ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1357.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1357/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 10. 2005 o dovoláních obviněných P. Č. a P. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 7 To 104/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 41/99 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Č. a P. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 1 T 41/99 byli obvinění P. Č. a P. K. uznáni vinnými obviněný P. Č. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a obviněný P. K. pomocí k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §235 odst. 1 tr. zák. Obvinění byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody obviněný P. Č. na osm měsíců a obviněný P. K. na šest měsíců, oba se zkušební dobou stanovenou na jeden rok.
Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění Okresního soudu Plzeň-město, podle něhož se obvinění dopustili skutku, který spočíval v tom, že v Plzni dne 1. 10. 1998 v době od 7:15 hodin do 8:15 hodin v zamčené dvojkanceláři obchodní společnosti K. W., a. s., ve H. u., obviněný P. Č. nutil K. Š. k podepsání směnky jako dlužního úpisu, kterým se zavazuje zaplatit obviněnému P. Č. částku 15.000,- Kč, přičemž mu vyhrožoval srovnáním zad baseballovou pálkou, a obviněný P. K. u toho přítomný vzal tiskopis směnky, sám ji vypsal a předložil K. Š. k podpisu.
Odvolání obviněných P. Č. a P. K., podaná proti výroku o vině i trestu, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 7 To 104/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění P. Č. a P. K. podali prostřednictvím společné obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a výroku o trestu. Odkázali na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), e), g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spojovali s tím, že nesouhlasí s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, jímž byla „zamítnuta jejich námitka podjatosti“. V návaznosti na tento dovolací důvod uvedli i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Jinak poukázali na to, že jejich trestní řízení v bagatelní věci trvalo od roku 1998, že se na průtazích nepodíleli a že proto došlo k porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovali v tom, že soudy nesprávně hodnotily důkazy. Obvinění v dovolání podrobně vysvětlili, které důkazy podle jejich názoru byly vadně hodnoceny a v čem nesprávnost jejich hodnocení spočívá. Na adresu výroku o trestu obvinění vytkli, že jim nebyla přiznána polehčující okolnost předchozího řádného života. Každý z obviněných se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud považuje za nutné především konstatovat, že ta část dovolání obou obviněných, která je založena na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, není podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, zejména ne pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce „… nebo jiném nesprávném hmotně právním …“ je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako hmotně právního posouzení je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení h m o t n é h o práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka aplikace a dodržení p r o c e s n í c h ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, zde nemá žádný význam. Z hlediska otázky, zda uplatněné námitky jsou podřaditelné pod uvažovaný dovolací důvod, je rozhodující, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, z jakých důkazů soud tato zjištění vyvodil, jak přitom hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování apod. Jinak řečeno, v dovolání lze vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak nelze vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jehož cestou není možné napadat skutkový základ rozhodnutí.
Obvinění neuplatnili žádné námitky v tom směru, že by skutkový stav, jak ho zjistil Okresní soud Plzeň-město a jak z něho vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Plzni, nenaplňoval znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. v případě obviněného P. Č., resp. znaky pomoci k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §235 odst. 1 tr. zák. v případě obviněného P. K. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly zákonnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění založili dovolání na námitkách polemizujících s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily. Vytýkali tedy porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, tj. porušení p r o c e s n í c h ustanovení, ačkoli zákonným dovolacím důvodem je porušení h m o t n é h o práva. Tímto pojetím dovolání se obvinění ocitli mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění sice formálně tento dovolací důvodu deklarovali, avšak uplatnili námitky, které ho obsahově nenaplňují. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obvinění s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojili proti skutkovému základu napadeného rozhodnutí.
Pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné zahrnout námitky obviněných proti přiměřenosti uložených trestů. Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že byl zrušen výrok o vině, lze výrok o trestu dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento důvod dovolání obvinění neuplatnili. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel ani k námitkám obviněných proti přiměřenosti uložených trestů.
Pokud jde o námitky, které obvinění spojili s dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. b), e) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z toho, že obvinění projevili nesouhlas s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 7 To 105/2004, je zřejmé, že vyloučeným orgánem ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl podle nich samosoudce Okresního soudu Plzeň-město, který rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 1 T 41/99. Citovaným usnesením Krajský soud v Plzni podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obviněného P. K. proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 1 T 41/99, jímž bylo z podnětu námitky podjatosti, kterou uplatnili oba obvinění, rozhodnuto, že samosoudce Okresního soudu Plzeň-město není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obviněným (obviněný P. Č. stížnost nepodal).
Důvodem, pro který obvinění uplatnili námitku podjatosti samosoudce Okresního soudu Plzeň-město, byl jeho postup při hodnocení důkazů. Konkrétně se jednalo o to, že samosoudce opřel skutková zjištění o výpověď svědka, který byl v minulosti odsouzen a u kterého nenastal účinek, že se na něho hledí jako by nebyl odsouzen, a zároveň považoval za nevěrohodné výpovědi obviněných s odkazem na jejich dřívější odsouzení, ohledně nichž uvedený účinek již nastal. Za situace, kdy nebylo zjištěno, že by samosoudce měl k obviněným nebo k projednávané věci nějaký bližší či vysloveně osobní vztah a kdy ani obvinění nic takového neuvedli, nelze podjatost samosoudce dovozovat z toho, jak hodnotil provedené důkazy. Z odůvodnění rozsudku je patrno, jakými úvahami se samosoudce při hodnocení důkazů řídil. I když Nejvyšší soud v dovolacím řízení nepřezkoumával skutková zjištění, která tvořila základ výroku o vině, musí ve spojitosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poznamenat, že hodnotící úvahy samosoudce nijak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a v žádném případě neskýtají jakýkoli důvod pro pochybnost o jeho nestranném rozhodování. Evidentně tu tedy nebyl důvod vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. ř. znamená, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou vymezeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Obvinění v podaných dovoláních neuvedli žádný z těchto důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.
Důvodem nepřípustnosti trestního stíhání není to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Mezi důvody nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou taxativně uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř., tato okolnost vůbec nefiguruje.
Důvodem nepřípustnosti trestního stíhání nejsou ani průtahy v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí. S obviněnými lze souhlasit v tom, že jejich trestní stíhání bylo provázeno průtahy, které již kolidují s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každý má právo mimo jiné na to, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Průtahy bylo dokonce provázeno i předložení věci Nejvyššímu soudu, protože ačkoli obvinění podali dovolání u Okresního soudu Plzeň-město dne 30. 7. 2004, věc byl předložena Nejvyššímu soudu až dne 19. 10. 2005, aniž by byl ze spisu patrný důvod tohoto výrazného časového odstupu. Nicméně průtahy v řízení nejsou důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. ř. Obvinění ostatně v dovolání ani neuvedli, který z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. by měl být naplněn prostřednictvím průtahů v řízení. Z toho všeho je jasné, že trestní stíhání obviněných nebylo nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec