ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.139.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 139/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 2. 2005 o dovolání obviněného M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 8 To 510/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 73/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 24 T 73/2004, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněného D. O.
Trestný čin spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7 v tom, že obviněný M. P. se spoluobviněným D. O. dne 26. 3. 2004 kolem 01:30 hodin v P., zastavili vozidlo taxi, které řídil poškozený A. H., a chtěli odvézt do D. ulice v P., přičemž v ulici K. poškozeného napadli tak, že obviněný M. P., který seděl na zadním sedadle, jej začal škrtit, poškozený utekl ven z vozidla, obvinění jej pronásledovali a fyzicky napadli, jeden z nich mu odcizil z krku mobilní telefon a z vozidla mu odcizili klíče od bytu, zapalovač a bonbóny, z místa činu odešli, následně byli zadrženi přivolanou policejní hlídkou a obviněný D. O. odcizené věci vydal.
Odvolání obviněného M. P. bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 8 To 510/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný M. P. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu. Dovolání podal s odkazem na důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a vyjádřil názor, že mělo být kvalifikováno jen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Argumentoval tím, že jeho úmyslem nebylo zmocnit se cizí věci a že jeho jednání bylo reakcí na konflikt, který měl spoluobviněný D. O. s poškozeným kvůli přemrštěné ceně požadované za odvoz. Poukázal na to, že všechny věci, které patřily poškozenému, byly nalezeny u spoluobviněného D. O. V důsledku namítané vady v právní kvalifikaci skutku vytkl také to, že mu byl uložen nepřiměřený trest, zejména pokud mu byl uložen trest vyhoštění. Nepřiměřenost trestu spojoval s námitkou, že v České republice pět let pracoval a má zde družku, se kterou pečuje o její dítě. Obviněný M. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a v části, která se ho týká, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7 vše v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné.
Skutková zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 7 a z kterých v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze, plně odůvodňují právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. i v případě obviněného M. P. Jednání tohoto obviněného nebylo žádnou reakcí na konflikt, který by probíhal mezi spoluobviněným D. O. a poškozeným A. H. . Obviněný M. P. naopak fyzický útok proti poškozenému zahájil, protože ho začal ve vozidle zezadu škrtit. Když se poškozenému podařilo z vozidla utéci, pronásledoval ho také obviněný M. P. a se spoluobviněným D. O. ho znovu napadl, přičemž tohoto jednání zanechal až poté, co poškozenému byl z krku odcizen mobilní telefon. Z tohoto průběhu útoku je jasné, že byl společnou akcí obou obviněných a že jeho cílem i ze strany obviněného M. P. bylo oloupení poškozeného, a to bez ohledu na okolnost, že odcizené věci nakonec byly nalezeny u spoluobviněného D. O. Soudy správně podřadily zjištěný skutkový stav pod ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. o trestném činu loupeže i pokud jde o jednání obviněného M. P.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že z podnětu dovolání, podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepřezkoumával výrok o trestu, který byl uložen obviněnému M. P. Námitky obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu nespadají pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, je možné dovoláním napadat výrok o trestu zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., to znamená proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu. Obviněný nepodal dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nenamítal, že by mu byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu. Lze jen dodat, že tento dovolací důvod není obsahově naplněn námitkami vytýkajícími pouze nepřiměřenost trestu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec