jako zcela lichou. V této souvislosti uvedl, že zákonodárce vtělil předmětnou skutkovou podstatu do zvláštní části trestního zákona právě proto, aby postihl podobná jednání, jen zdánlivě společensky méně nebezpečná, která však ve skutečnosti značně komplikují a brzdí činnost justice a dotýkají se i oprávněných zájmů řady dalších osob zainteresovaných na projednávání dané věci. Podle státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze též vytýkat jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je proto dovolací soud povolán k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný Ing. J. P. spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v absenci subjektivní stránky a materiálního znaku trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tyto námitky jsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětný skutek obsahuje obviněným vytýkané vady.
Trestného činu pohrdání soudem podle §169b tr. zák. se dopustí ten, kdo opakovaně závažným způsobem ruší jednání soudu, nebo kdo se opakovaně při takovém jednání k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje, anebo kdo opakovaně jednání soudu zmaří. Objektem tohoto trestného činu je autorita a vážnost soudu, jakož i zájem na včasném a důstojném projednání věci soudem. Zmaření jednání znamená, že soud nemohl v důsledku jednání pachatele ve věci rozhodnout nebo vykonat všechny úkony, které v jednání vykonat zamýšlel, přičemž může jít o aktivní jednání (např. nepřístojné jednání, které znemožnilo pokračovat v soudním jednání) nebo opomenutí (nedostavení se k soudnímu jednání přes řádné předvolání). Opakovaně znamená, že ke zmaření soudního jednání došlo alespoň podruhé. Ačkoliv zákon nevyžaduje předchozí použití mírnějšího opatření (pořádková pokuta), ze smyslu tohoto ustanovení lze dovodit, že pachatel by měl být upozorněn na závadnost svého předchozího jednání. Subjektivní stránka vyžaduje úmysl, přičemž postačuje i úmysl eventuální.
Pro posouzení, zda jednání obviněného Ing. J. P. vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a zda rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, je rozhodný popis skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 7 T 144/2001, a rozveden v jeho odůvodnění.
Ze skutkových zjištění soudu prvého stupně je zřejmé, že obviněný Ing. J. P. se ve třech případech nedostavil k hlavnímu líčení konanému u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 22/95, ačkoliv byl jako svědek řádně a včas předvolán a jeho výslech byl ve věci stěžejní, přičemž v důsledku jeho jednání muselo být vždy hlavní líčení odročeno. Prvostupňový soud se zabýval i tvrzením obviněného, že jeho syn byl vážně nemocen, v důsledku čehož byl ve špatném psychickém stavu a zapomněl se k hlavnímu líčení dostavit. V této souvislosti v odůvodnění rozsudku na str. 2, a to kromě již zmíněných skutečností, konstatoval: „Přestože nelze pominout, že jeho syn byl těžce nemocen, obžalovaný svou neúčast u soudu ani neomluvil.“ V takto zjištěném jednání obviněného soud prvého stupně shledal přímý úmysl ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť podle jeho názoru zcela úmyslně zmařil opakovaně jednání soudu.
Podle ustanovení §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Zavinění se musí vztahovat ke všem podstatným skutečnostem, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Ve vztahu k zavinění soud prvého stupně učinil taková zjištění, která zákonné znaky úmyslného zavinění trestného činu pohrdání soudem podle §169b tr. zák. evidentně naplňují, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Ze skutkových zjištění plyne, že zavinění obviněného zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší či alespoň může porušit zájem chráněný tímto zákonem. Popsaná skutková zjištění sice neprokazují, že by obviněný Ing. J. P. chtěl takovou poruchu způsobit, avšak současně věděl, že jeho svědectví má pro soud zásadní význam, a proto byl minimálně srozuměn s tím, že poruchu může způsobit.
Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že byla nesprávně posouzena společenská nebezpečnost činu, když podle jeho mínění intenzita posuzovaného jednání nemohla dosáhnout zákonem požadovaného stupně, aby šlo o trestný čin.
Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněného Ing. J. P. jeho jednání dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), či nikoli, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996).
V kontextu těchto argumentů soudy obou stupňů správně učinily závěr, že v daném případě jednání obviněného dosahovalo předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti ve smyslu trestného činu pohrdání soudem podle §169b tr. zák. V této souvislosti nemohlo být zejména pominuto, že obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil celkem ve třech případech, svou neúčast ani neomluvil, přičemž k jeho účasti jako svědka na jednání krajského soudu dne 26. 2. 2001 nevedlo ani uložení pořádkové pokuty tímto soudem dne 8. 1. 2001. Byť se obviněný mohl nacházet ve složité situaci, a to v souvislosti s vážným onemocněním svého syna, jak tvrdí v dovolání, měl příslušnému soudu sdělit konkrétní skutečnosti, jež mu účast u hlavního líčení (bylo nařizováno v termínech s odstupem několika měsíců) neumožňují. Také nemohlo být přehlédnuto, že se předmětného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody za jinou úmyslnou trestnou činnost. Okresní soud v Olomouci proto důvodně uzavřel, že obviněný svým jednáním porušil zájem společnosti na ochraně řádného a nerušeného výkonu práce justičních orgánů. Následné jednání obviněného (trestné činnosti litoval, snažil se o odstranění škodlivých následků svého jednání, dostavil se k soudu a učinil svědeckou výpověď), které připomíná v dovolání, soudy vyhodnotily jako okolnosti polehčující /§33 písm. h), ch) tr. zák./ a vzaly je v úvahu při rozhodování o druhu a výši trestu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z popisu předmětného skutku a jeho rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný Ing. J. P. naplnil všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného čin, jímž byl uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta. Proto nebylo možno námitky obviněného Ing. J. P., které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. P. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k