ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.50.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 50/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2005 dovolání, které podal obviněný V. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 50 To 64/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 146/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 6 T 146/2000, uznán vinným, že
dne 8. 10. 1998 kolem 16.00 hod. v Ch. u hotelu S. násilím donutil D. Š. nasednout do osobního vozidla stříbrné barvy nezjištěné značky a typu, ve vozidle ji začal fyzicky napadat a nutit ji k tomu, aby změnila svou výpověď svědkyně - poškozené v tr. věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 T 40/96, kde byl mimo jiné stíhán pro tr. čin vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a tr. čin znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zákona tak, aby vypovídala v jeho prospěch,
před vjezdem do S. nařídil D. Š., aby si dala přes hlavu bundu a tak nepoznala, kam ji veze, poté ji v S. zavedl do neustanoveného bytu, kde ji neustále fyzicky napadal, nutil ji, aby nepřistupovala ani k zastěnému oknu, musela neustále ležet a učit se změněnou výpověď, když se zmýlila, tak byla bita, dne 15. 10. 1998 se D. Š. pokusila o útěk, ale další hlídající osoba jí v tom zabránila,
za to pak ji obžalovaný napadl tyčí z umělé hmoty tak, že ji několikrát udeřil do hlavy, do rukou a zad, poté jí uvázal svetr přes hlavu, vyvedl ji ven a autem odvezl k blíže nezjištěnému jezírku, kde jí vyhrožoval, že když jej dále nebude poslouchat, tak v jezírku skončí,
na to jí svázal provazem ruce za zády, uvázal svetr kolem hlavy a zavřenou v zavazadlovém prostoru auta ji zavezl do přesně nezjištěné garáže, kde ji ponechal několik hodin, když se vrátil, tak opětovně D. Š. nutil opakovat to, co měla poškozená vypovědět na Polici ČR, když se spletla, tak byla znovu surově napadána, zavřel ji do zavazadlového prostoru - tentokrát jí ruce nesvázal - zde poškozená setrvala delší dobu, podařilo se jí víko zavazadlového prostoru otevřít, vylézt ven do garáže a okénkem vylézt ven, zjistila, že se nachází v blízkosti restaurace Rakev, kam utekla a ve 12.00 hod. dne 17. 10. 1998 požádala o pomoc, D. Š. utrpěla díky opakovanému dlouhodobému a surovému napadání obžalovaného krevní výron v temenní krajině s tržnou ránou o délce 1 cm, krevní výron v levé polovině obličeje, krevní výron pravé lícní krajiny o průměru 4 cm, pásový krevní výron levé poloviny krku, rozsáhlé krevní výrony levého ramenního kloubu zasahující k levé lopatce a levému lokti, krevní výrony předních částí obou koleních kloubů, krevní výrony a pohmoždění pravého stydkého pysku a klitorisu, způsobená zranění si vyžádala dobu léčení do 1. 11. 1998, kdy poškozená byla po dobu dvaadvaceti dnů omezena v běžném způsobu života, bolestivostí v pohmožděných oblastech, omezením pohybu horních i dolních končetin a vzhledem k pohmoždění obličeje, nemohla rovněž pět dní řádně přijímat potravu, jednáním obžalovaného vznikla D. Š. psychická újma ve formě akutní reakce na stres s převahou chorobného stavu úzkosti a fobické reaktivity, která jí částečně brání žít plnohodnotným životem.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvého stupně kvalifikoval jako trestné činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §232 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. P. odvolání.
Rozsudkem Krajského soud v Plzni ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 50 To 64/2004, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 6 T 146/2000, ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a obviněného V. P. odsoudil podle §232 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž pro výkon trestu jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Opis rozsudku soudu druhého stupně byl doručen dne 1. 7. 2004 Okresnímu státnímu zastupitelství v Sokolově, dne 2. 7. 2004 tehdejšímu obhájci obviněného JUDr. T. K. a dne 9. 7. 2004 obviněnému V. P.
Dne 17. 8. 2004 učinil obviněný prostřednictvím nově zvolené obhájkyně Mgr. B. Š. na poště podání označené jako dovolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, které bylo adresováno a doručeno Okresnímu soudu v Sokolově dne 18. 8. 2004. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v §265b písm. f) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
V úvodu svého podání dovolatel předeslal, že soudy obou stupňů postupovaly nesprávně při svém rozhodování o druhu a výměře trestu, zejména při aplikaci ustanovení §23 a násl. tr. zák. Namítl, že při ukládání trestu měl být zohledněn trest, který v době vynesení rozsudku vykonával a vykonává ho i v současné době. Tento trest byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 1 T 40/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 10 To 39/98, v trvání osmi a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. V průběhu výkonu tohoto trestu byl obviněný usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 3 Nt 655/2001, přeřazen do věznice s mírnějším režimem. V červnu 2003 byl přemístěn zpět do Věznice V. z bezpečnostních důvodů, aniž by byl tento krok, i přes četné urgence obviněného, řádně odůvodněn. Obviněný zdůraznil, že v průběhu výkonu trestu byl desetkrát kázeňsky odměněn, zpráva vězeňské služby hovoří o jednom kázeňském trestu za porušení vnitřního řádu, když z markantního nepoměru mezi kázeňskými odměnami a kázeňským trestem vyplývá, že šlo o ojedinělé vybočení z jinak řádného výkonu trestu. Proto je zjevné, že vykonávaný trest má na něj výchovný vliv a tato skutečnost měla být při ukládání dalšího trestu zohledněna. Uložení dalšího trestu v trvání pěti roků je v rozporu s účelem trestu, jak je deklarován v ustanovení §23 tr. zák. Obviněný rovněž poukázal na ustanovení §37 tr. zák., jež umožňuje soudu upustit od uložení dalšího trestu v případě, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. V tomto směru uvedl, že soud by se měl při ukládání dalšího trestu zabývat i úvahami, jaký vliv má na obviněného trest, jenž vykonává, a měl by přihlédnout i k výměře trestu uloženého dřívějším rozsudkem. Pokud soud nedospěje k závěru, že je možné použít ustanovení §37 tr. zák., měl by výše uvedené skutečnosti zhodnotit alespoň při výměře dalšího trestu. Dovolatel uzavřel, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku vztahu dřívějšího a dalšího trestu a v důsledku toho mu vyměřily trest, jenž není v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestu vyjádřenými v trestním zákoně, zejména je v rozporu s účelem trestu. Podle jeho mínění sleduje nepodmíněný trest tak dlouhého trvání, jakému bude vystaven, toliko represivní funkci a nemůže plnit funkci výchovnou. Připomněl, že účelem trestu je kromě zabránění pachateli v páchání další trestné činnosti též jeho výchova k vedení řádného života, avšak více než třináctileté vytržení obviněného ze sociálních vazeb bude působit spíše kontraproduktivně. Množství kázeňských odměn svědčí o tom, že dříve uložený trest začal již výchovně působit. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru z obsahu dovolání vyplývá, že ačkoliv obviněný uvádí jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v tomto směru žádné pochybení soudů není vytýkáno a celé dovolání se týká pouze údajného nesprávného hodnocení skutkových okolností v rámci rozhodování o trestu. Tyto námitky neodpovídají ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutečnost, že odvolací soud nezhodnotil v rámci výměry trestu odnětí svobody zjištěné skutečnosti v souladu s přesvědčením a představou dovolatele o výměře takového trestu, nelze cestou žádného dovolacího důvodu namítat. Případná nepřiměřenost trestu není podmínkou přezkumu výroku o trestu ze strany dovolacího soudu, přičemž v tomto směru státní zástupkyně odkázala na další mimořádné prostředky určené zákonem k případné nápravě postupu řízení či rozhodnutí. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného V. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání je možné učinit pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, neboť jeho existence je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný uvádí jako důvod dovolání, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, přičemž ho vztahuje k zákonnému ustanovení §265b písm. f) tr. ř. V tomto směru nutno poznamenat, že z obsahu odůvodnění dovolání lze dovodit, že dovolatel měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl v písemném vyhotovení podání pouze nesprávně označen. K tomuto formálnímu pochybení proto dovolací soud nepřihlížel.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možno dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je proto dovolací soud povolán k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení §265b tr. ř.
Jiné hmotně právní posouzení zahrnuje i otázku ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát zřetel také na jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle zmíněného ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze proto napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to pouze za předpokladu, kdy druh trestu je podle zákona nepřípustný či trest byl vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou na daný trestný čin.
Z uvedeného právního výkladu je zřejmé, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze namítat pouze v rámci zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je speciálním ustanovením ve vztahu k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence alespoň jedné z jeho dvou alternativ, jak byly výše popsány. Prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu, jak jsou taxativně zakotveny v §265b odst. 1 tr. ř., nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo vadné výměře uloženého trestu.
V dovolání obviněný V. P uplatnil námitky ohledně nesprávné aplikace ustanovení §23 a §31 tr. zák., tj. týkající se přiměřenosti a správnosti uloženého trestu („otázka vztahu dřívějšího a dalšího trestu“), zejména jeho výměry a účelu, a dále možnosti upuštění od potrestání ve smyslu §37 tr. zák., a to v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z argumentace dovolatele je současně zřejmé, že uplatněné výhrady nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. včetně ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (není namítáno uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Dovolací soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného V. P. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat dovoláním napadený výrok o trestu v rozsudku odvolacího soudu a řízení mu předcházející), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k