ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1331.2005.2
sp. zn. 7 Tdo 1331/2005-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. 10. 2005 dovolání obviněného Ing. V. C., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 277/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 155/2003 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného Ing. V. C. zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 277/2004, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 3 T 155/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc obviněného Ing. V. C. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 3 T 155/2003, byl obviněný Ing. V. C. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 1 T 77/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 To 793/2003, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci a další obsahově navazující rozhodnutí. V dalším bylo ve věci obviněného Ing. V. C. rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř.
Kromě toho bylo rozsudkem Městského soudu v Brně rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody také ohledně obviněných R. K., J. O. a M. Š.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně podali odvolání obvinění Ing. V. C., R. K. a M. Š. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 277/2004. Odvolání obviněného Ing. V. C. bylo tímto rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný Ing. V. C. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a to v rozsahu odpovídajícím jeho se týkajícímu rozhodnutí o vině a v důsledku toho i o trestu a o náhradě škody. Dovolání podal s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že nejednal v úmyslu někoho poškodit a sebe nebo jiného obohatit. Tím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. v části týkající se obviněného Ing. V. C. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Brně, spočíval v tom, že obviněný Ing. V. C.
- dne 20. 4. 2000 v B. uzavřel s obchodní společností G. E. C. L., a. s., leasingovou smlouvu na ojetý osobní automobil zn. Mercedes Benz 500 v hodnotě 900.000,- Kč, přitom nechtěl vozidlo využívat, převzal je pro další osobu bez vědomí leasingové společnosti a vzápětí vozidlo předal dalším osobám, přičemž byly uhrazeny první a další tři splátky v celkové výši 536.036,- Kč a další již nikoli, vozidlo nebylo leasingové společnosti vráceno a byla jí způsobena škoda ve výši 363.964,- Kč, následně obviněný uhradil částku 50.000,- Kč (bod 6 rozsudku Městského soudu v Brně),
- dne 25. 5. 2000 v B. po domluvě s M. K. a nejméně s jednou další neidentifikovanou osobou uzavřel s obchodní společností C. A. C. L., a. s., leasingové smlouvy na dva motocykly zn. Suzuki GSX-R 750 v celkové hodnotě 865.800,- Kč, uhradil pouze akontace a první splátky v celkové výši 285.080,- Kč, přitom nehodlal motocykly užívat ani dodržovat podmínky leasingových smluv, motocykly po převzetí předal dalším osobám, které s nimi naložily nezjištěným způsobem, a tak způsobil leasingové společnosti škodu ve výši 580.720,- Kč (bod 7a rozsudku Městského soudu v Brně),
- dne 1. 6. 2000 uzavřel s obchodní společností A. L. J. H., s. r. o., leasingovou smlouvu na ojetý osobní automobil zn. Toyota Lexus GS 300 v hodnotě 400.000,- Kč, zaplatil pouze akontaci ve výši 146.451,- Kč, vozidlo převzal, ale ihned předal další osobě, neboť nehodlal vůz užívat ani plnit podmínky smlouvy, a způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 253.549, Kč (bod 8 rozsudku Městského soudu v Brně),
- dne 3. 7. 2000 uzavřel leasingovou smlouvu s obchodní společností D. S. L., a. s., B., na dva vodní skútry zn. Yamaha Jet Ski GP – 760 a jeden vodní skútr zn. Yamaha Jet Ski XL – 700 v celkové hodnotě 1.283.130,- Kč, zaplatil pouze zálohu a první splátku ve výši 354.472,- Kč, další splátky již nehradil, nechtěl předměty leasingu ani užívat, na základě předchozí domluvy je předal vzápětí další osobě a způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 928.658,- Kč (bod 11 rozsudku Městského soudu v Brně).
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku mimo jiné značnou škodu. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění (§3 odst. 3 tr. zák.). To znamená, že úmyslným zaviněním pachatele musí být zahrnuto jak uvedení jiné osoby v omyl, resp. využití jejího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, tak způsobení škody na straně jedné a obohacení na straně druhé.
Porovnají-li se zákonné znaky uvedeného trestného činu a to, co z nich vyplývá ohledně jeho subjektivní stránky, se skutkovými zjištěními, která soudy učinily v posuzovaném případě, je zřejmé, že těmito zjištěními nebyla subjektivní stránka trestného činu naplněna.
Aby se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci), muselo by být zjištěno, že v době, kdy obviněný podepisoval leasingové smlouvy, činil tak nejen s vědomím, že sám nebude předměty leasingu užívat a že je předá jiným osobám, ale zároveň i s vědomím, že leasingovým společnostem nebudou poskytovány příslušné platby směřující k uhrazení ceny předmětů leasingu, a že s tím byl alespoň srozuměn, pokud tento následek nechtěl přímo způsobit. Naznačené zjištění bylo nezbytné k tomu, aby úmyslným zaviněním obviněného bylo zahrnuto i způsobení škody leasingovým společnostem. Z výroku o vině ani z odůvodnění rozsudků obou soudů není patrno žádné konkrétní zjištění v uvedeném směru. Rozsudky obou soudů zároveň postrádají jakékoli právní úvahy ve vztahu k otázce, zda a proč bylo úmyslným zaviněním obviněného zahrnuto také způsobení škody leasingovým společnostem. Nedostatek konkrétních skutkových zjištění a absence právních úvah v rozsudcích obou soudů tak vyvolává stav, kdy se Nejvyšší soud nemůže přesvědčivě vypořádat s námitkou, kterou obviněný uplatnil v dovolání, totiž že si počínal pouze lehkomyslně a že spoléhal na to, že třetí osoby, kterým věci tvořící předmět leasingu předal, budou hradit leasingové splátky. Tato námitka je velmi závažná, protože pokud by nebyla vyvrácena, nebylo by možné kvalifikovat skutek jako trestný čin podvodu právě pro nedostatek úmyslného zavinění obviněného ve vztahu ke škodě jako následku trestného činu.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že postup obviněného, který po uzavření leasingových smluv předal věci tvořící předmět leasingu třetím osobám a nadále neplatil příslušné splátky, byl jasným porušením těchto smluv. Avšak pro odpovědnost obviněného za trestný čin podvodu musí být splněny předpoklady, které trestní zákon stanoví mimo jiné i pokud jde o subjektivní stránku činu. K naplnění subjektivní stránky trestného činu se vyžaduje úmysl, jehož znaky jsou vymezeny v §4 tr. zák. Soudy však v dané věci neučinily potřebná skutková zjištění, která by byla pod znaky úmyslu podřaditelná, v rozsahu zahrnujícím vznik škody na straně leasingových společností. Úvahy soudů o úmyslném zavinění obviněného se vztahovaly pouze k tomu, že uvedl leasingové společnosti v omyl ohledně okolnosti, že on sám nebude věci tvořící předmět leasingu užívat a že tyto věci se v důsledku jeho jednání dostanou do dispozice jiných osob. Soudy se však věcí nezabývaly z hlediska otázky, jaký byl subjektivní vztah obviněného k okolnosti, že ani tyto osoby nebudou platit za obviněného jako smluvní stranu leasingových smluv příslušné splátky. V bodech 7a, 8 rozsudku Městský soud v Brně uvedl, že obviněný „nehodlal … dodržovat podmínky leasingových smluv“, resp. „nehodlal … podmínky smlouvy plnit“. Tato zjištění však jsou nejasná ve vztahu k otázce, zda znamenají také to, že obviněný nechtěl, aby smlouvy, pokud jde o splátky, neplnily ani osoby, kterým věci tvořící předmět leasingu předal. V bodech 6, 11 rozsudku Městský soud v Brně dokonce neuvedl vůbec žádné zjištění v tom směru, co obviněný sledoval, pokud jde o dodržení smluv, zvláště pak v otázce placení splátek.
Za situace, kdy obviněný uzavíral leasingové smlouvy s tím, že sám nebude věci tvořící předmět leasingu užívat a předá je třetím osobám, není nelogická jeho obhajoba, že očekával, že ony třetí osoby budou za něho hradit příslušné splátky. Vyvrátit tuto obhajobu znamená dovodit z konkrétních skutkových zjištění závěr, že obviněný jednal s vědomím, že ani ony třetí osoby nebudou splátky platit, a že s tím byl srozuměn, pokud to přímo nechtěl. Naznačený závěr vyžadoval, aby soudy zjistily, zda a co obviněný konkrétně učinil pro to, aby třetí osoby splátky platily, zda a jak se s nimi vůbec dohodl na placení splátek, zda a jak si nechal dodržení případných dohod třetími osobami garantovat, zda a jaké doklady třetím osobám předal, tak aby tyto osoby měly konkrétní údaje o výši a termínech splátek a o tom, komu a kam (na jaké účty) je mají odesílat apod. Jde tedy o taková konkrétní skutková zjištění, která ve svém souhrnu jsou způsobilá stát se podkladem právního závěru, zda ve vztahu ke vzniku škody na straně leasingových společností – a tím pádem i ve vztahu k obohacení na straně obviněného či třetích osob – je dáno úmyslné zavinění obviněného.
Skutkový stav, který soudy zjistily tak, že to neumožňuje učinit závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu ke vzniku škody a k jeho obohacení, resp. k obohacení třetích osob, nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným. Vezme-li se v úvahu skutek, tak jak ho v této věci zjistily soudy, nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu po subjektivní stránce. Výrok o vině obviněného tímto trestným činem je vadný a rozsudek Městského soudu v Brně proto nemůže v této části a v důsledku toho ani ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody obstát. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného Ing. V. C. zrušil ohledně tohoto obviněného jak napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Městského soudu v Brně jako část řízení předcházejícího napadenému rozsudku. Nejvyšší soud zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc obviněného Ing. V. C. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně odstraní vady a neúplnosti vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a poté ve věci obviněného znovu rozhodne. Jestliže výsledky doplněného řízení nebudou skýtat podklad pro posouzení skutku jako trestného činu podvodu, bude třeba, aby se Městský soud v Brně zabýval otázkou, zda nejde o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., a aby vzal v úvahu odlišnost hledisek pro stanovení výše škody způsobené tímto trestným činem (k tomu viz č. 6/2003 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec