ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.956.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 956/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. března 2005 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 23 To 153/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 132/2003, a rozhodl takto:
Podle §265l odst. 2 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby v rozsudku ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 23 To 153/2004, doplnil neúplný výrok o souhrnném trestu odnětí svobody tak, že podle §35 odst. 2 tr. zák. zruší výrok o trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců včetně způsobu jeho výkonu v rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001, a všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 4 T 132/2003, byl obviněný M. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
přesně nezjištěného dne v měsíci srpnu 2001 si pronajal od A. K., byt v domě čp. nám. P. v P., okr. P., přičemž vystupoval pod falešným jménem M. N., tento byt užíval do září 2001, kdy jej bez předchozího vyrozumění A. K. opustil a neuhradil za pronájem bytu částku 5.109,- Kč,
dne 11. 9. 2001 odebral rovněž pod falešným jménem M. N. od firmy P. J. N., Ž. čp. 257, P., 60 ks kartonů cigaret zn. Start v hodnotě 17.580,- Kč s tím, že tyto cigarety zaplatí při dalším odběru cigaret, dne 21. 9. 2001 opětovně odebral u téže firmy 100 ks kartonů cigaret zn. Petra za částku 36.500,- Kč, 60 ks kartonů cigaret zn. Start za částku 17.580,- Kč, 50 ks kartonů cigaret zn. Sparta za částku 19.250,- Kč, přičemž při tomto odběru požadoval, aby dlužná částka byla zapsána do knihy pro zákazníky, a že odebrané cigarety zaplatí následující den, což se však nestalo a svým jednáním způsobil poškozené firmě škodu ve výši 90.910,- Kč,
přesně nezjištěného dne v měsíci září 2001 vylákal pod záminkou nákupu cigaret na F. M., částku 18.000,- Kč s tím, že obstará výhodně cigarety, neučinil tak a rovněž peníze takto získané F. M. nevrátil a ponechal si je pro vlastní potřebu, přičemž i v tomto případě vystupoval pod falešným jménem M. N.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody A. K., čp., částku 5.109,- Kč, firmě P. J. N., Ž. čp., P., částku 90.910,- Kč a F. M., , bytem N., G. čp., částku 18.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. T. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 23 To 153/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit A. K. částku 5.109,- Kč. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl. Při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. obviněnému M. T. uložil, za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně doručeným mu dne 25. 7. 2003, sp. zn. 1 T 112/2003, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 T 130/2003, (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 6. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001, pro sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.) za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích doručeným mu dne 7. 5. 2003, sp. zn. 1 T 93/2000, (kterým byl uložen souhrnný trest k trestnímu příkazu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 180/2000), a to podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na třicet měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně na dobu tří let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 T 130/2003, trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 1 T 112/2003, a trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 1 T 93/2000, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného M. T. dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obsahuje neúplný výrok o uložení souhrnného trestu.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatelka v podrobnostech připomněla, že nalézací soud zcela rezignoval na otázku ukládání souhrnného trestu, přestože mu bylo známo několik předchozích odsouzení obviněného pro víceméně shodnou trestnou činnost spáchanou ve stejném období. Odvolací soud se pokusil vady v ukládání souhrnných trestů, jimiž bylo zatíženo rozhodování soudů v předcházejících trestních věcech, napravit, avšak ani on nerozhodl správně. Důvodně vytkl Okresnímu soudu v Chrudimi, že v trestní věci sp. zn. 2 T 180/2000 neuložil souhrnný trest k předcházejícímu rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 159/99. Poté si však stanovil jakousi umělou „hranici recidivy“ spadající do dne 25. 1. 2000 (den doručení trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře) s tím, že po tomto datu již neměl být ukládán trest souhrnný, ale samostatný. Podle názoru odvolacího soudu doručení tohoto trestního příkazu obviněnému dělí jeho trestnou činnost na dvě období. Jednak na jednání spáchaná před doručením tohoto příkazu, za něž měl být ukládán jeden souhrnný trest, a jednak činy spáchané po doručení tohoto trestního příkazu, za něž měl být uložen druhý souhrnný trest, neboť je obviněný spáchal v období mezi 25. 1. 2000 a byly souzeny po 16. 7. 2002.
Dovolatelka namítla, že této teoretické konstrukci nevyhovuje trestní příkaz Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 180/2000, doručený obviněnému dne 15. 8. 2000, jímž byla postižena trestná činnost spáchaná v květnu až prosinci 1999, tedy před doručením trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře, o němž sám Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že je ve vztahu souhrnnosti k trestnímu příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře. Na tato dvě rozhodnutí navazuje trestní příkaz Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 93/2000, který je ve vztahu souhrnnosti k rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi a tak dále, kdy de facto měly být postupně ukládány stále souhrnné tresty k předešlým rozhodnutím, takže naposled rozhodující Okresní soud v Prachaticích měl uložit souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 T 130/2003. Dovolatelka vyslovila nesouhlas s výtkou odvolacího soudu, že Okresní soud pro Prahu - východ uložil souhrnný trest k trestnímu příkazu Okresního soudu v Chrudimi, ačkoli rozhodoval o skutku, který se odehrál po 25. 1. 2000, a tudíž měl být ukládán trest samostatný. Podle jejího mínění skutek, o němž rozhodoval Okresní soud pro Prahu - východ, se odehrál dne 16. 6. 2000, tedy dříve, než byl ve věci Okresního soudu v Chrudimi obviněnému doručen trestní příkaz sp. zn. 2 T 180/2000, takže jsou splněna kriteria §35 odst. 2 tr. zák. pro ukládání souhrnného trestu. V době svého rozhodování však Okresní soud pro Prahu - východ nemohl vědět, že rozhodnutí o trestu z trestního příkazu chrudimského soudu bylo již zrušeno trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 1 T 93/2000, protože tento trestní příkaz byl doručen obviněnému až dne 7. 5. 2003. Výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi byl tak zrušen dvakrát.
Dále dovolatelka konstatovala, že se odvolací soud nezabýval případnými vadami dalších rozhodnutí v trestních věcech obviněného, takže blíže nerozebíral pochybení Okresního soudu ve Vsetíně, který měl ukládat souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ, což neučinil, ani pochybení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 130/2003, který měl ukládat souhrnný trest k trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně, což také neučinil, zato uložil souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ. Uvedla, že se soud druhého stupně při rozhodování o změně vadného rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích sice pokusil napravit všechny vady, jež shledal v dosavadních rozhodnutích ve sféře ukládání souhrnného trestu, a uložil za všechny delikty v nich popsané jediný souhrnný trest; postup podle §124 tr. ř., kdy při ukládání souhrnného trestu soud ruší výroky o trestu z několika předešlých rozhodnutí, není vyloučen. Nevyvaroval se však dalšího pochybení spočívajícího v tom, že z formulace výroku rozsudku není zjevně patrné, za jakou trestnou činnost obviněnému souhrnný trest ukládal. Tomu odpovídá i nesprávně formulovaný výrok, jímž krajský soud ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 T 130/2003, trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 1 T 112/2003, a trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 1 T 93/2000, a všechna rozhodnutí na tyto výroky navazující. Ponechal však bez povšimnutí výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 180/2000, a rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001, i když ve výčtu trestných činů, za něž souhrnný trest uložil, figurují i delikty, jichž se týkala tato dvě rozhodnutí. V této souvislosti dovolatelka uvedla, že pokud odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozhodnutí, jímž byl uložen souhrnný trest, postihlo toto rozhodnutí současně také výrok, jímž byl zrušen výrok o trestu z předcházejícího rozhodnutí, k němuž byl tento souhrnný trest ukládán. Za výrok o trestu en bloc, pokud není blíže specifikována jeho určitá část, je totiž nutno komplexně považovat tu část enunciátu rozhodnutí, která není výrokem o vině, o ochranných opatřeních nebo o náhradě škody (a contrario §121 tr. ř.). Proto součástí výroku o trestu je i označení dřívějších rozsudků, v nichž nový rozsudek zrušuje výroky o trestu a nahrazuje je výrokem o trestu souhrnném (§124 tr. ř.).
Dovolatelka dále uvedla, že pokud Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 1 T 93/2000, anulovalo toto rozhodnutí současně i výrok z tohoto trestního příkazu, jímž byl z důvodu §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi v trestní věci sp. zn. 2 T 180/2000, a podobně zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ve věci sp. zn. 3 T 130/2003 znamenalo i anulování výroku o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ v trestní věci 13 T 12/2001. Tím se rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi a Okresního soudu pro Prahu - východ de facto navrátila do stavu, v němž byla původně vyhlášena, tj. včetně výroků o trestu. Nebylo tudíž možno k nim bez dalšího uložit souhrnný trest, jak to zřejmě měl na mysli Krajský soud v Českých Budějovicích, aniž by bylo nově konstatováno zrušení výroků o trestu z těchto dvou rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný M. T. spáchal trestnou činnost, ohledně níž rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, v měsíci srpnu a září 2001 vyhovují podle dovolatelky ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu předchozí rozhodnutí v jeho trestních věcech, jež byla vyhlášena (v případě trestních příkazů doručena) v době od konce září 2001 do vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Prachaticích jako soudu prvého stupně v této trestní věci, tj. do 8. 1. 2004. Jedná se o rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 130/2003, Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 112/2003, Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 93/2000 a Okresního soudu pro Prahu - východ sp. zn. 13 T 12/2001. Pro uložení jednoho souhrnného trestu ve všech těchto věcech bylo však potřebné zrušit výroky o trestech z těchto rozhodnutí s výjimkou trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 93/2000; v němž bylo potřebné rozsah zrušení limitovat pouze na výrok o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na devět měsíců s výkonem ve věznici s dozorem, aby zůstala nedotčena ta část výroku o trestu, v níž se deklaruje zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi v trestní věci sp. zn. 2 T 180/2000. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dříve, než spáchal trestnou činnost posuzovanou Okresním soudem v Prachaticích sp. zn. 4 T 132/2003, takže v této trestní věci již není možno přímo rušit výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi.
Protože Krajský soud v Českých Budějovicích výše naznačeným způsobem nepostupoval, je podle dovolatelky rozhodnutí o uložení souhrnného trestu jednak neúplné, pokud jde o výčet předešlých soudních rozhodnutí, jichž se týká zrušení výroků o trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. (ve vztahu k §124 tr. ř.), a jednak nesprávné v té části výroku o uložení souhrnného trestu, která je vymezena slovy: „…dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 T 130/2003 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 6. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001, pro sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.)...“. Souhrnný trest měl být totiž uložen ve vztahu k oběma jmenovaným rozhodnutím, nikoli jen k rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 130/2003 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ, když navíc o souhrnném trestu, jež tato formulace vyjadřuje, rozhodl pardubický okresní soud nesprávně (měl ukládat souhrnný trest k trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 112/2003).
Závěrem dovolání a s poukazem na uvedené vady nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 23 To 153/2004, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím obhájce obviněný M. T. Podle jeho názoru odvolací soud uložil souhrnný trest správně podle hledisek §35 odst. 2 tr. zák., a to k rozhodnutím vyhlášeným po datu spáchání trestné činnosti, o které bylo rozhodováno. V uvedeném směru se neztotožnil s tvrzením dovolatelky, že došlo k navrácení v předešlý stav v době vyhlášení u dvou rozhodnutí, tj. trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 2 T 180/2000 a rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ sp. zn. 13 T 12/2001. Obviněný konstatoval, že v takto spletitém případu je potřebné, aby se dovolací soud případem zabýval, neboť je možné použít i jiný právní názor, který bude ve svém závěru pro jeho osobu prospěšnější. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání a v rozsahu, v jakém je rozsudek odvolacího soudu napadán a rozhodl podle příslušných ustanovení trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V případě výroku o trestu je možno za jiné nesprávné hmotně právní posouzení považovat jen takové vady, které spočívají v porušení hmotného práva, přitom se netýkají otázky druhu a výměry trestu, ale např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn v případě, že nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se přitom rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod ale nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti rozsudku ohledně výroku o trestu jsou vymezeny v ustanovení §122, popř. §124 tr. ř.
Protože nejvyšší státní zástupkyně v dovolání namítá shora popsané nedostatky jednak ohledně vadně uloženého souhrnného trestu a jednak, že v napadeném rozhodnutí je neúplná část výroku o souhrnném trestu, jsou uplatněné důvody dovolání naplněny.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §35 odst. 2 věty první a druhé tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve stručnosti lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, pokud je o činech obviněné osoby rozhodováno alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 50/1978). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 34/1965). Povahu odsuzujícího rozsudku má vzhledem k ustanovení §314e odst. 5 tr. ř. i trestní příkaz, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro postup odvolacího soudu podle §35 odst. 2 tr. zák., přičemž vycházel ze spisových materiálů, které za tímto účelem vyžádal.
Obviněný M. T. spáchal řadu trestných činů, pro které byl postupně různými soudy odsouzen včetně i souhrnných trestů. Pro posouzení dovolacích námitek mají význam následující pravomocná rozhodnutí soudů.
Trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 T 159/99, (č. l. 19 téhož tr. spisu), který byl obviněnému doručen dne 25. 1. 2000 (viz protokol sepsaný u Okresního soudu v Kutné Hoře na č. l. 27 tr. spisu), byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, přičemž trestnou činnost spáchal dne 7. 8. 1999.
Trestním příkazem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 180/2000, (č. l. 79 - 83 téhož tr. spisu) byl obviněný uznán vinným zčásti jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a zčásti sám pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dále trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Trestnou činnost spáchal v květnu 1999, dne 2. 7. 1999, v červenci 1999, v srpnu 1999, dne 21. 9. 1999, v říjnu 1999 [ad 1) výroku o vině], dne 22. 9. 1999, v měsíci lednu 1999, dne 26. 11. 1999 a dne 17. 12. 1999 [ad 2) výroku o vině]. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 15. 8. 2000 (viz doručenka na č. l. 83 tr. spisu).
Trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 1 T 93/2000, (č. l. 100 - 102 téhož tr. spisu) byl obviněný uznán vinným trestnými činy, a to podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (spáchaným ve dnech 10. 6. 2000, 30. 6. 2000, 4. 7. 2000 a 7. 7. 2000), neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. (spáchaným dne 3. 8. 2000) a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (spáchaným dne 7. 8. 2000). Za tuto trestnou činnost a za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 180/2000, byl za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 180/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Uvedený trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 7. 5. 2003 (viz protokol o předání sepsaný u Okresního soudu v Pardubicích na č. l. 132 tr. spisu).
Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001, (viz č. l. 72 - 73 téhož tr. spisu) byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. pro skutek spáchaný dne 16. 6. 2000. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 180/2000.
Trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 1 T 112/2003, (č. l. 57 téhož tr. spisu) byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně na dobu tří let. Skutek spáchal dne 19. 10. 2001. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 25. 7. 2003 (viz doručenka na č. l. 57 tr. spisu).
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 T 130/2003, (viz č. l. 157-159 téhož tr. spisu) byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. pro skutek spáchaný v přesně nezjištěných dnech od konce listopadu 2000 do prosince 2000. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001, byl odsouzen podle §250 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak již bylo výše uvedeno rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 4 T 132/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. pro pokračující skutek spáchaný přesně nezjištěného dne v měsíci srpnu 2001, dne 11. 9. 2001 a přesně nezjištěného dne v měsíci září 2001.
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 23 To 153/2004, bylo rozhodnuto způsobem popsaným v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku, a to v části týkající se předchozích soudních rozhodnutí ohledně ukládání trestů obviněnému M. T. a potřebě uložit mu souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost, Krajský soud v Českých Budějovicích učinil následující zjištění. Konstatoval: „…k prvnímu pochybení došlo u Okresního soudu v Chrudimi, který se sice zabýval skutkem spáchaným před doručením trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 150/1999, ale neuložil souhrnný trest. Na toto pochybení navázal svým rozhodnutím Okresní soud pro Prahu - východ, který uložil souhrnný trest k trestnímu příkazu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 2 T 180/2000, ačkoliv rozhodoval o skutku, ke kterému došlo až po 25. 1. 2000…“ (toto datum odvolací soud pracovně nazval „hranice recidivy“). Podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích po tomto datu již neměl být ukládán trest souhrnný, ale samostatný („Okresní soud pro Prahu - východ měl zvolit uložení samostatného trestu a upozornit Okresní soud v Chrudimi, že neuložil souhrnný trest k trestnímu příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře“). Dále uvedl, že na toto pochybení navázala rozhodnutí Okresních soudů v Pardubicích a ve Vsetíně, které rozhodovaly rovněž o skutcích spáchaných před 16. 6. 2002 (pozn. správně má být před 16. 7. 2002) a zároveň po 25. 1. 2000. Podle názoru odvolacího soudu „…dělí doručení trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře dne 25. 1. 2000 trestnou činnost obžalovaného na dvě oddělená období. Na tu, jež byla spáchána před tímto trestním příkazem, za niž měl být uložen jeden souhrnný trest, a po tomto trestním příkazu, za niž měl být uložen rovněž jeden souhrnný trest, neboť byla spáchána v období od 25. 1. 2000 do 16. 7. 2002 (rozsudek Okresního soudu pro Prahu - východ). Všechna další rozhodnutí totiž postihují trestnou činnost spáchanou v tomto období a souzenou po 16. 7. 2002“. Za této situace odvolací soud rozhodl, že je nutno obviněnému uložit jeden souhrnný trest za všechny trestné činy spáchané v období po 25. 1. 2000 do 16. 7. 2002 (vše na str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku).
Závěr krajského soudu o uložení souhrnného trestu za trestnou činnost, které se obviněný M. T. dopustil v období po 25. 1. 2000 do 16. 7. 2002, nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Rovněž lze akceptovat právní názor tohoto soudu, že datum 25. 1. 2000, kdy byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 T 159/99, tvoří pomyslnou hranici, která představuje předěl mezi trestnou činností obviněného spáchanou před tímto dnem a po něm, a to právě z hlediska podmínek pro ukládání souhrnného trestu vyplývajících z ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 23 To 153/2004, odsuzoval obviněného M. T. za trestnou činnost, jíž se dopustil v předmětném období (po 25. 1. 2000 do 16. 7. 2002, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu pro Prahu - východ, tj. první odsuzující rozhodnutí, jímž by bylo možno uložit trest za trestné činy spáchané po 25. 1. 2000), bylo na místě uložit mu za všechny sbíhající se trestné činy jediný souhrnný trest. Doručení trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 180/2000, obviněnému dne 15. 8. 2000 nemělo vliv na souběh trestných činů, za které byl souhrnný trest ukládán.
Krajský soud byl zároveň nucen respektovat výše zmíněnou pomyslnou hranici, jež vylučovala případnou možnost napravit pochybení soudů dříve rozhodujících o trestu ve vztahu k trestným činům spáchaným před tímto datem (tj. skutek spáchaný obviněným dne 7. 8. 1999, pro který byl odsouzen Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 159/99 a skutek spáchaný obviněným v lednu až prosinci 1999, pro něž byl odsouzen Okresním soudem Chrudimi pod sp. zn. 2 T 180/2000). V uvedeném směru důvodně vytkl Okresnímu soudu v Chrudimi, že neuložil obviněnému souhrnný trest za oba výše konkretizované skutky, spáchané před doručením trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře jeho osobě dne 25. 1. 2000, sp. zn. 2 T 159/99, neboť šlo o sbíhající se trestnou činnost.
Nejvyšší státní zástupkyni lze přisvědčit v tom směru, že ve výroku o trestu odvolací soud ne zcela výstižně označil trestné činy, za něž obviněnému M. T. souhrnný trest ukládal. Z tohoto výroku ve spojení s příslušnou částí odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí (str. 7 a 8 rozsudku) je však zřejmé, že souhrnný trest byl správně uložen za všechny sbíhající se trestné činy spáchané v období od 25. 1. 2000 do 16. 7. 2002, tj. za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 4 T 132/2003), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 1 T 112/2003), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 T 130/2003), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (z rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001) a trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neoprávněné užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 1 T 93/2000). Podle názoru Nejvyššího soudu není proto nezbytné zmíněný nedostatek cestou dovolání napravovat.
V dovolání nejvyšší státní zástupkyně také namítla, že výrok o trestu obsažený v rozhodnutí odvolacího soudu je neúplný, a to pokud jde o výčet předešlých soudních rozhodnutí, jichž se týká zrušení výroků o trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. Upozornila, že postupem soudu druhého stupně došlo k navrácení rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 2 T 180/2000 a Okresního soudu pro Prahu - východ sp. zn. 13 T 12/2001 do stavu, v němž byla původně vyhlášena (včetně výroků o trestu), a tudíž podle jejího názoru měl Krajský soud v Českých Budějovicích zrušit i výroky o trestu z těchto dvou rozhodnutí, aby k nim mohl uložit souhrnný trest. Rovněž uvedla, že výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 2 T 180/2000 byl zrušen dvakrát, a to v důsledku zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 93/2000 a rozsudku téhož soudu sp. zn. 3 T 130/2003.
V naznačeném směru byla Nejvyšším soudem shledána případnou námitka dovolatelky spočívající v tvrzení, že soud druhého stupně při svých úvahách nepostupoval v souladu se zákonem, když nezrušil též výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001. Proč nebylo nutno zrušit tento výrok o trestu zdůvodnil Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku na str. 8, přičemž v této souvislosti konstatoval: „…k jeho zrušení došlo již rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 130/2003 a současně s tím byl zrušen i výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 2 T 180/2000. Tento trest byl následně zrušen i trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 93/2000“. Zmíněný závěr nelze považovat za správný. Z výše citovaného ustanovení §35 odst. 2 věty druhé tr. zák. vyplývá, že soud později rozhodující zároveň s uložením souhrnného trestu zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud byl proto povinen spolu s uložením souhrnného trestu zrušit i všechny výroky o trestu uložené dřívějšími rozhodnutími týkající se sbíhající trestné činnosti v předmětném období, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto výrokem byl i výrok o trestu obsažený v rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ sp. zn. 13 T 12/2001. Naproti tomu Krajský soud v Českých Budějovicích nemohl přímo zrušit výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 2 T 180/2000 (a ukládat i za trestné činy citovaného trestního příkazu souhrnný trest), neboť v daném případě nešlo o souběh trestných činů, ale o recidivu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané ve prospěch obviněného M. T. z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. důvodným. Podle názoru dovolacího soudu není nutné zjištěnou vadu napravovat postupem navrhovaným v mimořádném opravném prostředku, tj. zrušit napadený rozsudek a odvolacímu soudu uložit, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle ustanovení §265l odst. 2 tr. ř. platí, že záleží-li vada rozhodnutí jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Proto Nejvyšší soud podle §265l odst. 2 tr. ř. Krajskému soud v Českých Budějovicích přikázal, aby v rozsudku ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 23 To 153/2004, doplnil neúplný výrok o souhrnném trestu odnětí svobody tak, že podle §35 odst. 2 tr. ř. zruší výrok o trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců včetně způsobu jeho výkonu v rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 13 T 12/2001, a všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nutno poznamenat, že v daném případě není možné zrušit celý výrok o trestu z konstatovaného rozsudku, neboť dovolání bylo podáno pouze ve prospěch obviněného, a proto je potřebné vzít v úvahu i zákaz reformace in peius. Současně bude odvolací soud respektovat všechna v úvahu přicházející ustanovení trestního řádu, přičemž lze odkázat na právní názor, vyslovený v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k