ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1088.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1088/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. října 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. N., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 8 To 120/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 122/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 8 To 120/2005, poté co byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání obviněného v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 7 T 122/2004, byl obviněný za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se (stručně řečeno) dopustil tím, že dne 3. – 4. 1. 2002 v blíže nezjištěné době v pokoji ve druhém patře domu na ul. S. v B., odcizil ze zde uloženého kufříku ke škodě P. D. finanční částku ve výši 440.000,- Kč a ke škodě R. P. finanční částku ve výši 155.000,- Kč a zlaté šperky v rozsudku konkrétně uvedené v celkové hodnotě 133.600, Kč, čímž na cizím majetku způsobil škodu v celkové výši 728.600,- Kč. Za to byl odvolacím soudem odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 a ½ roku s tím, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost zaplatit poškozeným škodu a to P. D. ve výši 440.000,- Kč a R. P. ve výši 288.600,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byly R. P. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání namítá, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy jednoznačně v jeho neprospěch, přes rozpory a nedostatky v důkazech, přičemž neobjektivně dospěly k přesvědčení, že k události došlo a nepřipustily jinou alternativu. Protože od počátku trestního stíhání tvrdí, že uvedený skutek nespáchal a nebylo to ani prokázáno, žádá Nejvyšší soud, aby v rámci své pravomoci věc z hlediska jeho obhajoby přezkoumal. Soudům vytýká, že vycházely toliko z výpovědí obou poškozených, přičemž soud II. stupně neodůvodnil svůj závěr ohledně nevěrohodnosti jeho výpovědi a jde pouze o nedůvodnou dedukci. Poškozená, že nijak neprokázala existenci šperků a její vlastnictví k nim, přičemž se žádný ze svědků ani obviněný nemohli vyjádřit k tomu, zda je vůbec vlastnila a zda se nacházely na místě činu. Soud tak mohl mít za prokázáno pouze to, že poškozená vlastnila nekonkrétní zlaté šperky a jeví se proto pochybnou i expertíza, na základě které byla stanovena výše škody na odcizených špercích, když bylo vycházeno pouze z tvrzení poškozené bez jakéhokoliv jiného důkazu. Závěr experta o kvalitě kamenů a jakosti zlata je tak nepřezkoumatelný, stejně jako specifikace a konkretizace jednotlivých šperků. Zpracovatel odborného vyjádření o ceně špeků vycházel z předpokládaných a odhadovaných hodnot, což obviněný z hlediska výše škody spáchané trestným činem považuje za nepřijatelné s tím, zda by neměl být zpracován znalecký posudek z příslušného oboru.
S poukazem na rozpory ve výpovědích P. D. a P. P. ml. pak obviněný zpochybňuje také závěr soudu, že mělo dojít k újmě na majetku P. D. ve výši 440.000,- Kč, když peníze byly od P. P. ml. prostřednictvím P. D. zaslány k rukám R. P.
Namítá také, že jeho vina nebyla jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázána, když on sám ji popírá, žádná z odcizených věcí u něj nebyla nalezena, nebyla u něj provedena domovní prohlídka, nezměnil svůj životní styl a snahou R. P. již v minulosti bylo získání vlastnictví k celému domu jehož jsou spoluvlastníky, čehož se výkonem napadeného rozhodnutí může reálně domoci. K prokázání jeho viny, že pak nepostačuje ani pachová stopa zajištěná na a uvnitř kufříku, když mohlo dojít k jejímu přenosu. Soud tento důkaz považoval za stěžejní, ač podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu jde pouze o důkaz nepřímý a nelze na jeho základě dospět k závěru o vině. Obviněný také namítá, že nebyl odvolacím soudem proveden také opětovný výslech P. D., který považuje za nezbytný k odstranění rozporů mezi výpověďmi tohoto svědka a P. P.
Je proto toho názoru, že provedené důkazy neprokázaly nepochybně, že se skutek stal a spáchal jej právě on jako obviněný a mělo tak být postupováno v souladu se stěžejní zásadou trestního řádu „in dubio pro reo“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí a současně aby byl podle §265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že formální námitka o nesprávném právním posouzení skutku je uplatněna na základě zpochybnění výsledků provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Proto nejde ani o kvalifikovaný způsob odmítnutí právního názoru soudu o vlastnictví P. P. k částce 440.000,- Kč a ani namítaný způsob zjištění a výpočtu výše škody, není zpochybněn žádnou odpovídající hmotně právní námitkou, ale jen kritikou rozsahu a kvality provedeného dokazování. Nelze dospět ani k závěru o extrémním rozporu mezi skutkovým zjištěním a jeho následným hodnocením. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že skutková zjištění soudu I. stupně, příp. soudu odvolacího, jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná a nemůžou být předmětem přezkumu dovolacím soudem. Dovolání není dalším odvoláním ale mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze závažných procesních a hmotně právním vad taxativně uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Jsou-li proto dovoláním vytýkané jiné než v tomto ustanovení uvedené vady, jde o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a musí být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Je tomu tak i v případě dovolání obviněného J. N., který sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jehož prostřednictvím lze napadat nesprávné právní posouzení skutku nebo také jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale žádná z uplatněných námitek nic ohledně hmotně právního posouzení napadenému rozsudku nevytýká. Všechny námitky jsou zaměřeny na zpochybnění správnosti provedeného dokazování, úplnosti dokazování, hodnocení důkazů a v konečném důsledku jsou tak námitkami proti skutkovým zjištěním soudů v původním řízení. Jednoznačně to vyplývá z obsahu dovolání, když obviněný namítá, že soudy jednostranně hodnotily důkazy v jeho neprospěch a přes rozpory a nedostatky v důkazech dospěly neobjektivně k přesvědčení, že k události došlo a nepřipustily jinou alternativu. Je toho názoru, že žádný z provedených důkazů ani všechny ve svém souhrnu neprokázaly beze všech pochybností, že se skutek stal, spáchal jej právě on a soudům vytýká, že nepostupovaly podle zásady „in dubio pro reo“, které se však uplatňuje právě při zjišťování skutkového stavu věci.
Přezkumnou povinnost proto jako skutkové nemůžou naplnit námitky obviněného, že soudy vycházely toliko z výpovědí obou poškozených, které považovaly za pravdivé, že soud neodůvodnil závěr o jeho nevěrohodnosti, že nebyla prokázána samotná existence šperků a že nebyl opětovně vyslechnut svědek P. D. k odstranění rozporů mezi jeho výpovědí a výpovědí svědka P. P.
Skutkovou námitkou je i tvrzení obviněného o možnosti přenosu pachových stop poškozenými a o nedostatečnosti tohoto důkazu k prokázání jeho viny. Totéž platí ohledně námitky zpochybňující odborné vyjádření o ceně odcizených šperků s tím, že bylo vycházeno pouze ze specifikace tvrzené poškozenou bez jakékoliv další dokumentace (fotografie) či důkazů, ač je obviněnému z okolností případu zřejmé, že žádný takový další důkaz není k dispozici, šperky se nenašly a pro zpracování navrhovaného znaleckého posudku neexistuje dostatečný podklad, takže by nemohl přispět k objasnění věci.
Protože obviněný na uvedených námitkách zakládá i námitku proti zjištěné výši škody, je i tuto nutno považovat za pouze skutkovou, když obviněný nenamítá, že výše škody byla zjištěna v rozporu s hmotně právním ustanovením §89 odst. 12 tr. zák.
Nelze konečně přihlížet ani k námitce obviněného, že ohledně částky 440.000, Kč nedošlo k újmě na majetku P. D., protože tato částka byla pouze jeho prostřednictvím zaslána P. P. k rukám R. P. V tomto směru obviněný jednak namítá nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudů, což je v dovolacím řízení nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.), a zejména závěr o tom, komu předmětná částka patřila, soud učinil na základě hodnocení svědeckých výpovědí a nikoli na základě aplikace hmotně právních ustanovení zákona, jejichž porušení by obviněný namítal.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedené v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., jak to obviněný navrhl v dovolání, protože pro takový postup neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš